U okénka. III.

• 14.03.2021 09:00

21) První třída v economy

Kdysi jsem měl kolegu, který si myslel (alespoň to tvrdil), že když jde člověk v letadle na záchod, tak jeho exkrementy propadají skrz díru v podlaze a poté padají dolů na zem. Diskutovali jsme na toto téma několikrát a pokaždé se smáli představě, že nám třeba po cestě do supermarketu spadne na hlavu lejno a za ním kus použitého toaletního papíru s logem letecké společnosti. Teď ale nechme žerty stranou – musím říct, že v letadle chodím na záchod opravdu rád. Přemýšlel jsem nad tím, proč tomu tak je, a myslím, že jsem na to přišel. V rámci economy class je toaleta jediným místem, kde má člověk trochu soukromí. Pokud bych chtěl mít po celý let k dispozici vlastní kajutu, musel bych si zaplatit první třídu, na což pochopitelně nemám. Létám v economy, ale naštěstí je tu k dispozici právě „rest room“, tedy toaleta, kde si jako ve first class alespoň na chvilku připadám.

22) Amsterdam Schiphol

Mám moc rád letiště v Amsterdamu, protože je úžasně přívětivé k fanouškům letadel. Kolem areálu je řada spotterských stanovišť a přímo na střeše jednoho z terminálů se rozkládá obří vyhlídková „Panorama Terrace“. Kromě neskutečného výhledu na dráhy i letištní plochu člověka zaujme přímo uprostřed terasy stojící vysloužilý Fokker 100, do něhož lze i „nastoupit“ a na jedné z původních sedaček nasát atmosféru tohoto sympatického stroje. V prostorách letiště je také spousta letecky zaměřených obchodů; za všechny jmenujme ten ve veřejné části, jehož součástí je i vystavený motor a podvozková noha z MD-11 a přední část trupu DC-9, vč. kokpitu, do něhož můžete usednout a na chvíli si připadat jako kapitán. Ovšem při každé cestě do Amsterdamu se nejvíce ze všeho těším na to, až se tu s plechovkou piva či kelímkem horké čokolády posadím poblíž gatu B19 (obdoba konce prstu C v Praze) a budu odtud klidně celý den sledovat hemžení elegantně modrých letadel mé oblíbené společnosti KLM.

23) Praha Ruzyně

Další z mých oblíbených letišť je – jak jinak – v Praze. Vzhledem k tomu, že jsem zdejší, tomu asi ani jinak nemůže být, ale uznejte, že naše letiště je prostě parádní! Vzhledem ke zdejšímu provozu je akorát veliké (jsem zvědav, jak to dopadne s plánovaným rozšiřováním), přehledné a taky neskutečně čisté! No řekněte – setkali jste se někdy na letišti s voňavějšími záchody než v Praze? Když se k tomu všemu přidají dvě vyhlídkové terasy, z nichž jedna je navíc spojena s restaurací, a dva skvěle umístěné valy pro spottery, je z ruzyňského letiště místo, kam se vždycky rád vydám – i když ani zrovna nikam necestuji. Za můj více než kladný vztah k našemu letišti ovšem nepochybně může především fakt, že když někam odlétám, tak právě odsud. Akorát sem nejezděte s prázdným žaludkem, ceny (nejen) občerstvení jsou tu fakt brutální.

24) Lék na vaše chmury

Vždycky když sedím v letadle, které se právě odlepilo od dráhy, a skrz špinavé okénko sleduji vzdalující se zem, cítím se najednou úžasně lehce a uvolněně. Jako by všechny mé starosti zůstaly tam dole a najednou se mě přestaly týkat. Když letoun vystoupá do své letové hladiny, pokaždé mě zas a znovu ohromí velikost zeměkoule a ten nekonečný prostor kolem ní. A vždycky si najednou uvědomím, jak nicotné jsou mé problémy v rámci toho nekonečna. Ať už se doma nebo třeba v práci děje cokoli, nic opravdu podstatného se přece nemění – zeměkoule se dál v klidu točí a její obíhání kolem Slunce normálně pokračuje. Tak co vlastně řeším? Takže – pokud byste chtěli znát lék na chmurnou náladu, tady je: někam si zaleťte, alespoň na otočku do Frankfurtu. Amen.

