Paměti starého práškaře – 32. díl

• 22.03.2015 07:07
• stalo_se
• Paměti starého práškaře

48.Simulátory

Samostatnou kapitolou života dopravního pilota jsou simulátory. Nechci, aby následující řádky vypadaly jako pomluvy, to rozhodně ne, ale tak to prostě někdy proběhlo. Znovu a znovu zdůrazňuji, že drtivá většina mých F/O byli a jsou bezva kluci a piloti, stejně tak 99 % stevardů a stevardek, a lítal jsem s nimi rád.

A snad, doufám, se ani se mnou nelítalo nejhůř….

U ČSA jsme na sim chodili každého půl roku, na dva dny, každý den čtyři hodiny. První den byl tzv. LOFT, to se simuluje normální let odněkud někam, no a cestou naskakují problémy a rostou a rostou a je na posádce to vyřešit a učinit správné rozhodnutí, jestli s tím fláknout o zem hned a kde. Měl jsem simulátor s Vláďou Peroutkou jako inspektorem. A ten nám dával čočku, ale korektně. A tak je to správně, těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Po hodině letu už jsem pomalu ztrácel přehled, co nám ještě funguje a co ne, která závada zvětšuje tu další atd. atd. Prali jsme se s tím kolegou docela obstojně, až došlo ke kombinované závadě na přetlakování kabiny. Verglovali jsme tam čudlíkama na všechny možné strany, aby se to chytlo. A v tom Láďa zezadu imituje šéfovou kabiny:

„Pane kapitáne, mezi cestujícími je kapitán XYZ a že prý ho to tahá za uši. Jestli s tím nepotřebujete poradit.“

„Nene, všechno v pohodě, už to dostáváme pod kontrolu,“ odmítl jsem. V pauze mi Vláďa povídá:

„Člověče, jsem viděl, jak jsi už zacyklenej, tak jsem ti nabízel pomoc, jako že tam přijde XYZ a poradí ti, kde je ta chyba.“

„Víš, Vláďo, od kohokoliv jiného bych si nechal poradit. Kdybys řek jiný jméno, ale ten vůl XYZ mi nesmí do kokpitu, natož radit!“

„Panebože, ty jsi trotl,“ rozesmál se Vláďa. „Ale na druhou stranu tě plně chápu, já ho taky nemusím.“ No a asi za měsíc od tohoto simulátoru jsem měl navlas stejnou závadu za normálního letu a vyřešil jsem to brilantně, během chvilky. Pak jsem Vláďu potkal a povídám mu to, že mi hodně na tom simu dal.

Jinak byly tyto dva dny dost neoblíbené, hlavně v poslední době, kdy se na přezkoušeních začali plánovitě likvidovat nepohodlní lidé. Což není vůbec žádný problém.

Trenažer, simulátor nebo „bedna“

Jedny z posledních trenažerů u ČSA jsem měl se skupinkou „slabších“ druhých pilotů. Bezva kluci, ale většinou přeškolení navigátoři v pozdějším věku, tak už jim to tak moc nešlo, museli se trochu víc hlídat. Když už jsem na třetí simulátor po sobě dostal zase za co-pilota jednoho z této skupinky, povídám vedoucímu letky:

„Vy tady proti mně něco máte, nebo co?“

„Ne, proč?“ Tak jsem mu vyjmenoval poslední parťáky na přezkoušení, a proč já taky někdy nemůžu dostat někoho jinýho.

„Asi proto, že jseš dobrej, že s tebou prolezou, potřebujeme každou ruku a nohu.“ A hrozně se tomu smál. Tak nevím, jestli si dělal srandu. No, bohužel všichni neprolezli, ale ne mou vinou. Jedna z úloh, co se cvičilo, byla, že to s kapitánem sekne v té nejhorší chvíli, těsně nad výškou rozhodnutí. A je na druhém pilotovi to rozpoznat, že jsem mrtvej, převzít řízení, udělat go-around a pak učinit správná opatření a rozhodnutí. Tak jsem takhle letěl s Antonínem. No a na finále, v mlze, kdy musí být automatické přistání a řídícím je vždy kapitán, kousek před minimem, slyším ve sluchátkách inspektora potichu:

„Tedˇumřeš!“ Tak jsem teatrálně spustil ruce z beranů a z plynů, aby si kolega všimnul, že je něco špatně a tím mu ulehčil aspoň první fázi, pak už jsem mu pomáhat nemohl, když jsem mrtvej. No a milý Tonda nic, řítíme se dál k zemi, já mu neodpovídám předepsané callouty, které jsou nařízeny právě kvůli tomuto nebezpečí, mají varovat toho druhého, že s kolegou není vše košer. Prolítli jsme výškou rozhodnutí, já nezahlásil moje rozhodnutí, jestli sedáme nebo opakujeme, a on začal zmatkovat. Místo toho, aby odmáčknul tlačítko TOGA (při tomto přiblížení na dva autopiloty letí Bulík go around sám a co-pilot má čas na zatahování klapek a podvozku), on odpálil všechno a pokračoval ručně. Odrazili jsme se od dráhy, podvozek to vydržel, a vyrazili zpátky do nebes, vstříc dobrodružství. Jak byl chudák přetíženej, vůbec si nepřidal na rychlosti, ale klapky zavřel. Tak jsme se celý okruh plácali kousek od pádovky a v ručním řízení. Pak si vzpomněl, že má přijít šéfová, uvázat mou mrtvolu tak, abych mu nepadal při přistání do řízení, že má nahlásit na věž nouzovou situaci atd. atd. No, udělal z toho asi polovinu a za použití takových frází, že jsem se dusil smíchy. Pak si konečně vzpomněl, že má i autopilota a malou rychlost, ale to už jsme se zase blížili na finále, takže zase naopak brzdit, tahat klapky ven. V Praze byla stále III. kategorie, to znamená autoland a řídící pilot je jen kapitán, takže tam vůbec neměl přistávat, ale odvézt to jinam. No a Toník hrdinně začal přiblížení a navíc zase odpojil autopilota a prováděl přiblížení ručně!! To už inspektor vzadu nevydržel a počasí mu zlepšil. Po přistání má druhý pilot zastavit na dráze, protože nemá řízení přední nohy, vypnout motory, nechat mne vynést zdravotníky nebo rovnou havrany a pak nechat letadlo odtáhnout. Ovšem ne tak Tonda. Přistál, na konci výběhu vyjel z dráhy a zažádal o instrukce k pojíždění. A dostal je. Přes celou Ruzyň až na stojánku. A věřte nevěřte, on mne tam dovezl. Trvalo to sice asi patnáct minut, za použití brzdění levého nebo pravého kola, střídáním tahu na jednom, nebo druhém motoru v režimech, že by spadla celá obec Jeneč za námi, ale dovezl. Na stojánce konečně zastavil, ze simulátoru se kouřilo, kdyby měl jazyk, visel by z těch pěti metrů až na zem. Všechno utichlo a do toho se zezadu ozval tichý hlas absolutně konsternovaného inspektora J.J.Bureše.

„Tak tohle jsem ještě neviděl… Já pořád čekal, kdy to konečně zastavíš.“

„No a já zas čekal, kdy to zastavíš ty,“ Tonda na to.

„No nic, zlu se musí čelit. Antoníne, ty si ten simulátor zopakuješ!“ J.J.Bureš, další z nádherných lidí, které jsem v životě u létání potkal a kteří svou přítomností dělali tehdy ČSA bezva společností. Anglický gentleman, klidný, slušný v každé situaci. Bohužel, jakmile dosáhl prvního možného termínu odchodu do důchodu, prohlásil:

„Nechci být nejbohatší na hřbitově.“ A odešel. A nyní s ním musím souhlasit, že dobře udělal a už se neúčastnil toho marastu, který později nastal. A ten mi po tomto simulátoru vyprávěl historku, kterou s Toníkem zažil:

- Letěli jsme s Tondou zpátky do Prahy Jakem 40, už nevím odkud, prostě jsme tam převezli éro a vraceli se jako cestující. A děvčata nám přinesla oběd i se sklenkou portského. Tak tam vedle sebe sedíme a hodujeme. Jak 40 měl tu zvláštnost, že buď letěl natažený, nebo měli špatně udělané stolky, ale to platíčko, spíše ty sklenky na něm, neustále putovaly dozadu směrem k Toníkovi. A ten si toho nevšiml, vesele se cpal. Když už to dosahovalo kritické fáze a hrozilo, že se mu zvrhne do klína, chtěl jsem ho na to upozornit. A protože vím, jaký to je plašan, povídám mu pomalu a v klidu, aby se nevyděsil: „Antoníne, víš, tyhle letadla jsou nějak špatně udělaná a ty sklenky s portským neustále cestují dozadu po tom tácku.“ A Toník přikyvoval a vesele se cpal. „A pak Toníčku hrozí nebezpečí, že se zvrhnou cestujícímu do klína. A obávám se, že dnes je to zrovna tvůj případ“. A na to Tonda zařval: „Jéééé!!“ vymrštil se ze sedačky a celé to plato s jídlem i portským hodil na mne. Do Prahy jsem doletěl jako čuně. -

Jindy jsem měl simulátor s Milanem D. Hrozně hodnej kluk, ale trochu pomalejší a nervózní. Už z praxe jsem věděl, že se na něj musí pomalu, opatrně, hlavně ne zostra, jinak se zacyklí a ostanu v letadle sám. Odlétali jsme ty čtyři hodiny, zalétal jsem jeden z nejlepších simulátorů. Většina pilotů, kteří lezou ven z té bedny, má sebevědomí na nule, že si až dosud mysleli, jací jsou flígři, a tady jim byl dokázán pravý opak. Sebevědomí na nule. Ze srandy se jednou říkalo, že při vyjednávání s managementem o nějakých benefitech by pro šéfy bylo dobré, aby vyjednávací piloti byli těsně po simulátoru, pak by nebyli tak ostří. A naopak, tým nadřízených by měl být po lince z Tel Avivu, ale odseděné v kokpitu, pak by přistoupil taky na vše. I já jsem kolikrát odcházel se svěšenýma ušima, i když jsem prošel, ale v duchu si nadával, co jsem za vola, co jsem tam vyplodil za chyby. Ale po tomhle simulátoru jsem měl docela dobrý pocit a s tím jsem se odebral do debrífingové místnosti, kde už na náš čekal inspektor s rozloženými papíry. Milan ještě uklízel papíry v simulátoru.

„Tak co, Honzo, co si tom myslíš?“ povídá mi ten přezkušující.

„Normál, průměr, ne?“

„To je na vyhození!“ Koukal jsem na něj jak zjara:

„A to jako proč? Chyby tam samozřejmě byly, ale co tak závažnýho jsem zvoral?“

„Velice špatné CRM (Crew Resource Management – spolupráce v kokpitu). Ty tam nepůsobíš jako velitel, ale jako hodnej strejda. Ty nevelíš, to je samý: děkuju a prosím.“

„No ale já nejsem na vojně. A znáš Milana, kdybych na něj houknul, tak ho odrovnám. To tam mám řvát jak na buzerplace nebo co?“ Kejval hlavou sem a tam, nakonec to podepsal, ale naštvanej jsem byl tenkrát dost. Obzvlášť když po půl roce, kdy jsem to odlítal s jiným kolegou a navlas stejně – starého psa novým kouskům nenaučíš – mi jiný inspektor do zápisu napsal: excelentní CRM! A povídá mi:

„Mně se nejvíc líbilo, jakou pohodu vytváříš na palubě, žádný řvaní, žádnej stres!“

Úplný bonbonek byl simulátor s Pankrácem X. Zase, velice hodný a slušný kluk, ale tak trochu jinej a v letadle neskutečně slabej. A zase neprošel, i když za to nemůžu, byl jsem opět „mrtvej“. První den při LOFTu jsme to nějak doplácali na náhradní letiště v Brně, už jen na jeden motor, polovina věcí nefunkčních. A na finále zase do sluchátek zezadu, že mám umřít. Tak opět teatrální složení rukou do klína, aby si toho Pankrác všimnul. Jenže ten neopakoval přiblížení, jak je předepsáno, ale praštil s tím o zem hned. A do toho mu dal inspektor požár toho jediného pracujícího motoru. Chtěl po něm jediné – aby provedl správně nouzovou evakuaci cestujících. Dnes už nic extra složitého na provedení, postupy už nejsou zpaměti, ale podle checklistu, který je na zadních deskách QRH, takové palubní bible pro piloty. A povel pro evakuaci je asi až devátá položka, před tím se musí zabrzdit letadlo, vypnout motory, pustit hasičáky, zabouchnout speedbreaky, aby se o ně cestující, kteří jdou ven přes křídlo, nepomlátili, klapky na 45 stupňů, pak fungují jako skluzavka a lidi nemusí skákat z těch dvou nebo tří metrů na beton a tak dále a tak dále. Stačilo popadnout tu bichli, číst položku po položce a provést ty úkony. Ne tak Pankrác. Po zastavení, aniž by zabrzdil parkovačku, popadl mikrofon a zařval: „Emeregency disembark“ namísto „Evacuate, evacuate, evacuate“ a vyházel lidi do pracujícího a stále hořícího motoru, přes otevřené speedbreaky, s klapkama na 15 stupňů. No prostě děs. I když to bylo jen na simulátoru a „jako“, úplně se mi ježily chlupy při představě, co se děje venku.

