U okénka. V.

• 28.03.2021 09:00

41) Ať žijí letečtí mechanici!

Když sedím v letadle a rozjímám nad těmi tisíci prázdnými metry pod sebou, občas si vzpomenu na letecké mechaniky, kteří ten stroj mají ve své péči, a dělají všechno pro to, abychom byli bezpečně dopraveni tam, kam potřebujeme. Zatímco piloty v nažehlených uniformách každý obdivuje, o mechanicích v montérkách se nikdo ani nezmíní. Já před nimi smekám. Obdivuji nejen jejich zručnost, ale především jejich schopnost a ochotu nést svůj díl zodpovědnosti za stav letadla, tedy za let samotný. Já, když udělám v práci nějakou botu, tak poletím. Když ji udělá mechanik, nepoletí nikdo.

42) U okénka V – bez okénka

Mám pro vás jednu velmi nemilou zprávu – i když si přes internet zajistíte (nebo u přepážky vybrečíte) sedadlo u okénka, stále ještě nemáte úplně vyhráno. Může se totiž stát, že po nástupu do letadla zjistíte, že vaše sedadlo je sice u stěny, ale v místě, kde zrovna žádné okénko není. Osobně jsem tuto nepříjemnou situaci zažil dvakrát a doufám, že už se mi to víckrát nestane. Představte si, že se dlouho dopředu těšíte na krásný výhled, pak místo toho celou cestu zoufale zíráte do zdi, a ještě vás neskutečně vytáčí člověk před vámi, který má okénko k dispozici, a místo aby si toho vážil, tak spí. Debil. Vám, kteří se takovému nebo nějakému podobnému neštěstí chcete vyhnout, doporučuji ještě před odbavením navštívit web SeatGuru.com. Zde najdete sedačkové plány letadel všech pořádných aerolinek. Na sedačku stačí najet myší a během pár vteřin o ní víte úplně všechno. Třeba i to, že se nachází v blízkosti toalet, takže kolem ní neustále někdo courá.

43) Oslo…?

Je běžné, že letiště nebývají přímo ve městě, jehož název nesou, ale mírně stranou. Zvláště pak letadla nízkonákladových dopravců obvykle přistávají na letištích, z nichž je to do města ještě pěkný kousek cesty. Přestože toto vím, po přistání v Oslu jsem si připadal jako blázen. Když jsem si na webu Wizz Airu kupoval letenku, vážně mě nenapadlo zkoumat, jak daleko od města se letiště „Oslo Sandefjord Torp“ nachází. Kdybych tak učinil, mohl jsem dopředu vědět, že Sandefjord je město vzdálené od Osla přes 100 km a Torp jakási obec ještě o kousek dál. Že asi nejsem úplně v Oslu, jsem si uvědomil ve chvíli, kdy jsem zjistil, že zanedlouho odsud odlétá spoj do Osla… Až někdy poletíte do Prahy, pro jistotu se koukněte, jestli se cílové letiště nejmenuje Praha Pardubice Chrudim.

44) Bagáž

Když to jde, nejraději létám jen tak nalehko, s příručním zavazadlem, pokud možno takových rozměrů, aby se vešlo pod sedadlo přede mnou. Skoro pokaždé, kdy jej chci umístit do schránky nad sebou, je totiž tato schránka již dávno obsazena, takže můj baťoh nakonec cestuje na opačném konci letadla než já – z čehož je mi nesmírně smutno. Ovšem ještě smutněji mi bývá při odevzdávání velkého zavazadla u odbavovací přepážky. Zdá se mi skoro až nepravděpodobné, že se s ním na cílovém letišti opět shledám. No vemte si to: od přepážky jdete skrz pasovou a bezpečnostní kontrolu ke gatu, vlezete do letadla, letíte, někde přistanete, vystoupíte, jedete vláčkem na jiný terminál, tam vyhledáte další gate, nastoupíte do dalšího letadla, zase někam letíte, a nakonec vystoupíte. Vždycky si říkám, že přece není možné, aby toto všechno zvládl absolvovat obyčejný kufr! Ale světe, div se – ten můj to zatím vždycky dokázal!

45) Plyšové letadélko

Když usednu do letadla, občas si prolistuji takový ten časopis, co bývá spolu s pytlíkem na blití v kapse před vámi. Většinou ho zase hned vrátím nazpátek, ale občas mě v něm i něco zaujme. Někdy to bývá síť linek dotyčné společnosti, jindy třeba její letadlový park. No a jednou mě zaujalo roztomilé plyšové letadélko v sekci „Palubní prodej“. Když jsem zjistil, že je navíc na baterky a vydává různé zvuky, bylo jasné, že ho musím mít. K nákupu jsem se ovšem definitivně rozhodl až po skončení oficiálního prodeje, takže mi nezbylo než si přivolat letušku stisknutím tlačítka nad sedadlem. Což samozřejmě neušlo ostatním cestujícím, takže za pár vteřin na mě všichni mlčky zírali, jak svou lámanou angličtinou rozpačitě vysvětluji vyděšené letušce, že bych si rád zakoupil to růžové plyšové letadlo. Připadal jsem si tenkrát celkem dost trapně, ale letadélko bylo moje – a o to šlo. Beztak mi ho ti čumilové záviděli.

46) Vylétnutí z hnízda

Dopravní letadlo odlepující se od runwaye mi připomíná mladého člověka, který právě opouští dům rodičů neboli vylétá z hnízda. Stroj, který si až doteď užíval bezpečí domovského letiště, kde byl opečováván desítkami zaměstnanců, se najednou odpojí ode všech nástupních mostů, tankovacích hadic i dalších jistot, a svůj milovaný domov opouští. Odlétá, aby se vydal na cestu světem a nasbíral spousty zkušeností. Na domovské letiště se však i poté pravidelně vrací, a když mu občas život uštědří nějakou lekci (odřený lak, poblitý interiér, drobné poruchy…), mechanici mu zde pokaždé s láskou pofoukají (opraví) všechny bolístky.

47) Sklápěcí sedadla

Když letíte s nějakou slušnější aerolinkou a cestující před vámi si sklopí opěradlo, aby si udělal potřebné pohodlí, nic se neděje. Místa na nohy tu bývá tolik, že i když pár centimetrů ubyde, nejspíš si toho ani nevšimnete. Naopak ani trochu nechápu, proč jsou sklápěcími sedadly vybavena i letadla nízkonákladových společností. Vždycky mi trochu vadilo, že někdo pro turistickou třídu používá označení „dobytčák“ (komu se economy nelíbí, ať si létá v první třídě, že), ale když jsem poprvé letěl s Ryanairem, pochopil jsem, že takové pojmenování nemusí být vždy úplně přehnané. Vůbec jsem nebyl schopen se na své místo vtěsnat (mám zhruba metr osmdesát čtyři, takže spousta lidí je na tom ještě hůř) a bylo mi trapné, že po celý let některou ze svých končetin přesahuji k sousedovi. Furt jsem se různě kroutil a řešil, jak se tam poskládat – a pak se to stalo. Člověk sedící přede mnou si sklopil sedadlo.

48) Noční přistávání

Z letadla přistávajícího v noci bývá exkluzivní výhled. Když se shora dívám na odpočívající město, které září jako prskavka, pokaždé se nádherně uvolním. A pokud mě k tomu letadlo ještě lehce pohoupe, člověk by se snad nechal i uspat. To se ale nestane, protože za chvilinku jste na zemi a vystupujete. Na nočních příletech mě dráždí jen jedno – absolutně nikdy nejsem schopen vizuálně rozpoznat, kudy se letí. Kolikrát obdivuji krásy stověžaté Prahy (jednou jsem si byl dokonce jist, že vidím Pražský hrad) a pak letoun dosedne na RWY 06, což znamená, že přes Prahu se vůbec neletělo. Naštěstí v tom nejsem sám. Když se jednou skutečně přistávalo nad hlavním městem a všichni jsme obdivovali nasvícenou Žižkovskou věž, pán sedící za mnou hrdě oznámil manželce (zařval na celé letadlo), že vidí Cukrák.

49) Slušný výkon

Když někomu nadšeně popisuji své zážitky spojené s létáním, občas se mě dotyčný/á zeptá, zda jsem někdy neuvažoval o kariéře pilota. Na to většinou odpovídám, že létání je nejbezpečnější způsob přepravy, a že by bylo fajn, kdyby to tak i zůstalo. Samozřejmě tím jen neobratně maskuji své lehké „přizdisráčství“ a nevelkou ochotu učit se novým věcem, nicméně i tak se domnívám, že bych jako pilot za moc nestál. Jsem technicky nezdatný, po dědovi jsem zdědil částečnou barvoslepost, a když se dostanu do stresové situace, je konec. Ale nerad bych se zase nějak podceňoval. Kdysi jsem si řízení letadla vyzkoušel, a myslím, že to nebylo zas tak strašné. Tenkrát se mi dokonce podařilo bezpečně přistát s plně naloženým Airbusem A400M. Na počítači.

50) Letecké katastrofy

Přestože létání je už dnes zcela běžné, stále existuje dost lidí, kteří mají z tohoto způsobu cestování strach. Rozhodně se takovým lidem neposmívám ani jejich obavy nijak nezlehčuji, ale jedno mě zaujalo – vypozoroval jsem, že řada z nich s oblibou sleduje kanadský dokumentární seriál Air Crash Investigations neboli Letecké katastrofy. Možná je to jen náhoda (seriál přece sledují i ti, kteří létají rádi, včetně mě), ale občas mi připadá, jako by někteří právě kvůli tomuto pořadu získali pocit, že co let, to havárie. Tím, že týden co týden sledují rekonstrukci nějakého leteckého neštěstí, možná získávají mylný pocit, že cestování letadlem je hazard se životem, a je pro ně nesnadné přijmout skutečnost, že vzhledem ke každodennímu množství letů je jakákoli nehoda velmi vzácnou událostí a tím pádem i zajímavostí – proto o nich natočili ten seriál, že. Kdysi jsem se pokoušel vysvětlit známému, který měl poprvé letět, a lehce panikařil, že létání je nejbezpečnější způsob cestování, a jeho odpověď zněla: „Tak až vybuchne motor a přijdeme o všechny hydraulický okruhy, tak si povíme.“