Býti svědkem katastrofy - Pilotův virový zápisník

Lidská tvář překrytá rouškou bývala k vidění v asijských velkoměstech dávno předtím, než přišla Wuhanská rýmička. Ať jste vlezli do vagonu metra v Singapuru, v Pekingu nebo v Tokiu, zaručeně jste někoho s tímhle výstřelkem spatřili. Leckoho by napadlo, že je to víc, než ochrana dýchacích otvorů, spíše něco jako poznávací znamení, viditelně nošený znak příslušnosti k bratrstvu.

Čtěte krátké zápisky o tom, jak jeden svět odešel a nový se zatím nenarodil. Je to svědectví o úpadku a rozkladu. Na druhou stranu, toto období bude patřit do historie a zapisovatel je svým trochu perverzním způsobem rád, že mohl být u toho.

5. února 2020

V Číně se pořád něco děje. Před pár měsíci protesty proti rudým, zavřené stanice metra a varovné plakáty na nárožích. Teď prý tohle. Čteme a vidíme. Vyděšení lidé s překrytou polovinou tváře. Ulice vymetené, letiště ztichlá a teploměry u vchodů namířené. Hysterie nebo historie – chci to vidět na vlastní oči.

Hongkong s dreamlinerem mám trvale zadán v systému jako preferovaný let. Jenže dnes to není normální linka. Zarouškovaných cestujících nastupuje jen hrstka. V kokpitu na piedestalu mezi sedadly trůní láhev dezinfekce a krabice s rouškami. Kdo chce, může mít i rukavice. Na noční dálkovku jsme ve třech. Indický kapitán to bere sportovně, ale třetí do party, vousatý Jordánec, kouká na svět očima nad pevně utaženým respirátorem. Co chvíli potírá obě paže smrdutou dezinfekcí.

Skrčka rýmička nijak zvlášť nevzrušuje. Bojí se lecčeho, od pavouků po noční bouřky, ale tohle mu den nepokazí. Když vidí Jordánce s tváří otlačenou od respirátoru, říká si, že nejhorší smrt je z vyděšení.

Už cestou je cosi lehce v nepořádku. Jak letíme na východ, slunci vstříc, je na frekvencích stále větší ticho. V Hongkongu, kde se normálně létá na obě paralelní dráhy, dostáváme vektor rovnou na finále. O pár minut později náš dreamliner vyjíždí z dráhy a v zakaleném tropickém ránu mi dochází, co se děje. Všechny stroje Cathay Pacific jsou tu. Jedno vedle druhého, desítky letadel lemují pojížděčky, některé se zaplachtovanými motory. Zdánlivě žádné drama, prostě jen zaparkovaná letadla. Člověk ale nemusí být zrovna znalec, aby uhodnul, že takhle vypadá neštěstí.

Vylézáme chobotem do úplně prázdného terminálu. Teploměry na stojanech a roušku povinně na tváři, to je klasika těchto dnů. Letiště je opravdu jak po vymření. Nepředstavitelné, toto vidět v Asii, kde se to normálně hemží obyvatelstvem v kteroukoli denní či noční dobu.

Cestou na hotel Skrčkovi dochází, že tohle nejspíš bude opravdové. Od té chvíle co vystoupili, ještě neviděl nikoho bez kousku textilie přes obličej. Hned u vchodu zase všem měří teplotu a v láhvi na recepčním stole nejsou welcome drinky, ale smradlavý gel.

Ok, Číňanům prostě uteklo nějaký svinstvo a teď se všichni bojí, nejspíš více než je třeba. Naše půlka světa ale zůstává v provozu a tak to i musí zůstat.

15.2.2020

Mnichov. Tímhle směrem všechno ok. Cestujících je sice o trochu méně než normálně, ale to není náš problém.

Vystupuji z tramvaje u řeky a krásným předjarním podvečerem kráčím na Marienplatz. Zahrádky otevřené, tržiště s dobrůtkami na náměstí a davy Němců v ulicích. U Petrského kostela vyhrávají Balkánci na harmoniku. Tak to má být, když je sobota večer a nebe bez mráčku. Vzpomínka na Hong Kong už je jen zlý sen.