Resumé bylo očekávané. Zatímco druhý den budu já mít simulátor jako přezkušovací, Pankrác jako opakovací, že ten přebrus si udělá dodatečně. Na druhý den jsme létali v Brně a zase – požáry, vysazení, hydraulika pryč a tak podobně. Navíc kontrolorovi odešel jako radar, takže jsme museli létat podle přibližovacích mapek, taky nám odešly i obrazovky s mapkou, takže v klasické navigaci za „ručičkama.“ Nejdřív jsem létal já, takže Pankrác to mohl vidět, jak nalétávám odletový radiál od brněnského VORu, kdy dělám zatáčku zpátky na finále, jak si přehazuju kursy a majáky atd. Navíc jsem opět chytl na finále požár jediného pracujícího motoru, tak viděl, jak se to řeší, včetně evakuace.

Když jsme se prohodili ve funkci pilota řídícího a letěl Pankrác, já jsem opět musel „umřít“ a Pankrác lítal sám a na jeden motor. Zapamatoval si, jak jsem měl naladěný ten odletový radiál a že se ho má chytit, ale úplně ztratil představu o své poloze a tak jsme tam lítali snad dvacet minut soustavou náhodných kursů, kdy už se konečně ten Bulda toho navoleného radiálu chytne. Což se nakonec tedy stalo, vyrazili jsme po něm do předepsané vzdálenosti, kde se provedla otočka zpátky na finále. No a na finále opět požár toho pracujícího motoru, inspektor nechtěl nic jiného, než aby přistál a provedl správně tu evakuaci, která se mu včera nepovedla. Jenže Pankrác zahlaholil: „Memory items“, což je povel pro provedení úkonů zpaměti a odpálil si ten jediný živý motor.

Ještě chvíli to letělo, asi vteřinu, a pak bum. Ticho, všechno zhaslo. Jen na mé straně na jednom displeji ještě žhnul fialový trojúhelníček kursu, pomalu také slábnul a padal po obvodu růžice pomalu doleva. Podíval jsem se doprava, vidím Pankráce, jak se smutným pohledem natáčí letadlo doleva za tím pohasínajícím a padajícím posledním bodem na obrazovkách. Vypadli jsme z mraků v asi 500 feetech, v ostrém levém náklonu a skoro střemhlavém letu. Žádná reakce, jen ten smutný pohled a v této poloze jsme to naprali do země. A to byl bohužel i konec Pankrácovy kariery. Hrozně mě to mrzelo, pořád jsem si to v hlavě probíral, ale co jsem mohl dělat, byl jsem „mrtvej“. I když jsem se snažil pomáhat, prstem jsem mu ukazoval, kam má letět, aby ten radiál zachytil a tak, aby to inspektor zezadu neviděl, že napovídám. Stejně tak vzdycháním a mlaskáním jsem ho upozorňoval na chyby, očima ukazoval na spínače, které použít, nic nepomohlo. Přezkušující, Pepík Kučera, taky velice slušný člověk, se mu moc omlouval, že ho musí vyrazit, ale jinak to nešlo. Někde jsou už ty hranice, které nejde překročit. Pankrác asi za tři neděle ten reparát udělal, ale hned na druhý den sám dal výpověď, asi uznal, že už stačilo.

