Už zase do Indonésie - Surabaya

• 21.02.2021 09:00

20.3.2020

Mám rád jarní termiku, kdy v kabině za plexisklem ještě není takové vedro. A taky cestování, nejlépe do zemí, kam dopraváky pro střední tratě nedoletí. Díky zaměstnání jsem zatím byl v jedné a další, také kousek od rovníku, už se rýsuje. Před dvěma lety jsem touhle dobou prožíval velké změny. Z jedné školy mě vyhodili a nástup na druhou byl v nedohlednu. Najednou jsem měl tolik času, že mi spadla do klína možnost vycestovat, a to ne zrovna za humna (o tom již byla řeč v mém prvním článku). O víkendech jsem jezdil do aeroklubu a v týdnu po práci jsem nemusel nic, takže odpoledne jsme prohlubovali znalosti okolních cyklotras a večer znalosti produktů našeho pivovarnictví. Dnes vysedávám celý den u jednoho stolu, v jednom bytě, a když nespím nebo nepracuju, tvořím diplomku. Měl bych psát spíš o certifikaci GBAS pro přiblížení CAT II/III a budoucím vývoji optických přistávacích systémů, ale pod tíhou nemožnosti zajet si na „vlastní“ letiště po drahné době zalítat (a že počasí už by bylo) a neutěšeného výhledu na opuštění ČR v nejbližší době jsem myšlenkově spíš o ty dva roky zpátky…

Červenec 2018

Začátek léta, dva státní svátky, skoro všichni si na zbytek pracovního týdne vzali volno. V aeroklubu probíhá první letošní plachtařské soustředění, kterého se účastním spíš symbolicky. Čeká mě totiž daleká cesta, sice tento rok už počtvrté, ale tentokrát budu poprvé sám předávat zákazníkovi objednaný simulátor řízení letového provozu a školit místní personál v jeho používání pro výcvik řídících. Jsem z toho nervózní a chci mít pocit, že jsem přípravu nepodcenil, takže využívám klidu ve firmě a opakuju si veškeré testy a ovládání, kontroluju dokumenty a data. Další den si kradu pro sebe a časně ráno se kodrcám uskákanými okreskami na aeroklubové letiště. Létají se navijáky i aerovleky od rána do dopoledne, pak už je příliš horko pro motory, které i plachtaři (navzdory otřepané frázi „Glider pilots need no engines“) potřebují, aby se dostali do vzduchu. Přes největší horko se válíme ve stínu a v bazénu, přijímáme potravu, rozvíjíme vztahy vulgárním humorem a k dalšímu provozu se posbíráme až okolo páté. Po tak vyprahlém dni by bylo příjemné nechat si do krku zasyčet dvě tři piva s ostatníma u ohně a pak se vyspat na čerstvém vzduchu ve stanu, místo toho ale musím zpátky do města a brzy ráno do práce. Až jeden z těch příjemnějších dnů mi přinese můj první sólo vzlet v aerovleku. Naviják už sám létat můžu, aerovlek až dnes v podvečer, kdy už je vzduch hladký jako sklo. Hnízdím se v kabině, provádím úkony před vzletem a kontroluju, jestli jsem si sem nezavřel nějakou mouchu nebo dokonce vosu, což se mi už jednou stalo a nic příjemného to nebylo. Vlečná napíná lano, rozjíždí se a křídla větroně lehčího o instruktora se o poznání dřív opírají o vzduch a hukot podvozku utichá. Twin Astir je sám o sobě hodné letadlo a i v aerovleku je díky přednímu závěsu lana nezáludný (i když při aerovleku bokem k větru k zatáčce do směru po větru kolikrát výchylka křidélek nestačí a letadlo je potřeba do zatáčky rázně kopnout). Z otevřeného větrání proudí chladný vzduch provoněný lesem a obilím, vlečná mává, vypínám lano a nahlas si oddychuju, že jsem se ty monumentální tři zatáčky do 400 m QFE za vlečnou udržel. Aspoň pár zatáček si vykroužím, než se zařadím do okruhu. Twin si to za jemného šumění pluje stovkou jako v oleji, tohle mám na plachtění nejraději – jaká škoda, že se v této denní době nedají lítat přelety! Rozpočet kousek za práh dráhy, ať máme dost místa pro vzlet. S přistáním se mazlím, je to moje nejoblíbenější fáze letu. Jen zastavím a levé křídlo se zlehka opře o čerstvě posečenou trávu, vlečná najíždí, kamarád zapíná lano do závěsu a celé si to dám ještě jednou.

