Letecké střípky 19 - Film

• 17.12.2017 09:00

Film

Co by se asi tak stalo, kdyby se naše Země netočila? Tuhle otázku jsem nedávno zaslechl v televizi. Jen jsem šel kolem a redaktor se prostě zeptal. Nevím ani proč, nějak mi zůstala v hlavě a spolu s ní se vyrojily další. Spali bychom vůbec, anebo odpočívali jiným způsobem? Co je to vlastně spánek? Dokázalo by naše tělo vydržet neustálé zatížení? A mysl? A kam bychom dávali všechny ty informace, které bychom nastřádali navíc?

Jediná věc by se zdála jednodušší, než za současného, normálního režimu. Totiž navázat ráno, po probuzení a po období relativní nečinnosti myslící soustavy, na všechny ty děje předchozího dne, a vůbec předchozího života. Není to úžasné, že se ráno jen tak probudíme, někdo z lehkého spánku, ale jiní z těžkých snů, a přece dobře víme, kam patříme, kolikátého dnes je a jak trefit do zaměstnání?

Každý náš den, od rána do večera, je vlastně takový film. Pořád pokračuje a přidávají se další díly, a my si pamatujeme docela velkou část všeho, co jsme prožili – co jsme viděli, slyšeli a cítili, co přišlo na dosah našich smyslů, které všechny informace zpracovaly a uložily do paměti. Dvě kamery a dva mikrofony neustále nahrávají, tedy ve stavu bdělosti, a tak víme, co se stalo před pěti minutami. A taky před dvěma hodinami, a dokázali bychom velmi přesně popsat, jak se děj odvíjel od té doby.

Že je pilot schopen ovládat letadlo, je možné právě díky oné kontinuitě. Ví přesně, že před hodinou vzal do ruky letový plán, ve kterém je napsáno, kam dnes letí a s kým, jakým letadlem, kolik paliva má mít a na jak dlouhou dobu letu mu to vydrží. Že před dvaceti minutami nastoupili cestující a před malou chvílí nastartoval motory, které stále běží, protože jeho smysly kontinuálně vnímají všechny děje, a kdyby se cokoli změnilo, pamatoval by si to. Tohle všechno je natolik samozřejmé, že se nad tím vůbec nikdo nepozastavuje. Ten film, co nám běží v hlavě, v sobě zahrnuje i projekci do budoucnosti. Co se stane za chvíli, a co bude následovat potom. Tahle část v sobě zahrnuje i jistý prvek nejistoty, přece jenom nikdo přesně neví, co se stane. O minulosti to neplatí, je daná tak pevně, jako by byla vytesaná v kameni.

Skutečně? Ano, tedy za předpokladu, že si pamatujeme, co se stalo, že kontinuita nebyla žádným způsobem narušena. Ale to se přece klidně může stát. Nemyslím nějaké zapomínání nebo špatnou paměť, na kterou se tak rádi vymlouváme, když jsme něco slíbili a nedodrželi. To se dá napravit. Mám na mysli okamžitý výpadek, který má za následek přerušení kontinuity. Člověk se zakouká tak nějak do blba, popřípadě se zasní, a mimoděk se odpoutá od reality. Jedná se jen o pár vteřin, ale v paměti je časové okno, a žádným způsobem se nedá zjistit, co jsme tu dobu dělali. Na pláži u šumícího moře to nevadí. Naopak, k odpočinku přispívá tak trochu odletět do jiného časoprostoru. Nicméně všichni cestující v přistávajícím letadle pevně věří, že investovali peníze za letenku do letecké společnosti, jejíž pilot se umí soustředit.

Stalo se mi to v letadle dvakrát. Jednou na zemi při nahazování motorů, no a podruhé… podruhé to bylo při přistání. První případ byl jednodušší. Vypadá to, že na zemi o nic nejde. Na všechno je dost času, no a v nejhorším zastavíme, a problém se vyřeší. Ale je prostě divné, že pár vteřin času přestane existovat. Nahazovali jsme zrovna druhý motor, to znamená pozorovat asi pět přístrojů najednou: že se otáčí vysokotlaký rotor N2, že se zapnulo zapalování, že došlo k zážehu paliva, následkem toho se začíná otáčet i nízkotlaký rotor N1, a že stoupá tlak oleje. Trvá to celé asi minutu, a kdyby se něco pokazilo, do děje vstoupí pilot a věc napraví. Musí tedy dávat pozor, stejně nemá v tu chvíli nic jiného na práci. Mně se film přetrhl hned na začátku, ještě před otevřením palivového kohoutu. Vteřinu – anebo méně? A najednou koukám na motorové přístroje, a nechápu vůbec nic. Proč se ještě netočí N1? Vždyť ani nestoupá teplota EGT, co se stalo? Je něco špatně, mám něco udělat, abych to spravil? Člověk má pocit, že uběhlo již příliš mnoho času, řekl bych, že má nyní naopak problém se zrychlením děje. Jako by každý okamžik trval mnohem déle, jako by vteřina trvala minutu, v níž je možné, a dokonce nutné, něco dělat. Jako by se zrychlil film. Trvá několik okamžiků, než je možné navázat na předchozí děj, než je možné najít nějaký záchytný bod, a z něho začít odvíjet další pokračování, které bude pokračovat dlouho potom, co s tímhle letadlem přistaneme v naší cílové stanici. Mým záchytným bodem bylo, že jsem zpozoroval zážeh paliva, a počátek stoupání teploty výstupních plynů. Aha. Tak už vím, kde jsem. Jako bych se vrátil v čase. Byla to možná méně než vteřina, neřekl bych nepozornosti, lépe by se dalo říci přerušení natáčení. Dostat se zpátky do správného okamžiku v času a v prostoru trvá o trochu déle.