24.2.

Barcelona. Tady stejně. Kolumbus na sloupu kouká na La Ramblu plnou turistů. Hipíci se povalují na pláži a v přístavních hospůdkách hlava na hlavě. O nějakém viru možná bylo cosi v novinách.

1.3.2020

Dlouhý Řím přes dva dny. V Hongkongu jsem hádal, jak dlouho potrvá, než uvidím někoho bez roušky. Tady opačně, nikdo ji nemá, ale nakonec potkám dvojici Asiatů s nezbytným módním doplňkem. Prý na severu, v Lombardii, kdosi to tam dovezl, ale tady v Laziu je klid a z čínské rýmičky nikdo strach nemá. Říkám si, jak jsou ti taliáni normální a nenechají se jen tak rozhodit. Večer v hotelové hospodě kdosi z posádky tvrdí, že virus skáče přednostně na Asiaty, ale nesmí se o tom moc mluvit.

Cosi se ale začíná dít i tu. Procházka po městě na druhý den a jaké překvapení – na svatopetrském náměstí skoro vylidněno. Před vánoci fronta tak na dopoledne, a dnes to tu celé patří holubům. O kousek dál u řeky je Castel St. Angelo. Před vchodem nikdo a po pěším mostě se dá projít, aniž by hrozil úraz selfie tyčí. Třeba rýmička trochu uleví městům od turistů.

8.3.

Sydney. Přituhuje, rovnou od začátku. Začíná to zas tím smradem z dezinfekce, hned na briefingu. Dál pak velká cedule s tím, co všechno nesmíme, třeba podávat si ruce na uvítanou. Na místo toho se někteří jedinci snaží kreativně zavést rozmach loktem - jakési bezdotykové gesto. Působí to agresivně a normálně bych se na takový výpad zastínoval a čekal pěstní potyčku. Pořád ten smrad, je s námi od počátku a dlouhý tripl plný tak z poloviny. Skrčkovi se to začíná nelíbit. Není to ani tak vina těch módních doplňků a nejspíš ani personál s termokamerami za to nemůže. Je to strach. Lidské postavy s vyděšenýma očima nad respirátorem, lidé na letištích, zoufale se snažící držet si odstup od ostatních. „Social distancing“, krásné nové heslo, začíná otravovat vzduch více než všechny respirační viry.

Město ale zatím žije. Skrček si dává velkou tortillu u Mexičanů a pak přes Čínskou zahradu schází do přístavu. Lidé na jachtách a lidé v hospůdkách, smích a popíjení a vůně grilovaných krevet. Na letišti a v hotelu je to možná jinak, ale tady ve městě dáreček z Číny nikoho nebere. Požehnaná Austrálie.

13.3.

Pořád nějaké změny v plánku služeb. Na konci měsíce měl být line-check, pravidelné každoroční přezkoušení. Bývá to nějaká otočková linka, aby se nemusel platit extra hotel pro examinátora na palubě. Linka do Ammánu zmizela a namísto ní je teď Bahrajn.

Dneska večer do Bangkoku. Bývala to příjemná, bezproblémová linka, dost často s triplem. Dát si pálivou polívku, navštívit chaotické markety v centru. Lecjaká dobrodružství se tu nabízejí pro opravdové muže. Uvidíme dneska, snad to tu čínská rýmička nezabila.

Ve vzduchu je to stejné, jak před pár týdny v Hongkongu. Ticho na rádiu, zkracovačka rovnou na finále a jedna jediná dáma řídí provoz od přiblížení až po stojánku. Letiště ještě mrtvější a lidé zděšenější.

Odpoledne vzhůru do města, virus nevirus. V metru dost místa i k sezení, v Asii jev nevídaný. Po ulicích sice tu a tam někdo chodí, ale jinak vymeteno, většina obchodů zavřených. Ten tam je thajský mumraj, troubící tuk tuky, hlava na hlavě, stánky s jídlem a trhovci v úzkých uličkách.