Můj první aerovlek v sóle

Je asi hanbou, že jsem takovou událost neoslavil hned a v souladu s aeroklubovými tradicemi a zbaběle prchnul domů, abych se ráno zas věnoval té malicherné práci a mohl tak o den později odletět pod rovník s klidem, že jsem udělal, co se dalo. Budiž mi omluvou, že to nebylo moje úplně první sólo a oslavu, která proběhla sice později, ale o to intenzivněji, jsem podstoupil po přeškolení na úžasný aeroplán VSO-10.

Moje první přistání s VSO-10

Letět do Indonésie počtvrté je už vlastně rutina. Litr dezinfekce z dutyfree je na osobu a týden rozumná výbava. Rychle si na letištní wifině pootevírat na mobilu všechny ty Letecké střípky, Paměti starého práškaře, Pilotní průvodce Nusantarou a další články, kterými se během cesty budu chtít zabavit, a tak mám v mobilním prohlížeči otevřených okolo třiceti karet. Užívám si pohledu na noční letiště a akceleraci při vzletu a pak už následuje jen obligátních pět a půl hodiny nudy do Dauhá, občas přerušených občerstvením. Příletová trať a přistání, konečně trochu povyražení. Zas ta vymražená oáza skla a betonu v poušti, zas ošahávačka od členů security, zas Dreamliner -8, zas (od oka dle palubní mapky) stejná trať do Jakarty, zas jsem prospal Indii, kterou jsem sice už sedmkrát přeletěl, ale nikdy ani nezahlédl. Ze stereotypu mě vytrhly akorát střevní potíže nezvykle brzy po příletu. Na záchody v Jakartě jsem vrazil jak serfař na tsunami, vlítnul do jediné volné kabinky, předtím stačil akorát vyslat omluvný pohled na uklízeče, co se tam chystal jít vytírat a jal se konat dílo zkázy. Když bylo dokonáno, chtěl jsem se omluvit, že jsem do něj skoro vrazil, ale než jsem tak stačil provést, on se s úsměvem a slovy „Thank you, sir!“ už nahrnul dovnitř s mopem v ruce.

A320 v Jakartě

Surabaya se mi zdá nějaká jiná. Poprvé jsem tu byl začátkem března, to bylo ještě v období dešťů. Tam, kde minule bujela svěží zeleň, je dnes jen popraskaná hlína s několika suchými stébly, ačkoli tu díky blízkosti oceánu není takové horko jako u nás. Simulátor je nainstalován a připraven ke školení, kterého se účastní několik instruktorů ATC. Na poslední dva dny výcviku k nám dokonce zavítají i řídící ze Surabaya Approach a Juanda Tower, aby novopečeným pseudopilotům simulovali elévy řízení letového provozu. Dny ubíhají velmi pozvolna. Ráno trvá, než se všichni sejdou, aby se přinejlepším po dvou hodinách zase rozprchli na oběd a modlitbu. A pak, až se posbírají po dvou třech hodinách jak švábi na pivo, školím už i tři hodiny v kuse. Za celý den strávíme na učebně i deset jedenáct hodin a z toho efektivně vynaložíme tři až pět, ale na to už jsem zvyklý. Školení probíhá vcelku hladce a jsem rád, že se ho účastní tolik instruktorů, můžou se tak učit navzájem jeden od druhého. Jeden z nich je velký letecký nadšenec, zná spoustu letadel produkovaných na území Československa a moje zmínka o EV-55, nástupci L-410, ho zaujala natolik, že se skoro zapomněl odebrat na odpolední modlitbu. Jinak v průběhu dne povětšinou od tabule vysvětluju ovládání simulátoru a jeho prostředí, odpovídám na dotazy a občas podstoupím teplotní šok při cestě pro občerstvení, když z učebny vysušené na devatenáct stupňů vystrčím nos na dusnou pavlač vypečenou na čtyřiatřicet. Líbí se mi, jak jsou všichni (zejména ti skuteční řídící) u vytržení, když vidí na přiblížení seřazenou sekvenci letadel s rozstupem 2,5 míle, když v praxi jsou zvyklí je oddělovat klidně po deseti. Jindy zas nechápu, proč na mě nechápavě hledí jak na idiota, když jim předvádím automatické létání příletových tratí (STAR) a jejich zadávání do databáze. Vůbec je nezajímá, že si práci pseudopilota mohou částečně zautomatizovat a pak díky tomu ovládat více letadel, tvrdošíjně se drží stále jen manuálního vektorování. Tohle jsem trochu pochopil, až když jsem si v jednom z článků p. Kopičky přečetl, co je běžnou praxí v indonéském ATC. Ale stejně mi ti lidé umí vykouzlit úsměv na tváři, když mám na sluchátkách tu naši výcvikovou approach a poslouchám koncert letecké frazeologie. A i když je to všechno jenom jako a jde vlastně o kooperativní logickou hru s několika čárkami, čísly a zkratkami na obrazovce (byť sofistikovanou a náročnou), stejně se mi nestává každý den, aby mi do rádia na moji žádost o nízký průlet nad dráhou skutečný řídící odpověděl:

„OK, go ahead, Sir!“

Z původního plánu školit i přes víkend na poslední chvíli sešlo a nám se tak znenadání naskytly dva volné dny. Že by přece jen šnorchl a potápěčská maska v kufru nebyla přílišným optimismem? Navrhl jsem odletět na Bali nebo Lombok, ale ať jsme kombinovali jak jsme kombinovali, rozumně nám to nijak nevycházelo, abychom mohli být v pondělí brzy ráno zpátky v Surabayi připravení testovat a předávat. Šéf se vyjádřil ve smyslu, že mu stačí zaplavat si v moři, které nebude úplnou stokou a já jsem vyslovil přání jet šnorchlovat někam, kde bude pod vodou k vidění i něco víc než jen písek a kameny (a odpadky jsem tím zrovna nemyslel). Na doporučení našeho jakartského přítele pana G. tedy v pátek večer sedáme do klimatizované Toyoty a necháváme se odvézt do města Probolinggo. Přestože je to asi jen 100 km, autem to trvá přes tři hodiny a když to mimo město rozvášníme na sedmdesátku, mám pocit, že skoro letíme. Ubytování je exkluzivní a za peníze, které by leckde u nás stačily sotva na tříhvězdu. Takhle narychlo byly v hotelu volné pouze prezidentské apartmány a mě by moc zajímalo, na kolik současně přítomných prezidentů byl Bromo Park hotel projektován – tři už každopádně mají na tento víkend smůlu. Celý apartmán má výměru asi trojnásobnou oproti bytečku, z kterého se s přítelkyní a kocourem budeme zanedlouho stěhovat. Koberec je tak vysoký, že si při cestě od lednice k posteli připadám, jako bych dnes už párkrát dezinfikoval. Koupelna kromě konvenčního vybavení nabízí i telefon hned vedle záchodu – těžko říct, jestli architekt počítal s tím, že si prezident bude chtít objednat donášku oběda už během ranního odkalování anebo si prostě jen udělal analýzu FMEA a vyšlo mu, že kdyby došel papír a zároveň přestala téct voda, mělo by to za následek katastrofický stav.

Zítra máme plout na Gili Ketapang, jediný ostrov v okolí. Je už pozdě, tak si jen dám sprchu, vybalím pár nezbytností a přečtu si, co je nového ve světě. Přestože Probolinggo na mě udělalo dojem menšího okresního města, s údivem čtu, že má okolo 220 tisíc obyvatel. A mezi hlavními českými zprávami se na mě směje titulek sdělující, že dnes se u pobřeží východní Jávy převrhla loď a následně se utopilo sedm lidí. Pro dnešek už dost internetu.

