Čechoviny 48

• 21.09.2007 22:10
• stalo_se

Je červenec a na betonu letiště v Ruzyni se vyšplhá teploměr na poctivých 48 až 50 stupňů, když je ve stínu 38. Je takové vedro, že ani moucha nedotočí zatáčku! Člověk je „splavený“ po několika minutách na ploše. Beton nepříjemně pálí do podrážek. Lidé jsou podráždění a nevrlí, ať jde o posádky nebo o kolegy. V takovém parnu měnit hlavní kola podvozku je téměř nadlidský výkon. Díky novému povrchu dráhy 24 „á la přechody v Praze“ měníme kola jak na běžícím pásu. Již jsem psal o neuvěřitelném podniku „Letiště Praha“, ale mám dojem, že by bylo vhodné zmínit se o jejich zatím posledním „husarském kousku“, zdrsněném povrchu dráhy v místě dosednutí letadel. Letiště Praha nechalo potáhnout toto místo povrchem, připomínajícím „šmirgl papír“. Nějaký „vynálezce a zlepšovatel“ z tohoto podniku si všimnul, patrně cestou na letiště, že před přechody na Evropské třídě je povrch vozovky potažen povrchem připomínajícím „šmirgl“ papír, aby vozidla stačila včas zabrzdit před chodcem. A tak si patrně řekl, že letci velmi ocení, když tímto povrchem bude opatřen i začátek dráhy 24. Fakt, že v tomto místě letadla pouze roztáčejí kola dotykem o dráhu a začínají brzdit úplně jinde na tom nic nezměnil. Připomíná to logiku houpacího koně! Brzdné účinky to nezlepšilo, pouze letadla přijížděla na stojánky s totálně zničenými koly, ale to už toho, kdo to vymyslel, nezajímá. A tak společnosti vesele mění jedno kolo za druhým a mechanici tahají cáry gumy z horkých kol… Piloti zahraničních společností nad tím jenom kroutí hlavou a nechápou, naši „orlové“ jsou již zvyklí z Prahy na ledacos a všichni, co tom vědí, se snaží dosednout co nejjemněji a pokud možno až za tímto pruhem.

Křídlo po přistání znečištěné antiskidem, říjen 2005. Foto Petr Nesměrák

Odbavovací plocha kolem prstu C po roce a půl provozu začala připomínat tankodrom. Letadla a kola „chobotů“ do ní vyjela hluboké koleje. Plochu museli nechat celou strhnout a udělat znovu, hrozilo totiž setkání najíždějícího „chobotu“ s letadlem, když kola chobotu vjela do koleje. Piloti si při pojíždění museli notně myslet, že už nejsou na letištním betonu, ale na poli. Mluvčí Letiště Praha sice tvrdila, že se jednalo o původní plochu z dob šedesátých let minulého století, což je lež, jako věž a každý, kdo pamatuje výstavbu prstu C ví, že se jedná o zmetek, vyrobený předloni. Otázkou zůstává, kdo zaplatí ta zničená kola letadel a z jakých peněz se platí oprava plochy?

Když je řeč o prstech, rád bych se zmínil o jedné z nejkurióznějších nehod, která se udála před lety na Novém letišti. Bylo to v době, kdy British Airways létaly do Prahy s Boeingem 767. Zástupce společnosti žádal přistavět dva bridže, protože letadlo mělo na palubě dvě stě padesát cestujících. Bylo to na Silvestra a tak se stalo, že jeden řidič měl silně „naváto pod kulichem“. Když jeho střízlivý kolega přistavil tunel k předním dveřím letadla, onen druhý výtečník vzal krhavým okem mušku a rozjel se: s vyplazeným jazykem, s přimhouřeným okem a najednou- „prásk!“, napálil to chobotem do toho již přistaveného. Hned prvním úderem přirazil zábradlí vnějších schodů na dveře, takže spílající kolega nemohl z chobotu ven a jenom bezmocně si ťukal v okénku na čelo. Opilec couvnul s chobotem a s úporností opilcům vlastní vzal novou mušku, rozjel se znovu a „prásk!“, znovu narazil chobotem do již přistaveného, letadlo poskočilo, posádka netušila, co se děje. Zástupce společnosti a „ramp agent“ vyběhli po schodech do chobotu a vyhnali opilce od řízení: “Cso se děje? Jjá jsem v pohodě, měě nic nejni, cso chceš?“ „Vypadni od toho řízení, vždyť jsi nametený!“ „Mě nic nejni, já se ti na to klidně vykašlu, dojeď si tam s tím krámem sám!“, řekl a odpotácel se pryč, tunel bridže mu byl úzký. Velmi mne rozveselila představa, jak budou policajti vyšetřovat tuto kuriózní nehodu. Kdyby k nějakému vyšetřování došlo, vypadalo by to asi takto: „Cože, most narazil do mostu? Človíčku, vy už snad slavíte, ne? Vzpamatujte se! Jak může narazit most do mostu, vždyť přece most stojí!“ „No všude jinde stojí, ale u nás jezdí“ „Teda, to tam máte pěknej bordel!“ Bohužel, nic takového se nestalo, do rána bylo zábradlí srovnáno a natřeno, vlastně se nic, ale vůbec nic nestalo… Mám dojem, že hrdina tohoto příběhu již na letišti nepracuje.