Přistání letadla není, na rozdíl od děje v amerických filmech, nic jiného než normální fáze letu. Jak pilot pomalu stárne a získává zkušenosti, jeho pocity se mění asi takovým způsobem: nejprve to byl čistý adrenalin. Pak se to naučil, a snaží se každé přistání vystřihnout co nejúžasněji. Později se začíná trochu nudit a přemýšlí, co zajímavého při přistání dokáže. Ještě později toho nechá, a začíná si všímat dalších okolností a dějů, které tuhle poslední fázi letu doprovázejí, třeba jako co dělají ostatní letadla, jak se mění počasí a jak se dnes chová ATC. Úplně nakonec přichází na to, že se musí stále více kontrolovat, aby vůbec naladil správnou přistávací frekvenci a soustředil se na to, kam dnes letí. Ze stresového okamžiku se stala rutina, protože takových přistání již byly tisíce. Ale přistání není jen patnáct posledních vteřin, kdy cestující odmění potleskem ty, kteří dnes sedli jak do peřin, nebo ohlušující rána o beton. Celé přistání trvá tak dvacet minut, a s předchozí fází plánování a programování počítače ještě o deset minut déle. Tahle příprava je důležitá, během ní si piloti udělají obrázek o tom, co se bude dít, vytvoří si program toho, co budou dělat. Jak se blíží k zemi, odškrtávají kolonky v pomyslném formuláři věcí, které je teprve čekají. Při přistání se nemá zbytečně mluvit, letušky nemají navštěvovat kokpit a piloti nemají už číst noviny. Ne proto, že by tahle fáze letu byla nějakým způsobem dramatická nebo snad nebezpečná, ale z jednoduchého důvodu, že se nemá na nic zapomenout. Prostor, do kterého se letadlo má při přistání vejít, se s blížícím se letištěm neustále zmenšuje, až dospěje do jediného bodu, kde není žádná tolerance pro chybu. Pokud přece jen na něco zapomeneme, tak už se nedá přistát, ale uděláme další okruh okolo letiště, a na ten spotřebujeme půl tuny paliva. Vysvětlujte to nadřízeným.

V dřívějších dobách, kdy navigační vybavení letadla nebylo na takové úrovni jako dnes, přistání probíhalo jinak: dostali jste se s větší či menší odchylkou nad letiště, to znamená nad radiomaják, určující jeho polohu. Nad majákem jste zatočili od letiště a letěli asi deset kilometrů. Pak následovala procedurální zatáčka, to znamená vpravo o čtyřicet pět stupňů, letět třicet vteřin, doleva do protisměru, a naletět prodlouženou osu dráhy. V konečném důsledku, to pro piloty a navigátory znamenalo poměrně dostatečné množství času, když si udělali špatný rozpočet, pokud letadlo bylo příliš vysoko nebo příliš rychlé. Dnes je všechno jinak, doba pokročila. Šetříme čas, palivo, a naše drahé vybavení to umožní: přímým letem, na velké rychlosti, co nejefektivněji uvolnit ostatním letům vzdušný prostor, a dolů na zem. Přilétáme-li ze západu na letiště, které má dráhy orientované k východu, a vane-li zrovna východní vítr, letadlo v průběhu celého přistání nevykoná jedinou zatáčku. Posádka si musí velmi dobře spočítat, ve kterém okamžiku začne klesat, a kdy zpomalí, aby se na dráhu trefili. Do toho vstupuje ATC se svými požadavky. Obvykle vám nedovolí klesat tak, jak si přejete, protože o patro níž letí někdo jiný. A taky vás zpomalí, před vámi je jiné letadlo, které chce taky přistát. Vaše nyní pomalé letadlo klesá méně, než to rychlé. Výsledkem bývá, že vám úplně zničí váš model přistání, celou pečlivou přípravu, a najednou jste moc vysoko. Nicméně předpokládají, že z toho přesto dokážete nějakým důvodem přistát. Tahle situace, velký provoz a zároveň přímé přiblížení, obvykle vyústí ve velký spěch na finále, kdy piloti mají opravdu co dělat, aby to zvládli.

