Perný den

• 12.10.2014 08:38
• stalo_se

Z velkého množství informací, které chrlí každý den média, nám v paměti zůstává jen mizivá část. Mozek si pamatuje jen to, co se nás osobně týká či co nás zajímá. A mě v minulém roce upoutaly dvě zprávy. První o zatčení a uvěznění našich dvou občanů na řeckém ostrově Limnos za filmování v okolí letiště a druhá o omylu amerických pilotů, kteří místo přistání na vojenské základně McConnel ve Wichitě posadili svého Dreamliftera na nedalekém letišti Colonea Jamese Jabary. A vybavily se mi vzpomínky na jeden dlouhý letový den před 15 lety.

Časně ráno projíždím spící Plzní a po dálnici, na které potkávám jen několik kamionů, jedu do Prahy. Kolikrát jsem tuto cestu absolvoval od doby, kdy jsem z rodného města přesídlil do metropole západních Čech? Pětsetkrát či tisíckrát? Ale na dnešek se těším, celý den budu létat, navštívím dvě nová letiště a budu v noci spát ve své posteli. Co víc si pilot, který tráví hodně času čekáním v hotelích, může přát?

Slunce je již nad obzorem, když se na terminálu Jih zdravím se svoji posádkou. Dnes poletím s dánským pilotem Peerem, který nám vypomáhá, když je potřeba. Můj český kolega se zotavuje po nemoci a nyní pomáhá při plánování letů na dispečinku. A v Evropě není moc pilotů, kteří mají FAA licenci se zapsanou typovkou pro náš letoun. Stevardku vidím poprvé, pracovala léta u ČSA, ale nyní se věnuje svému businessu v cestovním ruchu. Během naší dnešní spolupráce se však ukáže, že nic ze své bývalé profese nezapomněla.

Provádíme krátký briefing před letem, s Peerem neletím poprvé, počasí nad Evropou je krásné letní, a tak si jen domlouváme, kde budeme plnit palivo a kdo z nás který úsek poletí jako řídicí pilot. A kolegyně si zařízení v kabině prohlédne na prvním letu, kdy nemáme cestující. Nesmím zapomenout na obvyklý rituál před letem: „Jdi si zakouřit a jednu za mě, já si zatím prohlédnu letoun.“ laškuji s naším mechanikem. Občas mi nabídne i cigaretu, ale 15 let už nekouřím a kdybych pořádně nasál kouř, asi bych si musel vyměnit trenýrky. Trochu legrace však před letem neuškodí.

Peer jde připravit kokpit a já provádím předletovou prohlídku našeho letounu. „Pregnant crocodile“ tak jej nazvala jedna ze stevardek. A trefila do černého. Ostrá příď letounu se plynule rozšiřuje až ke kořenu křídla, kde je vespod umístěna centrální nádrž. A odtud se zase trup zužuje až k šípovitým ocasním plochám. Na zádi jsou připevněné dva veliké motory Rolls Royce, které pohánějí i mnohem větší letouny. Křídlo se šípem 40 stupňů je různě zkroucené, aerodynamici si s ním vyhráli, aby oddálili vznik rázových vln na profilu. Však také Citation X je po nadzvukovém Concorde druhým nejrychlejším civilním letounem pro přepravu osob. Pokud se teplota okolního vzduchu moc neodchyluje od standardní a nemáme plné nádrže, tak nad FL 400 hravě udrží jako cestovní rychlost Machovo číslo 0,92. Jsem rád, že jsem dostal nabídku tento stroj létat, i když získání typovky a FAA licence dopravního pilota mě stálo mnoho probdělých nocí.

