U okénka. I.

• 28.02.2021 09:00

1) Mám rád letiště

Mám rád letiště. Je to pro mě místo spojené se zázrakem létání i se spoustou začínajících příběhů. Když vidím u přepážek a u gatů ty stovky lidí, připadá mi, že tu čekají stovky kapitol nově rozepsané knihy. Pestré knihy neskutečných příběhů, které si nikdo nikdy nepřečte. Je až fascinující, že na letišti jsou pohromadě tisíce jedinců, z nichž každý zanedlouho zažije něco zajímavého, nevšedního. Zřejmě právě to, ale i mnoho dalšího utváří zdejší jedinečnou atmosféru – možná lehce napjatou, ale o to zajímavější a krásnější. A energie je tu ve vzduchu tolik, že jakmile vstoupím dovnitř, čekám, že se rozsvítím jako žárovka.

2) Kouzlo létání

Přestože princip létání mi byl už asi tisíckrát vysvětlen a já ho (myslím) pochopil, pořád je pro mě fakt, že několika set tunová věc si může jen tak poletovat ve vzduchu, poněkud nesamozřejmá. Pohled na letící (a co teprve startující!) letoun je něco podobného jako sledování vystoupení kouzelníka: Vážení diváci, přistupte blíže a stanete se svědky zázraku! Pozorně se dívejte, jak se ta ohromná plechová roura vznese lehce jako peříčko, a ti z vás, kteří do té roury nyní dobrovolně nastoupí, se už zanedlouho budou moci rozvalit na vyhřáté pláži některého z řeckých ostrovů. Čáry máry fuk – a jste na druhé straně Evropy. Nebo světa.

3) To letadlo se má!

Když se dívám na letadlo, do něhož (nebo z něhož) nástupním chobotem proudí zástup cestujících, jsem pokaždé fascinován tím, že právě tenhle stroj byl ještě před pár hodinami někde brutálně daleko, třeba v Asii nebo Americe. Spousta lidí si na cestu do nějaké vzdálenější země šetří třeba půl života a tohle letadlo si takové výlety dopřává neustále, den co den! Přiznám se, že těm strojům někdy skoro až závidím, kam všude se podívaly, kolik letišť poznaly či která místa a města si mohly prohlédnout z ptačí perspektivy. I když – letět po sto třicáté deváté z Madridu do Chicaga a zpátky asi není žádné terno…

4) Škoda že letadla neumějí mluvit

Škoda že letadla neumějí mluvit. Kdyby se objevil plakát, že nějaký dálkový letoun bude pořádat přednášku o létání, letištích a různých zážitcích, které za svou kariéru v oblacích nasbíral, okamžitě bych všeho nechal a běžel pro vstupenku. Představte si třeba takový Boeing 747-400 v barvách britských národních aerolinek – co ten toho musel za ta léta vidět a zažít! British Airways už „jumba“ neboli sedm-čtyři-sedmičky ze své flotily vyřadily, ale vsadím se, že kdyby to letadlo umělo mluvit, vysypalo by z rukávu (z nádrže?) tolik zajímavých historek, že by svými přednáškami vydělávalo možná ještě víc než kdysi ve vzduchu.

5) Fronta před přistáním

Moc rád chodím na vyhlídkovou terasu kolem páté odpoledne, když je špička a přistává jedno letadlo za druhým. A vůbec nejlepší je to na podzim nebo v zimě, protože tehdy už se tou dobou stmívá a nad obzorem je krásně vidět fronta letadel (světýlek) čekajících na přistání. Připadá mi až kouzelné, jak se ta letadla, která přilétají každé z jiné strany zeměkoule, způsobně řadí do fronty a trpělivě vyčkávají, až na ně přijde řada. Trochu mi to připomíná frontu u pokladny v supermarketu. Někdo se svým nákupním vozíkem přijíždí od pečiva, jiný od zeleniny či mléčných výrobků. Jenže narozdíl od letadel se někteří strkají, předbíhají, nadávají si atd. Letadla jsou ukázněnější. Asi i proto raději chodím očumovat na letiště než do supermarketu.

