Letecké střípky 20 - Bag

• 31.12.2017 09:00

Bag

Šaty dělají člověka, a příslušníky jednotlivých povolání můžete snadno rozeznat podle toho, jak vypadají a co nosí s sebou. Pilot má černé brýle a kufřík, který je také černý a v odborné terminologii se nazývá „pilotní“. Co se brýlí týká, musí je mít, to je bez diskuse, bez ohledu na škodolibé poznámky okolí, že jejich hlavním účelem je, aby „vypadal lépe“. Jsou značkové, jak jinak, protože ty za dvacet korun opravdu nejsou k ničemu. Kromě upoutání pozornosti možných obdivovatelek jsou také k nezaplacení ve chvílích, kdy letadlo letí nad mraky proti slunci. Jas ze sluníčka se odráží od bílé oblačnosti pod letadlem, a výsledkem je oslňující záře, před kterou není úniku. Zejména v zimních měsících, kdy je slunce nízko a zároveň mraků hodně, je v kokpitu tolik světla, že z něj za chvíli začíná bolet hlava. Takový normální dvouhodinový let, nesprávným směrem ke slunci, a v nevhodnou hodinu, kdy je opravdu nízko nad obzorem, po nějaké době může způsobit dezorientaci v času i v prostoru. Tmavé brýle jsou jednoduše na to, aby posádka nemusela okna vycpávat novinami. To nevadí, že si ostatní myslí, že je to jen taková hra. Zejména když vidí, jak si je, ze zvyku, někdy nasazují i při nočních letech.

Pilotní kufr je druhou nezbytnou rekvizitou. Možná by vypadalo jednoduše nevhodně, kdyby cestující viděli, jak do jejich letadla nastupují piloti úplně bez zavazadel, jen tak nalehko, s tužkou v kapse a s prázdnýma rukama? Kde by potom měli dokumenty potřebné k letu, technické příručky, mapy a podobnou výstroj, bez které se nesmí odletět? Co v těch kufrech vlastně je? Anebo je mají prázdné, aby je při návratu domů naplnili různým zajímavým zbožím z celého světa?

Co v nich mají ostatní, nevím. Ale já tam nosím takovou spoustu věcí, že kufr váží patnáct kilo nebo víc, a přitahuji tak podezíravé pohledy celníků, kteří na letištích sledují, kde se co pašuje. O posádkách se přece předpokládá, že v tom umí chodit.

Letadlo potřebuje neuvěřitelné množství dokumentů, aby vůbec mohlo odletět. Jsou to takové certifikáty, kde se provozovatel zaručuje, že se to ve vzduchu nerozpadne, že letadlo nedělá větší rámus než je povolené, že smí na palubě mít radiostanici, a tak podobně. Tyhle papíry jsou ale součástí letadla, některé dokonce pevně přidělané ke dveřím do kokpitu, a piloti se o ně nestarají, jen se před startem přesvědčí, že jsou na místě. Další příručky, normy a provozní postupy, knihy a složky papírů, jenž by zabraly tak dvě velké krabice, jsou také umístěny někde v letadle. Schválně říkám někde, protože se stává, že na cizím letišti přijde kontrola, tedy inspekce místního leteckého úřadu, a požádají kapitána, aby jim všechny papíry ukázal a přesvědčil je, že letadlo splňuje platné předpisy. A měli bychom vědět, kde je najít.

Pilotní papíry, tedy licence, zdravotní potvrzení a podobně, to už je něco jiného. To musím mít u sebe ze všech okolností, a ideální je mít je právě v kufru. Lze je nosit v kapse saka, ale vysvětlujte šéfovi, že jsem minule hrozně spěchal, když jsem uniformu dával do čistírny… Nicméně kvůli třem průkazkám nebudu nosit velký černý kufr, za to mi obdiv okolí nestojí.

Společnost si myslí, že bych měl u sebe mít nějaké příručky. Jmenovitě Provozní příručku, oranžovou knihu o váze několika kilogramů. Dále pět tlustých knih právě pro tohle letadlo, operační postupy, bezpečnostní postupy, provozní postupy, postupy pro případ neočekávaných okolností… Abych to zvládl, musel bych za sebou tahat knihovnu na kolečkách. Tak mi raději přidělili služební počítač, laptop, do kterého se to všechno vejde. Je to pěkné, ale musí se na to dávat pozor. Aby to někdo neukradl, aby se to nerozbilo, a pár kilo to taky má.

To je vlastně všechno, výčet věcí opravdu nutných je téměř u konce. Ještě mohu zmínit náhradní brýle, protože mé vlastní, které nosím, bych si mohl rozsednout nebo ztratit (alespoň letecký Úřad si to myslí), a tak musím mít při sobě mít ještě jedny. Všechny mapy, plánky letišť, a knihy Jeppeson s databází provozních údajů jsou v letadle napořád, určený personál je aktualizuje jednou za měsíc, a my si nosíme mapy jen pro tento let v druhém černém kufříku, který po letu zas odevzdáme.