Letoun je v pořádku, palivo na první dva úseky je v nádržích a tak ještě informace mechanikovi, že když to dobře půjde, budeme nazpět tak v 9 večer, a za několik minut již stoupáme do cestovní hladiny. Po hodině pohodového letu dosedáme na dráhu v černohorském Tivatu. Na letišti nevidíme žádné letadlo, ale dostáváme pokyn zaparkovat na nejvzdálenějším okraji odbavovací plochy. Dostávám zprávu, že cestující budou mít zpoždění, a tak máme čas seznámit kolegyni s ovládáním zařízení v kabině. Každý z cestujících může sledovat video na obrazovce před sebou nebo poslouchat hudbu z audiosystému. Čtecí lampička, individuelní elektrické stahování rolet v oknech a polohování sedadel jsou samozřejmostí. I satelitní telefon a airshow jsou k dispozici.<

Pregnant crocodile Citation 750 aneb Cessna X

S časovou rezervou odcházím do letištní budovy seznámit se s počasím, vzít Notamy, zaplatit poplatky a postarat se o cestující. Zaměstnanci letiště se na mě spiklenecky usmívají, na cestující prý čekat nemusím, pojedou autem přímo až k letadlu. „My víme, koho povezete“ slyším z několika úst. Byl jsem doma informován, že jedním ze tří pasažérů bude místní politik, který usiluje o vytvoření samostatného státu Černá Hora. Ale není zvykem, abychom prozrazovali jména cestujících, a tak rozpačitě krčím rameny. „Jasně, je to tajné, ale my to víme, přece poletí náš prezident“, nakonec to jeden z nich nevydrží. „Tak to je asi omyl, s prezidentem neletíme.“ „Ale ano, my to víme, před námi nemusíte dělat žádné tajnosti“, říkají a pobaveně se usmívají. Tuším o co jde, tak si trochu zašpásuji: „ S panem Miloševičem určitě neletíme“. Přátelské úsměvy mizí a slyším rozzlobené hlasy: „Miloševič není náš prezident, to není náš prezident“. „Jak to? Jsem v Tivatu ? Jsem. Je Tivat v Černé Hoře? Je. Tvoří se Srbskem Jugoslávii? Ano. A kdo je prezidentem Jugoslávie? Miloševič“, vynáším trumfy jak v mariáši. Vypadá to, že dostanu pěstí do nosu, ale zachraňuje mě zvonění mobilu. Vyděšená stevardka mi sděluje, že dva cestující jsou už na palubě. Kysličníková blondýna s velkými slunečními brýlemi, oblečená v koženém kalhotovém kostýmku, který, jak odhadla zkušeným okem, je o dvě čísla menší, než je její velikost. A divoce vypadající zarostlý muž, který ihned nařídil zavřít dveře a stáhnout rolety okének. Ten má na sobě sako o dvě čísla větší a vyskakují mu na něm různé boule, asi má pod ním Kalašnikova. Tak to musím jít k letounu. „No tak dobře, když teda myslíte, povezeme vašeho prezidenta“, mávám rukou na usmířenou a opouštím rozčílenou skupinku. Po vstupu do letounu mi velké sako energicky ukazuje, abych zavřel dveře. Opravdu se velmi liší od našich nenápadných ostrých hochů s oholenými hlavami, oblečených v černých oblecích, se slunečními brýlemi a anténou vysílačky za uchem. „Budete to muset vydržet, radši počkám venku, aby nedošlo ke konfliktu“, oznamuji své posádce a před pražícím sluncem se schovávám do stínu od výškovky.

