Pro vaše dobro
Měli jsme kdysi dávno takový let. Stevardka nám do kokpitu přivedla několik dětí na exkurzi, a jen co děti odešly, přišli také jejich tátové. Co se dá dělat, i když jsme je nečekali, přece je hned nevyhostíme. A tak jsme opět odpovídali na podobné dotazy, jako předtím. Nejčastější bylo ujištění, že venku za okny je opravdu padesát tři pod nulou. Ovšem zajímavým postřehem otců bylo nevěřícné: „To tady jen tak sedíte? Celou dobu řídí autopilot, a vy tu jen tak sedíte?“ No ano, asi to skutečně vypadá nevhodně, ale je to tak. Sedíme, koukáme a čekáme, až bude čtyřhodinový let u konce, kdy tři sta metrů nad povrchem zemským stiskneme tlačítko, a chytneme řízení do svých vlastních rukou. Mezitím jen zásobujeme automatické systémy svými podněty, někdy nutnými, a jindy jen drobnými návrhy a zlepšeními, abychom se do cíle dnešního letu dostali bezpečně, včas a s veškerým pohodlím.
Nemám rád novinové články pojednávající o letadlech vůbec, a o smutných událostech z letectví zvlášť. Letecká doprava je obor, jenž se snaží publicitě a senzacím vyhýbat. Naopak vítané je budit u zákazníků dojem, že se vlastně jedná o běžnou, jednoduchou věc, které není třeba se bát. Občasná zpráva o incidentu či nehodě je navíc v běžném tisku velmi málo přesná. Co jí schází na detailech, bohatě vynahrazuje fantazií a spekulacemi nezodpovědných písmáků, kteří většinou dané problematice málo rozumí. Bohužel skutečností zůstává, že tyto události se dějí, nezávisle na nejlepší vůli zúčastněných, kterým v takových případech jde opravdu a doslova o mnoho. Média nemohou čekat, až se doopravdy přijde na důvod, proč se v tomto případě věci vymkly z rukou a let skončil špatně. Čtenáři postrádají potřebnou trpělivost, a proto noviny vše uzavřou do několika dní, označí domnělé viníky a věnují se zas něčemu jinému. Všichni ostatní, kteří se chtějí dozvědět, co se doopravdy stalo, musí čekat. Komise letecké inspekce málokdy uzavře své šetření do půl roku. Sbírá nejmenší útržky informací a skládá detektivní obraz toho, co se na palubě letadla dělo před tím, než došlo k problému. Mohou-li se zeptat pilotů a celé posádky, dobře. A když to není možné, musí se zeptat alespoň letadla.
Tak nějak to asi bylo před dávnými lety, kdy letečtí inženýři přišli s nápadem, že do letadla zabudují zapisovač letových parametrů, neboli Flight Data Recorder. K čemu to bude, ptali se piloti, neboť správně tušili, že takové informace mohou nejen posloužit ušlechtilým cílům, ale mohou být snadno obráceny proti posádkám. Nebojte se, ujistili je státní inspektoři. Na zapisovač se nahrají letové informace jako poloha kormidel, stav motorů, či některé důležité systémy, a pokud by došlo k nepravděpodobnému případu nějaké nehody, budeme přesně vědět, o co šlo. Abychom mohli napříště stejným případům zabránit.
Tedy dobrá. Asi to bude skutečně dobrá myšlenka, která ostatním pomůže, tak proč ne. Pět nebo šest parametrů nahrávaných na nekonečnou smyčku přístroje, takže posledních dvacet hodin letu bylo úřadům neustále k dispozici, sice mohlo pilota usvědčit ve sporu, že navzdory ekonomickým směrnicím neletěl úsporně, ale naopak na plný plyn, aby byl dřív doma, ale technické možnosti přístroje tam prozatím končily. Nicméně invaze do soukromí posádek to byla, neboť od toho okamžiku si každý z pilotů musel uvědomit, že v kokpitu již není a nikdy nebude sám. Neustále mu někdo kouká přes rameno a kontroluje, zda dělá věci správně, podle pravidel a předpisů.
