Malý ostrůvek Phuket u západního pobřeží Thajska je rájem pro turisty, kteří zejména v zimních měsících zaplavují místní pláže po desetitisících. Z naší základny sem trvá let asi šest hodin a přistání bude těsně před půlnocí, na zpátečním letu budou kolegové přistávat doma po osmé ranní, zatímco my budeme spát. Následující večer to zas budeme my, kdo nastoupí do dalšího letadla a poletí, do té doby máme volno a můžeme s ním naložit, jak se komu líbí.
Více
Mít dost času. To by si asi každý přál, v dnešní uspěchané době, která nás honí, zdá se, pořád rychleji a rychleji. Ono se to nezdá, ono to tak je. Všimněte se jen, kolik lidí kolem nás se pořád kouká na hodinky. A vlastně to ani není potřeba, protože signalizace času je všude, kam se člověk podívá. Na displeji počítače, telefonu, přístrojové desce auta a taky v tramvaji, metru a na nárožích městských budov. Všichni o nás mají dojemnou starost, abychom byli včas tam, kde máme být. Abychom nezmeškali a nezpůsobili jim problémy, protože oni taky někam spěchají.
Více
Dosahujeme právě letovou hladinu, ve které poletíme až do cíle. Dnes je to 39 000 stop, zhruba dvanáct kilometrů nad zemí, přesněji nad hladinou oceánů, ke kterým je vztažen údaj výškoměrů v kokpitu. Řídí autopilot, který právě rozpoznal správný okamžik, mírně ubral výkon motorů a sklonil příď letounu o pár stupňů, a protože jsme právě přiletěli do zatáčky na trati, naklonil letadlo do boku.
Více
Na levé straně je Afrika. Nehybná a žhnoucí, do běla vypálená sluncem, které proniká do kokpitu levými okny a způsobuje, že podvědomě upravujeme teplotu vzduchu v klimatizaci stále níž. Čára pobřeží, nějakých padesát kilometrů vlevo, nezřetelně odlišuje pevninu v oparu rozpáleného vzduchu od modré, která obklopuje letadlo ze všech stran. Mezi mořem a vzduchem okolo nás není velký rozdíl, pokud horizont nad vodou není ohraničen nízkou oblačností, nedá se téměř rozlišit, kde končí voda a začíná nebe. Téměř postrádáme dojem jakéhokoli pohybu, přesto, že rychlost je osm set padesát, téměř osm desetin rychlosti zvuku. Velmi pomalu, jakoby ve snu, se na levé straně objeví výběžek, za kterým celý kontinent uhýbá k jihu, od nás, a mizí nám z dohledu. Na mysu je shluk šedých skvrn, které, jak se dostáváme blíž, berou na sebe nejasné obrysy města. Agadir, jih Maroka.
Více
Napadlo mě to nedávno, za letu nad zálivem Bo Hai, v místech, kde se Žlutá řeka vlévá do Žlutého moře. Většinou je tu viditelnost díky vlhkosti a dalším civilizačním příměsím povážlivě snížená, ale toho dne ne. Z výšky deseti kilometrů jsem pozoroval nákladní zaoceánskou loď, jak se na rozbouřeném moři probojovávala neklidnou hladinou, a přemýšlel jsem, zdali sleduje stejnou trať jako my, a kolik jí těch tisíc kilometrů asi potrvá. Být v půli prosince na palubě nebude žádný med, představa ledového vichru se sprškami slané vody, která spolehlivě promáčí každého, kdo se odváží na kluzkou palubu, byla v dokonalém kontrastu k poloprázdnému šálku kávy, který stál přede mnou a čekal, až ho dokončím.
Více
Britské Impérium bylo, se značnou dávkou pravděpodobnosti, jednou z nejúspěšnějších říší v historii. Jako důkaz může posloužit, že coby dědictví nám do dnešních dnů zanechalo svůj jazyk jako dorozumívací prostředek pro nejrůznější skupiny obyvatelstva celé planety, které z nějakých důvodů musí komunikovat s cizinci, aniž by se museli učit jejich mateřštinu.
Více
Nikde nikdo. Další noční let je před námi, a černá prázdnota kolem oken kokpitu nedovoluje rozlišit, kde končí nebe a kde horizont, jako vzdálená a mírně zakřivená čára, ohraničuje pevnou zemi pod námi. Anebo moře. Asi pětatřicet minut po vzletu, kdy dosáhneme svoji první cestovní hladinu, se už všechno usadilo do svých kolejí, máme tu příjemně teplo a tlumené stropní světlo nás uspává svým mdlým svitem, nedostatečným pro přečtení textu na mapě, kterou mám rozloženou na bočním okně. Ale dnes ji asi nebudu potřebovat.
Více
V roce 2016 se zdá, že svět kolem nás se mění povážlivou rychlostí, tak že se to leckomu nemusí líbit. Jestli se člověk zamýšlí, zda se věnovat kariéře dopravního pilota, leží před ním zcela jiné možnosti a perspektivy, než bývalo zvykem v letech minulých. Anebo je to jinak? Svět se vždycky měnil, ale v jiných oblastech. Možná že civilní letectví jednoduše vstoupilo do stadia jakési dospělosti. Nikdo nad ním už nedrží ochrannou ruku, obchodní bariéry padly a dají se tu vydělat peníze. No, alespoň teoreticky. Takže tu máme ten vývoj, který se možná za pár desetiletí přesune zas jinam a v našem oboru zavládne duch poklidné strnulosti, dopravu letadly ovládne několik málo společností natolik velkých, že budou prakticky neotřesitelné.
Více
Auto, které mám doma v garáži, bude mít příští rok desetileté narozeniny. Pravda, trochu je na něm vidět, že už pětkrát objelo kolem světa, i když nejdál jsme s ním byli v jižní Francii. Původní model téhle typové řady se objevil v roce 1996, asi po osmi letech výrobce přišel s poměrně zásadní inovací, to je ta, která mi říká pane. Dalších sedm let a další auto, používající pořád stejné jméno. Zatím poslední inkarnací je čtvrtý model, moderní facelift, který na první pohled nevykazuje s originálem mnoho společného. Ale v automobilovém průmyslu, jako u každého spotřebního zboží, je jasné, že obal rozhoduje, a pozornost zákazníků se brzy unaví. Musíte je zaujmout něčím novým.
Více
Jedenáct večer, pomalu končí léto. Za okny kokpitu září okna letištní haly TBIT, neboli Tom Bradley International Terminal. V Americe mají ve zvyku pojmenovávat letiště po významných lidech, a tohle byl starosta Los Angeles. Černoch, mimochodem. Stojíme v průčelí, uprostřed dlouhatánské budovy, kde bok po boku stojí vedle sebe letadla, která se zanedlouho rozprchnou se svým nákladem po celém světě. Půlnoc je doba, kdy se ze západního pobřeží Spojených států odlétá, Evropané budou doma zítra pozdě odpoledne, my brzo ráno. Pozítří.
Více