Dispečink se neustále zajímá, kdy poletíme, a konečně vidím, jak branou u letištní budovy projíždí černá limuzína a velkou rychlostí se řítí k nám. To snad nemůže ubrzdit, říkám si v duchu, když zakvílí brzdy a auto se zastavuje tak tři, čtyři metry od trupu. A nic. Po chvíli se otvírají dveře letounu, zarostlé individuum pozorně prozkoumává okolí a po několika minutách loví z kapsy mobil a telefonuje. Vzápětí se otvírají dveře automobilu a poslední cestující dvěma velkými skoky mizí v kabině. Tak to tedy je, dělat zde politika asi není bezpečné řemeslo. Na letišti jsme stále sami, nikdo nás nezdržuje a tak za několik minut posouvám plynové páky do zarážky startovního režimu motorů. Po čtyřicetiminutovém vyhlídkovém letu přes Jaderské moře začínáme klesat při přiblížení na letiště Milano Linate. Po přistání jedeme šikmou spojkou na západní stranu letiště, kde je terminál General Aviation. Ještě než stačíme na stojánce vypnout motory, přijíždí k letounu černý Mercedes s kouřovými skly. Tak to má být, říkám si v duchu, máme zpoždění a potřebujeme rychle odbavit. Po otevření dveří vstupuje na palubu další peroxidová blondýna, uctivě zdraví cestující a mně dává k podpisu nějaký papír. Od jisté doby si vždy přečtu co podepisuji a na předvyplněném formuláři je hned v první řádce chyba. Letiště odletu LFPB, na to mě nikdo nenachytá, Le Bouget je naše častá destinace. Na moje upozornění, že jsme přiletěli z Tivatu a ne z Paříže, dáma reaguje podrážděně. Vytrhává mi papír z ruky a rychle opouští letoun. Stačím ještě zavolat žádost o palivo, vidím její souhlasné přikývnutí a automobil odjíždí. Moji kolegové si dopřávají malou svačinku, ale já stojím před letounem a vyhlížím cisternu. Ta několikrát projíždí okolo nás, ale řidič na mé mávání nereaguje. Když ale začíná plnit letoun na sousední stojánce, který přiletěl po nás, jdu zjednat pořádek. „Nedostal jsem pokyn z handlingu, abych vás naplnil“, brání se obsluha a tak přestože se to nesmí, kráčím přes odbavovací plochu k letištní budově.

„Mohla byste nám, prosím, poslat palivo“, říkám důrazně zaměstnankyni v kanceláři a dodávám číslo stojánky a registrační značku. Ta chvíli studuje monitor a odpovídá „Aha, vy už jste přistáli, pošlu ihned auto pro cestující“. „Ale ty už před hodinou odvezla vaše kolegyně Mercedesem.“ „Jaká kolegyně, dnes jsem ve směně jediná žena a cestující odvážíme bílým mikrobusem“, říká překvapeně. „A prošli vaši cestující pasovou a celní kontrolou?“ „ Nevím, snad ano, to je vaše starost, proto si handling platíme“. Místo odpovědi vytáčí dáma na telefonu nějaké číslo a za chvilku je okolo mne několik uniforem. S italským temperamentem na mě chrlí věty v mateřštině a handlingářka nestačí překládat. Když po několikáté dostávám otázku, kde jsou naši cestující a zda prošli příletovými kontrolami mám toho dost. „Nevím, nemohu za to, že máte na letišti nepořádek a kdokoli si jezdí s autem po ploše pro cestující“, odpovídám zvýšeným hlasem. Orgány se chvíli radí a potom rozhodují o SAFA prohlídce. Už jsem ji v minulosti několikrát absolvoval, jejím účelem je zkontrolovat, zda jsou splněny požadavky anexů ICAO na bezpečný provoz. Závistivě hledím na kolegy, kteří si dopřávají delší siestu, beru tašku s doklady od letounu, naše licence a odcházím znovu do terminálu. V kanceláři letecký úředník vše kontroluje a údaje klepe do počítače. Dokumenty máme v pořádku a můžeme odletět. Dostáváme palivo, posílám na dispečink zprávu o našem odletu, spouštíme motory a po delším pojíždění okolo celého letiště startujeme.p

Zde jsem strávil několik set hodin

Konečně mám čas něco sníst, vypít a trochu relaxovat. Práce biz pilota je odlišnější od práce kolegů na pravidelných či sezonních linkách. Prioritou je samozřejmě bezpečné a profesionální provedení letu. Avšak na rozdíl od linkařů má i jiné povinnosti. Především se musí postarat při odletu i příletu – pokud to místní podmínky dovolí – o cestující, pomoci jim při pasových, celních i bezpečnostních procedurách, a když se nedomluví, dělá i tlumočníka. Má mít přehled o počtu zavazadel, jejich správném uložení v letounu, i zda byla po přistání všechna předána klientům. Sice využívá dispečinku nebo specializovaných firem pro plánování letů, ale jsou situace, kdy sám musí podat letový plán anebo let ve vzduchu přeplánovat, pokud cestující změní letiště přistání. Samozřejmě se ve spolupráci s handlingem stará o plnění palivem, vodou či vyčištění toalety. Na závěr zkontroluje účty a zaplatí. Pokud klienti nepožadují, aby letěla stevardka, zajišťuje catering, nápoje, noviny i hračky, když poletí děti. A po letu jeden z nás myje nádobí, příbory a sklenice, druhý člen posádky prohání po kabině Sharka, což je malý, ale výkonný vysavač. Na závěr, když nocujeme mimo Prahu, dáme na letoun potřebná zajišťovadla, kryty motorů a povlaky pitotek. A můžeme se starat o sebe. No a když čekáme na klienty a máme trochu času, tak se bavíme změnováním dokumentace Jepessen. Mám ale tuto práci rád, poznávám mnoho nových letišť a zemí, seznamuji se se zajímavými lidmi, procvičuji angličtinu. Často čekáme v zahraničí několik dní na odlet, máme možnost si prohlédnout cizí města a v zimě se i ohřát v jižních zemích.

Ale dost snění, za necelou hodinu přistáváme v německém Düsseldorfu. Zajíždíme k terminálu General Aviation a jdu pro cestujícího. Elegantní Angličan na moje omluvy za pozdní přílet mává rukou. Nevadí, dobře se tu u malého baru bavil a má dost času. Několik měsíců zde tvrdě pracoval, uzavřel dobrý obchod, vydělal hodně peněz a teď bude dlouho odpočívat u řeckého moře. Po zaplacení dostávám desky s počasím a Notamy, obvyklé procedury před vzletem a jsme opět ve vzduchu. Nastavuji na motorech maximální cestovní režim, rychlost překračuje 0,9 Macha, ale stejně už do půlnoci doma nebudu. Máme i silný zadní vítr, naše rychlost vůči zemi musí být slušná, ale za dvouhodinový let nadeženeme jen několik minut. Německý dispečer, když vidí, jak mu pádíme na obrazovce, se zajímá, jakou držíme rychlost. Po naší odpovědí „Mach 0,92“ slyšíme ve sluchátkách obdivné „congratulation.“ Během letu obloha začíná tmavnout, a když přelétáváme hranice mezi Bulharskem a Řeckem, vidíme pod sebou už jen spoustu světélek a tam kde končí, začíná moře.

Voláme Athény, na frekvenci je nezvykle dlouho ticho a potom dispečer žádá, abychom oznámili letiště přistání. Je plná sezona, řídicí už toho asi mají dost a nechce se jim hledat náš letový plán. „Limnos“, odpovídá Peer, ale zase je dlouhá pauza. Letoun se rychle blíží k pobřeží, před námi je černo, jen tu a tam je záře světel řeckých ostrovů. Po delším odmlčení dispečer dotaz opakuje. „Limnos, letiště Limnos“, zdůrazňuje pomalu Peer a současně se ozývá signál vertikální navigace, je čas zahájit klesání. Kolega žádá o povolení a ještě jednou opakuje naší destinaci. Chvíli je zase ticho a potom se dispečer ozývá. „No, když myslíte pokračujte přímo Limnos, klesejte do hladiny 50 a po dosažení volejte…“ a dostáváme novou frekvenci. „Jak jestli myslíme, přece víme, kam letíme“. říkám Peerovi do interkomu. „Řekům už asi končí služba a místo frappé popíjejí ouzo“, snažím se o vtípek.

Budeme muset klesat větším úhlem než obvykle, ale to je úkol pro FMS. Několik klepnutí na klávesnici a přístroj má spočítaný nový režim klesání, zapínám mód vertikální navigace, dávám plynové páky na zarážku volnoběhu, vysouvám vzdušné brzdy a dál je to už práce pro autopilota. Dosahujeme povolenou hladinu, pod námi jsou světla ostrova, jen dráhu zatím nevidíme. Peer na nové frekvenci hlásí hladinu a polohu. Chvíli je ticho, potom se někdo ozývá, ale anglicky určitě nemluví. Zažil jsem již zvláště na menších letištích, že dispečer, když neví anglický výraz, použije svoji mateřštinu. Ale aby mluvil jen rodným jazykem, to tu ještě nebylo. Blížíme se rychle k letištnímu VORu, letoun se ve vzduchu zastavit nedá a tak rozhoduji: „Oznam, že provedeme standardní publikované přiblížení. A rychle přestavuji FMS, máme přes dvě hodiny staré počasí, ale snad se tlak nebo vítr moc nezměnily. Odpověď na naši zprávu je zase v řečtině. „To si snad z nás dělají srandu“, glosuje situaci kolega. Sledujeme na navigační obrazovce symbol našeho letounu, jak kopíruje schéma přibližovacího manévru, snižuji rychlost, vysouváme sloty a malé klapky. Dotáčíme do přistávacího kurzu, ale dráhová světla nevidíme, přestože je dohlednost vynikající. Blížíme se k bodu začátku klesání, když na rádiu slyšíme první slovo, kterému rozumíme „position?“ Tak konečně našli někoho, s kým se domluvíme. Peer hlásí dlouhé finále, vysouváme podvozek a rozsvěcujeme přistávací světlomety. Vzápětí se před námi rozsvěcují dvě řady bílých světel a slyšíme: „clear to land.“

Nejdelší trip 36 50 S 174 45 E

Po přistání jedeme na konec dráhy, kde je v plánku letiště zakreslená stojánka. Po uvolnění žádáme dispečera, aby zkontroloval náš letový plán do Prahy, ale místo odpovědi zhasínají světla na dráze i pojížděčce. To jsou teda způsoby. Opatrně pojíždíme a vyhlížíme někoho, kdo nás navede na zaparkování. Ale nikde nikdo. Když se pojížděčka začíná rozšiřovat, jedu ještě několik metrů dopředu a zastavuji. Deset minut čekáme s běžícími motory a pak rozhoduji. Vypneme je tady, když se to nebude personálu líbit, ať nás přetáhnou. Mají tu být. Vystupuji z kokpitu, náš cestující hledí z okénka do tmy a zvědavě se ptá, kdeže to jsme. Po mojí odpovědi, že na Limnosu, se celý rozzáří. „Moc vám děkuji, to mám velikou radost, že jste mě sem dovezli“. Co tolik děkuje, myslím si, vždyť sem chtěl a za let určitě zaplatil pořádný balík. No asi slušný člověk. Odmítá i můj doprovod, zná to tady a manželka pro něho přijede na letiště. Ještě jednou děkuje a odchází směrem k jedinému světlu, které vidíme v okolí. Zůstáváme sami, a když ani po dalších deseti minutách nikoho nevidíme, vyťukávám na mobilu číslo kolegy v Praze. Nedbám na jeho ospalý hlas a přecházím ihned k věci. „Hele, objednali jste nám handling, tady nikdo není.“ „To víš, že jo, pošlu ti jejich číslo, zavolej jim a mě nech spát“. Za několik minut vytáčím číslo, které mi přišlo esemeskou. Když se ozývá nějaký hlas, tak se představuji a žádám o cisternu s palivem, chceme co nejrychleji odletět. Chvíli je ve sluchátku ticho a potom slyším: „A kde jste“? „Na stojánce přece“. Opět je chvíli ticho a další otázka: „Mohl byste mi říci které letouny stojí okolo vás?“ „Je sice tma, ale žádné letouny okolo nevidím“. Po odmlce hlas zase doráží: „Mohl byste mi přesně popsat kde stojíte?“ „Jsme v Řecku, pane, na západní stojánce, letiště Limnos.“ Musím dát sluchátko od ucha, ozývá se v něm příšerný řev: „you are on another airport, you are on another airport“. A ticho. Zastavilo se mi srdce, krevní tlak klesá na nulu. Tak proto ta divná radiokorespondence v závěru letu. Spletl jsem se a přistál jinde. Ta ostuda, domů se vrátit nemůžu, musím emigrovat. I letecký potěr, který má za sebou jen ULZ, si na mě bude posměšně ukazovat. To je ten frajírek, který ani nenajde správné letiště. Mozek však ještě nepřestal pracovat. To přece není možné, abychom udělali takovou chybu. „Do letounu“, velím, „musíme všechno zkontrolovat.“ Zeměpisné souřadnice místa přistání na navigační stránce FMS souhlasí se souřadnicemi uvedenými na plánku letiště. Frekvence VORu, rádia a směr dráhy rovněž souhlasí. Neoslavují snad v Řecku nějaký svátek? A znovu vytáčím pražské číslo. „Ćlověče, handlinkář se buď opil, nebo pomátl. Začal na mě řvát, že jsme přistáli jinde a praštil s telefonem“. „A kde jste?“ ožil kolega. „No přece na Limnosu, kde bychom byli.“ „No on má pravdu“, slyším po delší odmlce. „K přistání na Limnosu je třeba získat povolení řeckého ministerstva obrany. My jsme ho 24hodin předem vyžadovali, dnes několikrát urgovali, a když nepřišla do vašeho odletu z Milána odpověď, celý let jsme přeplánovali s přistáním na nejbližším letišti. Tam čeká na našeho klienta vrtulník, aby ho převezl na Limnos. Ale chybička se vloudila, podali jsme nový letový plán, zajistili handling a vrtulník. Informovali jsme o změně cestujícího, ale na tebe jsme se nedovolali a tak jsi se řídil původním letovým plánem. Tak teď se o sebe musíte postarat sami, ráno zavolej, kdy chcete odletět.“

Côte d'Azur

Spadl mi kámen ze srdce a to znovu nabíhá na sinusový rytmus. Jsem v tom nevinně. Moje posádka bere situaci s pochopením, Peerovi je jedno, kde bude spát, a kolegyně má zážitek. To se jí teda u ČSA nestalo. Ještě uložíme naší Cessnu k nočnímu odpočinku a vyrážíme směrem ke světélku, kde zmizel náš cestující. V malé vrátnici sedí starší žena, rozumí anglicky a ochotně nám zajišťuje nocleh a dopravu. Za necelou hodinu vystupujeme před hotelem z taxíku. Automaticky vytahuji peněženku, ale řidič mává rukou, prý to platí agentura. Jaká agentura, přemýšlím, někdy opravdu vše za nás zaplatí handling a potom sumu přidá k celkovému účtu, ale my jsme tu neměli nic objednané, ani se o nás nikdo nestaral. No když nechce peníze tak mu je nebudu nutit. V hotelu o nás vědí, pokoje máme přichystané a za několik minut upadám v posteli do bezvědomí. Ráno po snídani jdu vyrovnat účet, ale recepční záporně kroutí hlavou, uhradí to agentura. Po vystoupení z taxi na letišti se už nenamáhám, někdo to zaplatí. Procházíme malým terminálem a zůstávám překvapeně stát. Na malé stojánce stojí opuštěná naše Cessna, ale všude okolo jsou vojenské letouny. V betonových úkrytech, ochranných valech nebo jen pod maskovacími sítěmi rozeznávám stihačky F 16, několik jich stojí s navěšenou výzbrojí u dráhy, na letišti se otáčí několik radarových antén. Tak tady asi berou pošťuchování s Turkem vážně. Několik zaměstnanců si nás zvědavě prohlíží, ráno asi byli pořádně překvapeni, když na stojánce stál cizí letoun. Ale jsou ochotní, palivo mají a prodají. Rychle počítáme, kolik paliva musíme doplnit, ale je tu jeden problém. Cizí letouny sem nelétají, palivové karty neberou a tak musíme zaplatit cash. Palivo je všude drahé, vozím sice pro všechny případy dolary, ale požadovanou sumu nemám. Tak přidávám ještě marky, musí přispět i Peer a nakonec je cisternář spokojený. Náš letoun ještě nikdy neviděl, jdu mu ukázat kde napojit hadici, když u nás zastavuje osobní automobil, vystupují dva muži a ihned vím, kdo jsou. Stejné obleky, košile, vázanky i boty, nosí je jak uniformu. Představují se jako security a začínají se opatrně vyptávat. Odkud jsme přiletěli, jaká jsme společnost, koho jsme přivezli, to jsem už zažil včera v Miláně. Chci být co nejdříve doma a tak trpělivě odpovídám. Až když slyší, že odletíme okamžitě po doplnění paliva, se jejich tváře rozjasňují. A jeden vysvětluje. „Víte, ehm, včera došlo k takovému nedorozumění. Naše ministerstvo obrany zásadně nepovoluje přistávat na tomto letišti cizím letounům. Je zde silný vojenský provoz, jistě víte, že s Turky nejsme kamarádi. Létá sem jen pravidelná linka našich aerolinií, výjimečně řecké vrtulníky, provoz zde řídí vojenští dispečeři. Vy jste včera měli podané dva letové plány, jeden s přistáním tady, druhý na sousedním letišti. Civilním dispečerům jste stále tvrdili, že přistanete na našem ostrově a tak vám povolili klesat a přeladili na frekvenci naší věže, ať si to vyřešíme sami. Taky je spletla vaše americká imatrikulace i velká rychlost a výška letu, považovali vás za nějaký letoun NATO. A u nás došlo k takové politováníhodné situaci. Důstojník, který měl službu na věži, si na půl hodiny z nutných důvodů odskočil domů, a nechal tam jen vojáka základní služby, který umí rozsvítit dráhu, ale anglicky zná jen několik slov. A v tom jste se ohlásili vy. Neumíte řecky, tak jste nerozuměli jeho dotazům a on nerozuměl vám. I naše protivzdušná obrana se zajímala, kdo jste a co tu děláte, a tak když po dotazu o vaší poloze uviděl přistávací světlomety, rozsvítil dráhu a povolil přistání. Jistě chápete, že kdyby se to dozvěděli naši nadřízení, měli bychom velké nepříjemnosti. Tak prosím rychle odleťte a zapomeňte, že jste tu někdy byli.

První přání plníme ihned a za dvě a půl hodiny se dívám na zarudlé oči našeho mechanika. Čekal na nás v kanceláři celou noc a ještě ke všemu mu došly cigarety. A to druhé? No, snad je to už po těch letech promlčené, většina aktérů příběhu je asi v důchodu a na tuto událost si nepamatují. Koneckonců Limnos má dnes statut mezinárodního letiště, je tam postavený nový civilní terminál s velkou odbavovací plochou.

A co na závěr? S vojáky mám zkušenosti dobré i špatné. Ale bezpečně vím, že nemají radost, když jim okukujete, fotografujete nebo filmujete jejich pozemní zařízení nebo válečné hračky.

Kontrolní otázka pro diskuzi: K čemu slouží výklopná obrazovka na stropě Cessny X?

A) Video, aby se posádka za letu nenudila.

B) Airshow, na kartografické mapě se znázorňuje poloha letounu.

C) DATALINK, přenos důležitých údajů pomocí datového spojení.

D) Videokamera znázorňuje terén pod letounem.

Související kategorie