Paměti starého práškaře – 34. díl

• 19.04.2015 07:27
• stalo_se
• Paměti starého práškaře

Úvodem: Následující kapitola také není z nejveselejších, ale bez ní by mé povídání nebylo úplné. Předem upozorňuji, že nejde o objektivní popis událostí, ale ryze subjektivní vyprávění jak já jsem to viděl, cítil, prožíval a jak si to pamatuji. Rovněž podoba některých osob se skutečnými je čistě náhodná.

A slibuji, že od příštího pokračování už zase budeme létat.

51. Rok 2012 – končím u ČSA

Hned po Novém roce jsem sám už ukončil neschopenku. Posudek byl na spadnutí, aspoň si dodělám všelijaká školení a simulátor, ať mám všechno hotové, až dostanu zpátky zdravotní licenci. A říkal jsem si, že to snad není možné, aby mě opravdu po té zdravotní komplikaci vyhodili, tak jsem ukončení pracovní neschopnosti donesl na personální oddělení a víc jsem se neptal. Sjel jsem výtahem asi tři patra, necelých pět minut po ukončení neschopenky a už jsem měl telefonát, ať se zítra dostavím pro výpověď. Safra, to je fofr.

Šel jsem okamžitě za tehdejším šéfpilotem, J. Blumou.

„Hele, dej mi tu výpověď hned, já nejsem žádnej študent, abych tady lítal mezi Pardubicema a Prahou každej den. Když mě tu nechceš, tak mě vyhoď hned!“

„To ne já, já vás nevybíral, to Sytý.“

„Ten zas tvrdí, žes to byl ty!“

„No to mám nejradši, když se každej schovává,“ povídá Bluma.

„Tak já ti něco povím. Na to, abyste mě vyhodili po ročním martyriu s doktorama, mimo jakékoliv podepsané dohody, které jste ještě nedávno potvrdili, na to koule máte. Ale aby se aspoň jeden z vás proti mně postavil a do očí mi řek: hele, já tě tu nechci, protože mě se..š, tak na to koule nemáte ani jeden! A to jste o hlavu a možná o dvě větší. Takovejch managerů si nas..u kýbl za noc!“

Byl jsem rozzuřenej a nebral si servítky.

Začal koktat: „Víš, ono to ani nejde v jeden den – ukončení neschopenky a výpověď.“

„Tak jo, já zejtra teda přijdu,“ mávnul jsem nad tím rukou, najednou se mi nechtělo s ním diskutovat. A druhý den jsem dorazil do jeho kanceláře, kde už čekala dáma z personálního, madam Kyrysarová. O té se říkalo, že když jí ujede vlak o prsa, tak to má ještě pět minut na nádraží.

„Tak pane kapitáne, posaďte se, sešli jsme se tu……“

„Vím, proč jsme tady, té komedie mě laskavě ušetřete,“ přerušil jsem ji. „Dejte sem ten papír, já vám ho podepíšu, ovšem s dovětkem, že s tím nesouhlasím.“ Zaraženě mi ho podala, podškráb jsem ho a šel pryč.

Ve dveřích mi Bluma povídá: „Hele, já ti děkuju.“

„A za co, ty vole? Vždyť teď si mě právě vyhodil!“ A praštil jsem za sebou dveřmi. Šel jsem hned na letku, za Sytým:

„Právě jste mě vyhodili. Mám před sebou ještě tři měsíce, všechny kvalifikace propadlé. Doufám, že mě aspoň necháte rozlítat, abych se mohl hlásit o práci někde jinde!“

„Jojo, neboj, my tě rozlítáme, všechno budeš mít hotový, než odejdeš,“ koktal, rudej jak vařenej rak.

A posudek od doc. Hovorky byl hotov, se závěrem, že se jednalo o šok z neléčeného vysokého tlaku a opakování podobné příhody je u mne nepravděpodobné, jestliže budu léčen na vysoký tlak. S tím jsem došel na ULZ za dr. Chaloupkou, zástupcem leteckého úřadu, ten mně znovu pro jistotu nasadil ještě na celý den to sledovátko tlaku, echo srdce a ještě šlapání kola. Vše v pořádku, zdravotní licenci jsem dostal zpět s omezením do vícečlenné posádky, nějakou pojistku si přeci jen nechali. Ale to nevadí, jinak už nelítám, než ve dvou.

