Letecké střípky 2 - Seznámení

• 02.04.2017 09:00

Seznámení

Každý, kdo se dostal tak daleko, že byl přijat coby profesionální pilot k letecké společnosti, se nesmírně těší na první let ve velkém letadle. Po měsících učení a zkoušek přichází konečně, proč jsme tu – půjčí vám letadlo a řeknou: „Tak je to tvoje, dělej co umíš!“

Tato událost se koná z pochopitelných důvodů bez účasti cestujících, stevardek a kohokoli dalšího, jehož přítomnost v letadle není bezpodmínečně nutná. A to je dobře. Simulátor je pěkná věc, avšak pořád je to jen jako. Realita je jiná a ten pocit, že je něco doopravdy, člověka svazuje a uvádí do naprosto jiné situace.

Ten den je dnes. Obrovské dopravní letadlo ATR-72 už čeká venku na letištní ploše, a čeká na mne. Jsem dnes jediný žák a celý cirkus je jen pro mne. Začínám být nervózní, říjnové počasí není zrovna nejlepší a ten stroj má dvacet tun!

V okamžiku, kdy v kokpitu usedám na pravou sedačku, je mi jako bych to všechno viděl poprvé. Zapomenuty jsou hodiny strávené ve výcviku, tohle je živé letadlo! Jsou tu cizí zvuky a pachy, výhled z okna je jiný. Svět sestává z lodi a toho ostatního, a loď se právě chystá odrazit od břehu! Kapitán je si vědom mé situace a jedná se mnou s vlídností laskavého strýčka, který vzal ušatého kluka na velikou pouť. Nečeká, že mu dnes ukážu, jak se to má správně dělat.

První půlhodinu jsem v letadle cestující. Nic na tom nemění fakt, že jsem před chvílí vlastnoručně odstartoval a nyní se více či méně úspěšně snažím udržovat přímočarý vodorovný let, který nás dovede k našemu malému letišti. Tam se mám naučit s touto obludou přistávat.

Všechno máme teoreticky perfektně rozebrané a připravené, a pomalu klesáme k dráze. Problém je však, že ji nevidím – je nízká oblačnost a k tomu silný nárazový vítr. Konečně mezi cáry šedých mraků zahlédnu krajinu pod námi. Ne však dráhu, kde je? Po chvilce horečného uvažování, kdy propadám zmatku nad tím, že za chvíli přistaneme, ale já nevím kde, mi kapitán poradí: „Napravo!“ Podívám se vpravo a strnu – dráha není vpředu, ale vpravo, blížíme se k ní s bočním snosem aspoň deset stupňů, to znamená silný vítr zleva. Kapitán, zřejmě rozjařen mým výrazem, bujaře zahlaholí: „Bojuj, nevzdávej to!“, a spokojeně složí ruce do klína. Co to dělá, to není vůbec rozumné – letadlo si se mnou dělá, co chce! Skutečný zápas ale nastává až těsně před dosednutím, nějakých deset metrů nad betonem. Neumím odhadnout, kudy se bude naše hmota ubírat v následujícím okamžiku, na tak velkou setrvačnost nejsem zvyklý. Jsem v závěsu za děním a potřeboval bych letadlo předběhnout tak o patnáct dvacet vteřin, abych viděl, kam to vlastně letí. Ale to nejde. Do hlavy mi vniká hrozná myšlenka: asi to tady dneska rozbiju! Co se mnou udělají?

Naštěstí letadla jsou zkonstruována s ohledem na to, že se pilot nejdříve musí naučit přistávat, a přestože místní seismologická stanice jistě zaznamenala silný otřes neznámého původu, kapitán aniž hnul brvou okamžitě přidává plyn, přivírá klapky a velí: „Pokračujeme, uděláme letmý start a znova nahoru“!

Při druhém přistání mám o něco větší sebedůvěru, nakonec to první dopadlo dobře, no ne? Vítr trochu polevil, vím, kde najdu dráhu, zdá se to být jednodušší. Druhé přistání je úplná nádhera - i kapitán byl spokojen a rázem mám dojem, a ostatní si toho jistě také všimli, že mi to docela jde – jsem vlastně velmi šikovný!

Třetí přistání je naprostá katastrofa. Špatně jsem odhadnul výšku a letadlo dopadlo na zem s dunivou ranou, při které se obě křídla musela ohnout až k zemi. Z druhé části kokpitu jsem zaslechl podivné ticho. Mám už toho dost a jsem unavený, hodinu řídím bez autopilota a taky se začínám potit, vlastně mám úplně propocenou košili a vlhké dlaně.

To ale nikoho nezajímá. Ještě musíme vyzkoušet lety na jeden motor, průlety těsně nad dráhou a vyzkoumat, jestli oběd, který jsem (nerozumně) zkonzumoval nedlouho před startem, se mnou zůstane nebo se rozhodne jít vlastní cestou. Nikdy by mě nenapadlo, že létání je těžká manuální práce vyčerpávající i psychicky, a situace je zhoršena tím že v kokpitu neumím pořádně sedět. Bolí mě záda, pravé rameno (řídím pravou rukou) je celé zdřevěnělé a obě kolena namožená z toho, jak moc (a špatně) šlapu na pedály směrovky. Tohle že je létání? Vždyť je to jak v lomu, to jsem si nepředstavoval!

Zbývá jen dodat, že toho dne společnost nemusela odepsat ani letadlo ani budoucího pilota, a o několik hodin a pár set kilogramů paliva později jsme se šťastně vrátili domů.