Technický pokrok je pěkná věc a všichni ho máme rádi, jezdíme lepšími auty a telefony už také nejsou na šňůře. Nevyhnul se ani letovým zapisovačům. Už to nejsou předpotopní strunové magnetofony, ale nejnovější počítače s ohromující pamětí a schopností registrovat vše, co se v letadle šustne. Nyní nahrávají až několik set kanálů nebo chcete-li parametrů naráz, a jsou schopny poskytnout téměř dokonalý obraz nejen o zdraví letadla, ale také jak s ním bylo manipulováno, a v jaký okamžik který z pilotů co udělal. Na to se posádek nikdo neptal, vyplynulo to jaksi samo sebou. V zájmu vyššího dobra je přeci nutné něco obětovat, a tak se piloti smířili s tím, že každou vteřinu, od nastartování motorů až do jejich vypnutí na konci letu, na ně letadlo prozradí úplně všechno. Zapírat nemá žádný smysl, a dnes už by to nikoho ani nenapadlo. Pořízený záznam slouží jako důkaz dokonce i před soudem. Jelikož letadlo létá mezi různými státy s rozdílnými jurisdikcemi, upřímné ujištění domácích úřadů, že s informacemi ze zapisovačů se bude vždy zacházet s nejvyšší mírou diskrétnosti, nemá v sousedním státu žádnou váhu. I přes písemné záruky v kolektivních smlouvách, kde je psáno, že technické informace budou vždy využity pouze k technickým účelům a nemohou zavdat příčinu k trestnímu stíhání pilotů, se již mnohokrát stalo, že záznamů se zmocnila policie, která není vázána nějakými smlouvami mezi společností a jejími zaměstnanci, vydala zatykač a posádku prostě a bez obalu zavřela. Domlouvat se s policejními složkami Bolívijské republiky z domovské základny v Evropě nemusí být zrovna snadné.
Je to málo, řekli úředníci na ministerstvu. Je to pořád málo. Stále jsou případy, kdy situaci na palubě nedokážeme rozluštit ani pomocí zapisovače letových parametrů, a potřebovali bychom znát nejen rádiovou komunikaci mezi letadlem a zemí, která je nahrávána na letištní věži a musí být nějakou dobu archivována, ale i všechno, co si piloti povídali mezi sebou. Potřebovali bychom mít v kokpitu mikrofon. Proboha k čemu, podivili se piloti, abyste věděli, kdy jsme pomlouvali svoje šéfy? Tak to vůbec není, urazili se úředníci, jak si něco takového můžete myslet? Prostě by to přispělo k celkové bezpečnosti a určitě by to pomohlo všem, uvidíte. Upřímně řečeno není jisté, že se pilotů vůbec někdo ptal. Jisté je, že v pilotní kabině každého většího letadla je opravdu mikrofon, který nahrává všechno, co se řekne. Zaznamená každý zvuk, a jedinou malou výhodou zůstává, že záznam je omezen dobou třiceti posledních minut. Vše předtím se automaticky maže. Nebo tak nějak nám to alespoň řekli. Další omezení suverenity pilotů přímo na pracovišti? Jistě, vždyť komu z normálních lidí by se líbilo, kdyby všechno, úplně všechno co kdy řekli, bylo k dispozici jiným lidem? Úředníkům, kteří mají něco společného s bezpečností provozu? A komu se to vlastně může dostat do rukou? Komukoli, kdo jde právě kolem? Jakou mám jistotu, že s těmito citlivými informacemi bude nakládáno podle předchozího ujednání? Vůbec žádnou. Ale kdo chce létat, musí se podřídit a žít s vědomím, že se na něj někdo kouká a někdo ho poslouchá. Jiná možnost prostě není.
