Nečekaná nezvyklá služebka - Indonésie

  • 21.07.2019 09:00

Do letadel jsem byl blázen od dětství. Jako batole jsem stavěl letadla z lega, jako školák modely plastikové, volně létající i funkční, rádiem řízené. Na počítači jsem hrál většinou jen letecké simulátory a rovněž literaturu jsem četl především psanou piloty, a to od doby před 2. světovou válkou po dnešek. Za vysokoškolských studií jsem si způsobil průkaz pilota větroně, zaplacený převážně z brigád ve fabrikách u pásů, ve skladech hypermarketů a příležitostným překládáním technických manuálů. Nedlouho potom jsem náhodou získal práci ve firmě zabývající se výcvikovými simulátory pro řízení letového provozu a po jednom magisterském fiasku se rozhodl to ještě zkusit na leteckém provozu. Ač na okázaleji (a často také sprostě a s despektem) nazývané pozici, jsem taková lepší sekretářka, co stále mimo jiné píše uživatelské manuály, občas zaveze prádlo do prádelny, vyzvedává kolegy na letišti a to vše na půl úvazku. Ale co? Dělám v letectví a to se počítá.

Právě díky potřebě udělat nové uživatelské manuály jsem se dostal k simulátoru ATC a měl možnost se jej naučit ovládat, kreslit mapy vzdušných prostorů a letišť, vytvářet scénáře cvičení, dělat databáze výkonů, hledat informace v AIPech, kontrolovat shodu 3D modelů letadel a letišť s realitou, a tak jsem nemálo pracovního času strávil hraním s touto hračkou pro velké kluky, objevováním, co se jak dělá, navrhováním, co a jak zlepšit, a testováním, zda vše funguje, jak má. Nutno podotknout, že všechno stále neznám a mám se ještě hodně co učit.

Jako ve všem, i tato mince má dvě strany a rozdíl mezi nimi je propastný. Jedna strana je už hodně špinavá, zašlá a vypadá, že už prošla sedřenýma rukama polovině Asie, ale ta druhá se stále ještě leskne leskem téměř ražebním. Přes všechny huráakce a situace, kdy můj krevní tlak vyletěl výš než raketa Falcon Heavy, a s vědomím, že všude se něco najde a nikde to není růžové, můžu prohlásit, že dělám, co mě baví, v příjemném kolektivu a dostávám zaplaceno, že kromě živobytí i na radosti světské a plnění snů zbývá. Vážím si toho, protože v tom našem pupkatém národu se najdou zástupy takových, co se dvakrát tolik nadřou na poloviční plat a o nějakém pocitu seberealizace nebo přátelství s kolegy se jim ani nesní. Měl jsem štěstí, alespoň teda zatím...

Únor 2018

Před měsícem mě vyrazili ze školy. Je to vlastně vysvobození, aspoň teď můžu pracovat naplno a nebýt otrávený z toho, že všechno dělám pořád jen tak polovičatě. Co mi ale chybí ke štěstí, je pořádná služební cesta, která mě stále míjí. Ne na otočku na letiště, tam už jsem jel stokrát někoho zavézt na odlet anebo vyzvednout po příletu, většinou z nějaké obskurní destinace. Rád bych vyrazil do světa na zkušenou zúročit nabyté znalosti. Lákají mě neobvyklé, autentické a vzdálené kraje, které jsou na hony vzdálené kýčovitým vyumělkovaným obrázkům z katalogů cestovek. Chci vyletět ven, je mi jedno kam, hlavně daleko.

4. března 2018

Jsem na víkend u rodičů, kteří zrovna nechávají rekonstruovat dům, a tak dočasně bydlí ve starém domku po dědečkovi a babičce. Je po nedělním obědě, utírám umyté nádobí a moje nálada moc dobře koresponduje s tím pochmurným deštivým počasím za velkým oknem do zahrady. Na dotazy rodičů si nakonec připouštím, že vlastně závidím kolegovi, který zítra letí do Indonésie. Kolegovi, který dělá prakticky tu stejnou práci co já, s tím rozdílem, že nastoupil až po škole a od začátku na plný úvazek. Já, donedávna student s polovičním úvazkem, jsem v očích šéfa nejspíš ještě málo zapracován, i když tvrdil, že se mnou v nejbližší budoucnosti na služebky počítá, když jsem se s velikým sebezapřením (nesnáším vtíravost a podlézání) nedávno byl zeptat, jestli bych taky mohl někam vyjet.

