Počátek historie populárního britského čtyřmotorového turbovrtulového letounu se datuje do prosince 1944, kdy zástupci Vickerse jednali s představiteli tzv. Brabazonova výboru o možnosti a potřebnosti vývoje letadla s přetlakovou kabinou pro krátké a střední tratě, které by nahradilo stávající typ VC-1 Viking. Plné podpory novému stroji ze strany zmíněného výboru se dostalo již během následujícího jara, což podnítilo zahájení přípravných prací na projektu označeném VC-2 (Vickers 453). Vickers jej pojal jako turbovrtulový stroj se čtyřmi motory Rolls-Royce Dart o výkonu 830 kW, což však narazilo na odpor představitelů společnosti BEA, kteří nevěřili na hospodárnost jejich provozu a nadále prosazovali pístové motory Merlin či Mamba. Finální zakázka Ministerstva dodávek na vývoj letounu VC-2, definovaného k dopravě 24 až 32 cestujících a 3400 kg nákladu do vzdálenosti až 1130 km rychlostí 444 km/h, byla podepsána v dubnu 1946. Vickers zvažoval použít pro nový letoun obchodního označení Viceroy (místokrál), avšak Indie, v níž byla tato instituce zavedena, získala právě nezávislost a nebylo tedy vhodné toto označení aplikovat. Proto bylo následně zvoleno označení Viscount (vikomt). Konstrukční práce na prototypu Viscountu byly zahájeny v prosinci 1946. Na rozdíl od původních předpokladů se však ve výrobním závodě ve Wisley nestavěly čtyři, ale pouze dva prototypy financované ze státní pokladny. Třetí stavěl výrobce zcela ve vlastní režii. V srpnu 1947 bylo definitivně rozhodnuto o použití turbovrtulové pohonné jednotky Dart RDa-1 o výkonu 1014 kW. Na podzim 1947 se BEA rozhodovala o budoucím složení svého letadlového parku. Vcelku podle předpokladů během jednání prosazovala výhradně nákup letadel s pístovými motory, což ve svém důsledku pro nově vznikající Viscount znamenalo zdržení vývoje, resp. zrušení výroby třetího prototypu (V.640, G-AJZW). Přesto byl 16. července 1948 první prototyp Vickers 630 Viscount označený G-AHRF, výr.č. 1, zkušební osádkou velitele J. "Mutta" Summerse úspěšně zalétán. Mezitím se situace u BEA změnila. Vývoj již dříve objednaného pístového typu Ambassador se v důsledku závad křídla opozdil a protože společnost nový letoun potřebovala co nejdříve, obrátila svoji pozornost na Viscount. Její zájem vzrostl ještě po ujištění, že sériové stroje budou poháněny výkonnějšími motory Dart RDa-3. Takto vybavený letoun byl označen Viscount 700. Prototyp V.630 byl mezitím zkušebně nasazen do čtrnáctidenního provozu na prestižní lince z Londýna do Paříže, během konání festivalu v Edinburgu v srpnu 1949 jej převedli na tento vnitrostátní spoj. Během obou akcí nalétal prototyp 127 hodin a přepravil 1815 cestujících. Nejdůležitějším přínosem však byla získaná důvěra BEA v tento typ, vykrystalizovaná v srpnu 1950 do finální zakázky na 20, později rozšířené na 27 letadel verze 701. Ještě předtím, 15. března 1950, vzlétl do vzduchu druhý prototyp Viscount 663, označený VX217, výr.č. 2. Úvodní letoun verze 700, poznávací značky G-AMAV, výr.č. 3, vzlétl poprvé 28. srpna 1950 a první sériový Viscount 701, G-ALWE, výr.č. 4, s motory Dart 505 o výkonu 1029 kW 20. srpna 1952. Od téhož data BEA nasadila Viscounty pod označením "Discovery" na své pravidelné linky. V závislosti na zavedení letadel na pravidelné linky začal výrobce registrovat zájem dalších dopravců. Tak například v prosinci 1951 objednala 12 strojů verze 708 Air France, čtyři letouny 707 zakoupil Aer Lingus, Trans Australia Airlines si zamluvily šestici Viscountů 720, apod. Australské letouny dostaly pod křídla přídavné nádrže paliva, aby mohly bez problémů obsluhovat linku z Adelaide do Perthu, dlouhou 2080 km. Následně došlo k dalším dodávkám Viscountů řady 700 prakticky do všech kontinentů. To se již vyráběly kromě základního závodu ve Weybridge i v Hurnu. Pro průlom na americký kontinent byla zásadní objednávka společnosti Trans Canada Air Lines - TCA z roku 1953, znějící na 12 Viscountů 724. Jejich úspěšné provozní nasazení v těžkých klimatických podmínkách podnítily zájem společnosti Capital Airlines z Washingtonu, která v březnu 1954 objednala prozatím tři stroje verze 744 s motory Dart 506. Svůj zájem prohloubila v srpnu téhož roku rozšířením původní objednávky o 37 letadel verze 745 s motory Dart 510 o výkonu 1176 kW. K těmto 40 strojům přibylo v polovině padesátých let ještě dalších dvacet. Jejich provoz byl zahájen v červenci 1955 na spoji z Washingtonu do Chicaga. Tato objednávka byla největší, kterou se britskému leteckému průmyslu podařilo do té doby uskutečnit. Viscounty číselných označení od 745 výše, poháněné výkonnějšími motory Dart 510, nesly typové označení 700D. "Sedmistovky" byly v druhé polovině padesátých let zakoupeny i dalšími dopravci. Tak např. Alitalia objednala deset Viscountů 785, stejný počet, avšak verzi 798, provozovala americká Northeast Airlines, Austrian Airlines zařadila do své flotily šest "sedmistovek" různých číselných označení, Central African Airways obdržela pět strojů verze 748, libanonská MEA provozovala 8 letadel verze 754, australská TAA zařadila do flotily sedm Viscountů 756, Indian Airlines deset letadel 768, atd. V počtu 16 kusů byla vyrobena verze 790, určená k dopravě 53 cestujících na krátkých příměstských tratích. Pět letadel odebrala turecká THY, devět Northeast Airlines a dva se dostaly do Kanady. Díky svým vlastnostem a charakteristickým oválným oknům zajišťujícím výborný výhled si Viscounty brzy získaly sympatie u cestujících i personálu leteckých dopravců celého světa. K jejich oblibě přispěla i inovovaná verze 800, o níž přinese informace další pokračování článku.
Nebyly vloženy žádné komentáře.
Copyright © 1999-2024 planes.cz | Redakční systém