Letecké střípky 31 - Odvrácená strana světa

• 14.10.2018 09:00

Honolulu, Havaj, pláž Waikiki je napravo

Odvrácená strana světa

Mít dost času. To by si asi každý přál, v dnešní uspěchané době, která nás honí, zdá se, pořád rychleji a rychleji. Ono se to nezdá, ono to tak je. Všimněte se jen, kolik lidí kolem nás se pořád kouká na hodinky. A vlastně to ani není potřeba, protože signalizace času je všude, kam se člověk podívá. Na displeji počítače, telefonu, přístrojové desce auta a taky v tramvaji, metru a na nárožích městských budov. Všichni o nás mají dojemnou starost, abychom byli včas tam, kde máme být. Abychom nezmeškali a nezpůsobili jim problémy, protože oni taky někam spěchají.

Za ty roky, kdy jsem měl čest být pilotem na krátkých linkách, jsem si spěchu užil víc než dost. Krátké linky a malá letadla, to je velmi relativní pojem, stejně jako dlouhé tratě a heavy metal. Výrobci menších letadel o sobě hrdě prohlašují, že jejich stroje jsou určeny „i pro střední tratě”, aniž by dodali, co tím vlastně myslí. A velká letadla mohou, samozřejmě, létat střední, dokonce i krátké tratě. Prvně jmenovaní piloti jsou ochotní dodat, že kdyby to bylo potřeba, určitě doletí dál, než jen k sousedům. Ti druzí z dálkových strojů na sobě taky nenechají nit suchou, dál se mezi sebou rozdělují na dálkové a nejdálkovější, velké a ještě větší, a těžké, těžší a nejtěžší. A nakonec ještě nejtěžší na celém světě.

Navrhuji pro jednoduchost rozdělit létání na dva světy, krátké a dlouhé linky, a hranice mezi nimi nechme k posouzení jiným. V každém z těchto světů vládnou jiné zákony, a lidé v nich žijí rozdílným způsobem, dokonce tak, že se málokdy potkávají, i když pracují u stejné firmy. Vlastně se nepotkávají téměř vůbec, a kdyby se to náhodou stalo, těžko by hledali společné téma.

Létat na krátké vzdálenosti je totiž těžká práce, a není velký rozdíl mezi tryskáči nebo vrtulovými stroji. Doba letu bývá okolo hodiny, hodiny a půl. Co za tu dobu stihnete? Každý den poletíte čtyři úseky, z domova do dvou měst a zase zpátky, tak vypadá typický den pilota na krátkých tratích. Jen občas člověk na měsíčním rozpisu uvidí let do vzdálenější destinace, takže bude mít let pouze jeden, dva vzlety a dvě přistání v průběhu jednoho dne. A zcela výjimečně se přihodí, že let bude tak dlouhý, že by se posádka nestihla vrátit, letová doba bývá omezena na osm hodin ve vzduchu. To znamená jen jeden úsek, jednou odstartovat a přistát. Následující den, dva nebo tři, podle toho kolikrát týdně společnost do daného místa létá, strávíte v hotelu. To by bylo téma na delší vyprávění, protože hotely jsou dobré a špatné. A co je možná ještě důležitější, jsou hotely na dobrých místech, a nebo také ne.

Jeden den na „short haul” vypadá asi takhle. Pokud bude první odlet v sedm ráno, tak vstanete před pátou. Člověk se snaží ušetřit každou chvilku a jestli se na silnici objeví cokoli jiného, než ideální plynulý provoz, tak jsme si právě lokli první doušek stresu, který s námi bude celý den. Po příchodu na briefing nám řeknou, že naše letadlo má zpoždění. Letí z nějaké vzdálené noční destinace, kde bud’ v noci nasněžilo, nebo na zpáteční cestě foukal neočekávaně silný protivítr. Nevíme. Jisté je, že z plánované hodiny na zemi mu zbývá čtyřicet minut, a je na nás, abychom se snažili zpoždění dohnat. Protože bychom zbytečně čekali v letištní hale, odcházíme z budovy posádek o pár minut později, avšak díky neočekávaně velkému množství dalších posádek ve stejnou chvíli trávíme na bezpečnostní kontrole delší čas, než obvykle. Letadlo je sice na zemi, ale objevila se u něj neočekávaná závada, a mechanici jsou na cestě. Už vidíme, že zpoždění je nevyhnutelné, a pozemní pracovníci informují naše cestující. Po nezbytné dramatické prodlevě se někteří rozhodli, že svůj let zruší. Ale jejich zavazadla jsou již naložena v podpalubí, a opětné hledání a vykládání nás všechny zdrží ještě více. A tak to vlastně pokračuje celý den. Lety, a také mezery mezi nimi, jsou naplánované na minuty, a sebemenší překážka může vykolejit celý složitý systém. Před několika roky bylo celkem normou, u nás i v zahraničí, že doba na zemi mezi jednotlivými úseky letu byla hodinu. Dnes ne, díky zvýšené konkurenci management přišel s myšlenkou, že se tahle doba může, a bude zkracovat. Takže dnes to bývá standardně čtyřicet minut. Ale nikdo neřekl, co se bude dít, pokud všechno nepůjde naprosto hladce. Účastníci tohoto představení, od kapitána po partu uklízečů, za to platí maximálním pracovním nasazením a nepřestávajícím stresem.