Ale co s tím velkým prostorem, co zbývá uvnitř našich vlastních zavazadel? Ten přece můžeme naplnit věcmi, které sice nejsou povinné, ale zato velmi potřebné, a s přibývajícími lety – a zkušenostmi – jejich počet neustále narůstá. Tak třeba svetr. Za dlouhého nočního letu, zejména v zimních měsících, a v souvislosti s tím, jak člověk v průběhu noci sám zpomaluje své životní pochody, je taková banalita jako hřející svetr opravdu velmi příjemná. A tak je tam pořád, i přes léto. Roční období se přece tak rychle střídají, že kdybych ho na konci jara vyndal, znovu bych si na něj vzpomněl až po Novém roce. S tím tak trochu souvisí mentolové bonbóny. Jako všichni ostatní, i já po nich sáhnu, kdy cítím náběh na rýmu a ucpaný nos. Jak letadlo rychle střídá tlakové poměry v kabině v průběhu stoupání a klesání, je pro nás ještě aktuálnější než pro ostatní obyvatelstvo, aby úleva byla na dosah ruky. Akorát že za letu si je nekoupím, a tak musí být v kufru. Nebo balzám na rty. Znáte to, opravdu záludné nachlazení dokáže vysušit a rozpukat rty v průběhu několika hodin. A v letadle je navíc hodně sucho, a tak je to ještě nepříjemnější, než doma. Léta jsem nad tím mával rukou, a šlo to taky. Nejsme přece bábovky! Ano, ale ten malý nesmysl váží asi pět gramů, a rozdíl je ohromný. Z inventáře lékárny mám ještě aspirin, jen tak kdyby něco. Jistě, piloti chodí do práce zdraví, jen šílenec by chtěl letět s chřipkou. Je to jen takové bezpečnostní opatření.

Co takhle malá kapesní kalkulačka? Přiletíte na malé letiště, kde vám s omluvným úsměvem, ale rozhodně, oznámí, že neumí vypracovat nákladový list, loadsheet, pro vaše letadlo. Nemají ho v databázi. Jistě, posádka to zvládne sama, dejte to sem. To se vezme váha letadla, k tomu se přičte palivo, a také cestující, a taky zavazadla, a ještě náklad, a potom odečte palivo spotřebované za letu, a výsledek musí být přesně. Na kilogram. Ve stejné kapse mám taky několik odznáčků pro děti, které by za letu mohly přijít (dnes už nechodí), náhradní návleky na sluchátka (když nezačínáme let z Prahy, ale z jiného letiště, a zapomněli nám dodat pár kusů navíc), několik kusů propisek (za letu pořád něco píšeme, hlavně na letový plán, a pokud nebude dostatečně hustě popsaný, určení pracovníci Společnosti to budou považovat za osobní útok), vlastní lžičku a opravdový porcelánový hrnek na kafe (pít celý život z plastiku mi nechutná), také lžíci na boty (poslouží i ID-karta, ale nezlomit!), potom ještě klíče od skřínky, kde mám uniformu, mobilní telefon, co mi firma laskavě přidělila a já teď musím pořád být v dosahu našich dispečerů, kteří mi mohou měnit plán letů, a pak ještě identifikační kartu. Tu nosíme na krku, ale zaběhlý rituál při odchodu z domova je tento: v kufru jsou některé věci tak nějak na stálo, a jiné se naopak pořád vyndavají. Takže tahle kapsa má mít tři věci: klíče, telefon a ID-kartu. Zbytek tam je – doufám.

Co když letíme někam na noc? Ostatní nám právě tohle nejvíc závidí, cestování po světě. Ono vystoupit v půl dvanácté večer na letišti v Římě, a ve tři čtvrti na sedm ráno být už zase v letadle, to je skutečně pěkné. Celý ten mezičas strávíme na nějakém hotelu, jehož jméno si ani nestihnu zapamatovat. Je dobré mít s sebou pyžamo. Spát bez něj není nemožné, několikrát jsem to zkusil, když jsem jaksi zapomněl, co zabalit na tenhle let. Většinou se člověk vzbudí tak v půl třetí ráno s tím, že je mu zima na ramena, a druhý den má rýmu. Druhá potřebná věc je hřeben. Také se stalo, že jsem ho zapomněl, ráno jsem se zkoušel učesat vidličkou z pokojového baru (nejde to moc dobře) a pochopil jsem konečně, proč k uniformě patří i čepice. Aby skryla, co má být skryto.