Slyšel jsem historku, kdy inspektor přezkušoval inspektora. Ti to měli v pohodě, měli to natrénovaný, už ten scénář, který se měnil každého půl roku, viděli x-krát z té „třetí židle“. Ale přezkoušení museli bejt taky. Tehdy se nacvičovalo Marseille, ne zrovna nejlehčí letiště. Na dráhu 14 se sedalo a startovalo proti kopci, takže v případě vysazení motoru v kritické fázi tam byl samozřejmě předepsán speciální postup, co dělat, aby se do něj nevrazilo. No a z druhé strany přistávání přes ten kopec, po přeletění hrany „po kouli“ dolů, aby se člověk trefil na tu dráhu. Tam už musela být mechanizace křídla plně vysunuta, jinak to člověk neodbrzdil. Pamatuji se, že při mém prvním letu na toto letiště jsem přistával v bouřkách, všechno už jsem měl vysunuto a stejně ne a ne toho Bulíka odbrzdit, rozjíždělo se to v tom počasí jako sáně. Naštěstí dole se vítr otočil a přistáli jsme.

No a na tom simu se tehdy právě trénoval ten postup při vysazení těsně po odlepení. Inspektor zasedl, plný výkon, odpoutání, vysazení a prásk do toho kopce.

„Krucifix, to není možný, všichni tu zatáčku stihnou a já, jeden z největších, já to nedám?! Hele, ještě jednou!“ A znovu, plný výkon, odlepení, vysazení motoru a bum! Už v něm byli zase. To už silně pobledl, úplně konsternovaný.

„Ještě jednou!!“ Plný výkon, odpoutání, vysazení a… prásk! Zase v kopci. To už byl chudák na zhroucení, že on, inspektor, nezvládne tuto nouzovou situaci, kterou sám jiné přezkušuje a učí. A v tom se ten přezkušující vzadu rozesmál a povídá:

„Hele, klid. Já ti ten simulátor třikrát zrychlil a ještě tě trochu posunul k tomu kopci.“ Na zabití toho vtipálka nedošlo, to bych se asi dozvěděl.

Dodnes taky slyším v uších volání Dušana Janečka, který nás učil na simu ještě jako co-piloty. Protože sám byl na výcviku ve Francii, když Bulíci začínali a nebyl ještě simulátor v Praze, hulákal na nás po vzoru jejich instruktorů:

„Laisser tous (všechno pustit)!!!!“ Něco tam vzadu naprogramoval, nějaký špíček a:

„Action!!!“ a už jsme zase makali jak o život.

Ale na simulátorech bylo dobrý, že si tam člověk mohl odzkoušet něco, co se v provozu nedalo anebo v čem si nebyl dvakrát jistej. Když se povinné úkoly odlítaly dřív a vzadu byl dobrej inspektor, tak povídá:

„Hoši, máme ještě pár minut, chcete si něco zkusit?“ A začal letecký den. Každý si chtěl zkusit s Buldou výkrut, nebo jinou podobnou figuru. Občas to pojistky nevydržely, pak museli přijít technici a s brbláním zas celý simulátor restartovat. My jsme samozřejmě dělali blbý: „To my ne, to samo. Letíme, letíme a najednou bác a spadlo to.“ Já jsem nejradši při tomhle volném lítání vzpomínal na práškařské časy. Odstartoval z dráhy 24, hned při zemi v pár metrech ostrá pravá zatáčka o 270 stupňů, přistání na pojíždečku Bravo a dobrzdit to přesně na stojánce 4, jak pod koš s ledkem.

Takhle jsem to lítal na simu nejraději – dokresleno rukou neumělou

49. Athény – Olympic Airways

Měl jsem den volna, manželka zrovna v Praze něco zařizovala, sedíme v Šestce na Ruzyni na kafi a najednou zvoní telefon. Kouknu na to a dispečeři. Krucifix, letím až zítra ráno, tak co chtějí?

„Heleee, nazdááár, máme velkou prosbu. Nevzal bys na tejden lítání pro Olympic v Athénách? Nám vypad kapitán.“

„ No to je nějak kách, ne? A s kým a kdy?“

„S Adamem Bednaříkem a odlet do Amsterodamu za dvě hodiny jako cestující a ráno už z Amstru jako linka Olympic.“ S Adamem kdykoli a kamkoli, patřil mezi moje „top“ oblíbené kopiloty, úplně na špici, s ním lítat byla radost. Dobrý parťák a dobrý pilot. Byli jsme spolu dohodnuti jít lítat do Libye na měsíc, bohužel před naším nástupem z tohoto kontraktu sešlo, už jsme se docela těšili.

