Letecké střípky 3 - Dubrovník

  • 16.04.2017 09:00

Středomořské pobřeží

Dubrovník

Plánování posádek, tedy kam, kdy a s kým kdo poletí, určují dispečeři posádek. Řídí se přitom limity počtu hodin, které nesmí překročit, a pak také obtížností letiště. Nový pilot nesmí hned letět nejtěžší linku, podle zdravého rozumu to ani nedává smysl. Jinak mají při výběru tratí poměrně volnou ruku, a vzhledem k tomu, že z výsledku nic nemají, létáte třeba dva měsíce na sever a tři na západ. Jsou letiště, kde jsem za dva roky života strávených na letadlech ATR byl jednou, jiná jsem navštívil stokrát. Není v tom žádný řád ani záměr, pouhá náhoda. Každého půl roku je nový letový řád, střídá se zimní a letní období a všichni napjatě čekáme, jestli se neobjeví něco nového, zajímavého. V létě jsou takovou zajímavostí chartery, speciální linky pro turisty.

Přístavy na Jaderském pobřeží mají své kouzlo. Ve vnitrozemí, až do několika kilometrů k rozhraní souše a vody, se tyčí majestátní pohoří, a nedaleko čáry příboje probíhá ostrý dlouhý hřbet, viditelný jen ze vzduchu. Města samotná jsou pak vměstnána na nejmenší kousek vhodné plochy, vhodný přístav vždy určoval polohu první osady. A letiště? Jsou pohozená tam, kde bylo zrovna místo. Letiště v Rijece je na blízkém ostrově a přistávací dráha je zlomená v půli. Nejdřív do kopce, po překonání nejvyššího bodu ostrova zas dolů. Při přistání nevidíte na konec dráhy, což je velmi nepříjemné a podvědomě brzdíte víc, než je třeba. Při startu nemůžete zkontrolovat, je-li dráha volná. Ve Splitu se přistává podél strmého pohoří, které je vlevo, a vpředu za dráhou je ohromná hora, tvořící pro nízko letící letadlo nepřekonatelnou překážku. Posádky musí hned po startu ostře točit doprava, na moře.

Nikdy jsem nebyl v Dubrovníku. To jméno má zvláštní vůni, snad i tajemné kouzlo. Leží úplně na jihu, téměř u albánských hranic, a už trochu dýchá Orientem. Turecká nadvláda trvala pět set let! Zelené ostrovy, bílé město na modrém moři pod blankytnou oblohou, kolem hroznové háje, plachetnice na obzoru...

A pak se jednou stalo, jeden den v podobný čas, že naše společnost vypravila dvě letadla, plná turistů. Jedno do Splitu, druhé do Dubrovníku. Já měl být v tom prvním, tak jsem si to vyměnil. Jen kamarád nechápal, proč jsem mu dobrovolně přenechal kratší linku, bude doma dřív a může jít třeba na koupaliště. Ale já jsem tady kvůli lítání!

Prvního srpna má snad každý dobrou náladu. Krásný den, letím dnes s jedním ze svých nejoblíbenějších kapitánů. Před rokem a půl, při mém v pořadí druhém letovém přezkoušení v mém profesionálním životě, mě nejdřív málem zašlapal do země a pak se mi skoro přišel omluvit. Od těch dob spolu vycházíme výborně. Jsou také třeba kapitáni, s kterými létám nerad. A je tu několik takových, kde bych před letem nejraději nasimuloval nějakou nakažlivou chorobu, a zproštěn pracovních povinností odešel pryč. Ale dnes ne.

V šest ráno, hodinu před odletem, máme před sebou na stole papíry vztahující se k našemu letu. Kontrola stavu počasí, jindy věc nadmíru důležitá, se odbývá jedním pohledem. Po cestě je jasno, na letišti určení taky, bouřky se neočekávají. Je přece ráno. Všechno ostatní zpracujeme v deseti minutách – informace o letadle a jeho stavu, počet cestujících a náklad (je plno, cestovní kancelář, která dnes letadlo pronajala, nechce přijít o výdělek. Náklad nevezeme žádný, kromě zavazadel s plavkami a potápěčskými ploutvemi se nic nevejde). Požadavky na plnění paliva, provozuschopnost navigačních zařízení po cestě a na cílovém letišti, taky na letišti náhradním, to kdybychom z nějakých důvodů nemohli přistát tam, kam máme namířeno.