Krátká procházka a chce se mi řvát „Vraťte mi Thajsko! Chci zpátky ten chaos, milou vřavu orientálního velkoměsta.“

Vracím se do hotelu a večer trávíme společně, celá posádka. V baru na střeše jsme jedinými hosty. Číšník roznáší piva v gumových rukavicích.

20.3.

Line-check je nakonec do Dillí. Noční otočka, vše hezky pěkně předpisově podle chytrých knížek. Cestou tam je plno, ale nazpátek je to bída. Nově se teď všichni příchozí musí testovat na rýmičku, tak nejspíš proto. Šprýmař skrček má na zpáteční cestě chuť nahlásit cestujícím, že se naše společnost přizpůsobila nejnovějším trendům – práce z domova, a to včetně pilotů.

To nejlepší nás ale teprve čeká. Testování na koronáč je od dneška povinné, a to i pro posádky. Náš autobus se řadí do fronty na příletech, usínáme na sedačkách po probdělé noci. Na posádkové bráně sedí jediný muž v bělostné kombinéze. Skenuje pasy a pak každého z právě dorazivších posádek odesílá do malé místnůstky přes chodbu. Mladá Filipínka, ukrytá pod vrstvami roušek a štítů tam každému vrazí do nosu tyčinku. Celé to trvalo více než dvě hodiny! Tohle dělají i s cestujícími? Má teď takhle vypadat letecká doprava?

21.3.

Dneska večer vystupuje Big Boss na privátním kanále pro zaměstnance. Oznamuje tu úžasnou novinku. Aerolinka zastavuje provoz. V provozu zůstává jen cargo a nějaké speciály pro vládu. Vím, jak to vypadá, zíral jsem před pár dny z okna na řady zelenobílých strojů od Cathay Pacific. A teď to budeme mít tady, skoro sto strojů na zemi, zkrátka grounded, zavřeno, umrtveno, konec. Další radostnou novinkou je poloviční plat od dalšího měsíce a taky dovolená pro všechny piloty a to povinně. Měl jsem v plánu dovolenou strávit v létě v Karibiku a ne v zaprášené čtvrti na kraji pouště, ale big boss to řeší za nás.

22.3. – 18.4.

Dovolená se zákazem vycházení. Nic se neděje, „Stay home“, to je heslo dne. Ven se smí jen do marketu pro potraviny a v případě nějaké nouze. Občas se připomenu dispečerům, že jsem volně k dispozici jako dobrovolník na let kamkoliv. Nejspíš mají ale hrdinů dost a tak se žití omezuje do prostoru čtyř stěn našeho příbytku.

Proslýchá se, že kdo z pilotů se účastní skromného provozu, musí jít bydlet do izolace na hotel. Po měsíci doma souhlasím s čímkoliv, posaďte mně do toho a poletím i zadarmo.

19.4.

Tak tedy Hotel Marriott v hlavním městě, bydlení pro piloty v izolaci. Skrček už je tu taky. Normálně byste je viděli, jak se povalují u bazénu, večer by cinkali skleničkami v baru, a co chvíli by se nějaký z pokojů otřásal mužným veselím. Zapomeňte. Bar má zavřeno, bazén bez vody a ze všeho nejvíc je zakázáno navštěvovat se na pokojích. Myslí to vážně. Na letiště jezdí mikrobus každou půl hodinu. Vylézat ven povoleno jen za účelem rychlého nákupu v marketu. Masky na tlamách, všichni jak jeden muž, povinně. Ještěže nám tu aspoň vyvařují. Pro jídla chodíme do hotelové restaurace, ale jíst musíme na pokojích o samotě. Za pár dnů zakážou i tohle a jídlo nám nosí až do pokoje dozorci, tedy vlastně hotelový personál v papírových taškách.

20.4.