A zrovna do Indonésie! Do země, která mě fascinovala už roky zpátky při sledování přírodovědných dokumentů. Tropy, džungle, sopky, samé ostrovy, úplně jiný svět. Ano, sice jen na otočku a nebude čas na výlety, ale snad by se dalo po práci zběhnout na exotický drink k móři (nemohl jsem být více naivní). Žádná složitá práce, jen dívat se a učit, představit simulátor potenciálnímu zákazníkovi a poznat místní instruktory řízení letového provozu. A ještě k tomu letět Dreamlinerem, mým nejoblíbenějším dopravákem! Proč mě to jenom míjí.

5. března 2018

Deštivé ráno 7:30. Venku vlezlá vlhká zima, mlha z okolních lesů, taktak dobíhám na trolejbus, ještě napůl spím, ale aspoň se těším na to kafe a snídani v práci - základ radostného života je schopnost radovat se z maličkostí. Do sluchátek pouštím Audioslave a svět je už trochu veselejší. Ještě než se dostaneme do klasické ranní zácpy, pípne mi lakonická smska od kolegy.

„Mam horecku, letel bys misto me? Jinak poletim.“

To si snad dělá srandu. Hrkne ve mně, nevěřím vlastním očím, odepisuju, že ano, ale nedovoluju si podlehnout euforii. Až v momentě, kdy přijdu do kanceláře, kde kolegyně zrovna domlouvá s šéfem po telefonu detaily mojí letenky, jsem ochoten uvěřit, že dnes v 16:30 skutečně odlétám. Očkován na to jsem, takže snídaně se nekoná, beru auto, kufr a rychle zpátky domů se sbalit. Cestou se ještě stavím v optice pro roztok na kontaktní čočky ve 100ml balení a za chvilku už spěšně hážu krámy do kufru uprostřed našeho 32m2 bytu, který jsem teprve před hodinou opustil v očekávání úplně obyčejného pondělka. Přestože sám čerstvý pilot - plachtař, nikdy jsem neletěl dopravním letadlem a teď mi znenadání spadlo do klína sedm letů během šesti dní, a z toho čtyři dálkovky.

Obrázek 1 - K cestám připraven

O pár hodin později už se řítíme malým pětiválcovým volvem směr Letiště. V terminálu si připadám jak vesničan, co se tady nečekaně objevil, když u JZD v Kelčanech omylem nastoupil do špatného autobusu. V dutyfree pokládám na pás dezinfekční Beefeater, prodavač naskenuje boarding pass a já v jakémsi zadumaném rozpoložení lahev mimoděk beru do ruky a hotovím se k odchodu. Z letargie mě tři kroky za pokladnou probírá až volání prodavače: „Halo, halo! Did you forget to pay?“

Odpolední Dreamliner do Dauhá vyhlíží jako voňavá a růžově nasvětlená zoo, jen místo zvířat jsou tu exempláře světových národností. Arabové s dětmi, Asiaté s ještě více dětmi, seversky vyhlížející blonďák, francouzský pár a československá skupinka buranů, kteří se v domnění, že tady jim už nikdo nerozumí, baví jako doma v zaplivané čtyřce U Kaštanu a dostatečně nahlas, aby se slyšeli přes obě uličky.

V PAčku zazní Boarding Completed a je to tady. Pushkára vytlačí Dreamliner ze stojánky, motory se pomalu rozeznívají, piloti zacvičí s mechanizací a pojíždíme na holding. Opravdu se dají okýnka Dreamlineru elektricky zatmavit? Dají, ale na start musí být odestřeno. Chvilka vyčkávání, najíždíme na dráhu, motory zabouří na vzletovém výkonu a mně přeběhne mráz po zádech - sice to nemá odpich větroně při navijákovém startu, na druhou stranu větroň nevyluzuje takový krásný kravál. Pocit jakékoli turbulence rovněž zcela chybí a let je pro mě nezvykle klidný. Teprve na příletové trati nad Perským zálivem Boeing provede pár ostřejších zatáček a já mám konečně pocit, že fakt letím v letadle. Po pěti a půl hodině skoro ortodromického letu přistáváme velice pozitivně na dráhu 34R letiště Hamad a při výstupu znechuceně zírám, co jsou cestující schopni udělat za pět a půl hodiny z čisťounkého, vyvoněného letadla.

Obrázek 2 - Noční Dauhá

V terminálu projdeme vskutku důkladnou osobní prohlídkou a po dvou hodinách podřimování u gatu nás autobus vyloží do horké arabské noci na vzdálené stojánce u dalšího Dreamlineru. Ze země, vedle toho majestátního, širokotrupého a krásně tvarovaného stroje s velkými motory, je to záživnější pohled než shora přes sklo gatu.