A chlapci od ČSA mě opravdu rozlítali!! Za celé zbylé měsíce jsem dostal dvě!! linky. Což je nula celá nula nic. Nás třiatřicet pro výstrahu vyhozených se scházelo dost často s Martinem Kýblem, kde jsme řešili, co bude dál, proč zrovna my, mimo senioritu a tak dále. Na to neměl odpověď. Ale sliboval, že společnost bude hledat pro nás uplatnění u jiných provozovatelů, ale kde nic, tu nic. (Po dvou letech jsem se dozvěděl v cizině od jiných expatů, že přesně v tu dobu Kýbla navštívili manageři od anglické společnosti, že urgentně potřebují asi 50 pilotů na Boeingy. Bylo jim řečeno, že ČSA nemá zájem!) Když jsem se rozhlížel po stejně postižených pilotech, říkal jsem si, že jsem se ocitl v dobré společnosti. Drtivá většina rovní kluci, žádní vohnouti, přímí chlapi. Byl tam starší kapitán, se senioritním číslem 2, bezvadný člověk. Každý s ním lítal rád, včetně těch nových „managerů“, když ještě byli co-piloty. Ale neohnul se a svoje názory se nerozpakoval dávat veřejně najevo, tudíž nepohodlný.

Nebo Pavel Ondřej, který nikdy netrpěl komplexem z nadřízených. S ním jsem začínal už na Čmeláku v Holešově a pak v SPV ve Vysokém Mýtě. Pavel jednou vezl Airbusem nejvyššího z nejvyšších i s jeho suitou. Do kokpitu přišel šéfstevard a že pan Nejvyšší se chce podívat dopředu.

„Tak mu vyřiď, že já se mu do kanclu taky necpu.“ Ale ten vedoucí kabiny koukal jak zjara a že tohle mu teda neřekne.

„Hele, já ho nemám rád a nevím, co bych si s ním povídal. Tak mu řekni, že nemáme čas, že tu něco řešíme, nějaký problém. Ať se jde předvádět jinam.“ A za pár dní telefon od Blumy.

„Tak jsme si vyjeli data toho tvýho letu a žádnou závadu jsi neměl!“

„No a co?“ Pavel na to.

„Bylo by dobrý, aby ses „Nejvyššímu“ omluvil.“

„To fakt netuším, proč bych to dělal.“

„Musíme udržovat dobré vztahy s vedením.“

„Tak podívej. Možná ty jo, ale mně je ukradenej. Já si dělám svou práci. Měl povolení od Kýbla, že může do kokpitu? Neměl. Proč tam máme asi pancéřované dveře? Tak je vyhoďte, dáme tam místo nich závěs a může dopředu chodit kdo chce. A vůbec, v Provozní příručce stojí, že kapitán s konečnou platností rozhoduje o tom, kdo bude v kokpitu a kdo ne. I kdyby se tam cpal sám papež. Takže já nic neporušil a nikomu se omlouvat nebudu!“

V té době byl prezident ČSA Belgičan, s velice špatnou slovenštinou, bývalý bankovní úředník, tudíž velice platný pro leteckou company, Lašák už byl taky konečně odejit. A ten bankovní úředník poslal všem zaměstnancům mail v té paslovenštině, jak je třeba pracovat a jak už naše firma stoupá k veselým a světlým zítřkům. Což nikdo se zdravým rozumem nechápal, neboť jsme věděli, že jedeme spíše opačným směrem, tedy dolů. No a Pavlík nelenil a napsal mu, že děkuje za informaci, že je rád, že se nám daří a že by si to příště rád přečetl v češtině. A opět Blumův telefon o omluvě.

„V Provozní příručce je psáno, že úřední jazyky ve společnosti jsou čeština a angličtina. O paslovenštině ani zmínka. Chci jen, aby i prezident firmy dodržoval předpisy, žádná omluva nebude!“ odpověděl mu Pavel.

Capt. Pavel Ondřej

Nebo Jirka Herodek. Velice oblíbený kapitán, spolehlivý, přímý. Ten se taky nikoho nezalekl a co na srdci, to na jazyku. Nebo Michal Bačo. Bývalý šéf letky, inspektor a instruktor. Ten zase asi doplatil na přátelství s P. Žmolíkem, novým šéfem organizace pilotů. Na toho vedení ze zákona nemohlo, tak mu aspoň vyhodili nejlepšího přítele. A další a další. Po jednom takovém mítinku jsem zašel za Martinem Kýblem:

„Hele, slíbili jste mě rozlítat a dostal jsem jen dvě linky, to ani nebudu mít všechny kvalifikace zpátky.“

„To máš těžký.“

„Co je na tom těžkýho? Když pominu, že ty sám osobně jsi mi slíbil, že mám místo jistý, proto jsem odmítl tu pojistku na ztrátu licence, přišel jsem tak o dost peněz a teď jsem na dlažbě, ani se nikam nemůžu hlásit. To není výpověď, to je totální likvidace! Tak aspoň zařiď, abych mohl ještě ty dva měsíce lítat, ať se mi vše obnoví!“

„Víš, Oddělení lidských zdrojů si nepřeje, abys dál pilotoval letadla ČSA.“ Nevěřícně jsem na něj koukal.

„To mám lepru nebo co? Vždyť jsi v představenstvu, v dozorčí radě, druhej nejvyšší ve firmě a tobě budou nařizovat něco z personalistiky?“

„To máš těžký,“ blekotal a uhejbal očima. Na to nebylo co říct. Odešel jsem užaslý, kam až může člověk a pilot klesnout, za Jidášův groš a za pocit moci.

A do toho všeho mi umřel Pepík, můj miláček. Takže dalších pár nocí strávených v kotelně. Vím, že je to jen pes, ale byl můj první a měl jsem ho až nekriticky rád, i když to byl pěknej pacholek. Prostě teriér, vždycky svůj. Někdo říká, že je to jako když umře dítě. Až tak silná slova bych nevolil, ale bolelo to dost. A občas zabolí i teď, po několika letech.

Pepínův poslední den na veterině na kapačkách

Odletěl jsem poslední dvě linky pro ČSA, do Bruselu a Amsterodamu. Vpravo seděl Aleš Pavlíček, inspektor, výborný člověk, co si zachoval slušnou tvář. A užíval jsem si je nesmírně, každou minutu letu, i když jsem si uvědomoval, že se naposledy v životě hlásím řídícím jako „sí-es-ej“. Před tou poslední linkou jsem potkal na přípravě posádek Kýbla, taky se chystal na let.

„Tak ti děkuju, Martine, dvě lajny, to jste mi opravdu pomohli.“

„Tak si to tam domázni, ne? Rychlá tužka!“ a chechtal se tomu, jak pitomej. Chvíli jsem na něj zkoprněle koukal, viceprezident a takovýhle rady? A pak do mě vjel vztek a začal jsem řvát:

„To snad nemyslíš vážně, tohleto!! Tak podívej, chlapečku, já nikdy v životě nepodváděl a nelhal, všechno na rovinu. Proto jsem asi byl odejitej, co??!!“ Zrudnul a chvatně opustil místnost. Ostatní mi zatleskali nebo palcem nahoru dávali najevo, jako že jo, že jsem mu to teda dal.

„Hoši, tleskáte a kejváte hlavinkama pozdě. Měli jste něco dělat, když nás vyhodili, ostatně i kvůli některým z vás tady. Ale povídám, teď jste rádi, že máte práci, že vás to minulo. Ale tadle vaše připosranost a pasivita se vám vrátí, to mi věřte. To je Pyrrhovo vítězství!“ A taky že ano. Z původních 550 pilotů jich tam je dnes okolo 160. Ne, že by všechny vyhodili, někteří už odešli radši sami, ať už do důchodů nebo do ciziny. Ale ten „řemen“ chytil ještě pěknou řádku dalších. A samozřejmě mimo smlouvu, už jen podle ksichtu. Mladí chlapci, co se prodrali k funkcím, jich zneužili a propouštěli vesele podle osobních sympatií a antipatií. Jediní, co se postavili na obranu Klubu 33, byli Filip Gaspar a Peter Žmolík, nový president CZALPy – sdružení dopravních pilotů. Filip už byl asi před půl rokem sesazen klikou pilotů, spolupracujících s vedením. Ani mu to nevadilo, měl už toho plný brejle. Peter nabídl velení svou hlavu na špalek, pakliže ti propuštění budou vzati zpátky anebo aspoň k Holidays, dceřiné společnosti, která v tu dobu nabírala piloty. To přijato nebylo, chtěli jinou hlavu a to Filipovu. Tak ten jim to odsouhlasil, ten svůj odchod za stejných podmínek, tzn. piloti zpátky anebo k Holidays. Samozřejmě, z druhé strany nebylo toto dodrženo. Šli jsme všichni, i s Filipem. Ta samá klika za nějaký čas sesadila i Petera a byl taky propuštěn, pro „nadbytečnost.“ Zato začal létat vysoce postavený manažer jedné pojišťovny, ale jen o víkendech, pro zábavu……

Před poslední linkou Praha -Amsterodam

A za letu s Aleškem – sice se usmívám, ale knedlík v krku a slzy na krajíčku…

Poslední foto s děvčaty po letu, na kterém mi oblékly zástěru

A odchod………

V této době se na mne obrátil Vláďa Peroutka, ředitel Holidays.