„Hele, tak tam leť, já už stejně jedu domů,“ povídá mi žena, když viděla, že se mi docela chce, i když takhle nahonem.

„Ok, já to beru, jdu se balit!“ Rozloučil jsem se tedy se ženou, vlítnul na ubytovnu, zabalil pár švestek a hajdy na letiště. Tam jsem se setkal se zbytkem posádky a vyrazili jsme do světa. Po ubytování v Amsterodamu nám Adam nabídl exkursi po tomto městě, znal ho jako své boty, jeden čas tam dělal pro KLM. Poseděli jsme chvilku ve venkovní zahrádce, po pár pivech nám vyhládlo, nakoupili jsme si hamburgry a vyrazili do uličky červených luceren, včetně děvčat.

Moje posádka odpoledne v Amsterodamu, zleva stevardi Daniel, Veronika, Zina, Zuzana a můj tehdejší FO Adam Bednařík

A tam, ve velice povznesené náladě po těch pivech (letěli jsme až druhý den v poledne), žvýkajíce hamburgry jsme putovali od výlohy k výloze s těmi sociálními pracovnicemi a hodnotili jejich přednosti či nedostatky. A věřte, nebo ne, nejkritičtějšími a nejaktivnějšími účastníky tohoto pochodu byla právě děvčata. Chechtali jsme se u toho jak blázni, možná jsme si někde i dejchli marijánky, byla tam cítit všude. Ráno jsme se divili, že jsme nedostali po čumáku, ale večer to byl bezvadnej. Kolem poledne zase zabalit a tradá do letadla, tentokrát už do služby, a abychom se nespletli, hned nám bylo sděleno, že po přistání v Athénách máme ještě dvě linky. Do Alexandropoulis . Dvanáctihodinová šichta, jen to hvízdlo. Ale nám to nevadilo. Posádka bezvadná, s Adamem taky pohoda, všude počasí jako ze žurnálu a v Alexandropoulis jsem ještě nebyl, celou cestu do Athén jsme studovali, kde to vlastně je a jak tam poletíme.

Na finále RWY 03L v Athénách

Po přistání v Athénách nám donesli „noty“ na Alexandropoulis a letěli jsme. Je to asi hodinový skok na sever, celou cestu nad mořem a řeckými ostrovy a ostrůvky. A bylo to hezké a hlavně na přiblížení v Alexandropoulis zajímavé. Žádné přístrojové přiblížení, nic, jen kus asfaltu v trávě, jedna pojížděčka a rampa jen tak pro jedno letadlo. Přistaň, jak umíš. Pro Adama, jakožto pilota letícího, samozřejmě žádný problém. Měli jsme to pěkně rozpočítané, když v tom nám z věže nařídili jednu zatáčku o 360 stupňů. Kruci, proč? Ale příkaz je příkaz, jen jsme znervozněli, protože chvíli předtím jsme přelétli docela velikou skálu v moři a teď jsme točili zpátky a tušili jsme ji někde za náma. Ale vyšlo to, byla už daleko. Až na zemi jsme pochopili, proč jsme ten příkaz dostali. Protože je letiště blízko moře a přístavu ve městě, motá se tam po dráze spousta racků a jiných mořských opeřenců a vždy před příletem letadla vyrazí pozemní služba v landroveru na dráhu a zahání je pryč, aby přistání bylo bezpečné. Stejně tak před startem. Stáli jsme už na dráze, připraveni ke vzletu a čekali, až to auto sjede z ranveje, abychom to mohli ihned odpálit, než se ti ptáci zase nastěhují zpátky. A kombinaci Alexandropoulis a Rhodos jsme pak lítali každý den odpoledne, dopoledne lítala druhá česká posádka. A měli jsme tak čas i na snídani a oběd, proložené koupáním v moři, prostě idylka, super kšeft. Jen poslední den jsme letěli do Říma. A toho ptáka jsem stejně jednou v Alexandropoulis chytil, navzdory opatřením, naštěstí jen na náběžnou hranu křídla, ne do motoru.