Noční linka do Jakarty není tak moc obsazena, takže na devítihodinový let máme ve dvou k dispozici tři sedadla. Kapitán před startem srandovním rozvážným hlasem, jako kdyby vyprávěl pohádku, promluví:

„Hello, this is...captain. I have my colleague here.........Kevin. We will fly together to...Jakarta.“

Sotva po startu usnu, stevardky už rozváží snídani. Nějak brzo, ne? Nacpu do hlavy palačinku, bagetku s máslem, zapiju to džusem a znova upadám do komatu. Kdyby mi včera někdo řekl, že zítra budu usínat v Dreamlineru Qatar Airways mezi Ománem a Indií, asi bych si poklepal na čelo.

Po pár hodinách přerušovaného spánku se probouzím daleko za Indií. K Indonésii to na displeji v sedačce vypadá kousek, tak jak je možné, že je venku pořád tma? No jasně, to je ta taktika palubního personálu - nakrmit cesťáky, dát jim nachlastat a pak zatmavit okna, aby spali a neotravovali. Beztak ještě snížili tlak v kabině o pár desítek hPa :-). Jen co odestřu, naskýtá se mi nádherný výhled na nekonečný oceán pokrytý řídkou oblačností a zanedlouho i na severovýchodní pobřeží Sumatry plné zálivů pod řadami kumulů.

Obrázek 3 - U Sumatry

Už jen asi hodinka a půl, dávám si kafe a provádím ranní hygienu na WC. Jen vylezu z kabinky, slyším, jak motory snižují výkon, začínáme klesat a po pár manévrech dotáčíme finále dráhy 25R letiště CGK neboli Cengkareng, jinak také Soekarno-Hatta Jakarta.

Obrázek 4 - Na finále 25R

Obrázek 5 - Někde na stojánce

Už v nástupním mostu jde trochu cítit to cizí podnebí. V klimatizovaném terminálu dostáváme víza výměnou za pár dolarů, probojujeme se k pásu, ale zatím jezdí jenom krabice v různých stádiích rozkladu, ošuntělé tašky a dokonce plata balené vody v třídecových flaštičkách. Kdo se proboha vláčí letadlem s balenou vodou? Konečně taháme bagáž a zamíříme k východu, kde stojí špalír taxikářů, kteří mezi sebou asi soutěží, kdo dýl vydrží co nejhlasitěji hulákat TAXI!!!!

Východ z terminálu je pořádná facka. Jako bych vlezl do tropického pavilonu v zoo ve Dvoře Králové. Ani ne tak hrozné vedro, ale dusné, těžké vlhko a ve vzduchu jako bych kromě smogu cítil i ty cizokrajné rostliny. V davu lidí nalézáme ceduli s našimi jmény, kterou třímá náš pan Spojka. Usmívá se, srdečně nás vítá a vede nás na stanici nadzemky. Zde se musím smát místním policistům, kteří mají na pažích nášivky s nápisem POLDA. Mám nutkání si je vyfotit, ale raději tak nečiním.

Obrázek 6 - Terminál Soekarno-Hatta

Obrázek 7 - Nášivky policistů (z ebay.com)

Nadzemka má klasická kola s pneumatikami a jezdí po betonových drahách. Nevím, jestli je to běžné, já jsem něco takového nikdy neviděl. Na druhém terminálu zamíříme do občerstvení s výhledem přímo na stojánku. Na doporučení pana Spojky si dávám místní čaj, ten mě prý nakopne víc než káva. U jídel jsou naštěstí obrázky, tak zkouším poprvé Nasi Goreng. Čaj je výborný, chutná jako černý s mlékem a je dost sladký. Čekám na jídlo, popíjím a sleduju ruch venku na stojánce a užívám si ten pocit být na úplně opačné straně planety, dýchat tropický vzduch provoněný dešťovou přeháňkou a mít před sebou další části cesty. Když si představím, že bych teď jako donedávna v tuto dobu seděl ve vydýchané učebně u komplu a snažil se zoufale splácat nějaký paskvil do matlabu, cítím na tváři spokojený úsměv.

První zkušenost z Indonésie - pokud při objednávání jídla zdůrazníte, že ho chcete „not spicy“ nebo „no chilli“, stejně ho dostanete pikantní, ale jen tak, aby koření doplnilo chuť jídla a nepropálilo vám žaludek i jiné části trávicího traktu. Pokud však zmíněné fráze nezdůrazníte, či dokonce naivně žádáte „spicy“, spláčete nad výdělkem přesně ve smyslu „správné chilli pálí dvakrát“. Stejně tak nápoje. Čaj, kávu i džusy z čerstvého ovoce tu hodně sladí, a tak je lepší požádat o „side sugar“, tekutého cukru vám donesou asi pět lžiček v konvičce zvlášť a nikdy jsem ho nepoužil víc jak půl lžičky. A rozhodně není od věci zdůraznit „no ice“, člověk si nemůže být jistý, jestli ho dělají z balené vody. O tři dny později v Makassaru se mi nepříjemně vymstilo, že jsem na to zapomněl.