„Hele, potřebuju dolítat čtyřstovku na Islandu, naši kluci už jsou skoro všichni překopnutý na Airbus. Jestli chceš, pojď na ty dva měsíce k nám. Vyprdni se na ty ČSA. Přezkoušení ti uděláme už u nás a až skončíš u ČSA, můžeš rovnou nastoupit na dobu určitou k nám, aspoň se rozlítáš a budeš moct do světa.“ To byl dar z nebes. A tak jsem dostal ještě jednu ID kartu, tentokrát od Holidays, a udělali mi přezkoušení na letu do Hurghady. A měl jsem vše zpátky, už jen nějaké hodiny nalítat, abych v přihlášce pro jiné letecké společnosti neměl prázdné kolonky za poslední měsíce. A potkal mě Kýbl s Blumou.

„Hele, tak jsme to vymysleli, co s tebou. Co kdyby si šel lítat k Holidays na dva měsíce? My ti to u Vládi zařídíme.“

„To jste hodní, chlapci “ povídám jim a z kapsy jsem vytáhl to druhé ID „já už pro ně lítám na dohodu. Už mám přiklepnutý i line-check. S Vláďou jsem si to dohodl sám. Čest vaší zodpovědné práci!“

S těmi dvěma ID kartami byla taky sranda. Jednou jsem naschvál odebral oběd na jednu, příště na tu druhou. Až si mě pozvali na personální.

„Pane kapitáne, vy nám tu děláte v tom nepořádek, my nevíme, co s tím, jak to vyfakturovat. Nebylo by lepší už odevzdat tu ID kartu ČSA?“

„Tak podívejte, madam. Jsem u ČSA do konce března? Jsem. Mám nárok na ID kartu? Mám. Nevidím jediný důvod, proč bych ji měl odevzdávat před termínem. A že máte problém s obědy? Vy jste mě vyhodili, vy si to řešte. Mě to nezajímá. Sbohem.“ Takové trucování malého kluka, ale cítil jsem v sobě velikou křivdu a takhle jsem si aspoň trochu ulevoval. A začalo obíhaní výstupního kolečka. Dostal jsem seznam, kam všude musím zajít pro podpis, že tam nic nedlužím a že jsem vše odevzdal. A to byly zážitky. V kancelářích, kde jsme se vždy zasmáli, kde jsem pokaždé hodil nějaký vtip do placu, najednou změna o 180 stupňů. Papír ode mne brali štítivě, jako bych byl malomocný, žádný úsměv, nic.

„Dejte to sem!“ razítko, podpis a vypadni. Vůbec mi to hlava nebrala. Co jsem komu udělal, to jsem někoho zabil, nebo co? A nejvíc mne ale pobavilo, když šéfa personalistiky, který podepsal mou výpověď ještě když jsem byl na neschopence, vyrazili měsíc po mně. Kyrysarovou asi za rok a další dámu z personálního, která na mě hulákala, když mi chybělo nějaké razítko, společně s ní. Ta mne překvapila asi nejvíc. Operovali nám meniskus zhruba ve stejnou dobu a vždy, když jsem se u ní pro něco stavoval, jsme si vyměňovali poznatky o pohyblivosti našich kolen a na dálku soupeřili, kdo dřív odhodí berle. A nasmáli jsme se tomu dost. Tak i tentokrát jsem tam vešel s úsměvem a s pozdravem. A místo odpovědi na moje: „Dobrý den,“ jsem dostal odpověď:

„Na mě se tlemit nemusíte, dejte sem ten papír!“ Odvedli špinavou práci a stali se také nepohodlnými. Tak už čekám jen, kdy to dopadne na Blumu. Ale tam se zatím vesele rozdávají funkce navzájem. Sytý a Kýbl už taky radši vzali kramle. „Přežili“ mě o tři roky…..

A do toho začalo školení u Holidays pro lety přes oceán. Pravidla, předpisy a tak podobně, jak se nad tou louží chovat. Že musíme předem žádat po rádiu o povolení pro vstup do tohoto prostoru, tzv. oceanic clearance. Přesně stanovená frazeologie a pořadí slov. Letové cesty nad oceánem, rádiové frekvence, plotování, tj. vynášení polohy podle souřadnic do mapy, kde asi zrovna jsme, abychom ten ostrov, plný sopek, vůbec našli. A těšil jsem se na to jako malej Jarda, hlavně že vypadnu z Prahy a nebudu potkávat některé lidi. I když jsem věděl, že to je jen na dva měsíce.

. . .

V nejbližší době vyjde kniha, shrnující první díly tohoto vyprávění. Objednávat ji bude možné mimo jiné zde.

Související kategorie