Čechoviny 152

• 20.09.2020 09:00
• stalo_se

2. 9. 2020 byl slavnostně vyřazen poslední JAK 40, který u nás létal. Tak nás opustil poslední „sazomet“, jak jsme tomuto létajícímu omylu pro jeho nadměrnou kouřivost říkali. Pamatuji si, jak nám Rusové Jaky vnutili. První dva létaly v barvách Aeroflotu a mám dojem, že neměly na prostředním motoru obraceč tahu. My jsme nevěřícně kroutili hlavou, že kdyby měli ruští učedníci mistra Kuldána, kterého jsme měli my, musel by je za takovou práci umlátit. Každý nýt byl „nakopnutý“, na křídle a vztlakových klapkách byly nýty s půlkulatou hlavou, jak na železničním mostě. „Takovou hrůzu přeci nemůže nikdo koupit!“ A vida, koupili jsme je! A ne nějaké symbolické množství, ale hned 18 kusů plus 8 pro vládní letku (letka ministerstva vnitra). Letadlo s tlustým profilem křídla a třemi neuvěřitelně žíznivými motory. V té době vnitrostátní linky obstarávaly L-410 se spotřebou srovnatelnou s autobusem. Ty se musely vyřadit a tak se na nich hledaly mouchy. Poslední příslovečný hřebíček do rakve byl let papalášů kamsi na nějaké veledůležité zasedání. Do prvních čtyři sta desítek poněkud zatékalo a tak se občas stalo, že větráním se voda dostala pod vnitřní potah kabiny. Pak se musely stropní panely odlepit, byly na welcro-páskách - suchých zipech a voda se musela vylít. Papaláši odlétali v lijáku a stropní panely byly plné vody. Nikdo si jim nedovolil říct, ať vystoupí, že se jen vylije voda a pak mohou opět nastoupit. A tak jeden snaživý mechanik pronesený panel nadzvedl, ten se pod tíhou vody uvolnil a vylil se na soudruhy, na jejich hlavy pomazané! Ti pak vypadali, jako že přišli ze sprchy. Byl to dobrý důvod skvělé mašiny vyřadit a na jejich linky dát strašné Jaky. Spotřeba Jaka 40 byla stejná jako u DC 9-30, akorát vzal na palubu o sto lidí méně… Když přišly „naše“ první Jaky, nikdo z nás nevěřil, že takové krámy někdo chce provozovat. Neexistovaly dva stejné Jaky. Jak „děvočka“ ufikla kabel, tak tam dala spínač. Každý Jak měl v liště pod oknem tajné tlačítko, kterým měla stevardka oznámit pilotům, že je na palubě únosce. To tlačítko bylo tak tajné, že ani letušky netušily, kde je. Protože bylo u každé mašiny jinde!

Když první Jaky začaly létat u nás, motory AI 25 měly problém s elektropneumatickým ventilem startéru. TAčko běželo, ale vzduch do startéru nešel. Ruský mechanik, sokol jasný, se mě zeptal: „Jesť u vas molotok (kladivo)?“ „Da, pačemu?“ „Nado pobuchať!“ Vyndal jsem z vercajku kladivo, on mezitím rozkryl motor, vzal kladivo a třískl do ventilu. Motor se začal rozbíhat! Podle toho, jak byl ventil otřískaný, nebyla to první rána! Naši mechanici v hangáru pak ventily vyladili a po odchodu „expertů“ se kladivo k nastartování motorů již většinou nepoužívalo. O co byla „létající kovadlina“ hůř udělaná, o to se víc dbalo na to, aby letadlo, které nešlo průletem na další linku, bylo pečlivě zadeklované. Ze začátku se používaly neuvěřitelně smradlavé ruské plátěné pogumované plachty, pak někdo s techniky letadel nechal udělat plechové dekly do motorů. Nicméně v zimě lézt po letadle a krytovat ho byl čistý adrenalin. Když se vyndaly zadní kryty z výtokové trysky, dostal člověk plný zásah sazemi do obličeje. Mastné saze šly ovšem velmi dobře dolů (solvinou). Vůbec, dostat se za otáčejícího se jaka, měl člověk pleťovou masku z kerosinu. Motor AI 25 se totiž chladil palivem, které nespálené prošlo motorem.