Po měsíci zas na briefingu. Do práce v dobré víře, že poletím do Šanghaje, jak stojí v mém plánu. Těsně před odchodem ke stroji ale volá dispečer, že potřebuje maníka na cosi jiného. Celá posádka připravená na Londýn s cargem nezamířila s nákladním triplem k západu, nýbrž zpátky na hotel do karantény. Přišlo se na to, že někdo z nich přišel do kontaktu s kýmsi nakaženým rýmičkou. Nevadí, hlavně že už se konečně posadím na svou židli. Ale pozor, všechno je jinak. V Londýně nekončíme, nýbrž se pouze střídáme. Do Evropy se teď létá na otočku, se dvěma posádkami na palubě. Teď, v těžkých časech projdou věci, které by se normálně dělat nedaly.

23.4.

Vezeme úplně prázdný dreamliner do Pekingu. Zesílená posádka znamená, že si během dlouhé noční můžeme chvíli zdřímnout. Protože ale nikdo z nás není školená stewardka, nemůžeme tušit, jak se zapíná sklápění sedaček v business class. Končím tak přikrytý dekou na podlaze v economy. Probuzení v letícím liduprázdném letadle někde nad Čínou pak určitě patří do sbírky hororových zážitků.

Otevřeme dveře a dovnitř se bez pozdravu hrne astronaut. Míří na nás teploměrem a Skrčkovi se nějak nechce z letadla ven. Hned jak vylezeme do terminálu, je jasné, že nás čeká cosi k nezapomenutí. Ze všech opuštěných letišť od začátku epidemie má tohle sílu největší. Beijing Capital bývala impozantní brána do Číny. Teď tu není ani noha, tedy až na pár dalších kosmonautů. Postavy v bělostných overalech, s brýlemi na očích, prsty v neprodyšných rukavicích. Vedou nás kamsi mezi provizorně nastavěné zástěny. Zas nás měří těmi svými pistolemi, pak sedíme u stolu a čteme jakési papíry napsané v nesrozumitelné angličtině. Spousty navlas stejných postav, všichni v hazmat oblecích, snaží se na nás promluvit a těžko jim porozumět, přes ty hradby ochran co mají na sobě. Nevybíravě nám odebírají vzorky z nosu, pak podepisujeme další dokumenty, zjevně jen narychlo prohnané skrze automatický překladač. Skrčka nejvíc upoutaly kabiny na kolečkách, opatřené masivním uzávěrem. Jedna z figur se teď zděšeně zahleděla na papír, kde se skrček přiznal, že před pár dny navštívil Londýn. Tuší, že stačí málo a může leckdo v takové kukani skončit.

Pak nás propouštějí, jdeme dál, na pasovku, nikde ale nikdo tam nesedí. Zhasnuto, smrad a všechno zabalené do plastových fólií. Dvě hodiny to trvá, pak jsme venku a vezou nás na jednu z bočních bran. A tam vidím obraz asi nejbizarnější. Jak jdeme skrze závory, jedna z těch sci fi figur kráčí v našich stopách a z rozprašovače stříká dezinfekci všude tam, kde se naše podrážky dotkly asfaltu. Za branou na nás čeká malý van, stylově vystlaný plastem a veze nás asi půl kilometru do hotelu. Auto se sirénou na střeše a nápisem „security“ jede pro jistotu hned za námi.

Provizorní recepce impozantního hotelu je v jednom z bočních vchodů. Zase teploměr atd… Klíč nedostáváme. Ven z pokoje zakázáno chodit a na chodbě vartuje dozorce. Zarouškovaný pikolík nás odvede do pokoje a zavře za námi. Kdo zažil vojnu nebo kriminál, asi teď není v takovém šoku. Dají nám něco najíst?

28.4.

Další Čína, tentokrát Šanghaj. Po předchozí zkušenosti v Pekingu vyrážím na výlet vybavený proviantem. Dneska máme plnotučný freighter 777 a jak je v poslední době zvykem, bude se nakládat až v Číně. Cesta vede přes město-hrdinu, slavný Wuhan. Nedlouho poté zahajujeme přiblížení na letiště Pudong a Skrček je osobně připravený na všechno.