Ráno hned po snídani jedeme do přístavu. Doteď jsme se vyskytovali ve velkoměstech a letištních terminálech, tady je však bílá tvář atrakcí nevídanou a přestože měřím jen málo přes metr osmdesát, připadám si tu jak maják. o anonymním splynutí s davem si zde středoevropan může nechat jen zdát.

Přístav Probolinggo

Auto necháváme hned na okraji, u částečně potopených a úplně prorezlých vraků lodí různých velikostí. Dál, k těm plavbyschopným, už musíme po svých a než se tam prodereme, zastaví nás asi 268 lidí s žádostí o společnou fotku. Ale kdyby o jednu! Spíš jednu z každé strany, jednu jak se držíme okolo ramen a jednu jak si podáváme ruce. Je k nevíře, že i ti nejchuději vyhlížející lidé mají v nějaké části oděvu chytrý telefon. Nechci být za arogantního náfuku, tak se s nimi fotím a usmívám se jak blbeček, ale když už je to asi podesáté za tři metry chůze, se zoufalým výrazem už posílám okolostojící do horoucích pekel. Asi tomu bylo rozumět, protože se přestali tolik tlačit a i policista, který tu dohlíží na pořádek, kyne rukou, aby se lidé rozešli.

Při čekání na loď mě zaujalo několik barevných dřevěných kocábek kotvících u mola. Na palubu nakládají barely, pytle, bedny i klece s drobným zvířectvem a nad tím na zvýšené palubě sedí lidé. Nejsou tam žádné lavice, ani zábradlí, jen dřevěná paluba a metr nad ní plátěná střecha coby ochrana před rovníkovým sluncem. Tak si říkám, že snad pojedeme něčím, co aspoň vyhlíží trochu bezpečněji...no a nakonec jsme jeli přesně tím.

Na palubě bylo možné pohybovat se pouze po čtyřech a normálně posadit se tam kvůli nízké střeše nedalo. Tak jsem si lehnul na bok jako na gauči, chytnul se krajního prkna a doufal, že to na moři nebude moc házet.

Vyjíždíme z přístavu

Jen jsme vyjeli z přístavu a barva vody se začala z hnědozelené měnit na modrou, všimla si mě nějaká dívka v šátku z druhé strany paluby. Můj nezaujatý výraz nezafungoval, protože začala po čtyřech kličkovat mým směrem mezi povalujícími se lidmi. Její knírek by na rozdíl od toho mého po třísknutí dveřmi neopadal, uměla pár slovíček anglicky, představila se jako Ayu a chvilku jsme vedli primitivní konverzaci. Obával jsem se, že se bude vykecávat dlouho, ale naštěstí jí v tuto chvíli stačilo selfíčko a pak se zas odplazila. Přistáli jsme na západní straně ostrova u úzkého cípu písečné pláže, z moře foukal příjemný teplý vítr a já pocítil velkou euforii, že mám před sebou volný den v tak netuctových a vzdálených končinách.

Gili Ketapang

Z lodi jsme po žebříku sestoupili přímo do moře a k pláži se posledních pár metrů brodili teplou vodou do půli stehen (někteří až do půli břicha). Pláž, která z dálky vypadala pohádkově, je celá poseta drobným odpadem. Přejít ji k moři naboso je pro obuví rozmlsaného člověka takřka nemožné, tak si za pět tisíc IDR kupuji žabky a nesundávám je ani ve vodě.

Přestože jsme během osmikilometrové plavby přes otevřené moře žádné záchranné vesty neměli, teď si je na těch 200 m od břehu nasadit musíme - přes to prostě loď nepluje. Lodivod u každého zkontroluje správné zapnutí vesty, znovu nastartuje motor, z kterého se ozývá neuvěřitelné mlácení a za okamžik nás vysazuje na prvním spotu, kde si všichni vesty zase sundáváme a skáčeme do vody. S potěšením zjišťuju, že pod hladinou je vidět desítky metrů daleko. U břehu je jenom písek, hromada muslimských šátků, pár ježků a sem tam nevýrazná menší ryba, tady dál jsou ale i koráli a hejna různobarevných rybek, Nema a Dory nevyjímaje.