Na finále v Alexandropoulis

Třetí den jsme odletěli z Athén jako vždy nejdříve do Alexandropoulis, ale už asi s hodinovým zpožděním z rozhodnutí řecké operačky, čekalo se na nějaké cestující. V Alexandropoulis na zemi opět problémy s loadsheetem, jako vždy, měli úplně jiné formuláře a na naši „čtyřstovku“ nepasovaly. Opět jsme jim ukazovali, jak se má počítat vyvážení, jak rozložit náklad a tak dále. Tak jsme nabrali dalších asi třicet minut zpoždění, do Athén jsme dorazili ve špičce a na zem se dostali s dvouhodinovým zpožděním. Navíc nám nešlo APU, respektive jen klimatizace z něj, elektrika ano, takže se muselo klimatizovat z pozemního zdroje. Nastoupili cestující na Rhodos, už značně nerudní, a do toho všeho zmatku nám věž oznámila, že nám byl přidělen odletový čas až za hodinu kvůli hustému provozu. Děvčata a Dan, jediný stevard v posádce, roznesli aspoň pití, aby to čekání lidem trochu uteklo, letadlo bylo vychlazené, i když byl tzv. „plný dům“. To znamená plně obsazeno. Konečně jsme obdrželi povolení k nahození. Protože nám nešel vzduch od APU, první motor jsme museli roztočit z pozemního agregátu, pak ho odpojit a druhý motor se už roztáčí vzduchem od toho pracujícího. No a po roztočení prvního motoru a odpojení všech pupečních šňůr dorazila do kabiny vedoucí, že jedna cestující má hysterický záchvat, že nepoletí a chce okamžitě vystoupit. Je si jistá, že spadneme do moře, stejně jako Air France před týdnem na lince z Rio de Janeira do Paříže. Stála hned v přední kuchyňce, tak jsem za ní šel osobně, aby cestující viděli snahu, že dělám, co můžu, a případné další zpoždění nepadá na hlavu posádky. Ale nedala si říct, hysterická byla až hrůza, tak říkám:

„Tak ta dáma si opravdu vystoupí, ta už začíná bejt problematická na zemi, co teprve ve vzduchu!“ Omluvili jsme se na věži, že rušíme povolení k letu, personálu na zemi, ať znovu připojí klimatizaci a najdou její kufr, což je předpis a cestujícím, kteří už začali pobublávat, jsem nahlásil důvod dalšího zdržení s patřičnou omluvou. Asi po další půlhodině, kdy se konečně našel ten kufr a dostali jsme opět povolení k nahození a vytlačení ze stojánky, přišla do kokpitu vedoucí:

„Pane kapitáne, nebudete tomu věřit, ale teď se rozhodl vystoupit i její přítel, dělá tam vzadu zle, že bez ní nepoletí.“ Tak to jsme mysleli s Adamem, že nám už hrábne.

„To si z nás dělá srandu!“ Znovu jsem vletěl do přední kuchyňky, ale už ne jako hodný pan kapitán, jako předtím, kdy jsem se snažil uklidnit tu dámu. Už jsem na toho chlápka mluvil zvýšeným hlasem, stejně jako asi dvacet řeckých cestujících, kteří se odpoutali a vydali se ho přesvědčit. Ale chlápek si postavil hlavu a začal být docela agresívní.

„Tak to teda ne. A ven!“ rozhodl jsem asi po pěti minutách marného domlouvání. Vrátil jsem se do kokpitu, palubním rozhlasem oznámil cestujícím situaci, že budeme asi o dalších třicet minut zpožděni. Mezitím utekli i borci od klimatizace a pozemního zdroje.

„Adame, hlídej frekvenci s operačkou a s věží, jdu zařídit dolů klimatizaci a startér.“ Vyšel jsem ven z kokpitu a nevěřil vlastním očím. Stál jsem tváří tvář asi stovce rozzuřených Řeků, kteří se nahrnuli do kuchyňky a do gatu, kouřili jako o závod a řvali na mě jak pominutí.

„Co jste to za společnost? Tohle není Olympic!“ Ale na mě už sedla nějaká únava, už mi to bylo jedno, tak jsem se jen usmíval a donekonečna vysvětloval důvody zpoždění.

„To máte pravdu, pane, tohle není Olympic, to je ČSA, nejlepší letecká společnost ve střední Evropě posledních pět let!“ Nejvýbojnější byl nějaký chlápek s bradkou, chybělo mu pár zubů. Pochopil jsem, že je Francouz. Hulákal na mě, že je taky pilot, mával mi před očima nějakým papírem, že to je licence.