První co slyšíme je, že nemáme otvírat dveře. Dorazili jsme na cargo stojánku o hodinu dřív, tak musíme vyčkat, než se na nás nachystají. Dále je to pak jak přes kopírák jako před pár dny. Teplota, kosmonauti, papírování a na pokoji bez klíče. Alespoň že tu jde otevřít okno. Jídlo nám nechávají na stoličkách před dveřmi. Jíst se nedá.

3.5.

Amsterdam, zase s freighterem a přes dvě noci. Snad alespoň tohle město bude připomínat normální svět, tak jak si ho pamatuju. Jenže i obrovský Schiphol je na tom stejně. A když Skrček na druhý den vidí náměstí Dam bez turistů, a čtvrť za nádražím bez tančících kurev ve výlohách, je mu jasné, že tohle se do normálky jen tak nevrátí.

...

 

 

Virový deníček zde nekončí, jen se stal pozoruhodně nudným ke čtení. Svět, tak jak ho znali lidé z aerolinek, během několika týdnů odešel. Nezabil ho virus, ale strach. Kolektivní šílenství nesené všemi kanály, bezohledná masáž dnem i nocí, odevšad se valící. Nechystám se vznést žádné obvinění. Za nejhorší globální průšvih od konce války může lidská zpovykanost, představy o světě bez rizik a možná i nějaká podvědomá touha po apokalypse. Kdo by ještě na podzim hádal, že se takovou katastrofou nestane ebola, tuberkulóza, ani cholera, ale obyčejná rýmička? Až se za pár let lidstvo vzpamatuje, nejspíš nad sebou kolektivně zakroutí hlavou.

Skrček a další takoví se budou držet kniplu, co to jen půjde. I kdyby to mělo znamenat dlouhá léta ve vyhnanství, spaní ve vylidněných, ztichlých hotelech duchů a letiště topící se v pachu dezinfekce jako náš denní chléb. Zachovejme vzpomínku na lidské tváře bez těch strašidelných hadrů. Na svět v pohybu, letadla plná cestujících, města plná hospod i amsterdamské výlohy plné kurev.

Autor: Jan Kopička



Související kategorie

Komentáře



Maros - nepřihlášený host (...92.253...)
18.06.2020 10:02

Pána Kopičku tiež veľmi rád čítam, štýlom jemu vlastným opisuje zážitky z leteckého života. O tom tento portál je. Ak by chcel písať fundovane o vírusoch, tak by písal inde. A kto chce čítať odborné články o vírusoch, tiež je na zlom portáli.

Vítek - nepřihlášený host (...188.126...)
15.06.2020 19:54

Né, to je jen vtipně pojmenovaná realita jednoho mediálního šílenství, které nás bude stát deset let recese a budem se na covid vymlouvat ještě za 30 let, jako na komunisty.

O. M. - nepřihlášený host (...231.2...)
15.06.2020 15:02
Tomas:

Ale houby, pana Kopičku čtu velmi rád, a i chválím. Jen jsem si dovolil vyslovit nesouhlas s jeho názorem na "rýmičku".