Obrázek 8 - Čekáme na přeskok do Surabayi

Je čas se přesunout ke gatu k poslednímu odletu. Máme sice místa k okýnkům v Airbusu A320neo lowcostu Citilink, ale nenapadlo mě, že se tady u rovníku stmívá takhle brzy. Zhruba v sedm večer startujeme z dráhy 25R do Surabayi a už je úplná tma. I tak je ten pohled ven, na noční Jakartu protkanou mnoha silnicemi, na kterých nekonečné proudy aut vytvářejí iluzi krve kolující tímto velkoměstem, skutečně impozantní. Tady žije víc lidí než v celé naší republice! Jen co prolétneme vrstvou oblačnosti, monotónní zvuk motorů mě opět uspává, z firmy jsme včetně časového posunu vyjížděli před třiceti hodinami a fakt se už těším do koupelny a do normální postele. Probouzí mě až bouřky u Surabayi, blesky všude okolo osvětlují pobřeží a konečně sedáme na dráhu 28 letiště Juanda. Za necelou hodinu nás taxík Blue Bird vysazuje u hotelu a po krátké peripetii se zmateným počtem pokojů nás konečně vítá sprcha, dezinfekce Beefeaterem a měkká postel.

Obrázek 9 - Výhled z hotelu - bazén je v 8. patře

Obrázek 10 - Výhled z pokoje

Ráno se vstává těžko. Díky únavě jsem sice usnul rychle, ale stejně má můj organismus o 6 hodin méně. Trochu mi to ulehčuje vskutku pestrá snídaně a u jídelních várnic a ohřívačů dokonce potkávám i bělochy. Nechávám si připravit omeletu a pan Spojka mi mezitím ukazuje, jak se loupe rambutan.

Obrázek 11 - Hotelová snídaně

Přestože Zákazník sídlí nedaleko, šéf s panem Spojkou mě s úsměvem vyvádí z omylu, že tam půjdeme pěšky. Po pár stech metrech v taxíku už chápu proč - prostory pro chodce zoufale chybí a o přechodu pro chodce tady asi nikdy neslyšeli. Šestiproudovou silnici před hotelem bychom neměli šanci přejít a autem trvá 20 minut, než vůbec přijedeme na nejbližší křižovatku, otočíme se a ocitáme se zpátky u hotelu, ale už na druhé straně silnice. Pak už je to jen kousek rozbitými uličkami, kde po dešti stojí místy i 20 cm vody.

U Zákazníka je vidět, že tady se letadly opravdu zabývají. Jen co nás přivítá skupinka instruktorů a lidí z vedení, spouští se z oblohy husté provazy vody, tak se spěšně přesouváme dovnitř a cestou překračujeme několik odvodňovacích kanálů, které bez varování vedou napříč chodníkem a jsou hluboké třeba půl metru. Potmě tady po sedmi pivech asi nechodí. Jen co za námi zapadnou dveře, už hřmí.

Obrázek 12 - Studijní pomůcky

Sedíme ve vlhké zasedačce. Klimatizace drnčí jak stará Calexka a ještě více mi znesnadňuje porozumět indonéské angličtině, která je vcelku bídná a poznamenaná neschopností vyslovit písmena „č“ a „š“, takže approach zde vyslovují [eprous] a lunch [lans]. Proud studeného vzduchu z klimy je nasměrován přímo za krk, velmi příjemné; ještě si mohu přesednout, to mi pak ten severák bude dout přímo do očí. Naštěstí během necelé půlhodiny třikrát vypadne elektřina, tak pánové z vedení velí přesun se do jiné zasedačky, ta prý je napojena na okruh jištěný UPSkou. Zde nás už výpadky nepostihnou, ale nedaří se nám správně připojit notebook k projektoru, plátno zůstává černé, až nám po čtvrt hodině laskaví Asiaté půjčují jejich i s flashkou. Konečně se nám daří navázat tam, kde jsme skončili, abychom byli po čtvrthodině přerušeni, že už je čas na oběd.

Za půl hodiny bezradně listujeme bahasou psaném menu v restauraci Frangipani. Netuším, co to je guáva, ale čerstvý džus z toho chutná výborně. Jídlo je tu levné, běžně asi 35-80 tisíc indonéských rupií, tedy cca 50-120 Kč. Džusy z čerstvých plodů stojí mnohdy i více než hlavní vchod, jsou ale výborné a v případě avokáda i dost syté. Obsluha začíná nosit na stůl a je toho fakt plno. Nejdřív příbory - vidlička, nůž a lžička zabalené každý kus v jednom plastovém obalu a pak všechno ještě v jednom společném. Satay s arašídovou omáčkou, to nejlepší, co jsem tu jedl. Nasi Goreng na různé způsoby. Ryba, jejíž název jsem nezaznamenal, ale udělaná tak, že z ní stačí maso seškrábnout lžičkou jako kaši z talíře. Kopce rýže, zeleniny, koření. Místní zřejmě chtějí vzbudit dojem hojnosti, ale mě spíš irituje, že než aby jedno jídlo snědli celé, raději se ve čtyřech porýpou a nechají to odnést.