Byli jsme vysoko, byli jsme rychlí. Kolem spousta dalších letadel a já zrovna přemýšlel, jestli nám ATC přikáže otočku o tři sta šedesát stupňů, abychom elegantně ztratili přebytečnou výšku, nebo nás nechají napospas osudu a budou koukat, co s tím provedeme. Pilot si vždycky může říci, když se mu něco nezdá nebo s některým pokynem nesouhlasí, ale posádky se většinou snaží vyhovět instrukcím, které přilétají ze země, vědí, že nejsou samoúčelné. A v téhle situaci najednou okno. Najednou se díváte na přístroje před sebou a říkáte si: proč jsme v takové legrační poloze? Dráha pomalu mizí pod nosem letadla, asi uděláme kolečko doleva. A co když ne? Co dělají ostatní letadla? Stihneme to ještě? Rychle, kam smíme klesat? Chtěl bych něco říci, ale na frekvenci je obsazeno, někdo se tam dlouze vybavuje v cizí řeči, což, jak víme, není dovoleno, a my jsme tu jaksi navíc. Celé je to nějaké uspěchané, jsem v závěsu za událostmi a věci se dějí s ohromnou rychlostí. Dá velké úsilí je vůbec dostihnout.

Nejrozumnější rada, která byla o létání vyslovena, má tři body: první je nespěchat. Druhá zní nespěchat, a ta třetí…NESPĚCHAT! Při spěchu je toliko otázkou času, kdy člověk něco zapomene, nebo udělá napůl. Nebo nastaví na přístroji dvě stě padesát, a nevšimne si už, že správně mělo být tři sta padesát. Nespěchat – ano, to je výborná rada. Ale jak to udělat, když zrovna spěcháme? Dostali jsme se do situace, lhostejno zda vlastním, nebo cizím přičiněním, kdy je obvykle rychlý průběh událostí při přistání ještě o něco rychlejší. Vystoupit nejde a zastavit čas zatím neumíme, nemohu ani vzít do ruky mikrofon a požádat o zatáčku doleva, zpomalení, o nic – pořád tam někdo žvaní. Film běží neuvěřitelně rychle. Einstein měl pravdu s tou relativitou času, jen to jaksi popletl: ve velmi rychle se pohybujícím objektu čas neplyne pomaleji, ale pádí kupředu.

Sto šedesát tři metrů za vteřinu je rychlost letadla, které již přibrzdilo ze své cestovní rychlosti a blíží se k zemi. Tam nahoře, tam je v bezpečí. Nemůže do ničeho narazit a piloti nemusí celou tu dobu upřeně pozorovat všechny přístroje, které mají v kokpitu namontovány. Není to potřeba, za cestovního letu se letadlo o sebe postará samo, stačí na něj dohlížet. Při klesání, čím je země blíž, tím víc se musí piloti věnovat přístrojům, a získávají celkový obraz situace, ve které jejich letadlo je vzhledem k letišti, terénu pod nimi a ostatnímu provozu. Ale ani teď upřeně nezírají na palubní desku. Ani by to nešlo, trik je v tom, že piloti velmi přesně ví, v který okamžik pohlédnout na který přístroj, a kam se zadívat poté. A vnímat okolní prostředí. Angličané tomu říkají situational awareness, lze to přeložit jako být v obraze, vědět, co se děje, kde jsme a kde jsou ostatní, a také co se s největší pravděpodobností dít bude.

Kdyby se v této fázi měl přetrhnout film, bylo by to poslední, co by si zúčastnění mohli přát. Je to jiné nad vrcholky hor, nebo nad rovnou krajinou. Podmínky by byly jiné ve dne anebo v noci, nad známým letištěm či při prvním letu na neobvyklou destinaci, s čerstvou posádkou nebo po únavné třináctihodinové směně. Ale kontinuitu natáčení může narušit ohromné množství jiných, za normálních okolností naprosto neškodných vlivů. Zkušenost v kokpitu, ony příslovečné tisíce hodin, mají do značné míry eliminovat riziko vyrušení pozornosti, schopnost soustředit se na důležité v moment, kdy se rozbliká jakési malé červené světélko, nebo zazní ze země neobvyklý pokyn, či zavolá stevardka s nějakým problémem s cestujícím, který je nutno hned teď vyřešit.

Nespěchat. Takže mít na všechno čas, začít s předstihem, ne tak jako v americkém filmu. Čím jsou podmínky horší, tím víc času musím klesání, přiblížení a přistání věnovat. Čím déle tu dnes sedíme a jsme unavenější z dlouhého letu, tím pořádněji, klidně řeknu pomaleji, budeme všechno dělat. Normálně se začínám připravovat na přistání asi tak čtyři sta kilometrů před letištěm, potřebuji zhruba půl hodiny. Kdybychom se nějakým způsobem zapomněli, a procitli dvě stě kilometrů před dráhou, dá se to stihnout. Ale až do okamžiku dotyku se zemí bude všechno ve spěchu, ze kterého se nedá žádným způsobem uniknout. Napětí by nás provázelo celou dobu klesání a přistání, a začne se vytrácet až po vypnutí motorů. Je nějaká souvislost mezi přetržením filmu a jakoukoli formou spěchu, ať už ho zavinil kdokoli? Anebo je lepší letět, stejně jako dělat cokoli jiného, v klidu a v pohodě? Člověk si jen musí uvědomit tuhle drobnost deset minut před tím, než by začal spěchat.