Před půl sedmou nás služební mikrobus vyložil pod letadlem. Na letišti je ticho, provoz začne tak za hodinu, okolo osmé. Slunce je nad obzorem, je úplný klid a letadlo maluje na zem dlouhý stín. Na trávníku, nad který zasahuje konec křídla, se nepohne jediné stéblo, a několik skřivanů na nebi vysoko nad námi zpívá. Jejich koncert chvílemi mizí a pak se zas přibližuje. Stevardky nastoupily první, musí připravit palubní kuchyň a kabinu pro šedesát čtyři cestujících. Kapitán se pomalu vydal na obhlídku letadla, a já půjdu připravit kokpit. To znamená všechny páčky a přepínače dát tak, jak je třeba pro let, zkontrolovat přístroje, napsat palubní deník, a v průběhu toho všeho musím zničit ranní idylu. Mám totiž nahodit pravý motor, jehož vrtule je nyní zabržděna. Je to třeba pro klimatizování letadla, a jako zdroj elektrické energie. Jeho rachot, znemožňující běžnou konverzaci v okruhu padesáti metrů, prozradí, že se letiště skutečně probouzí.

Turisté jedoucí na dovolenou jsou obvykle pohodoví, i když nepříliš organizovaní cestující. Spousta dětí a sem tam nějaká babička, a letadlo připomíná trochu výletní parník. Jen zmrzlinář tu chybí. Všichni chtějí sedět u okýnek a tašky není kam dát, ale naše tři letušky s klidem sobě vlastním, a většinou i úsměvem na tváři, už zatlačily osazenstvo do sedaček, a můžeme vyrazit. „Kam chceš letět?“, ptá se mě kapitán. Piloti se střídají, jen špatný nebo nervózní kapitán nedá za normálních, běžných okolností svému druhému pilotovi vybrat. Já chci skoro vždycky tam, směrem ven je to zajímavější, než pořád létat do Prahy. Letím tedy první úsek, i když jsem tam ještě nikdy nebyl. Můj kapitán to ví.

Naše trať vede přes Benešov, a kolem Tábora k rakouské hranici, přeletíme ji u Dačic. Vidíme, že na dálnici je provoz, rybník u Konopiště křižuje několik lodiček, a za necelou půlhodinu koukáme na hranice. Víte, jak se z letadla pozná hranice dvou států? Podle tvaru polí. U nás jsou velké družstevní lány, a v Rakousku malé úzké nudličky, každá má jiný odstín. Dunaj, oproti důvěrně známé Vltavě mocný jak Amazonka, zdobí svou zlatou stuhou severní okraj Vídně. Ranní slunce nás oslepuje, a proto okna kokpitu vycpáváme Rudým Právem, pro tyto účely mimořádně vhodným. Poletíme přes Štýrský Hradec, Graz, potom Lublaň, Rijeku a Split a pořád po pobřeží až k Dubrovníku. Jakmile kapitán dokončil své přivítání cestujícím, ve kterém vyjmenoval i zmíněná města a různé jiné zajímavosti, přichází pokyn od řízení letového provozu. Máme otočit doleva a dost významnou zkratkou pokračovat přímo na Split. Cestující uvidí tedy něco jiného, než se právě dozvěděli. „A tak je to pokaždé“, povzdechne kapitán a jeho neštěstí mohu zmírnit informací, kterou on už dávno zapomněl. Totiž že pro laika je neobyčejně těžké poznat z letadla i věci, které ze země důvěrně zná. Praha je ze vzduchu úplně malá, Vídeň taky nijak neohromuje velikostí a třeba Bratislava je vlastně jen pár chalup. Letíte-li, obzvlášť v noci, přes východní Čechy, vzdálenost mezi Hradcem a Pardubicemi vypadá tak na pět kilometrů. Hory nejsou moc vidět, snad jen Tatry a taky Říp, osamělé útvary v rovné krajině jsou dobré orientační body. Velmi zajímavé je pozorovat povrch zemský brzy ráno, když jsou přízemní mlhy. Z ní vystupují všechny nerovnosti, které osvětluje nízké slunce, a krajina je neuvěřitelně plastická, úplně jiná a neznámá.

Hodina letu uplynula, máme před sebou ještě jednu a půl a naše letušky jsou už hotovy. Šedesát čtyři krků je nasyceno a napojeno, děti začínají zlobit a tvoří se fronta na záchod. Ten je jen jeden a úplně vzadu, pro piloty je téměř nepoužitelný, neboť v průběhu té první hodiny byla ulička stejně ucpaná vozíky s jídlem a pitím. Stevardky nerady vidí, když s nimi musí kvůli nám zajet do garáže, trvá to pak všechno déle a rušíme jim práci. Kromě toho všichni cestující vzhlédnou od jídla a člověk honem neví, kam se má koukat, jen zkušený herec by na to měl řádný trénink. Když někdy opravdu musím, mám pohled strnule upřený k zadním únikovým dveřím a vypadám možná jak ošlehaný, zkušený pilot - anebo jako náměsíčný, vyberte si sami.

Letiště v Dubrovníku není přímo na pobřeží, je několik desítek metrů nad mořskou hladinou na takovém poloostrově. Informace o počasí nám říká, že vítr fouká od moře, zprava. Je poměrně silný, obloha se mírně zakalila vysokou oblačností a slunce není vidět. V půli sezóny nemůže být špatné počasí, snad je to krátkodobá změna, aby v kontrastu s ní měli všichni radost, jak pěkné je léto. Přiznávám, že jsem k uvítání čekal modré nebe a jižní slunce, romantika cestování je založena na krásných barvách. Letadlo je podivuhodný dopravní prostředek, schopný přemístit nás kamkoliv v čase kratším, než si vůbec zvykneme na pocit, že jsme jinde. A posádka letadla není jiná, snad jen ostřílení kapitáni jsou vůči podobným pocitům imunní. Avšak do takových myšlenek se nyní mohou ponořit naši cestující, my ne. Za hodinu totiž vyrazíme na zpáteční let.

Klesáme podél pobřeží, konec letu je na dohled. Nějakých padesát kilometrů před námi, to je v letadle méně než chvilička. Poslední minuty letu jsou vždy vyplněny sledem činností rychle po sobě následujících, kdy oba víme, co máme dělat, a jakékoli diskuse jsou zbytečné. Po levé straně máme vysoký příkrý hřeben, jakmile jsme pod jeho úrovní, turbulence je náhle mnohem výraznější. Finále je tedy mírně nekomfortní, snad se ještě teď neudělá někomu nevolno. Jako pilot řídící vydávám poslední pokyny před přistáním a kapitán je bezodkladně plní, jakmile je letadlo v plné přistávací konfiguraci a máme povolené přistání, už není proč mluvit. Odpojil jsem autopilota a letím ručně, je mnohem lepší si na řízení „zvyknout“ dřív a znovu získat cit, než to dělat padesát metrů nad zemí. Stačí tak patnáct dvacet vteřin, člověk je zas v obraze a poslední fáze letu, podrovnání a přistání, většinou probíhá klidněji, a s lepším výsledkem. Vítr se stočil, je zprava zezadu, a to je nepříjemná kombinace. Efektivně totiž zkracuje délku, ale i šířku přistávací dráhy, kterou máme k dispozici. V ten okamžik se na mě kapitán, osoba zodpovědná za bezpečnost letadla a osazenstva v něm, otočí a povídá: „Tak dneska žádný pěkný přistání, koukej s tím plácnout, ať jsme na zemi co nejdřív!“

Vím to. Vím, že má pravdu, nemá smysl o tom polemizovat. Taky nemá smysl předstírat, že se řídím jeho radou a přece jenom zkusit ladné přistání. Kde je hranice mezi amatérem a profesionálem? Co je opravdu důležité? Amatér si to nepřizná, profesionál o tom nemluví. A tak jsem s tím prásknul. Jsem profesionál. V očích lidí, jejichž názor má pro mě hodnotu. Cestující prominou.




Komentáře

Komentáře mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé.
Adrian (...135.154...)
20.04.2017 21:12

To se čte jedním dechem. Číši z toho taková ta romantika létaní. Krása, jen tak dál! :-T

Pete28 (...234.151...)
20.04.2017 09:22
Bezva

Tohle je fakt bezvadné počtení. Díky.

Ondra Hrubý (...80.202...)
18.04.2017 14:16
Super

Konečně trochu zdravé konkurence pro Starého práškaře :-) Super!

Štěpán Laňka (...48.33...)
16.04.2017 13:31

Paráda! Přečetl jsem jedním dechem. Díky a těším se na další!

Marek Hajný (...253.162...)
16.04.2017 12:25

Perfektní! Díky za krásné a barvité vylíčení letu, tak to má být :-) Už se těším na další pokračování!

Celkem 5 záznamů

Partneři


Reklama
Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s tím, že využívá pro analýzy a přizpůsobení obsahu soubory cookie. Další informace