Letecké střípky 9 - Heathrow

  • 09.07.2017 09:00

Heathrow

Je to něco málo přes tisíc kilometrů a doba letu okolo hodiny padesát, včetně nevyhnutelného vyčkávání nad majákem Lambourne na severovýchodním okraji města. Téměř vždy plné letadlo, náročná klientela v obchodní třídě a vzadu turisté, kteří se na dalším úseku svých letů rozprchnou do všech koutů světa. A také nevyhnutelné „řízení toku letového provozu“, tedy sloty, časová okna pro odlet, která musíme dodržet, abychom nebyli zpožděni o několik dalších hodin. Vítejte na letu do Londýna, na jeho hlavní letiště Heathrow.

Londýn má čtyři velké vzdušné přístavy, jeden menší přímo v centru a pak ještě mnoho dalších, které slouží potřebám tohoto gigantického města. Původní, předválečné letiště Croydon z dob Imperial Airways nemělo ideální pozici, a tak těsně před válkou rozhodli radní vybudovat nové a lepší v místě zvaném Hounslow. Je na západní straně města, a v době vzniku ho od hranic osídlení dělila vzdálenost mnoha kilometrů zemědělské krajiny. Již ne. Město ho dostihlo, obklopilo ze všech stran a pokračuje dál, nezadržitelný růst Londýna zastaví snad jen mořský břeh. Heathrow, jak se mezitím přejmenovalo, je dnes jedním z největších světových letišť, kterým každý rok projde jen obtížně představitelný počet šedesáti pěti milionů cestujících.

Naše společnost létá na Heathrow dvakrát denně. Polední linka je pro všechny, kteří již ve tři odpoledne chtějí vdechovat ostrovní vzduch provoněný solí a smogem, zatímco ta večerní, odlétající v sedm, dodává zákazníky do barů a divadel, jichž je v tomto velkoměstě nepočítaně. Z hlediska pracovního je to pro posádku linka poměrně velmi náročná, velký provoz tu nenechává čas na žádné diskuse ani omyly. Na Heathrow má co dělat jen posádka zkušená, jiná možnost není.

Ale jednou tam letíte poprvé. Mne to potkalo několik dnů před třicátými narozeninami, dostal jsem ten let jako dárek pod stromeček. V Praze bývá dvacátého prosince zataženo těžkou oblačností, je zima a klouzající sníh. Ne tak v Anglii. Na ostrovech mrzne jen výjimečně, a i přes občasné sněhové přeháňky je počasí mnohem mírnější, připomíná časné předjaří. Zato vítr! Plochá krajina nedaleko moře je často vymetána větry, na jejichž sílu nejsme zvyklí. Ale posádka letadla si musí rychle zvykat na všelicos.

Na tomhle letišti je špička pořád. Otvírá se v šest ráno a až do deseti do večera, než se kvůli nočnímu klidu zas uzavře, v intervalu dvou až tří minut se letadla seřazená za sebou jako nějaký dlouhý had sunou v zástupu z nebe dolů na zem. Na betonu se každé rozjede ke svému terminálu, aby se za tři čtvrti hodiny v další frontě zas netrpělivě mačkala a navzájem předjížděla na prahu druhé dráhy. Pak se těsně za sebou vznesou a odletí se svým vzácným nákladem po několika vzdušných dálnicích až k hranicím britského prostoru, kde každé nabere svůj směr a jak poštovní holubi zamíří domů, tam kam patří. Létat na Heathrow není zrovna jednoduché. Zároveň je to ta nejsnadnější věc na světě, let totiž pokaždé probíhá úplně stejně. Jinak to není možné, nepředstavitelně hustý provoz diktuje dokonalou organizaci a piloti z toho čerpají svou jistotu, aniž by se cítili ztraceni mezi těmi všemi frekvencemi, majáky, vyčkáváními a příkazy. A ostatními letadly, z nichž mnohá letí na úplně jiné letiště.

Všechno začíná těsně po přeletu belgického pobřeží. Jakmile se přeladíme na londýnské středisko řízení letů, krásnou angličtinou nám sdělí, jaký přílet máme povolen, zopakuje nám letiště určení, abychom nezapomněli kam máme dnes namířeno, a minutu nato nám nadiktuje nový kurs, klesání, výšková omezení na několika bodech naší nové trati a bez přerušení se táže druhého letadla, zdali skutečně provádí příkaz, jež dostalo před půl minutou. Až bude čas, odpovíme i my. Mezitím posloucháme příkazy letadlům před námi a pokoušíme se vydedukovat, co bude následovat a kde budeme vyčkávat. Musíme se na to připravit, být ve vhodné výšce a snížit rychlost, a najít na příletové mapě přesnou proceduru. Do počítače ji dáme teprve tehdy, až nám ji oznámí (a tím i přikážou).

Vyčkávání, tedy let po oválné trati definované určitým, skutečným nebo uměle vytvořeným bodem, většinou nepřesáhne patnáct minut. Přilétávající se jako poslední zařadí úplně nahoru, a jakmile ten první dole dostane výzvu k opuštění obrazce a je veden na přistání, všichni nad ním, postupně od nejnižšího k nejvyššímu, klesají o jedno patro níž. Heathrow má taková vyčkávání čtyři, aby letadla blížící se ze čtyř světových směrů nemusela nikomu křížit cestu. Za jasné noci můžete najednou pozorovat i padesát letadel, která jako svatojánské mušky s rozsvícenými světly nedočkavě krouží kolem letiště a čekají na tu svou chvilku, až je pustí dolů na přistání. V letadle rozsvěcíme vnější reflektory v hladině sto, to je deset tisíc stop, asi tři kilometry nad zemí. Ne snad proto, abychom sami něco zajímavého viděli, hlavním důvodem je, aby ostatní viděli nás a mohli se případně vyhnout. Mezi to ostatní patří kromě letadel třeba i hejno ptáků.