6) Překvapení nad mraky

Mám hrozně rád, když při vzletu prší nebo je aspoň pořádně zataženo. Chápu, že piloti mají v tomto zřejmě trochu jiné preference, ale já si pokaždé držím své pasažérské palce, aby bylo hnusně. Možná si říkáte, že jsem se dočista zbláznil, ale není to tak úplně pravda. Neznám totiž mnoho krásnějších okamžiků než když letoun, který byl krátce po startu z mokré ranveje zahalen hustým šedým mrakem, z toho mraku nahoře zase vylétne, a opřou se do něj sluneční paprsky. Na zemi o nich nemají ani ponětí! Obloha je zničehonic ukázkově modrá a cestující (nebo spíš divák?) má pocit, že se ocitl v úplně jiném světě.

7) Pohled na motor

Když mám možnost vybrat si, kde budu v letadle sedět, volím vždy sedadlo A (tedy vlevo u okénka) těsně před křídlem. Vlastně vůbec netuším, proč sedávám rád zrovna vlevo. Zato moc dobře vím, proč si vybírám místo před křídlem – je odtud nádherný výhled na motor(y)! K pohonným jednotkám mám zvláštní vztah už od svých útlých let, kdy nás naši vzali k moři (letělo se tmavomodrým Boeingem 737-300), a já, nechápaje, že naše letadlo je tím motorem poháněno, jsem byl ohromen, že ten válec velikosti autobusu na svém křídle unese. Dneska už jsem s funkcí motorů obeznámen, ale to ohromení mi zůstalo.

8) Letadlo velké nebo malé?

Vždy když se ocitnu na letištní ploše před letadlem, do něhož mám nastoupit, uvědomím si, jak je ten stroj veliký a malý zároveň. A je úplně fuk, o jaký typ se zrovna jedná. Tak třeba takový Airbus A380 – největší dopravní letoun na světě. Má dvě paluby, rozpětí křídel skoro 80 metrů a uvnitř místo až pro 850 lidí. Chtělo by se říci, že je to obr. Jenže když si člověk uvědomí, jak srandovně malinkaté je to letadélko oproti nekonečné obloze, na níž za chvilku zamíří, a jak zanedbatelná je síla jeho motorů v porovnání s živly a silami, které na něj ve vzduchu budou působit, najednou je z toho pěti set tunového kolosu malý zranitelný drobeček. Vlastně vůbec nechápu tu jeho drzost chtít se vydat 12 kilometrů nad zem! Ale o to víc pak letadlo obdivuji, když z něj na cílovém letišti vystoupím, a koukám, jak plné sil a s naprosto samozřejmým výrazem čeká na své další cestující.

9) Tak trochu cestování

Když jsem na letišti a sleduji provoz, mám pocit, jako bych sám tak trochu cestoval. Připadá mi, že každé letadlo, které tu přistálo, s sebou přivezlo kousek své země a já ji díky tomu malilinko poznávám. Swiss, Korean Air, Alitalia, China Eastern, Tap Portugal, Emirates… Barvy, design, znak na směrovce, domovské letiště – to vše, a ještě mnoho dalšího mi dává pocit, jako bych v té zemi trošilininku byl. Ještě silněji to vnímám jako cestující – jakmile nastoupím např. do letadla společnosti Delta Airlines, okamžitě se ocitám ve Spojených státech, ačkoli stroj pořád stojí v Praze. Na palubě letadla Lufthansy jsem v Německu, stroj v barvách KLM je kousek Nizozemí. A funguje to i naopak – když na některém zahraničním letišti vidím přistávat letoun ČSA, cítím, že přilétl kus domova.

10) U okénka I

Většina (možná úplně všechny) leteckých společností má tyto priority: 1) bezpečnost, 2) dochvilnost letů, 3) pohodlí cestujících. Přiznám se, že mou prioritou č. 1 je sezení u okénka. Vůbec nechápu, jak je možné, že většině lidí je lhostejno, na kterém místě let stráví, a někteří dokonce preferují místo v uličce! Když je člověk zdravotně indisponován a potřebuje si sem tam natáhnout nohy, tak to dává smysl, ale jinak…? Všichni se pořád jako blázni hrnou na všelijaké vyhlídky a platí předražené vstupné na rozhledny, ale když pak mohou mít v ceně letenky výhled, o jakém se jim nesnilo ani na té nejúžasnější z nejúžasnějších rozhleden, vyberou si místo v uličce – chápete to? No nic, nebudu se s nimi zlobit, aspoň není tak těžké urvat si místo u okna :-)

bude pokračováno