Frankfurt 1. 6. 2019

• 11.08.2019 09:15

Reakce na můj článek o výletu do Amsterdamu byly různé. Těm, kteří na mě po jeho přečtení nezanevřeli, si dovoluji nabídnout další povídání. Už bych jej málem nazval „Amsterdam 2“, to by však nebylo úplně přesné. Tentokrát mé kroky (rozuměj trasa letadla) směřovaly do Frankfurtu nad Mohanem. Jenže jaká to náhoda – tam i nazpátek se letělo s přestupem v Amsterdamu. Proč ne – trošku se prolétnout nikdy neuškodí. A když je to levnější než přímý spoj, tak už vůbec ne. A pokud jde o KLM, o své lásce k modrým letadlům jsem se květnatě rozepsal už minule.

Tak tedy: přes letušku.cz jsem si zakoupil letenku a nadšeně si několikrát dokola pročítal plán cesty. Najednou jsem však narazil na podivnou věc: u každého z letů byla poznámka „snack or brunch“, jen u prvního letu tato poznámka chyběla. Zaraženě jsem na to koukal. Ne že bych nevydržel hodinu bez jídla, ale spíš mi na tom cosi nesedělo. Že by nějaká chybka? Vše se vysvětlilo ve chvíli, kdy můj zrak sklouzl o řádek níž: operated by Czech Airlines.

Čekají mě dva lety klasikou – Boeingem 737-800 (první a poslední let) a dva lety Embraerem (první 175 a druhý 190), v nich jsem zatím jaktěživ neseděl.

1. června, tedy na den dětí, jsem v brzkých ranních hodinách vyrazil na letiště, a přestože se samozřejmě letělo z terminálu 2, vystoupil jsem z autobusu už na jedničce, abych si naše krásné letiště prošel. Nedokážu přesně říct proč, ale ruzyňské letiště mám rád. Je takové poklidné, přehledné, příjemné, čisté. Má atmosféru, jakou jsem zatím na žádném jiném letišti nezažil.

Absolvoval jsem bezpečnostní kontrolu a prošel se až na konec prstu C, odkud je krásný výhled na plochu. Zrovna tudy kamsi táhli ještě viditelně rozespalou A330 OK-YBA. Takhle po ránu je zdejší atmosféra snad nejkrásnější.

Teprve po nějaké době mě napadlo podívat se, z jakého gatu mi to vlastně letí. C12 – počkat, to je po schodech dolů. To budeme boardovat autobusem? Moc jsem to nechápal, protože volných nástupních mostů tu bylo víc než dost. Ale jinak mi to bylo vlastně fuk, nastupovat po schodech má taky svoje kouzlo. Pokud neprší samozřejmě.

Stál jsem v zadní části autobusu a byl trochu vyjevený. Jednak jsem vizuálně zjistil, že kromě dvou tuzemských ATRek, jednoho DHC Eurolotu a čtyř Ryanairů na stojánce žádné jiné letadlo není, a druhak nás autobus vezl tak trochu podivným směrem. Co má toto znamenat? Pro jistotu jsem koukl paní vedle mě přes rameno na její boarding pass, abych se ujistil, že jede tam co já, a že jsem se třeba nedopatřením neocitl na palubě autobusu letištní exkurze. A pak přišla dvě překvapení po sobě. To první bylo, že autobus nás vyplivl před cargo terminálem, a to druhé, že zde na nás čekala OK-YBA.To ji sem ped chvílí táhli pro nás! Příjemná změna typu.

Po nástupu cestujících ještě proběhly nějaké čachry s místy, něco jako škatulata hejbejte se, ale mě se to naštěstí netýkalo, sedadlo 32A mi zůstalo. Místo očekávaného výhledu na klapky jsem koukal na motor, což mi ani trochu nevadilo. Na motory by se dalo koukat snad donekonečna, kór když jsou tak pěkně červené, jako má YBA.

Samotný let proběhl příjemně, A330 je fajn. A člověk si navíc připadá velmi důstojně, když z ní v Amsteramu (opět po schodech!) leze ven. I když tam je to všem samozřejmě úplně putna.

Na Embraer 175 jsem se těšil. Mám rád malá letadélka, člověk (alespoň já určitě) si v nich víc uvědomuje tu krásu z pohybu ve vzduchu. A když trochu zafouká boční větřík, nemusím už ani chodit na Matějskou.

Foto: Dawe

Je fakt, že asi ne úplně všem se to líbilo. Ti, kteří využili sáčky na zvracení (podle zvuků ozývajících se z přední části kabiny byli minimálně dva), byli jistě rádi, že let byl takhle kratičký. Letušky akorát stačily rozdat svačiny a už se zase klesalo. To ani nebyl let, to byl jenom takový letíček.

Vsadím se, že frankfurtské letiště je jediné na světě, kde v duty free shopech prodávají párky. Inu, proč ne.