Šnorchlování u pobřeží Gili Ketapang

Po nějakém čase lodivod velí zpět na palubu a už celou naši skupinku včetně Ayu veze na další spot. Takhle jich vystřídáme pět a pak se vracíme na pevninu poobědvat rukama v slaměné chýši pár opečených ryb s rýží. Po strávení skromného oběda se cachtáme v mělkých pobřežních vodách až do odjezdu zpátky do Probolingga, kde si projdeme mangrovy po dřevěném chodníku, sejdeme dolů do bahna podívat se na rybí pasti a nakoupíme pár suvenýrů.

Mangrovy Probolinggo

A už zase slunce bez varování padá za obzor - tentokrát ne do oceánu, ale do národního parku Bromo, kam se vypravíme nazítří. Restaurace, kam se vydáváme na večeři, je pro mě dalším z obskurních kousků místní architektury.

A v tomto duchu večeříme

Ráno balíme kufry, po snídani je nakládáme do auta a z nadmořské výšky 25 m se vydáváme přímo ke Gunung Bromo. Pomalu šplháme klikatými silničkami skrz lesy, zapadlé vesničky a zamlžená údolí. Kochám se výhledem s hlavou z okna a protijedoucí domorodci na skútrech nám nadšeně kynou na pozdrav.

Cestou na Gunung Bromo

Okolo dvou tisíc metrů nad mořem už naší atmosférické Toyotě dochází dech a do strmých stoupání se plazí stále neochotněji. Až v jedné větší vesnici na nás zatroubí teréňák, ze kterého vyskakuje sympaťák v teplé bundě s logem národního parku a v žabkách. Zuřivě gestikuluje a vysvětluje nám, že k sopce se nemáme šanci s takovým autem dostat a že on nás tam za sto tisíc IDR na osobu odveze. Ještěže je s námi pan G. Tady by angličtina byla bez šance a já v bahase umím jenom poděkovat a říct si o odvoz na letiště.

Soukáme se do toho offroadu a na mě, vzrůstem nejvyššího, zbývá kluzká koženková lavice bokem ke směru jízdy a bez pásů. Řidič se s tím nemaže, zátah je mocný a na lavici mám problém se udržet. Stačí se na chvilku pustit madla a už jedu k zadním dveřím. Na panelce to ještě jakž takž jde, ale jakmile vjedeme na prašnou pláň pod sopkou, tak co výmol, to náraz hlavou do stropu s frekvencí zabezpečovacího zařízení na železničním přejezdu. Stropnice nade mnou je dost vymačkaná a ztvrdlá, zdaleka nebudu první, kdo si v tomto autě způsobí otřes mozku anebo frakturu krční páteře.

Stanice poníků na sopečné pláni

Míjíme stanoviště s poníky, na kterých je možné vyjet přímo na sopku. To by nám ale časově nevycházelo, tak pokračujeme přes sopečnou pláň až do lesa, odkud šplháme na horskou vyhlídku přímo naproti sopce. Nahoru vede místy neuvěřitelně úzká a strmá klikatá cesta, na které se teréňáky míjí na pár centimetrů a v dost šílené rychlosti. Raději se ani nedívám, jak blízko okraji jedeme.

Taková normální zatáčka

Standardní prostor na vykřižování

Je to dobrý, jsme nahoře!

Ale scenérie nahoře je naprosto dechberoucí. Nemůžu se nabažit toho úchvatného divadla, při kterém opar střídavě poodhaluje jednotlivé vrcholy okolo nás. v jeden moment se před námi vynoří placatá kouřící hora, která dvěma roky vybuchla.

Gunung Bromo

Vyhlídkou prochází prodavač roušek, prý proti sopečnému prachu. v dechu ale nic necítíme a na nikom v okolí jsme je neviděli, tak si je ani přes extra výhodnou cenu pět set IDR nekupujeme. Kdybychom tak tušili, že za rok a půl budeme s tím hadrem na ksichtu existovat běžně.

S údivem zjišťuji, že jsem se stačil párkrát rozhlédnout a už jsme tu přes dvě hodiny. Je třeba pomýšlet na návrat, kromě cesty k našemu autu se ještě musíme do večera dostat do Surabayi. Tak zase naskákat do toho dunícího vehiklu a přežít pekelnou jízdu dolů. Brzdíme hlavně motorem, což má za následek vibrace našich lebek už po pár minutách. A před ostřejší zatáčkou, když řidič ostřeji přibrzdí, už letím hubou mříži vstříc. Vylézt ven pod kopcem v jednom kuse je opravdu úleva. Ve vesnici si ještě dáváme expreso (kávoví fašisti by zde dostali psotník) a králičí satay a pak už jen „rychle“ směr Surabaya, jsou to další tři hodiny cesty.

Část kávové nabídky

Myslel jsem, že mě dnes čeká už jen večeře, sprcha a postel, ale kdepak! Na tu večeři nás pan G. vzal do restaurace v obchodním centru, kam jsme mimochodem šli i okolo prodejny obuvi Baťa. Jídlo sice skvělé, ale pan G. nás už jaksi opomněl upozornit, že si nezvládá zapamatovat, kam zaparkoval a normálně ho po nákupech k autu naviguje manželka. Osmipatrový obchoďák je bludiště s mnoha parkovišti, které většinou ani nejsou vzájemně propojeny a z jednoho na druhé se dá dostat jen přes ten obchoďák, který už je v půl jedenácté večer z poloviny pozhasínaný a ani eskalátory nejezdí, a tak po nich musíme běhat po svých. Aspoň že alarm ještě není zapnutý. Tři čtvrtě hodiny nám trvalo, než jsme to zpropadené auto našli.

Standardní hustota avokádového džusu. Brčko stojí na kostce ledu pár centimetrů pod hladinou.

To ale neměl být konec. Ráno jsem zaspal, protože jsem si v polospánku típnul budík. Pak mi nešla nasadit jedna kontaktní čočka a když jsem se konečně vypotácel z pokoje, měl jsem pořád ještě solidních dvacet minut na to, abych se nasnídal. Jenže to by si ze mě nesměly dělat srandu všechny tři výtahy, které vesele projížděly mým patrem a stavěly všude okolo, jen mně ne. Restaurant byl v osmém patře, já v šestadvacátém a kromě výtahů se dalo dolů dostat jen po požárním schodišti, ovšem otevření dveří by spustilo požární alarm, což se nám už povedlo posledně v Jakartě. Čekal jsem tedy absurdních osmnáct minut na výtah a skřípal při tom zubama. Na snídani jsem stihl akorát spálit si hubu kafem a zhltnout dva koláčky. Řidič pro nás přijel, jaká náhoda, na čas. Poprvé a naposled za ty čtyři týdny, co jsem v Indonésii celkově pobyl.

Přejímací testy se protáhly, ač bez zádrhelů, do pozdního odpoledne. Když jsme konečně podepsali protokol, že je vše v pořádku a zákazník přebírá dílo bez výhrad, musel jsem jít ven nadýchat se vzduchu, který neprošel klimatizací. Společnost mi dělal jeden z techniků, od kterého jsem se dozvěděl, že je z Bandungu, má PPL a ačkoli velmi toužil po synovi, aby mu mohl dát jméno Boeing, narodila se mu dcera a té dal jméno Cessna (to fakt nekecám). Já mu na to řekl, že dcera má štěstí, že se nerozhodl pro Belugu nebo Skyvan, že by se pak ani nevdala. A on se rozchechtal a dal mi za pravdu. Utkvěl mi v paměti a kdykoli později jsem byl někým nařčen, že jsem až moc velký magor do letadel, vytáhl jsem na něj tuhle historku.

V Surabayi Jumbo...

...a v Jakartě už jen Jumbolino

Spánkový deficit trochu srážím cestou do Jakarty. Po startu z dráhy 10 levou zatáčkou na uchu přelétáme přes Surabayu a pak si pamatuju až drcnutí o dráhu v Jakartě a hukot reversu naší A320. Mám hroznou chuť dát si šláftruňk a pokračovat v komatu, ale od dopití zbytku dezinfekce mě dělí ještě skoro dvouhodinové jednání v hotelové lobby ohledně další možné zakázky. Spát jdeme hodně po půlnoci, naštěstí linka do Dauhá odlétá až v devět.