Jumbo z Hong Kongu, které jsme několikrát těsně minuli v hladině pod námi, kdy ve třicetistupňové zatáčce vypadalo, že je vlastně výš, už opustilo vyčkávání a víme, že teď je řada na nás. Pod námi se prostírá Londýn ve své majestátní nesmírnosti, kilometry a kilometry domů a ulic. Jestlipak nájemníci tady toho domu pod námi byli někdy za svého života na opačném konci města, na velkém letišti, kde za pět minut přistaneme? Mnozí možná ne, je to přece tak daleko! Zdá se, že překonat ten labyrint, to nesmírné bludiště uliček pod letadlem není v lidských silách, dřív by nešťastník ztratil směr, překročil by bludný kanál a nikdy by nenalezl cestu zpět. A kolik nebezpečenství by na takové cestě musel překonat! Krvelačná auta, zrádné parky, jámy metra, demonstrace pro anebo proti něčemu, reklamní akce, dopravní policie... Lépe je zůstat doma.

Standardní přílet je takové obrácené Z. Letíme podél severního okraje města, pak prudce otočíme doleva a začneme klesat, nad Temží se slavným Tower Bridgem uděláme zas pravou zatáčku a naletíme prodlouženou osu dráhy. Nyní již v malé výšce vidíme detailně Big Ben a Westminster, o kousek dál Trafalgar Square i Hyde Park, Buckinghamský palác. Škoda jen, že nemáme čas. Kousek před námi je letadlo, malou chvilku za námi další. I když všechna mají, nebo měla by mít, stejnou rychlost, může se stát, že se k jednomu nebo druhému trochu přiblížíme. Víc než je zdrávo. Pokud by to bylo k tomu před námi, budeme příliš blízko, než stačí opustit dráhu po přistání, a čeká nás go-around. To znamená všechno tohle znova, v lepším případě třicet minut zpoždění a jedna tuna paliva navíc. Kdybychom se opozdili vzhledem k tomu za námi, tak si tuhle proceduru odbude on a my budeme za hlupáky. Tedy všechno musí být přesně.

Ve chvíli, kdy před okny vidíme přistávací dráhu, můžeme napočítat ještě tři letadla, která visí ve vzduchu a přistanou před námi. Jestli je něco infarktová situace, tak je to tahle - zejména napoprvé, člověku připadá, že to nemůže vyjít. Na druhou stranu z toho už chcete být pryč a cítit pod nohama, nebo pod koly podvozku pevnou zem, sundat sluchátka a chvilku se nemuset soustředit. Jediná cesta k takovému ráji vede ale přes tohle „zúžení“, přes tenhle padací most, poslední zkouška před komfortem pevnosti zvané „Heathrow“.

Jsme ve výšce pět set stop nad zemí a letadlo před námi se právě dotklo země. Za několik okamžiků máme přistát a dráha není volná! Na záda nám dýchá další stroj, který s podezřením i trochou skepse pozoruje právě nás, jestli mu včas vyklidíme dráhu. Prolétáme dvě stě stop, výšku, ve které se rozhoduje, zda přistát nebo ne. Kapitán nahlas a neochvějně pronáší „Landing“, jakoby uměl číst v budoucnosti a věděl, co se stane. Jak to ví? Dráha není volná! Ve stopadesáti konečně vidíme, že ten před námi zřejmě dostatečně zpomalil, letadlo opustilo středovou čáru a pomalu začíná zatáčet směrem k vysokorychlostní odbočce. Blížíme se k němu rychlostí dvě stě šedesát kilometrů v hodině, naší normální přistávací rychlostí, pokud je letadlo plně naloženo. Ve sto stopách je už polovinou pryč z dráhy, ale jeho zadní část s kormidly stále ční nad naší dráhou. O vteřinu později dostaneme povolení k přistání. Jsme dvacet pět metrů nad zemí! Řídící na věži je si zřejmě dobře vědom celé situace a svou kratičkou větu doprovází dodatkem „Thank you!“ Proč? Za to že jsme neztratili nervy, nepřerušili přiblížení a následným opakováním mu nepřidali práci. Měl by dnes o jedno letadlo navíc, které by musel dostat na zem.

Za uvedených okolností je více než zřejmé, že kvalita přistání, jestli bude hladké nebo vůbec ne, nás už nezajímá. Necháme si to na jindy.




Komentáře

Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé.
Adrian (...157.164...)
19.07.2017 20:59

Jedním dechem :-T krásné čtení

m@rtin (...142.238...)
13.07.2017 21:21
Pocet cestujicich

Jen drobna korekce - v roce 2016 neodbavilo letiste 65, ale 75,7 mil.cestujicich. Pro uplnost Gatwick 43,1 mil., Stansted 23,4 mil., Luton 14,6 mil., City 4,5 mil. a Southend 1,1 mil. Charterove letiste Biggin Hill jeste nejakych par desitek tisic. Ano, toto je nejvetsi hub na teto planete.

Celkem 2 záznamy

Partneři


Reklama
Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s tím, že využívá pro analýzy a přizpůsobení obsahu soubory cookie. Další informace