Oba tyhle přístroje bývají uloženy v zadní části letounu, v poněkud nepřístupných místech. Když je potřeba, není problém je demontovat a přečíst, ale pro každodenní operace není takový systém příliš vhodný. A tak si letecká společnost vymyslela další způsob, jak získávat přesné informace, kterak posádky nakládají s jejím majetkem. A jak vlastně dodržují všechny ty předpisy, nařízení a vyhlášky. Vymyslela Quick Access Recorder, jemuž se lidově říká „magneťák“. Vlastně pracuje stejně jako zapisovač, také nahrává hory údajů pojednávající o všem možném, například předepsanou kontrolu řízení před startem, údaji o rychlosti, kdy došlo při vzletu k nadzdvižení předního kola, nebo zdali dveře do kokpitu byly opravdu celou dobu letu zamčené. Rozdílný je způsob, jakým se přistupuje k informacím, jenž obsahuje. Jelikož je velmi snadné nahranou kazetu z přístroje vyjmout, jak už z názvu vyplývá, určený personál ji opravdu mění velmi často. Přesněji po každém letu. Kazeta je následně dopravena na stůl počítačového odborníka, který ji snadno přehraje do svého aparátu, všechny údaje z každého letu, třistašedesátpět dní v roce. Aparát má uloženy v paměti limity, mezní hodnoty pro každý nahrávaný kanál, pro všechny sledované parametry určeného letu. Je-li dáno příručkou, že rychlost letadla po vzletu má být v rozmezí deseti uzlů, dešifrovací přístroj to ví. Automaticky vyhodnotí případy, kdy tomu tak nebylo, to znamená kdy posádka překročila sledovaný parametr, a v daném místě se objeví červený bod. Nebo se možná z reproduktoru ozve kváknutí, jisté je, že upozorní obsluhu, že tahle posádka v tomto bodě udělala chybu. Jistě, jsou drobné omyly a přehlédnutí, a jsou hrubé chyby. Ale všechny, i ty nejmenší, se zcela automaticky přiřadí ke jménu kapitána daného letu, kde si je šéf na konci roku může docela jednoduše přečíst. Jediným pohledem vidí, kdo, kdy, a jak často chybuje. Ano, asi to i nějakým způsobem přispívá ke zlepšení organizace práce a provádění všech činností, které za letu musíme dělat, a které se neustále opakují. Pocit pozorovaného mikroba na sklíčku mikroskopu však příjemný není.
Podzim roku 2005. V odborném tisku se objevily zcela seriózní informace o tom, že v kokpitech dopravních letadel se mají začít montovat videokamery. Celou událost doprovází obvyklý výčet důvodů různých odborníků, proč je to dobré, a že z toho eventuelně budeme mít užitek všichni. Ještě není jisté, jak to dopadne, ale neodbytně se vtírá pořekadlo o střetu světů, o úřednících a těch druhých. Mezi oběma skupinami panuje nesmiřitelný boj, již od časů, kdy první úředník dostal vlastní kancelář a první sekretářku. Od té doby se snaží neustále zvětšovat svůj vliv, bohužel na úkor ostatních, kterým je naprosto jedno, zdali míra důležitosti daného úřadu je přiměřená nárokům jeho přednosty. Aby bylo jasné, kamery v letadle jsou vynikající nápad, jen využití by mělo být v opačném řádu. V dnešním světě, kdy od některých cestujících musíme očekávat bohužel i špatné úmysly, je monitorování kabiny cestujících, toalet či jiných míst na palubě namístě. S obrazovkou v kokpitu, aby piloti věděli, co se na palubě jejich vlastního letadla děje. Pokud bude taková informace v reálném čase předávána přes satelit do operačního dispečinku společnosti, či na jiné místo, kde odborníci na bezpečnost a mezinárodní vztahy dávají pozor, aby letadlu nikdo neublížil, má celá akce moje sympatie. Co si však pomyslet o systému, kdy již namontované a funkční kamery, sledující aspoň prostor před dveřmi do kokpitu a umožňující kapitánovi letadla, aby si řádně prohlédl osobu žádající o vstup do pilotní kabiny, kdy tyto kamery jsou postupně demontovány s poukazem, že nejsou náhradní díly, ani čas na jejich údržbu? Jakýmsi nedopatřením jsme tuhle věc zdědili od jiné společnosti, jejíž letadla jsme zakoupili a kde bylo zvykem bezpečnost zvyšovat, nejenom o ní mluvit.
Jestli ještě někdy přijde do kokpitu návštěva, ať dospělá či nikoli, rozhodně jí nebudeme vysvětlovat, že naše práce nesestává jen z pohodlného sezení a zevlování z oken. Nebudeme je obtěžovat ani s technickými detaily letu, zdali jsme nevědomky neporušili nějaký z tisíce předpisů, kterými se naše konání řídí. Pohovoříme o teplotě za okny, zeptáme se na jak dlouho a kam se vypravili, a ujistíme je, že mírná turbulence, provázející letadlo posledních deset minut, určitě brzy skončí. Budeme mít upřímnou radost, že uznávají naši práci a cítí se s námi bezpečně, vždyť jinak by nevzali celou rodinu včetně malých dětí, a nevypravili se s námi za hranice všedních dní. A jestli se na konci roku šéf zeptá, jak je možné, že jsem v průběhu dvanácti měsíců již podruhé překročil třicetistupňový, tedy maximální povolený, úhel náklonu letadla? Budu muset uznat že má pravdu, a jít do sebe. A ne vysvětlovat, že naše letadlo docela dobře poletí i v náklonu třicet dva a půl stupně.