Sedm dní v týdnu tohle a potom dva dny volna, třeba úterý a středa, kdy jsou ostatní členové rodiny ve škole a v práci. Jen jednou za měsíc garantovaný volný víkend, a v průběhu letních prázdnin maximálně dva týdny dovolené, to jen v případě, že bude dostatek jiných pilotů a že nám šéf bude příznivě nakloněn. Zbytek dovolené mi bude přidělen v měsících, kdy nebudou mít naši cestující o cestování zájem, v listopadu a únoru. Ne, létání na krátkých linkách není žádná kratochvíle, ale na všechno se dá zvyknout. Co je na tom dobré, že se člověk při tom šíleném tempu velmi rychle učí. Pokud máte dvě přistání každý den, za půl roku je z vás mistr. Naučíte se zvládat kritické situace s přehledem, protože jich za krátkou dobu zažijete spousty. Zvyknete si na rychlé tempo, protože všichni kolem to dělají zrovna tak, a nic jiného vám nezbývá. A v neposlední řadě taky proto, že jste nic jiného nepoznali, protože si myslíte, že u létání to tak prostě je. Že kdo chce létat s dopravními letadly, tohle je jediný způsob.

Pokud budete mít to štěstí a podaří se vám získat místo u dálkového létání, je to, jako byste vstoupili do paralelního vesmíru. Tím nemá být řečeno, že všechno musí být lepší, jen že všechno je naprosto jiné. Posloupnost bývá vždy táž, začíná se na menších a pokračuje se na velké stroje. Nikdo vám nesvěří do rukou velké letadlo, aniž by se před tím přesvědčil, že to s tím malým umíte, kdybyste byli majitelé společnosti, chovali byste se stejně. Ale pokud necháme stranou technické aspekty, hlavním rozdílem je odlišný způsob života.

Čekání. Jestli je jedno slovo, které dobře vyjadřuje podstatu dálkových linek, je to tohle. Čekání, ale bez nervozity nebo spěchu. Do práce chodíme dřív, více než dvě hodiny před odletem, a tak čekáme, až začne předletová příprava. Potom čekáme, až do našeho letadla nastoupí kvanta cestujících, a naloží se tuny zboží. Čekáme, až nám ze země povolí nahodit motory, push-back probíhá velmi pomalu a naše velké motory by tahač snadno přemohly. Za letu čekáme, až nám přinesou večeři, když bude na palubě zdvojená posádka tak čekáme, až nás vystřídají, a všichni čekáme, až tam budeme. Po přistání čekáme na zavazadla, potom na hotelový autobus a v recepci hotelu čekáme na klíče. V posteli, v cizím městě a jiném časovém pásmu, čekám, mnohdy zbytečně, jestli se mi podaří usnout. A potom čekáme, až za několik dní přistane naše letadlo, abychom se vrátili zpátky, nebo pokračovali v naší cestě. Čekání je umění, které se člověk musí naučit, aby se při tom nerozčiloval, neboť to je úplně zbytečné.

Na nový způsob létání, a života, si musíte zvyknout. Obyčejně to trvá tak půl roku, než člověku přestane být líto, že může přistávat jen párkrát do měsíce, a že tráví tak velké množství času mimo domov. O denních nebo nočních směnách nemá smysl mluvit, protože hranice v podstatě neexistují. Při dlouhém letu je dobré si rozmyslet, co budu dělat teď a co za chvíli, protože vnímání času je jiné, čas ve skutečnosti plyne jinak. A co je fascinující, za okny kokpitu je celý svět, od Himalájí po Kalifornii, a při dlouhých nočních letech pozorujeme souhvězdí, která jsou však otočená podivným směrem, díky odlišné zeměpisné šířce mají vzhledem k horizontu jinou orientaci.