„Proč nechladíš, kapitáne?“

„Protože mi nejde APU.“

„Kecáš, slyším, že běží. Když to neumíš, tak mě tam pusť a já ti to ukážu!“ prskal na mě mezi alkoholovými výpary.

„Jde mi z něj jen elektrika, ne vzduch. A kdybys mi nestál v cestě, už dávno by běžela i klimatizace, zrovna to jdu zařídit!“ Po návratu do chobotu před letadlem už na mě čekalo snad celé osazenstvo. Řev, nadávky a jiné už mě nechávali absolutně chladným. Rampák se zhroutil, museli ho odvést a nahradit novým. Šéfová se taky schovala za plentu, tak jsem tam davu čelil sám s Danem Múdrým, jedním ze stevardů a zaplaťpánbůh za to, že jsem ho měl v posádce. Profesionál každým coulem, i když mu nadávali do buzíků, což on není. Do toho mi nějaký pán povídá smutným hlasem.

„Omlouvám se, pane kapitáne, za své krajany. Víte, demokracie vznikla v Řecku, ale toto je anarchie!“ Do toho se mě přihlásila jedna z cestujících, že je letuška od Olympic a jestli mi může pomoct.

„Slečno, vám mi seslalo samo nebe. Půlka lidí tady neumí anglicky, budete mi překládat. Kufr toho přítele už nalezli, potřebuju dostat lidi na místa, abychom už konečně odletěli!“ Vzala tedy palubní mikrofon a opravdu. Jak na ně spustila mateřštinou, lidi se uklidňovali a vraceli na svá místa. A povídají ji:

„My jsme byli klidní, ale nás vybláznil támhle ten pán, ten byl nejhorší!“ a ukazovali na toho francouzského přiopilého „pilota“. A že s ním nechtějí letět, že už to řekli rampákovi, aby zavolal policii.

„Hele,“ povídám mu, „ tak ty jsi teda pilot, jo?“

„To jsem!“

„Tak bys měl vědět, jak se na palubě chovat. A když jsi teda ten pilot, tak pojedeš lodí!!“ A borec se ztratil někde v davu nastupujících lidí. Přilítla zásahovka, kluci po zuby ozbrojení a v kuklách.

„ A kterej to byl?“ a ukazují rukou na nejuřvanějšího Řeka.

„Nene, támhleten,“ zase lidi těm policajtům ukazují toho Frantíka, který už seděl způsobně a potichu, jako oukropeček a dělal, že se ho ten randál netýká.

„Tenhle?“ kroutí hlavou velitel zásahu, ale na opakované přesvědčování lidí ho konečně vyvedou z letadla a my konečně se skoro čtyřhodinovým zpožděním mohli odletět ten Rhodos. Ta řecká letuška pak za mnou byla asi třikrát v kokpitu, oči navrch hlavy a:

„Captain, are you O.K.?“

„Jo jo, já jsem v pořádku, užívám si pobyt v Řecku!“ se smíchem jsem jí odpovídal. Vzal jsem si její jméno a služební číslo a druhý den poslal na vedení Olympic Airways poděkování za její profesionalitu a přínos pro zvládnutí této mimořádné situace. Po vystoupení cestujících na Rhodosu za mnou přišli stevardi, totálně vyčerpaní:

„Tak si představte, že všichni při vystupování nás plácali po ramenou, jaká jsme bezva společnost, jak jsme to zvládli, že už budou lítat jenom s námi!“ a kroutili jsme nad jejich mentalitou hlavama všichni. Po návratu do Athén a příjezdu na hotel jsme až do svítání seděli venku na schodech, pili pivo a jiné zásoby a snažili se to srovnat v hlavách. Nikomu se nechtělo spát. A nikdo nic nechápal, úplně emočně a inteligenčně prázdní.

Na Athény mám ještě jednu vzpomínku, a sice po krachu Olympicu. Pojíždění okolo uzemněné flotily nebylo věru příjemné.

„Doufám, že tohle nezažiju!“ povídám druhému pilotovi netuše, že můj další osud bude mnohokrát horší.

Odstavená letadla Olympicu

Související kategorie