Obrázek 13 - Rybí pyré

Dvouhodinové obžerství skončilo. Pro hustý provoz máme problém vyjet na silnici, až neznámý muž přiskočí do krajního pruhu, roztáhne ruce, auta přibrzdí a nechají nás vyjet.

Jsou dvě odpoledne, pořád prší, všichni food-coma, tak začínáme zlehka čajem a nepracovní konverzací. Po hodině toho i šéf má dost a stáčí téma zas k práci, ale během jednání si místní zcela samozřejmě přicházejí a odcházejí bez jediného slova omluvy, takže je dost těžké vést smysluplný dialog, nehledě na to, že v kuse pokuřují po hřebíčku vonící cigarety. V sedm večer odjíždíme do hotelu, muezzin řve ze všech směrů, už zase prší, mně z toho jetlagu a blázince okolo padá hlava a nevycházím z údivu, že za celý den jsme efektivně využili přinejlepším dvě hodiny a všichni se tváří, že to je tu úplně normální.

Druhý den to samé s tím rozdílem, že není čas na dvouhodinový oběd, neb nám to ve tři letí do Makassaru. V poslední hodině obhlížíme a měříme místnost, kde bude simulátor umístěn. Jelikož nemám metr, pomáhám si nabíječkou od telefonu a počítáním dlaždic. Dává nám dost práce vysvětlit těm uvolněným flegmatikům, že v takové holé místnosti s dlažbou se bude 12 pseudopilotů a 4 řídící navzájem dost rušit. Nakonec slibují alespoň položit koberec.

Celkově mě dost udivuje logika místní architektury. Budova je postavena jako pavlačová, v podstatě nemá obvodové zdi, ale jen nosné sloupy, otevřené chodby po obvodu a jednu vedoucí podélně středem budovy. V období sucha neustále přecházíte z venkovních 35°C do místností vymražených na 19°C. Teď je tu sice jen 28°C, ale zato sem vítr pořád fouká déšť. Velmi praktické.

Obrázek 14 - Výhled na hotel

Obrázek 15 - Čekáme na odvoz

Nastal čas rozloučit se Surabayou. S místními se uvidíme za dva měsíce u nás na factory trainingu a my se přesouváme na letiště a přeskočíme do Makassaru. Než k tomu ale dojde, mohutná přeháňka sníží dohlednost možná tak na 100 metrů a vyrobí zpoždění několika letů včetně toho našeho. Nejdřív čekáme další hodinu a půl na tvrdých sedačkách v chladném terminálu - jaká ironie, že si člověk do tropů musí brát svetr, aby mu v těch interiérech nebyla zima - pak nám aspoň povolí nástup do letadla, ale další skoro půlhodinu čekáme na holdingu před dráhou.

Obrázek 16 - Surabaya-Juanda

Obrázek 17 - „Požár“ v A320

Obrázek 18 - Menší přeháňka

Na druhý den mě budí neodkladná tělesná potřeba. Zkroucen v křeči si vzpomínám na včerejší mizerný oběd z neidentifikovatelných komponent gumové konzistence a výborný avokádový džus s čokoládou, ale vlastně i s tím prokletým ledem... bůhví, co jim tu teče tím vodovodním řadem, snad jsem na to očkován. Můžu akorát tak požádat Alláha, aby mě toho zbavil, v pokoji je na stropě šipka přikázaného směru modlení.

Obrázek 19 - Tudy do Mekky

Po velmi opatrné a střídmé snídani se s veškerou bagáží vydáváme za druhým Zákazníkem. Chvíli jedeme městem, až se dostáváme na periferii a městskou zástavbu střídají chatrče z krabic, igelitů, polorozpadlé chatky, sem tam slušnější baráček, panelovou cestu lemují stánky, někde s trsy banánů, vedle s dobíjecími kupony pro mobilní telefony a s litými koly, jinde paní vaří přímo u cesty jídlo pro děti a za peníze i pro kolemjedoucí, a to vše na jednom velkém a rušném smetišti, kde si hrají děti, pasou se vyhublé kozy nebo se povalují stejně vyhublé, ošklivé kočky a proudí nekonečný příliv aut a hlavně skútrů. Panoptikum, které televizní obrazovka nedokáže autenticky zprostředkovat.

Obrázek 20 - Obchod nebo obytná zóna?