Přechod do jiného prostoru nebývá jednoduchý, to dobře vědí i diváci seriálu Star Trek. Sice jsem se zbavil spěchu, ten byl ale vystřídán únavou. Ani ne z létání, přestávky mezi lety bývají více než dostatečné, ale únavou z neschopnosti odpočívat a organizovat svůj čas. Po prvním přeletu Pacifiku jsem byl prakticky nepoužitelný, po deseti hodinách bolí záda, nohy, člověk je nevyspalý a mírně dezorientovaný, nechápe jak to, že je vlastně včera? Je mu jasné, že v noci nebude spát, časový posun oproti místu odletu jedenáct hodin je jaksi přesně naopak. Co s tím? Snažit se vydržet do večera, do místního večera, dát si pořádnou večeři a doufat, že své tělo a vlastní biologické hodiny přelstil? Anebo naopak vlézt do postele hned, prospat den a nemyslet na to, co budu dělat v noci? Vyzkoušel jsem oba způsoby a mohu prohlásit, že někdy zabere to, jindy ono. A někdy nic.

Kupodivu, za nějakou dobu se věci začnou dávat do pořádku samy. Jako první zmizí problémy se zdánlivě nekonečnou dobou ve vzduchu. Ve skutečnosti je vlastně příjemné vykonat jen jeden let, a po přistání odpočívat dvacet čtyři hodin, nebo déle. Zmizela honička, která mě provázela předchozí desetiletí, a s jistotou můžu prohlásit, že mi nechybí. Na všechno je najednou čas, a věci můžeme řešit s nadhledem, a s úsměvem. Docela trefná je analogie přístupu k létání a pojíždění s letadlem na zemi, když porovnáme malé a velké stroje. Malá vrtulová letadla pojíždějí téměř smykem, každé zastavení s vámi jako s cestujícími trhne, a na start se vrhají rovnou ze zatáčky. Zkuste něco takového s velkým strojem, a daleko nedojedete. Možná i proto, že na každé pneumatice podvozku spočívá třicet tun, a kdybych jel do zatáčky moc rychle, mohl bych je zničit. Po letištní ploše se pohybujeme pomalu, víme, že není kam spěchat. A přesně taková je filozofie života na dálkových linkách. Nutno poznamenat, že se na to zvyká dobře.

Pokud letíte na odvrácenou stranu světa, o které toho moc nevíte, je docela dobrý nápad zajímat se trochu dopředu, co a jak. V tropických destinacích mohou být tajfuny nebo záplavy, ale naše domácí televizní stanice většinou přinášejí pouze informace ze sousedství. Koho by zajímalo, jak je u protinožců? Nebo třeba bezpečnostní situace. Jsou země a vlády, které jsou tak nestabilní, že bych měl alespoň tušit, co budu dělat ty tři dny na hotelu, když bude venku výjimečný stav. Ale jsou i daleko jednodušší věci, které by měl člověk předvídat. Když jsem poprvé letěl na Havaj, věděl jsem, že po cestě tam i zpátky bude zastávka v Tokiu. Ale zatímco první zastavení trvá jen hodinu pro dočerpání paliva a přibrání nových cestujících, nazpátek dva piloti vystoupí a počkají na další let, zatímco ten třetí pokračuje jako cestující dál. Co si s sebou vezmete na Havaj v březnu? Triko, sandály a plavky budou stačit. Ale ouha, v Tokiu kde jsem vystupoval, bylo tak pět nad nulou. Kde zůstal můj kabát? Doma, samozřejmě. A tak jsem celý den nevylezl z pokoje.