Chvíli jsem váhal, zda se vůbec vydávat do veřejné části letiště. Zanedlouho mi to letí zpátky do Amstru, má to vůbec cenu? Ale jo. Aspoň si nechám vytisknout novou palubní vstupenku, to pdf se mi do sbírky boarding passů přece jenom nehodí. Nechtělo se mi stát frontu u přepážky, tak jsem zvolil samoobslužný kiosek. Ten považuji za dobrou vychytávku, akorát pokaždé trnu, abych uvnitř nezapomněl občanku/pas.

Foto: Dominik Hanke

S novou palubní vstupenkou jsem se vydal zpět ke gejtům. Bezpečnostní kontrola proběhla v klidu, nebylo tu touhle dobou ani moc lidí. Pohoda. A dokonce člověka nenutili sundávat si pásek, to na mě vážně udělalo dojem!

Krátce před tím, než začal boarding, jsem zjistil nepříjemnou věc. V samoobslužném odbavovacím kiosku jsem zapomněl OP. Tak to jsem teda pako. Vždycky s sebou pro jistotu vozím i pas, takže nenastala žádná katastrofa, ale teda že bych toužil po tom obíhat úřady, to ne.

Jak jsem tak v duchu oplakával ztracnou občanku, vůbec jsem si nevšiml, že podle plánu už se mělo dávno nastupovat, ne-li odlétat. Nejprve jsem se vyděsil, že čekám u špatného gatu, ale byl jsem správně – jen se nikdo neobtěžoval oznámit, že odlet bude opožděn.

Jak plynul čas, začala ve mně narůstat nervozita. Jestli se hned nepoletí, nemusel bych stihnout v Amsterdamu návazný spoj do Prahy. Na přestup tam mám hodinu a půl a už teď máme skoro hodinu zpoždění.

Po dalších několika minutách přiběhla paní a začala křičet, ať se všichni přesunou k jinému gatu. To jsme udělali, ale nefungoval zde scanner palubních vstupenek. Zaměstnankyně s tím pár minut zápasila, ale a nakonec mávla rukou a celou skupinu pustila jen tak. Boardovalo se opět autobusem, což znamenalo další ztrátu drahocenného času. Po ohlášení „boarding completed“ kapitán zahlásil, že jsme zmeškali slot, takže musíme čekat. Cítil jsem, že se začínám potit.

Let mám trochu v mlze, ani si pořádně nevybavuju, jestli jsem dostal toust se šunkou nebo se sýrem. Myslím, že jsem si dal pivo. Podával se Heineken.

Foto: jivo

Krátce poté, co stevardky posbíraly krabičky od sendvičů a kelímky, pilot oznámil, že za deset minut přistaneme, ale pak nás čeká ještě zhruba patnáctiminutové pojíždění. Když se daří, tak se daří. Měl jsem dojem, že dráha, na kterou jsme dosedli, už snad ani nepatří k letišti; budovy terminálů jsem zahlédl až někde na vzdáleném horizontu. Posádka využila čas strávený jízdou po pojíždějčkách k tomu, aby informovala cestující o tom, kdo všechno „missed connection“. Vyjmenovávala různé destinace a mezi cestujícími to pokaždé zašumělo. Spoj do Prahy letuška zařadila do kategorie těch, které se možná ještě stihnou. A rovnou oznámila i gate – C12. Z cé dvanáctky jsem ráno odlétal z Prahy, hezká náhoda.

K mému zklamání se i tentokrát vystupovalo po schodech a k terminálu jelo autobusem. Za normálních okolností by mě to nechalo chladným, ale tentokrát mohla být každá minuta osudná.

Když autobus zastavil u budovy terminálu, vyběhl jsem a běžel a běžel a běžel. A plynule doběhl až do letadla. Vřítil jsem se dovnitř udýchaný a zpocený, zejmě i smradlavý, ale šťastný, že jsem to stihl. Pak jsem ovšem zjistil, že mé místo 22F je obsazeno někým jiným. Co tam ten nádiva dělá? Nebo jsem snad naklusal do špatného letadla? Probodáván zvědavými pohledy ostatních cestujících jsem dotyčného upozornil, že sedí na mém místě. Pán odpověděl, že sedí správně. Požádal jsem ho, aby zkontroloval svou palubní vstupenku. Přece nemůžeme sedět na jednom místě dva. Pán vytáhl boarding pass a ujistil mě, že sedí správně. Jak je to možné? Porovnali jsme naše palubní vstupenky. Teprve pak se ukázalo, že celou dobu obtěžuju člověka, který sedí na místě 22A, a mé místo 22F je volné. Inu ostuda. No nic.

Let proběhl v pohodě, vajíčkový wrap taky.

Krátce po desáté hodině jsem byl zase tam, odkud jsem ráno odlétal.

Opustil jsem letadlo a šel na policii nahlásit ztrátu občanského průkazu.