Obrázek 21 - Typická samoobsluha v Makassaru

Obrázek 22 - Paní suší zrní

Hladkou panelku střídá polňačka s pořádným bahnem, dírami a kameny. Za zatáčkou se objevuje ještě odlehlejší osada, kde místní hloubí odvodňovací kanál a při pohledu na kamenné zpevnění břehů už chápu, po čem jsou ty díry v cestě. V které z těch chatrčí se tady jenom může vyučovat to řízení letového provozu?

Obrázek 23 - Místní fauna

Obrázek 24 - Sportovní centrum osady

Obrázek 25 - Výkop kanálu

Za touto osadou na nás už vykukuje moderní areál Zákazníka. Kontrast s okolním světem snad nemůže být větší, z polňačky je to jeden schod na panelku, po pár stech metrech tři schody do vestibulu, kam nám otevře dveře vrátný v uniformě. Z bahna a kartonů přes igelit rovnou do Hiltonu. Jen co přejdeme pár metrů, hned přiběhne paní s mopem a bez sentimentu spěšně vyleští dlaždice, které jsme poctili naší západní obuví. Hned za vrátnicí nás poznávají ty laskavé ženy, instruktorky, které u nás byly v listopadu na školení a z nichž mě jedna za hlasitého hihňání při videohovoru na prohlídce zámku představila své tchýni v šátku k velkému pobavení zbytku té jejich početné a hlučné skupiny, o které se řidič minibusu vyjádřil jen tak, že po nich vyklidil víc zbytků z KFC, než si tam oni před hodinou nanosili.

Obrázek 26 - A za tím vším areál Zákazníka

Všude po stěnách visí kýčovité fotografie letadel při západu slunce. Za doprovodu instruktorek míříme ke kancelářím vedení Zákazníka, až za samotným panem Nejvyšším nejnižším.

Pan Nejvyšší nejnižší je zvláštní postavička. Muž o vzrůstu ani ne metr padesát, šéf na vysokém postu s nápadným napoleonským komplexem. Despotický arogant vyžívající se ve své moci směrem dolů a poslušný servilní pejsek směrem nahoru. Ovšem když v listopadu v České republice zjistil, že jeho hotelový pokoj má asi jenom 25 metrů čtverečních plus koupelnu, to už řval i na nás, že on jako ředitel přece nemůže bydlet v něčem takovém. Teď tu stojí v přijímacím salonu před svou kanceláří a očička mu září jako námořníkovi v bordelu po třech letech na moři. Je v průseru a nečekal, že přijedeme, jelikož náš oficiální dopis sem, jaký div, cestu nenašel. Okamžitě zburcoval přítomné osazenstvo, aby nám obstarali občerstvení a uvedl nás do své monumentální kanceláře. Jen co se dvoukřídlé dveře otevřely, hned jsem pochopil ten jeho neskrývaný vztek v českém hotelu. Ten jeho kancl má plochu nejmíň 13x13 metrů, uprostřed stůl tak 4x1,7 metru. Malý snědý muž tu působí jako malá rybka ve velkém akváriu, občas splývající s ebenovým nábytkem. Z okna je vidět na hangáry, buzerplac i ostatní budovy komplexu a všude jsou cítit ty jejich aromatické cigarety. Nemohu si nevšimnout nápisu na vratech „The best engineer born from here“ a musím se pousmát.

Obrázek 27 - Kancl Nejvyššího nejnižšího

Krizový meeting přinesl na stranu Zákazníka řadu nepříjemných faktů, na které se pan Nejvyšší nejnižší i přes profesionální masku tvářil jak vegan na pult v řeznictví. Nebudu se tu rozepisovat o detailech pracovní povahy a obchodních vztazích; zajisté stačí uvést, že bodré přátelství mezi Zákazníkem a Prostředníkem bylo pohřbeno a naše naděje, že s místními lze komunikovat jako s normálními dospělými lidmi, po vstupu do sim roomu taky. Idiocie a benevolence Zákazníka nabobtnala do větších rozměrů, než jsme si představovali, Prostředník vycítil příležitost, na všechny vztyčil prostředník a uvrhl nás v nehezkou situaci. Nám nezbývá, než to v zájmu nás zbývajících nějak uvést do pořádku, o což nás Nejvyšší nejnižší úpěnlivě prosí, my ale nic slibovat nemůžeme. Když si před vchodem potřásáme rukama a jeden z instruktorů už asi počtvrté říká s předstíraným smíchem a manipulativním výrazem v očích „see you next week“, mám sto chutí mu vpálit pěkně od plic, že to, co se tu stalo, je výsledek taky jejich hlouposti.