Nebo takový let do Austrálie. Bude to okolo deseti hodin, odlet v sedm večer a přistání po rozednění. Jako výjimka mezi našimi lety tu není téměř žádný časový posun, hodina nebo v létě dvě. V jejich létě, tedy v naší zimě. Po cestě přeletíme jen cíp Japonska, a potom až Novou Guineu a Austrálii, jinak budeme pořád nad vodou. Nad rovníkem, asi v půlce letu, očekáváme bouřky, jsou tam totiž skoro vždycky, nehledě na roční dobu. Papua vypadá na glóbusu malá, ale má vysoký, hornatý terén a máme proto zvláštní postupy pro případy jako je ztráta přetlakování nebo vysazení motoru. A Austrálie je strašně veliký, většinou neobydlený ostrov na konci světa. Poletíme sami, za celou dobu letu uslyšíme jen pár letadel, jak nám budou pod rovníkem křížit cestu. Nad vodou nefunguje normální rádio VHF, a tak musíme komunikovat přes datalink, CPDLC. Nejdříve s Japonskem, potom službu přebere San Francisco, které je sice dost daleko, ale datalinku je to jedno. Nad Novou Guineou se budeme snažit upoutat pozornost obsluhy v Moresby, jejich rádia, soudě podle kvality příjmu, mohou být tak z války. Víme, že Australané jsou na nás vysazení, za minulý půlrok jsme jim párkrát po oblétávání bouřek oznámili, že jsme znovu na trati, ale byli jsme ještě 0,1 míle od osy, a oni to zjistili. Mají asi dobré radary, musíme si dát dneska pozor! V Sydney mají dvě paralelní dráhy velmi blízko u sebe, a platí tu zvláštní postupy pro dodržování rozestupů. Musíme poslouchat na dvou frekvencích najednou, a když nám na jedné povolí přistání a na druhé přikážou go-around, musíme poslechnout tu druhou. Trochu zvláštní, ale tak to tady funguje. Jejich angličtina je navíc trochu jiná, ovlivněná zřejmě blízkostí Jižního pólu, nebo krásným modrým mořem kolem dokola. A vítr tady fouká opačně. Ne, není to vtip. Díky rotaci zeměkoule má vzduch tendenci stáčet se opačným směrem, než na severní polokouli. Poznáme to při přistání. Když klesáme na dráhu, čím budeme níž, kupodivu vítr se bude točit po směru hodinových ručiček. Zvláštní.

Další z věcí, nad kterou po čase přestanete zbytečně přemýšlet, je, co budu dnes dělat, jsem-li v Bombaji a jsem tu sám. Všichni moji kolegové, až na výjimky, hovoří zvláštním, nesrozumitelným jazykem a mají zvyky, podstatně lišící se od našich, obyvatel Západu. Někdy se stane, že spolu zajdeme na večeři, ale zatmění Slunce je častější. Takže člověk má najednou spoustu času, a je jen na něm, jak s ním naloží. Asi pojedu hotelovým autobusem do města, je to jen hodina a půl. Zvykl jsem si chodit do kavárny Starbucks, která je výhodně umístěna z druhé strany hotelu Taj, a to všechno je pár minut od Brány Indie, stavby poněkud připomínající Vítězný oblouk. To je jedno, že jsem tam byl mockrát. Vedle v obchůdku se suvenýry, tvářícím se jako starožitnosti, mají toho bronzového slona, co jsem na něj minule koukal. Další lapač prachu do domácnosti? Koupit, nebo ne? Budu muset usmlouvat cenu, indičtí prodavači si myslí, že každý bílý muž je příbuzný Rotschildů, a je jeho občanskou povinností zanechat něco ze svého jmění obyvatelům třetího světa. A proč ne, turistika je ve skutečnosti taková velká charitativní akce, kdy bohatí dobrovolně odevzdávají peníze chudým, a ještě jim je osobně přivezou až domů. Občas si přitom udělají nějaké fotky.

Jenom kdyby ten čas neutíkal tak rychle. Ani se člověk nenaděje, a už je zase začátek nového roku. Jako druhý let tento měsíc letím do Dubaje, desetihodinový let následovaný dvaceti čtyřmi hodinami odpočinku, a totéž zpátky. Potom se musím rychle přeorientovat a vzpomenout na staré časy, protože následující den mám hodinový let do Číny, do Tianjinu. Šup sem šup tam, všechno v rychlém sledu. Problém? Vůbec ne, mezi dlouhými lety to bude vítané osvěžení. Protože následující služba mě posílá do Dillí, nové destinace, kterou naše společnost začíná létat. Odtamtud je to jen kousek na Taj Mahal, a tak asi přemluvím zbytek posádky, najmeme si auto a vyrazíme za turistikou.

První knihu leteckých střípků můžete objednávat zde: