Letecké střípky 6 - Jet Set

• 28.05.2017 09:00

Jet Set

„Minimums!“ – zní z levé části kokpitu. Už? No dobře, tak pomalu stáhnout plyny a maličko zvednout nos. Tak se s letadlem přistává, a o to se teď právě snažíme. „Já jsem to věděl!“, slyším opět hlas. Co věděl? Proč mi to říká, a jestliže věděl, proč mi to neprozradil? „Já jsem to věděl, všichni jste stejní!“ To mi ale zůstává rozum stát, jsme asi pět metrů nad zemí a mám poslouchat přednášku o rozmanitosti druhů, čeleď druhý pilot, vlastně o absenci rozdílů? Hlas pokračuje: „Všichni co přicházejí z ATR-ky to dělají stejně špatně, podrovnávají moc vysoko!“

Samozřejmě. A není na tom nic divného. Letíme rychlostí dvě stě padesát kilometrů v hodině, výhled je z toho jak z tanku a reakční doba motorů je neuvěřitelně dlouhá, mají hroznou setrvačnost. Přidáte plyn, a tři čtyři vteřiny se nic neděje. Uberete - a neděje se už vůbec nic, tohle letadlo ve vzduchu nebrzdí! Na svědomí to má evidentně naše kouzelné křídlo, které cestující obdivují z okének své kabiny. Musí být pýchou letecké továrny Boeing, tohle křídlo, vymýšleli ho alespoň sto let. Je neuvěřitelně složité, prostředky pro zvýšení vztlaku, používané pro pomalý let při startu a přistání, jsou vpředu i vzadu v několika vrstvách. Celé otevřené a připravené k použití, k přistání to vypadá, jako když v železářství dostali zásilku zboží. Ono letí tak krásně, že ani nechce na zem!

V průběhu několika vteřin, kdy mi tyto úvahy prolétly hlavou, jsme minuli půl kilometru dráhy. Už bychom měli přistát. Radostné veselí z levé sedačky vystřídalo ticho. Tak a teď doopravdy, zasmáli jsme se a stačí. Ale co mám dělat, já s tím přistávám poprvé! Nic neříkejte o simulátoru, to je jako když si mlsně listujete kuchařkou a pak máte strčit ruce do těsta – a hele, ono to lepí. To nikdo neříkal, co mám dělat, rychle vždyť to tuhne! Na simulátoru jsem uměl pěkně přistávat, krásně. Dostával jsem za to pochvaly. Jejich hodnota v reálném světě je... Darmo mluvit.

„Hm“, zaznělo od kapitánovy sedačky. Nerad bych se mýlil, ale postřehl jsem v tom jakoby zvláštní podtón, nebo to byla pobídka? Už je to starší pán, a tak pěknou podívanou pravděpodobně již dlouho neviděl. Kilometr zpevněné rovné plochy, vhodné zejména pro přistávání letadel, je za námi. Kolik ještě zbývá, jeden a půl? Jeden a tři čtvrtě? Nový druhý pilot, nový na typu, pečlivě studuje (výjimky potvrzují pravidlo) nové letiště, kam letí poprvé. Zná délku a šířku drah, jejich nadmořskou výšku, navigační a přistávací prostředky a systémy, jakožto i telefonní číslo ředitele letiště domů i do práce. A zpravidla také zemi, kam vlastně letí. Ale když tak visí pět metrů nad zemí, neví nic. Zeptejte se, jak se jmenuje – neví. Jeho myšlenky se koncentrují na jediný pevný bod v celém vesmíru: Jestli to tady rozbiju... vážíme asi čtyřicet tun... kola podvozku jsou jen čtyři... ten podvozek není bůhvíjak silný, ostatně jako všechno na letadle... křídlo, na kterém je ten podvozek, je k trupu přichyceno jen několika maticemi...

Můj kapitán, přes rychlý gejzír protichůdných emocí, které se ho nyní snaží vyvést z rovnováhy, zachoval vybrané chování gentlemana. Ani ho nenapadlo, aby mi sáhl na řízení. No možná napadlo, avšak myšlenka zůstala neuskutečněna. Poté, co si naši cestující pěkně zblízka prohlédli krásný smrkový a borový les (vpravo) a několik rozlehlých hangárů (vlevo), a tak si za stejné peníze vlastně užili více legrace a delší let, se náhle události daly do pohybu samy. Letadlo zjistilo, že ho nikdo neřídí, a tak chtěj nechtěj musí přistát samo, jestli chce večer znovu spatřit vyhřátý hangár a kamarády mechaniky, co mu vždycky dají napít dobrého oleje a hydrauliky. Bohužel neřízená letadla mají trochu jiný názor na hladkost přistání.

Prásk! To byla rána, takovou jsem ještě neslyšel. Prásk! druhá od předního podvozku, ten je umístěn těsně za námi, a zní to jako když bedna plná jablek upadne zelináři z Avie. Proč ty zatracené páky reverzu nejdou zvednout? Asi proto, že mám zpocené ruce. Vlastně mám zpocená i záda. A čelo, každou chvilku se mi orosí brýle. To se mi stává po nějakém běhu, nebo těžké manuální práci...

„Sixty!“- zní rozhodně z levé strany a kapitán mi tak hlasem, co nesnese odporu, sděluje, že vlády nad řízením a celým strojem se znovu ujímá on, i když na rychloměru je stále okolo devadesáti – tedy uzlů. Jistě se s ním nebudu dohadovat, jsem přeci... idiot! To je ten správný výraz, cítím se jak idiot. Co si o mně asi myslí? Prodělal jsem celý výcvik, simulátor, přezkoušení, přistání v tom bylo spousty. Sto, možná víc. Jak je to možné? Ten nejhloupější druhý pilot je v porovnání se mnou hvězda, že jsem sem vůbec chodil. Nebylo mi dobře tam, kde jsem byl dřív?

Nebylo, samozřejmě. Ale na takovou opovážlivost přijde člověk až za nějaký čas. Až bude alespoň něco umět a připadat si zase jako platný člen živočišné říše. Esa to mají tak za týden, mně to trvalo o něco déle. Ale to není důvod upadat na mysli, naopak! To byste se totiž nikdy nic nenaučili. Pravý opak je na pořadu dne, upadlé sebevědomí je třeba denně zvedat, oprašovat a stavět na nohy. A musí se to udělat do příštího letu, tedy spíše rychle, než čekat, až to přijde samo.

Do příštího letu. To je za padesát minut, nedlouhá doba pro regeneraci, odpočinek a získání nového elánu. Naštěstí tahle doba je vyplněna téměř beze zbytku činnostmi, které za druhého pilota nikdo neudělá: obejít letadlo kolem dokola a zjistit, jak teď po letu vlastně vypadá. Nechat naplnit palivo na zpáteční let a podepsat papír, že v případě nesrovnalostí obnos uhradím ze svého. Nakrmit palubní počítač na tuto cestu, poslechnout aktuální stav počasí a připravit sebe (a kokpit) na odlet, a nakonec vystát frontu na záchod. Můj šéf mezitím stihl vypít další kávu. Budiž mu přána.

„Poletíš zpátky zase ty, jinak se to nenaučíš!“ prohlásil kapitán před nahozením motorů. Letět je větší zábava než jen provádět obsluhu v kokpitu, vždycky jsem raději letěl. Nicméně musím přiznat, že nyní jsou mé pocity spíše smíšené. To se nebojí, že to dopadne stejně jako před chvílí? Mám radost, že tento pán, na severní straně již místy mechem obrostlý, má o mně asi slušné mínění. Tak co se dá dělat. Rychle získat optimismus! Tahle má radost měla poměrně omezené trvání, asi hodinu a půl. Tedy dobu letu. Druhé přistání bylo úplně stejně katastrofální jako to první.

Druhý den jsem pak letěl s jiným kapitánem, který mě navedl jak na to. A tajemství? Sám mi to ukázal – na nic se totiž neptal a letěl první úsek.