A co kdyby někdo pilotům dal někde v blízkosti páteře nebo mozku nějaký čip snímající mozkovou aktivitu (určitě dnes už takové jsou), aby bylo jasné, zda se plně věnují řízení letadla, či zda nejsou myšlenkami někde v oblacích. Jako vedlejší produkt by se zjišťovalo, jestli nesmýšlejí špatně o svém šéfovi či společnosti? Čistě pro Vyšší dobro...
"...Na zapisovač se nahrají letové informace jako poloha kormidel, stav motorů, či některé důležité systémy, a pokud by došlo k nepravděpodobnému případu nějaké nehody, budeme přesně vědět, o co šlo..."
Jak případné v souvislosti s dnešní nehodou A380 Air France, které se rozpadl motor. Tady asi bylo třicet stupňů moc...
Celkem 3 záznamy
Copyright © 1999-2024 planes.cz | Redakční systém
Tak snímání parametrů letadla tzv. Černou skříňkou se skutečně děje především z důvodu případného rozluštění havárie.
Víceméně ta samá data snadno přístupná ze systému QAR (sbíraná po každém letu, nebo týdně) pomáhají technikům při defektaci závad o kterých posádka neví.
K monitorování letových parametrů letovým úsekem, inu, tahle problematika jde trochu mimo mne coby technika. Vím jen, že se sledují třeba parametry sestupu, jestli pilot nebyl „Below Glide Slope“, tedy pod paprskem ILS, nebo neměl příliš velký podélný sklon při startu, nebo přistání atd. Limity se nastavují v programu, který vyhodnocuje parametry letu a na překročení upozorní. Pak už je to jen na managementu letového úseku, jak s tím naloží. Tady chápu obavy autora, zde je to plně na lidském činiteli, co se týká zneužití. Jako bývalý zaměstnanec ČSA vlastně rozumím autorovi velmi.
Systém čtení velkého množství letových parametrů byl navržen nejdřív za účelem monitorování toho, co všechno se děje s letadlem a trajektorií letu s příchodem prvních systémů Autoland, konkrétně na Tridentu. Tam snímali zhruba 400 údajů, které zpracovával systém pro automatické přistání. Jako „vedlejší produkt“ byla zaznamenána selhání, která posádka nezaznamenala.
Zářný příklad, kdy to pomohlo zachránit životy se stal u B 747 BA, kdy došlo k opakovanému selhání šoupátka aktuátoru výškovky. Při rotaci během startu došlo k zadrhnutí výškovky a prodloužení doby rotace. Zbytek letu proběhl bez problémů. Po stažení letových dat se zjistilo, že problém trvá už celý týden, aniž by to posádky zaznamenaly. Po výměně aktuátoru výškovky bylo zjištěno vadné šoupátko. BA zjistila tento problém u vícero strojů. Problém byl vyřešen výměnou vadných aktuátorů.
Několik let předtím v Americe došlo na B 737 k podobnému problému, tam ale byl pouze havarijní zapisovač snímající pouze 12 parametrů daných zákonem. Bylo to v době, kdy v evropě jsme začínali monitorovat už stovky parametrů, třeba MSRP na TU 154M dovedl 96 jednostavových a tuším 36 analogových veličin.
Jednalo se o zadřená šoupátka v systému směrovky, během approach došlo k maximální výchylce směrovky bez pokynu pilota, podobný problém jako u BA, jen jiné kormidlo a typ letadla. Vzhledem k absenci QAR to stálo životy při dvou fatálních nehodách. (zdroj BBC, serie Černá skříňka)
Tak, po technické stránce vše.
Jinak monitorování myšlenek pilota je fakt ještě scifi, v USA i jinde lze ale nalézt pokusy řízení snímači mozkových vln, ale to asi ještě potrvá, do té doby jakože knypl, nebo sidestick...
Jo, a pilot