Letadla létala až do první ropné krize. Pak byla pro svou šílenou spotřebu vyřazena a stála na starém letišti. Jejich linky byly buď zrušené, nebo je převzaly TU 134 nebo IL 18. Celá osmdesátá léta letadla chodila na zálety, pak se konzervovala a zase stála na kanálech. Každým coulem výhodná koupě! Nakonec se na aerolinku usmálo štěstí, Rusové potřebovali salónní letadla a letadla západní provenience nebyla dostupná, tak skoupili naše Jaky. Největší křáp mezi křápy byl Jak 40K OK-HEQ. Když ho Ravoš přebíral v Rusku, při záletu, po vytažení vztlakových klapek šlo letadlo na záda! Odmítl ho převzít, ale z Prahy mu soudruzi poslali příkaz, že ho musí převzít a přeletět do Prahy. Tuším, že tehdy odmítl podepsat předávací protokol. V Praze už na něj čekalo vedení a inspekce. „Tak soudruhu, ty nevěříš práci sovětských soudruhů?“ „Věřím, ba, ba, ale víte co, já vás v tom křápu svezu“. Kupodivu někteří souhlasili a sedli si do letadla. Na místě druhého pilota seděl inspektor ze SLI. Ravoš vystoupal do 3000 metrů, zeptal se, zda jsou všichni připoutáni a vytáhl vztlakové klapky. Letadlo se začalo otáčet na záda. Inspektor skočil po páce klapek a dal jí zpátky a s letadlem bez klapek přistáli. Letadlo znivelovali a zjistili, že se soudruhům nepodařilo udělat levou a pravou stranu ocasních ploch stejně, ocasní plochy byly asymetrické! V zemi zítřků letadlo předělali, aby pak stálo na kanále…

Poslal mi kamarád pořad na youtube od jakéhosi člověka, který si říká „Fly Rosta“. Asi má rád letadla, ale ví o nich kulové. Může se stát, učený z nebe nespadl. Co mne ale šokovalo, byly rozhovory s vojenskými piloty Jaka 40. Když u nákladových dveří, kterými byl vybaven každý Jak 40K, se diví proč tam jsou a „K“ znamená nejspíš „kombi“, nebo „kargo“. Příteli, kargo i kombi se píše s c na začátku a když si někdo objedná verzi „K“, tak ta vrata tam prostě jsou. ČSA s Jakem 40K vozilo v noci poštu. Vyndaly se sedačky, namontovaly se police na třídění pošty a nákladovými vraty se nakládala pošta. Zajímavé na tom bylo, že v Rusku ještě v té době nikdo nevymyslel elektriku nebo hydrauliku a vrata se otevírala heverem na kliku! Také se pilot podivoval, že Jak nemá žádné posilovače řízení a po deseti minutách letu že ho bere křeč do rukou! Když toto řekne někdo, kdo o létání nic neví budiž, ale pilot? Nepamatuji si, že by si některý pilot od aerolinky stěžoval na síly v řízení. Každý normální pilot si dokáže letadlo vyvážit tak, že letí rovně samo a Jak má ještě autopilota. Mimochodem, až do TU 154 žádné ruské letadlo nemělo posilovače řízení, ani IL 62! Příběh o tom, že přistání s Jakem byl hotový horor, byl také pěkný. Jaky vozily u ČSA cestující! Proboha, co to má naše letectvo za piloty? Jeden vergl definitivně zmizel z oblohy a stýskat se mi po něm nebude! Akorát snad, že před těmi čtyřiceti léty mě nic nebolelo, byl jsem mladý a krásný. Teď jsem už jen to „a“, jak říkával CPT Bedřich.

Související kategorie