Včera jsme přilítli sem do Makassaru a už dnes večer se vracíme do Jakarty. Vzpomínám na svou naivní představu o večerním úprku na koktejl na pláž - tohle holt není dovolená v Chorvatsku, ale pěkně nabitá služební cesta po Jávě a Sulawesi. Opět letíme A320kou Citilinku a musím říct, že ty jejich letušky v zeleném pro mě vyhrály Miss Stewardess a titul obhájily i po tom, co jsme tu v budoucnu lítali s Batik Air nebo Sriwijaya.

V Jakartě parkujeme na standpointu R47 v rohu vzdálené stojánky. Protože jsem celý 3D model WIII xkrát procházel a kontroloval, vím, kde je která dráha a tak podobně. Způsobuje mi dětinskou radost to teď vidět na skutečném letišti za nočního provozu a porovnávat to s naším 3D modelem - ten chybějící mostek přes odvodňovací kanál, po kterém právě jedeme nacpaným letištním autobusem, teď můžu oprávněně po Dodavateli požadovat. Musím se asi tvářit hrozně idiotsky, ale šéf to přechází se shovívavým úsměvem světáka, co má pochopení pro hračičky, sjezdil půl zeměkoule a nějaký týdenní výjezd do Indonésie je pro něj asi totéž, co pro mě víkend na Vysočině.

U dopravníků s kufry už mám problém si vůbec uvědomit, odkud jsme to vlastně přilítli. Za posledních pár dní se mi teď ty odlety, přílety a destinace totálně domotaly. Bereme si taxi za osmdesát tisíc rupií a jedeme do Pop hotelu u letiště, kde nás ještě teď večer čeká jednání s Prostředníkem a pak pár kýžených hodin spánku na posteli před zítřejší cestou domů.

Přestože je Pop hotel kousek od letiště, jedeme sem už třičtvrtě hodiny. To by mě ani tak nepřekvapilo, ale ten neuvěřitelný mrdník všude okolo je daleko horší, než v osadách za Makassarem. Ať se snažím, jak chci, nikde nenacházím mimo silnici ani metr čtvereční, kde by byly míň jak dva nebo tři odpadky.

Po vysokém koberci Pop hotelu se tlačí kufry dost blbě, příště si musíme obstarat terénní kolečka. Naše pokoje jsou pochopitelně v nejvzdálenějším rohu od výtahu - snad pomsta recepční Evropanům za kolonizaci? Mně to nevadí, z okna na chodbě aspoň vidím přibližovací světelnou řadu dráhy 25L a pár letadel na finále. Pokoj samozřejmě postrádá ledničku, ale co, ginu už stejně zbývá množství takřka bezútěšné a do toho umyvadýlka se potřebná část flašky vejde.

Jen co zapnu klimu, pípne mi smska, že Prostředník dorazil a čeká na nás v lobby. On osobně tedy ne, jen vystrčíme nosy z výtahu, od stolečku se na nás místo jednoho tlusťocha směje akorát jeho sekretářka a část té jeho Kinder party. Podraz byl dokonán až do vlastních řad a do boje byly vyslány tyto bezbranné živé štíty, které za nic nenesou zodpovědnost. Jeden indonéský křivák se k vlastním lidem zachoval jako NKVD k vojákům Rudé armády u Stalingradu. Konverzace se neobešla bez vzteku na jedné straně a slz a kajícných pohledů na druhé. Dokonce i ten vykřičený buzík s knírkem přestal dělat své trapné narážky a mluvil vážně.

Obrázek 28 - Místo lampy u postele billboard za oknem

Po pár hodinách spánku a mizerné snídani stojíme v nějakou třeskutou ranní hodinu před hotelem. Naposledy nás rozhrkaný airport shuttle vyklopí před terminálem, v gatu vyčkáme Dreamlineru našeho a po pouhých pár dnech opouštíme toto bláznivé absurdní místo, kde nikdo nic neřeší a zdánlivě nic nemá svůj řád.

Obrázek 29 - Mezi gaty

Obrázek 30 - „Náš“ Dreamliner

Nedlouho po startu se nám v oparu ukáže sopka Krakatoa, která do několika měsíců bouchne, jen to ještě nikdo nevíme. Objednávám si whisky a pak ještě párkrát, aby se mi lépe spalo a let rychleji uběhl.

Obrázek 31 - Vlevo dýmá Krakatoa

Je zvláštní letět na západ. Zatímco sem jsme cestovali dva dny, tak dneska ráno jsme pod tropickým sluncem nastupovali do letadla v Jakartě a díky šesti hodinám k dobru ještě tentýž den večer vystupujeme o deset a půl tisíce kilometrů dál do zimního nočního chladu, doma, ve středu Evropy, kde ještě vládne pořádek, dostatek a blahobyt.

Na závěr si dovolím citovat pana Kopičku, který mě mimochodem přivedl na ten nápad vůbec něco napsat a jehož články, stejně jako články pana Juračky, mi pomohly se v místních aspoň nějak vyznat a leccos pochopit při dalších cestách, ačkoliv někdy ex post. Po těchto intenzivních dnech to totiž cítím zrovna tak.