Vit Dvorak (...113.47...)
15.06.2020 11:36

Z celé reportáže cítím kromě velkého ega především nevoli nad tím, jaké ústrky autor díky preventivním opatřením zažil, doplněnou o nostalgii po tom, jaké by to bylo, kdyby viru nebylo (chybí ku*vy ve výlohám na Damu, mužná dobrodružství v Bangkoku, necinká to na hotelovém baru, neklapne dovolená v Karibiku).
K tomu perly typu "Social distancing, krásné nové heslo, začíná otravovat vzduch více než všechny respirační viry." - nadsázka? Básnická licence? Amatérský (a bohužel naprosto scestný) pokus o epidemiologický názor? Kdo ví.
Marně dumám nad smyslem celého článku. Ukázat nám, jak to mají piloti těžké? To spíš ne, daleko srdceryvnější (a patrně daleko opodstatněněji srdceryvnější) deníček podobného typu by mu napsala každá matka - samoživitelka, přikovaná v domácí izolaci se dvěma školou povinnými dětmi. Nebo zdravotní sestra z některého covidaria. Nebo učitel, kromě zvládání vlastní domácnosti a dětí organizující den co den distanční výuku pro své žáky. Nebo paní na přepážce pošty, pokladní v supermarketu atd. Ba ne, v tomhle asi smysl textu netkví, protože pokud by autor chtěl poměřovat své útrapy s jinými profesemi, zřejmě by si pomyslné Pyrrhovo vítězství neodnesl. Takže to jen vybublala frustrace, že někdo, kdo zkrátka na rozdíl od něho (závěr s dumkami, proč ne ebola, proč ne cholera, jsou výmluvné až až) má odbornost na vyhodnocení situace, ji vyhodnotil tak, že mu prostě vezme kurvy, hotelové bary a možná maličko přehnaný pocit významnosti povolání komerčního pilota? Není to málo, Antone Pavloviči?

Streamline - nepřihlášený host (...243.104...)
12.06.2020 16:12
Škoda, ...

... že pan Kopička píše pro planes.cz tak málo. Ale když už něco napíše, tak to stojí za to! Tímto mu ještě jednou děkuji.

Vojtech (...120.71...)
12.06.2020 14:25

Taky bych byl pro pokracovani - od pana Kopicky jsem cetl Nahoru a dolu a penez za knizku rozhodne nelituju :-)

Tomas - nepřihlášený host (...0.231...)
12.06.2020 13:33
tleskám Richardovi

Čtyři strany keců, než to někdo normálně shrnul. Díky Richarde! Pánové asi moc článků od pana Kopičky doteď nečetli, že jsou tak vyvalený z toho, co a hlavně jak napsal. Zvyknete si. Pokud tedy bude pan kopička pokračovat.
Já bych teda byl pro pokračování. Díky za něj.

Richard - nepřihlášený host (...170.144...)
12.06.2020 10:03

Chlapi, pan Kopička vás nepřišel přesvědčovat o svém pohledu na covid nebo cokoliv jiného. Není to ani odborná stať, ani úvaha, ani zpráva. Má svůj styl, který se některým líbí, některým ne. Tak to prosím akceptujte a nepřesvědčujte jeho o vašem názoru.
(Jestli cítíte potřebu někoho vyvádět z omylu, větší dosah bude mít třeba článek na neviditelném psu, nebo blog na idnes. Tady na planes je to plýtvání vaší energií a časem).

O. M. - nepřihlášený host (...231.2...)
12.06.2020 09:59
Petr:

Souhlasím, že vakcína napodzim nebude (rozhodně ne komerčně a ve velkém), možná nebude nikdy. Důležité je, že že už budou větší znalosti o tom, které dosud známé léky na kovid zabírají, tudíž to až k těm těžkým případům nemusí ve velkém rozsahu dospět. Musíme rozlišovat dvě věci:
a) ze zdravotního hlediska není důležité nenakazit se, ale úspěšně se vyléčit.
b) z hlediska chodu ekonomiky je důležité omezit rozsah epidemie, aby měl kdo chodit do práce. Zde je samozřejmě nutné hledat míru opatření, aby nakonec nechybělo v procesu více lidí kvůli opatřením proti šíření kovidu než kvůli kovidu bez opatření.

Vojtech (...135.27...)
11.06.2020 18:01

Kalfa: cituji ze sveho prvniho komentare pod timto clankem: "Pekne napsane, diky za moznost podivat se na to z pohledu pilota :-)" prosim vas o citaci meho komentare, kde tvrdim, ze mi "tak desne vadi autoruv styl", dekuji :)

Celkem 45 záznamů

Partneři


Reklama
Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s tím, že využívá pro analýzy a přizpůsobení obsahu soubory cookie. Další informace