Čechoviny 83

• 19.01.2010 12:25
• stalo_se

„Jak se máte, pane Tarantíku?“ „Ale, mladej si koupil Ježíška a teď to vezeme na podvalníku domů a musíme čekat, až nás s tím pustí v noci přes Prahu.“ „Ježíška? Tak to musí být nejspíš tank, ne?“ „Jo, když jsem si já koupil k vánocům AN30, tak on si koupil té padesát sedmičku a teď to vezeme dom.“

Vzpomínal jsem na kamaráda, který vlastnil Vulcana, jenž dnes je opět letuschopný a létá po leteckých show. Ten blázen musel dát pryč Vulcana, aby si udržel manželství a aby splatil alespoň částečně dluhy, a také to byla na stísněné poměry v městečku Slough moc velká mašina. Ale Boeinga 707, co má za domem, nedal! Tedy, není to celý Boeing, ale jeho příď až ke křídlům, která sloužila jako učební pomůcka v Technickém institutu. A jsem rád, že i u nás je podobně „postižený“ člověk. Jmenuje se Karel Tarantík. Bývalý mechanik- voják, který si splnil svůj sen - mít doma letadla. Tedy on je nemá doma, ale na poli za Zručí u Plzně.

Pan Tarantík mi napsal dopis, ve kterém mne prosil, zda bych mu nepodepsal svou knihu. Protože jsem se chystal do jeho Aero parku již dlouho, ale neustále jsem to z různých důvodů odkládal, teď jsem měl důvod, proč tam jet. Byl podzimní studený den, ale měli jsme se synem oba volno, tak jsme se vydali směr Plzeň. Když jsme projížděli serpentinami před Zručí, nějak jsem si nemohl v hlavě srovnat, jak tam ta letadla dostal. Vždyť tam má i Iljušina 18! A to je už nějaký „macek“! Pršelo a byl ohavný vítr. Na konci naší cesty byla letadla a ještě jsem jel se synem, takže počasí zase tak moc nevadilo. Proč zdůrazňuji, že jsem jel se synem? Viděli jste český film Výlet? I když se mi film nelíbil, jedna věc tam byla velice pravdivá: cestou v autě si lidi poví kolikrát věci, na které doma není čas nebo to poslouchá nevhodná osoba. Já jsem Honzu dost dlouho neviděl a tak i když jsme teď zase spolu už několik let, máme si stále o čem povídat. V práci to není ono, je tam kolem mnoho uší, kterým do našich řečí nic není a navíc je na letišti většinou frmol a není čas na osobní hovory.

„Tati, podívej, to je magor!“ vykřikl syn, když zahlédl směrovku Stratocruisera, která ční do kraje. Samozřejmě to myslel obdivně. „Ty jsi chtěl na zahradu dvoustovku! Na toho teda nemáš!“ Pan Tarantík si splnil svůj sen. Muzeální puristé mohou namítat, že letadla jsou většinou pouze vraky, prázdné skořápky bez motorů a mechanických dílů. Ano, většinou to tak skutečně je. Ale nelze přehlédnout fakt, že na této louce stojí letadla, která v šedesátých a sedmdesátých letech byla páteří letectev NATO a Varšavské smlouvy. Pan Tarantík, bývalý letecký mechanik, u žádného vystaveného letadla neopomněl dát ceduli co je to za letadlo, případně historii toho daného kusu nebo příběh, který tento typ zažil. Cedule, aby odolaly počasí, jsou zaletovány v plastu. Samozřejmě nechybí ani technický popis letadla. Myslím si, že návštěva tohoto muzea by byl dobrý typ pro školní výlety, protože zde je letecká historie druhé poloviny minulého století v kostce.

Někdo může namítat, že na takové muzeum a množství exponátů nemá soukromník dost peněz. To je samozřejmě pravda, ale zachránil před sešrotováním IL 18V OK-PAE, který by svému osudu jinak neunikl. Letadlo v daleko lepším stavu, než je osmnáctka v muzeu ve Kbelích. Nebylo mi jasné, jak letadlo dostali na louku serpentinami před Zručí. „No, jak? Přeřízli jsme trup flexou, sundali jsme křídla a jeli jsme! Tady jsme dali trup na kozy, přeplátovali jsme řez a opět trup spojili. Tady je to vidět.“ Faktem je, že řez byl vidět, ale jenom po sundání tapecírunku. Protože vzali flexou všechno jak bylo, přeřízli i táhla ke kormidlům, kabely a potrubí klimatizace; čili většina věcí nefunguje, ale kokpit je jak nový, pouze cedule s povinnými úkony visí na radaru navigátora a ne na radaru mezi piloty, kde původně byla. To je ale detail.

Srdce starého mechanika zaplesá, když vidí několik Avií 14. Všechny jsou celkem dobře zachovalé. Jedna Avie stejně jako osmnáctka byla původně restaurací. Jedna čtrnáctka je ve starých barvách ČSA. I když to byla původně vojenská nákladovka a nikdy u ČSA nelétala. Vzpomněl jsem si, že letos bylo kulaté výročí ČSA. Při takové příležitosti většina společností, které jsou hrdé na svou historii, jedno letadlo přemaluje do starých barev. Vedení v tomto významném roce pouze přivedlo společnost ke krachu a zaměstnanci se báli o svou existenci. O takový dárek nikdo z nás nestál! V době, kdy Lašák a spol. předvedli šaškárnu se zmrzlinou, kterážto akce stála několik miliónů, ekonomové už věděli, že společnost je na huntě. Takže žádná oslava výročí, ale boj o holý život. A pan Tarantík bez vidiny nějaké podpory ze strany ČSA dělá pro propagaci společnosti nemožné a zadarmo. Myslím si, že je na čase, aby si vedení firmy konečně tohoto člověka všimlo. Je vděčný za jakýkoliv propagační materiál, staré uniformy, odznaky posádek, prostě cokoliv. Ten pán s tím rozhodně nebude kšeftovat, ten to má jen pro svou sbírku, která je přístupná veřejnosti.

Když jsme si povídali v trupu osmnáctky, napadla mi neuvěřitelná blbost: „Honzo, na zahradu by se nám Starfighter hodil, co?“ Blbost to byla pouze zdánlivá, jak se záhy ukázalo. „No jestli chcete ef sto čtyřku, čirou náhodou bych o nějaké věděl. Mohu ji přihodit na náklaďák, až pojedeme pro nějaké éro!“ „Tatí, to by bylo úžasné, hele před domem je na ni akorát místo.“ Okamžitě jsem si představil svou sestru a švagra, jak by se tvářili, kdybych vyzdobil Starfighterem zahradu. Copak, mně se to éro vždy strašně líbilo, já bych ho měl doma rád. Ale nežiji bohužel v domě sám.

Tak jsme se rozloučili, já jsem popřál panu Tarantíkovi hodně štěstí a s F-104 si to rozmyslím. Tedy, to říkám jen tak, samozřejmě nic takového bohužel nepadá v úvahu. Cestou domů do mně Honza neustále hučel, jak by to bylo fajn mít takové letadlo doma: „Já to s tetou domluvím a budu se o ně starat. Budu na něm dělat běžnou údržbu.“ „Synáčku asi ses zbláznil, mně by se to také líbilo, ale prostě to nejde, vzpamatuj se!“ Představa, jak v neděli budu leštit Starfightera, mi sice vháněla úsměv do tváří, ale je to fikce ze sféry pana Verna.

Je konec roku a Aerolinka ho jak se zdá přežila, a to i přes všechny snahy manažerů ji poslat ke dnu. Asi ještě není důvod to slavit. Ráno, když jdu po ploše letiště a vidím tam rolovat Deltu na stojánku 14 po letu z New Yorku, chytne mě vztek smíšený s pocitem smutku. V tu dobu se čtyřicet let vracel náš New York. Až Lašák a spol. přišli na to, že je tato linka silně prodělečná (přestože létala plná) a po čtyřiceti letech poslední dálkovou linku zrušili! Na náš slot okamžitě najela Delta se svou sedm šest sedmou - a má ji také plnou. Nutně se tedy vkrádá otázka: kolik Delta zaplatila za tento slot našim manažerům? A prošly tyto peníze podnikovým účetnictvím? Než se staly aerolinie politickou trafikou pro různé neumětely, vydělávaly a létaly jak na Dálný východ, tak do USA a lKanady. Po nástupu Lašáka a spol. byl jeho první dochovaný citát, že se urychleně musí řešit problém dálkové dopravy obnovou jejího parku. Problém řešili tak, že zavírali jednu destinaci za druhou. Na nabídky letadel typu B767 (KLM) nebo A330, bohužel si nepamatuji od koho, zásadně nereagovali a raději se věnovali prezentaci sebe sama, na kterou ochotně vyhazovali milióny. Bláboly typu: „Odrazili jsme se k lepším výkonům a vypadáme lépe a je o nás zájem“ či „Dokážeme jít po svých! Naše výkonnost se zvedla!“ zaplavily prostory letiště. To nevymýšlela Společnost za veselejší současnost, ale oddělení pro korporátní identitu, velmi dobře placené oddělení. Dobré také bylo heslo: „Úsměv je naším poznávacím znamením“, což zejména poté, co prodali catering a začali na palubách letadel nabízet neuvěřitelné blafy, mohlo působit spíš jako výsměch. A už úplným hitem bylo: „Lépe platící klient bude mít nárok očekávat lepší služby.“ Už vidím letušku, jak chodí po kabině letadla a ptá se: „Nejste vy náhodou lépe platící cestující? Ano? Tak tady máte ještě jednu oschlou bagetu s mikroskopickým plátkem sýra!“ Všechny tyto artefakty jsem si schoval, a když tak sedíme doma s kamarády při víně, tak si z toho citujeme. Byla by to celkem švanda až na to, že to všechno stálo milióny a téměř život jedné letecké společnosti. Jeden jediný klad tato situace má v tom, že teď snad už každý poznal, že Lašák a spol. nejsou úspěšnými manažery, když dovedli aerolinie tam, kde jsou.

To bylo malé Novoroční rozjímání nad tím jak někdo, kdo miluje letadla, dokáže pro propagaci letectví a také ČSA udělat nemožné a zadarmo - a někdo, kdo o tom nemá ani páru, za obrovské peníze dokáže firmu zruinovat. Bůh nám od těch druhých pomáhej!

 

Přistání Jana Čecha Na Ostrově v Berouně
Tentokrát Jan Čech, autor knížek Droga zvaná letadla, Nazdar orlové a Vzpomínky z druhého kopce, zavítá mezi své příznivce v Berouně, kterým je vůně leteckého benzinu a zvuk leteckých motorů rajským opojením! Přátelské posezení bude spojeno s autorským čtením, promítáním nepublikovaných fotografií a autogramiádou. Všechny knihy Jana Čecha budou na místě k dostání za přátelskou cenu, včetně 2. vydání knihy Droga zvaná letadla, které zde bude poprvé uvedeno. Kdo chce a může se dostavit – bude vítán.
Kdy a kde? Ve středu 27. ledna od 18 hodin v hotelu Na Ostrově, Na Ostrově 816, Beroun (autem po dálnici D5 a sjezdem do Berouna - exit 18. Vlakem ze Smíchovského nádraží v 16:09, 16:39 nebo 16:53 hod. a zpět v 21:00, 21:21 nebo 22:00 hod.). Před i po setkání vám budou všechny služby hotelu plně k dispozici, a čeká vás také i malé překvapení!

Související kategorie