„My, bílí Evropané, jsme měli nehorázné štěstí, že jsme se narodili tam, kde jsme se narodili.“




Komentáře



DT - nepřihlášený host (...213.51...)
26.07.2019 10:13

Skvělý článek a hlavně váš zážitek. Moc se mi líbí takovýhle exotiky na chvilku, ale samozřejmě je to skvělý u nás v Evropě. Díky moc na takový krácení chvílí v metru.

Jan Jeslínek - nepřihlášený host (...81.214...)
24.07.2019 19:07
Članky v Planes.cz

Pane Pšenico a pane Kočiši,
nenechte se odradit a piště pořád, ti co kritizují, neumí nic jiného, než stříknout jedovatou závistivou žluč, ale že by něco napsali sami, to ne, protože NA TO NEMAJÍ.
Zdravím oba Jan Jeslínek

Peter Pšenica (...47.89...)
23.07.2019 21:09

Pane "Jene", neviem prečo píšete o "nezmyselných spotting reportoch", každému sa páči niečo iné a Vy nie ste stred vesmíru, aby ste určovali čo má a nemá zmysel. Ja tie spotting reporty píšem a viem, že ich čítajú ľudia, možno nie Vy, ale práve o tom to je, aby bola pestrosť a každý si našiel to čo ho zaujíma. Ja som vďaka tým podľa Vás "nezmyselným spotting reportom" našiel niekoľko dobrých kamarátov, ktorí sa na mňa nakontaktovali, píšeme si a s viacerými sa stretávam aj osobne. Tento článok sa mi tiež páči, ako som napísal už predtým, považujem ho za super. A hocijaký článok, pokiaľ niekoho cielene nedehonestuje a neuráža, má svoj význam a svojich čitateľov. A nemusí preto práve Vás zaujať, ale o tom celý tento letecký koníček je...

Jen - nepřihlášený host (...14.232...)
23.07.2019 18:30

Skvělý článek ...

... takhle má vypadat pořádný článek.

Ty nesmyslné spotting reporty pojednávající o tom, že někdo někam letěl, otočili dráhu, tak musel na druhý konec letiště ... jsou nudné.

Gratuluji :)

Peter Pšenica (...168.131...)
23.07.2019 13:21

Aj ja sa musím pridať k názorom, že sa mi tento článok páčil, s chuťou som ho prečítal pri dnešnom obede. Je veľmi pekne a pútavo napísaný a tak ako píšu viacerí, je dobré, že sa tu zverejňujú rôzne druhy článkov. Nie všetci sú spotteri ako ja (napr. pán Jiří Hejl :-)) a každý nech si vyberie čo sa mu páči. Jedine séria článkov o tom, ako sa pripraviť na odlet z letiska Praha mi pripadala trochu od veci, viac ako reklama, ale inak som veľmi spokojný s tým, aké rôznorodé články tu vychádzajú. Takže za mňa palec hore !

Radek - nepřihlášený host (...150.187...)
23.07.2019 10:24
???

Hezky napsáno. Mám pocit, že je to ze života. Martine, neřešte pitomce, co tady remcají, přitom sami dělají skladníky v supermarketu a na služebky jezdí do chlazeného skladu ve vedlejší budově.

JK - nepřihlášený host (...100.169...)
23.07.2019 09:10
Super

Ehm, jdu pozdě do práce protože jsem to potřeboval dočíst... :-D

O. M. - nepřihlášený host (...231.2...)
22.07.2019 14:07

Po dlouhé době zas opravdu poutavé čtení.
Na rejpaly nedejte.

StreamLine - nepřihlášený host (...243.104...)
22.07.2019 10:41
Dobře jsem se pobavil

Děkuji za vtipný článek. Snad jej Nejvyššímu nejnižšímu nikdy nikdo nepřeloží. ;-)
Kvalita fotek z mobilu stačí, přesně se k takovému článku hodí.
Doufám, že budete fasovat služebky častěji, a také, že o nich budete psát.

Za mně jednička. :-)

Jiří Hejl (...86.250...)
22.07.2019 09:22
Bezva článek

Po dlouhéééé době skvělý cestopis!!

Ostatně, každý si něco vybere a něco ne a je to dobře. Já třeba vůbec nečtu Spotting trip reporty od Petera Pšenici a nikde o tom nevykládám (s touto vyjímkou..). A říkám si, že je třeba i někdo jiný čte.

Buďme tolerantní i ohleduplní.

Díky,

dou

Celkem 15 záznamů

Partneři


Reklama
Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s tím, že využívá pro analýzy a přizpůsobení obsahu soubory cookie. Další informace