25) Letiště se probouzí

Když je léto, člověk brzo ráno dorazí na spotterský val, a ještě mu přeje počasí, může se stát svědkem něčeho moc hezkého. Na letišti je přes den pořádně rušno, odlétají i přilétají desítky letadel, mezi nimi jezdí auta, cisterny, autobusy i různá další vozítka, od tahačů a pojízdných schodů, přes catering až po „vláčky“ svážející zavazadla. Hučí to tu jak ve včelím úle. Je to nesmírně složitý, ale dokonale fungující stroj. Kdežto ráno se zde nic takového neděje – jako by ten stroj byl ještě vypnutý. Z okolních polí líně stoupá pára prosvětlená nesmělými paprsky ranního slunce, věž i terminály se ztrácejí v lehkém oparu a kolem plotu se procházejí srnky. Vládne tu nadpozemský klid. A když pak z hangáru vytáhnou první letadlo, působí tak ospale, že je vám skoro až líto, že ho ještě chvíli nenechali spát.

26) V letadle jako v opeře

Mám rád ten okamžik, kdy se proudové letadlo na ranveji dá do pohybu. Vždycky se odkudsi začne ozývat jakési praskání – jako by se ten úžasný dopravní prostředek měl každou chvíli roztrhnout na tisíce kusů! To se pochopitelně nestane, praskání postupně utichne, a člověk už vnímá jen velkolepé burácení pohonných jednotek. Tón a intenzita jejich zvuku se liší typ od typu, ale zní odlišně i v různých částech kabiny. Něco jako když si ve Státní opeře jednou koupíte lístek do přízemí, kde zvuku orchestru dominují smyčce, a když se příště posadíte na balkón, vnímáte naopak mnohem intenzivněji žestě a dřevěné nástroje. I když v případě letadla je to o něco jednodušší: čím víc vzadu, tím větší kravál.

27) Palubní vstupenky

Mám doma krabici, do níž si ukládám veškeré vstupenky. Když se svou sbírkou jednou za čas prohrábnu, připomenu si i zážitky, na které bych už nebýt těchto kartiček možná dávno zapomněl. Hrady a zámky, divadla, výstavy, koncerty, plesy… Jsou tu i vstupenky z letištních exkurzí :-) A pochopitelně nechybí ani sbírka „boarding passů“ neboli palubních vstupenek. I díky nim v mé paměti zůstává nespočet situací, které jsem v letadlech či na letištích zažil. Kolikrát si při jejich prohlížení vzpomenu i na to, co se třeba ten který let podávalo k obědu či jak bylo zpracováno bezpečnostní video. Bohužel však inkoust na některých palubních vstupenkách postupem času bledne a vytištěné informace se stávají obtížně čitelnými. Snad mi nějaké vzpomínky zůstanou i tehdy, až budu mít ve své krabici štos nachlup stejných čistě bílých kartiček.

28) Kratičkých 118 let

Připadá mi naprosto neskutečné, že první řízený let proběhl teprve před sto osmnácti lety (psáno v roce 2021) – tedy před dobou jen o málo delší, než je jediný lidský život. Je až neuvěřitelné, že jen takto kratičký časový úsek uběhl mezi prvním, senzačním 39 metrů dlouhým letem Orwille Wrighta, a dneškem, kdy nebe brázdí stovky letadel typu Boeing 787 či Airbus A350, není problém si jen tak obletět půlku zeměkoule, a ještě si přímo na palubě dopřát sprchu nebo zajít na drink. Občas si zkouším představit, jak by se asi tvářili bratři Wrightové, kdyby je někdo posadil např. do Airbusu A380. To by tedy zírali – vždyť jejich slavný let nebyl ani z poloviny tak dlouhý, jako je rozpětí křídel tohoto stroje! Ovšem nebýt jejich tehdejšího výkonu, A380ku by možná nikdo nikdy neviděl.

29) Čím budeme létat?

Zkouším si představit, jak asi budou vypadat letadla v budoucnosti. Když se ocitnu na palubě některého z nejnovějších typů, mám pocit, že je to všechno natolik dokonalé a dotažené, že už není kam se dál posouvat. Jenže úplně to samé si nepochybně mysleli i cestující před dvaceti, padesáti či osmdesáti lety – a srovnejte si Dakotu a Dreamlinera. A navíc – letadla vždycky můžou mít ještě nižší spotřebu, být ještě rychlejší, pohodlnější, ekologičtější, a kdo ví, třeba i bezpečnější. Od prvního řízeného letu do současnosti uběhlo 118 let. Čím asi budeme létat za dalších 118 let?

30) Jediný suvenýr

Lidé si ze svých výletů a cest často vozí různé suvenýry. Doma si je vystaví na poličku a nechají si jimi příslušnou dovolenou připomínat. Moje žena tyto předměty nazývá „lapači prachu“, takže doma žádnou zmenšeninu Eiffelovky nebo Tádž Mahalu nemáme. Jediný suvenýr, který máme na poličce vystavený, je z naší cesty napříč Čínou –model Airbusu A380 v měřítku 1:200 v barvách Emirates zakoupený na letišti v Dubaji, kde jsme přestupovali.

bude pokračováno