Některé lety jsou krátké, a jiné delší. To znamená, že tady v tom letadle strávím deset hodin, kdy nebudu moci jít někam jinam, do obchodu třeba. Na palubě máme zaručenou dodávku pití, naše stevardky mi přinesou limonádu nebo čaj, kdy je o to požádám. Ale jídlo? No ano, podle platné kolektivní smlouvy mají posádky nárok na jídlo. Ve světě pravidelných linek to nebývá problém, jídlo je vždy a často i dobré. Svět nepravidelných linek, turistických speciálů, to je něco zcela jiného. Ajaj, zapomněli ho naložit. Nebo: co je to za podivnou stravu? Anebo, to nejčastěji: miniaturní porci, vhodnou pro malé batole, jsme již dávno snědli, let není ještě ani v polovině, a druhé jídlo není. A my máme hlad. Takže řešení je jen jedno, velmi jednoduché: ten velký kufr se dá použít i jako spižírna, jako úkryt čokolád, různých výživných tyčinek nebo sendvičů. Jen musím dát pozor, aby mi na to nepřišly děti, ještě před tím, než odejdu z domova. Aby si něco nepůjčily.

Každý z nás, co létá s dopravním letadlem (a vlastně s jakýmkoli letadlem), si musí pamatovat ohromné množství technických údajů. Limity, týkající se váhy letadla a otáček motoru, vyvážení letadla a podmínek viditelnosti za mlhy, platnosti odmrazovacích postupů, zásad radiokomunikace při nouzovém klesání, způsob vyžádání přeletového povolení nad Atlantikem a minimální přeletové výšky Alp, kdyby nám vysadil motor při nejvyšší váze. V paměti jsou tisíce čísel a údajů, a ty z nich, které denně používáme, tak ty ovládáme perfektně. Co ty druhé, které potřebuji jednou za pět let? Ano, jsou někde tady v těch příručkách, jistě bych je za pár minut našel. Jenže jsou chvíle, že nemám k dispozici ani pár minut, musím to vědět hned. Není nic jednoduššího, než je napsat na kus papíru, dát na určité místo a pomalu vytvářet velmi praktickou složku informací, která mi pomůže při rozhodování, jestli závada automatického tahu motorů při přiblížení kategorie 3 pod tisíc stop znamená, že musím počkat na vylepšení počasí na úroveň kategorie 2, nebo ne. To je první polovina mojí technické složky, a každý pilot ji má podobnou, jen si tam jiní kolegové poznamenávají jiné věci. Ale moje informační papírová soustava má ještě druhou půlku, a ta je zajímavější. Jsou to vlastní poznámky, nebo postřehy kamarádů, kteří se dostali do situací, které by mohly potkat i mě. Při odletu z bruselské dráhy 07R se musí (z hlukových důvodů, pod námi je ještě město) pokračovat asi tři kilometry přímo, než se smí zatočit doprava. Ale náš palubní počítač standardně zatočí doprava po prvním kilometru, a na kapitána přijde hlášení, které bude muset před svým šéfem vysvětlit. Odpověď typu „ono mi to zatočilo“ se nepřijímá. Další zajímavost: po nahození motoru, ještě na zemi, vysadí část klimatizačního systému. Jsme na zemi, nic se neděje. Normálním způsobem, tedy otevřít příručku, najít daný postup, a za asistence druhého pilota, tuhle závadu vyřešíme do pěti minut. Jenomže tady pět minut překážíme ostatním letadlům, zbytečně pálíme palivo a budeme mít problémy stihnout vlastní slot. Jistě to není poprvé u společnosti, co se něco takového přihodilo, závady mají tendenci se opakovat. Napiš to na papír, schovej tam, kde to najdeš, a máš vyhráno. Vyřešení problému netrvá pět minut, ale deset vteřin. A technických drobností se v našem letadle může přihodit milion, jednou jsme například odbrzdili parkovací brzdu, a ono nic. Páka se otočila, ale tlak v brzdách zůstal. Pokud se dobře pamatuji, řešili jsme to s pomocí mechaniků půl hodiny, a propásli při nočním odletu slot. Dodnes jsem nezapomněl řešení. Mám tam taky náhradní formuláře na loadsheet, předpisy, jak dopravovat živé zvíře spolu s cestujícími v kabině letadla, a můj osobní technický průzkum, při kterém se snažím sledovat, jakou mají letadla spotřebu paliva v různých letových hladinách, při rozdílných váhách a různé teplotě okolního vzduchu. Čistě pro informaci.

Tahle moje technická složka žije vlastním životem. Mezitím totiž dosáhla značných rozměrů a nastěhovala se do několika sešitů a obálek, část údajů platit přestala, jiné nové provozní normy naopak vstoupily v platnost, a technické údaje starého typu již nebudu používat, když létám na něčem jiném. Takže čas od času se musí udělat malá revoluce.

A kdyby se mě někdo zeptal, co bych ve svém kufru ještě chtěl mít, tak tedy: velký a malý šroubovák, lepicí pásku na opravy čehokoli a malý univerzální nůž. Dále pořádný fotoaparát (bolí z toho záda) a něco na čtení, když mezi lety sedíme a čekáme na letadlo. Taky bych uvítal, kdyby můj kufr měl čtyři kolečka a vlastní motor, a následoval by svého pána, abych ho nemusel nosit.

Jenomže to nejde, k pilotovi kufr zkrátka patří.