V Bratislavě na letišti pracovala v sedmdesátých létech servírka, která se stala předmětem našich pubertálních erotických tužeb. Bylo jí tehdy mezi čtyřiceti a padesáti, byla štíhlá a byla obdařená mohutným poprsím. Měla stejnou uniformu jako její kolegyně, pouze dekolt měla o hodně větší. A uměla se svými „přednostmi“ velmi dobře zacházet. Každé ráno byl kromě pár mechaniků bar obsypán ulepenými úředníky v šedivých tesilových oblecích, kteří „chodili robiť Slovákov do Prahy“, jak říkali naši slovenští kolegové tzv. ústředním úředníkům, kteří čekali na ranní letadlo, aby mohli letět do Prahy vládnout. Před tyto nevábně vyhlížející členy naší vládnoucí třídy předstoupila naše kamarádka Valika. Velká prsa se v dekoltu houpala, povereníci na nic jiného nekoukali. Prsa je přitahovala jako magnet. A když si některý z nich náhodou nevšiml, tak je položila před něj na bar. My jsme se při tom královsky bavili. Upocení úředníci se potili ještě víc, Valika se smála a účtovala jim útratu neuvěřitelným způsobem: „Tak to máme: polievočka bola? Nebola! Aha, desať korún, borovička, áno? Len dve? Tak to sú štyri borovičky, hej?“ Kravaťáci jí koukali do výstřihu a platili jak mourovatí. „Valiko, to nemáš strach, když je takto holíš, že si toho některý z nich všimne?“ „Keď Pán Boh dal, tak dal, prečo by som to nevyužila, já matka samoživiteĺka, nie? Všetci čučia, akorát ten Colotka, alebo ako sa ten Mojžíš volá, nie, to je taký chudý vredár, ten má po ránu iné starosti, ten je rád, že sa nepogrcá!“ Nejspíš je už hrdinka tohoto příběhu na pravdě boží, ale byla to nejenom krásná ženská, ale byla s ní i veliká legrace.

Foto Vladimír Máslo

Před lety prošel letištěm zvláštní člověk. Jmenoval se Gemerský-Chramec. To první jméno bylo jméno umělecké, neb o sobě tvrdil, že je básníkem. Jak se dostal k letadlům, to opravdu netuším, ba ani nevím jaká byla jeho skutečná profese. Faktem je, že vyryl do historie letiště poměrně hlubokou brázdu. Napsal údajně knihu (jak on tvrdil, nikdo ji nikdy neviděl), která se jmenovala „Jája, já a letadla“. Sám název dává tušit, že to muselo být skvostné hlubokomyslné dílo. Jako důkaz, že knihu skutečně napsal, nám předložil několik stran strojopisu. Pamatuji si pohříchu jen několik vět, jež zněly asi v tomto smyslu: „Sněhové vločky tiše ťapkaly po betonu Pražského letiště a už ani nevím, která z krasavic se ho dotkla první, jestli to byla Anička, nebo Boženka.“ Aby bylo jasno, jednalo se o přílet prvních Iljušinů 18, OK-NAA a OK-NAB! V té době pracovala na výpravně velmi pěkná holka Marcela. Přírodní zrzka, pihovatá a byla moc milá. Měli jsme jí všichni velmi rádi. Ovšem kolega-básník se do ní zamiloval a to zcela bezhlavě, inu básník, citlivá duše. Věkem mohl být tak jejím otcem. Po jiném kolegovi poslal Marcele lístek se vzkazem: „Pro andělíčka kropenáčka máme básničku!“ Samozřejmě, nám Marcela tu básničku dala, bohužel se ztratila v turbulenci času, ale pamatuji si, že byla úžasná.

Ze Startu ho poslali dělat do hangáru poté, co prošvihl několik odletů a zapomněl v podvozku zajišťovací kolíky, špendlíky, které zabraňují zatažení podvozku, a Jak se musel vrátit z letu, protože nemohl podvozek zatáhnout. Právě ho políbila můza a on si musel verš či myšlenku napsat, a tak se stalo, že kapitán byl po pás vykloněn z letadla a bouchal dlaní o trup, blikal světly, ale náš básník seděl zamyšleně v autě s notýskem a nevnímal svět kolem sebe. V hangáru se mu podařilo po výměně kola podvozku spustit letadlo z heveru a nevadilo mu, že si letadlo sedlo křídlem na vysokozdvižný vozík, který pod ním zapomněl a klidně od něj odešel na svačinu! Jeho poslední kousek byl obzvlášť vypečený: foukal kolo hlavního podvozku IL 18, ale nezdržoval se redukčním ventilem, zapojil hadici „natvrdo“, přímo z lahve a odešel. Naštěstí v lahvi dusíku již mnoho nebylo, nicméně, když šel mistr provozu kolem, kolo mělo již velikost zadního kola traktoru, ale nebouchlo, inu sovětské kolo něco vydrželo. Potom vedoucí provozu IL 18 nabízel peněžní poukázky tomu, kdo to kolo vypustí.

Tady by se ještě slušelo připomenout jeho dýmku. Každý básník přeci kouří dýmku, je to umělec, ne? Také Gemerský-Chramec kouřil dýmku, ale jakou! Dýmku si vyrobil z kuželky z dětské dřevěné stavebnice. Kuželka byla natřená červeně, tedy původně. Do vyvrtané červené, ohořelé kuželky měl nasazenou uříznutou náplň z čínské propisky, v té době se totiž začaly vyrábět drahé dýmky v kombinaci nerez a dřevo, inu, toto byla básníkova česká varianta dýmky Dunhill (prosím dýmkaře, aby mě nechytali za slovo, možná, že zrovna tato firma neměla tento typ ve svém katalogu). Dýmku si nacpával tabákem z vajglů, které posbíral po prďárně, každý máme nějakou slabost.

Foto archív Petra Popeláře

V Mariánských Lázních pracoval u Slovairu jeden člověk, který byl opravdovým „králem dobráků“. Nikdo si před jeho žertíky nebyl jistý. Hřešil na svůj vzhled, vypadal totiž jako filmový herec, představující starší šedovlasé diplomaty. Takže, když přišla do hangáru babička a v ruce nesla žárovku „pánové neprodali byste mi tudle žárovku? Mě teď praskla a já se do Mariánek už nedostanu, abych si jí koupila, já mám na záchodě tmu, mohla bych se tam přerazit, koukala jsem se a rezervní žárovku nemám.“ „Matko, proč byste jí kupovala, jděte támhle za panem Špacírkou (což byla přezdívka toho dobráka), on umí žárovky spravovat!“ No a chudák ženská šla: „Pane Špacírka, vy prý umíte spravovat žárovky, já bych potřebovala tudle spravit, prosím“, „Jasně,matko, moment, to je šedesátka, tak to si musím vzít tyto brýle“, řekl a začal si rozkládat na bílý hadr roztodivné nářadí: lupu, pinzetu, kleště, jeho pracovní stůl vypadal spíš jako stůl u zubaře, než jako stůl mechanika. Obřadně si upnul žárovku do svěráku za patici a opatrně začal trojhranným jehlovým pilníkem odpilovávat baňku. Po skutečně vysilující práci baňku oddělil od patice a pinzetou pod lupou natáhl wolframové vlákno na druhou elektrodu, „No, matko, tady to máte opravené, nic mě nedávejte, to je pro vás zdarma“. „Ale kdo mě tam dá tu baňku?“. „Jó to já nevím, já umím pouze nandávat ta vlákna, podívejte se, svítí!“ Našrouboval opatrně žárovku do pracovní lampy, žárovka se skutečně rozzářila, ale za chvíli praskla, „No vidíte stejně stála za prd, to víte opravené není jako nové, ale, že jste to vy, tady máte novou“, řekl a vytáhnul ze šuplíku novou žárovku. Celá tato operace trvala asi hodinu, hodinu se piplal se žárovkou, aby se pobavil!

Jednou jsem s ním jel autem do města. Měl tehdy nového Moskviče. Jeli jsme a zastavili nás policajti: „Pane řidiči, silniční kontrola, vystupte si a ukažte nám papíry od auta“, „já žádný nemám“, „jak to?“, „no prostě, nemám, no“, „jak to, že nemáte papíry od vozidla?“, tento rozhovor trval poměrně dlouho a když měl mladý policajt, vlastně tehdy příslušník, už slušné otáčky a začal zvyšovat hlas, tak Špacírka to ukončil: “prostě a jasně papíry od auta nemám, já ho dostal už rozbalený, ale jestli myslíte doklady, tak ty mám tady!“

Jednou se Pepovi Š. v Praze podařilo Špacírkovi to za všechny postižené vrátit. Něco museli na svém Čmelákovi svařovat v trupu a to bylo vždycky nebezpečné, protože kdo někdy viděl hořet Čmeláka jistě potvrdí, že celonované plátno hoří lépe, než papír. U letadla asistoval hasič s velkým hasičákem. Špacírka ještě s jedním kolegou byli zalezlí v trupu a pracovali. Pepa si přinesl papírový pytlík, nafouknul ho a bouchnul. Z trupu se ozvalo: „Kurva, ven, blaflo to!“ Trup se začal nafukovat, jak se oba snažili dostat rychle ven. Když se jim to konečně podařilo, vítala je skupinka výtečně se bavících kolegů. Největší hlahol, ale nastal když jsme zjistili, že má Špacírka na obličeji velmi zřetelně obtištěnou podrážku boty svého kolegy! Prostě, na každého jednou dojde!

__

Poznámka redakce: Archiv starších Čechovin najdete zde.

Související kategorie