Amsterdam

• 14.04.2019 09:00

Když jsem si šel lehnout (bylo to už kolem deváté), byl jsem trochu nervózní. Bál jsem se usnout, abych nezaspal. Raději jsem si nařídil tři budíky.

Usnul jsem rychle. Byl jsem unavený, protože předchozí noc jsem šel spát až kolem jedné. O půlnoci totiž otevírali check-in na můj let KL 1350.. Ne že bych se nemohl odbavit až ráno, ale kdo by chtěl riskovat, že mu nějaký nádiva zabere místo u okýnka, že.

Naštěstí mě probudil hned první budík, tedy ten v 01:30.

Věci už jsem měl sbalené. Vytištěné palubní vstupenky, brýle, knížka a hlavně fotografický aparát – v Amsterdamu je nádherná panoramatická vyhlídková terasa, kde strávím celý den. Pochopitelně jsem se vybavil dvěma plně nabitými akumulátory, aby mě foťák nenechal ve štychu.

Krátce před druhou jsem vyrazil na noční tramvaj. Ta mě dovezla na Karlovo náměstí, kde navazoval autobus přímo na letiště.

Do Amsterdamu se létá z terminálu 2, já však vylezl už na jedničce, neboť zde je restaurace „Praha“. Jde spíš o takovou jídelnu, ale nevaří tu vůbec špatně. A navíc má dvě velké výhody: za á se odtud dá vylézt na venkovní terasu, kde se lze dosyta nadýchat kerosinu a také sledovat provoz (pokud sem nepřijedete v noci, kdy nic nelítá), a za bé má otevřeno nonstop, takže jsem tu mohl v klidu posnídat. Což byl důvod, proč jsem na letiště přijel už po třetí ranní, zatímco odlet byl až v šest.

Když jsem přišel do restaurace „Praha“, ženské tam zrovna vytíraly a vypadaly, že nejsou úplně zvyklé, že by se sem někdo chodil v tuto chvíli najíst. Nicméně byly naprosto profesionální a jedna z nich mi udělala jedny z nejlepších míchaných vajíček, jaká jsem kdy jedl. S párkem.

4:05 – otevírá se odbavovací přepážka a já, ačkoli jsem již odbaven z domova, si jdu nechat vytisknout palubní vstupenku. Co si budeme namlouvat, ta kartička je do sbírky přece jen vhodnější než ta, co mi KLM poslalo na mail.

Hladce procházím bezpečnostní kontrolou. Pomaloučku se loudám kolem gatů D, sejdu schody a jsem na céčku. U C4 už stojí modrý Boeing 737-700. Po včerejším příletu na lince KL 1350 tu přespal.

Letadla KLM se mi už jako malému líbila nejvíc ze všech. Netušil jsem, co je co za typ, kolik lidí uveze ani kam až doletí, ale díky tomu krásně modrému laku jsem si k této společnosti vytvořil jakýsi vztah – aniž bych s nimi někdy letěl! Až teď. Konečně!

Foto: Jan Valtr

Nastupuji a modře oděná letuška se směje mému tričku s obrázkem veselé psí kostřičky. Druhá říká, že by to mohlo děsit děti. Mylně si myslím, že mi tričko chválí a odpovídám „Thank you.“

Sedám si na své místo 15A a hledím z okna na krásné křídlo a winglet s logem KLM.

Než nastoupí všichni cestující, proběhnou nutné procedury a odpojí se nástupní most, začne se rozednívat a mně se naskytne pohled na probouzející se letiště. Nad to prostě není.

Startujeme z dráhy 24.

Let probíhá velice příjemně. Je zataženo, takže nechybí ani ten kouzelný moment, kdy letoun vylétne z oblačnosti a opře se do něj sluníčko. Krása!

Vedle mě sedí dvě ženy, zřejmě matka s dcerou. Jestli jsem to správně pochopil, dcera se v brzké době bude vdávat. Ať jí to klapne!

Přestože let trvá jen něco přes hodinku, podává se lehké občerstvení. Sice je to na tak krátkém letu úplně zbytečné, ale přiznejme si, že velmi příjemně zbytečné.

Letadlo se zanedlouho zanoří zpět do mraků, a když z nich opět vyletí, jsme v ještě zamračenějším počasí, než bylo v Praze.

Kola Boeingu s lehkostí políbí runway a za chvíli už pojíždíme k terminálu.

Ahoj Amsterdame!

Vzhledem k tomu, že jsem vstával již před šesti hodinami, mi nejdříve nedochází, že je teprve půl osmé ráno. Kupuji si minerálku, procházím terminálem a užívám si, že na rozdíl od drtivé většiny ostatních cestujících nikam nespěchám. Zpátky mi to letí za třináct a půl hodiny a já z letiště nevystrčím ani nos.

Jdu na informace, abych se zeptal, kudy se dostanu na vyhlídkovou terasu. Dozvídám se, že je v rekonstrukci, tedy zavřená. Zůstávám stát jako opařen a mám chuť se rozbrečet. Což nakonec neudělám jen díky tomu, že si uvědomím, že je slušně vidět i zevnitř. Ale stejně to naštve!

Foto: Michal Pečánka

A tak se vydávám směrem k exitu, abych si prohlédl i veřejnou část letiště. Ta je mimochodem velmi příjemná. Není to žádná zaplivaná hala, připomíná to tu spíš něco jako obchodní centrum. A navíc tu mají vystavený motor a podvozkovou nohu z MD-11 (jestli se nemýlím) a kus trupu DC-9, vč. interiéru a kokpitu. Ne že bych raději tyhle dvě mašiny neviděl ve vzduchu, ale i tak je to pecka.

Foto: lubomir.germany

Rozhodnu se vrátit zpět do neveřejné části, takže mířím k bezpečnostní kontrole. Paní se mě ptá, jestli mám v batohu nějaké tekutiny. Odpovídám, že ne a hned si uvědomuji, že tam mám tu láhev minerálky. S omluvným pohledem ji okamžitě vyndávám a liji si zbytek vody do úst. Paní se vůbec netváří překvapeně (asi chudák musí podobné blbce snášet den co den).

Sundávám si pásek, vyndávám z kapes vše kovové a dávám to do toho plastového… co to vlastně je? Košík? Projdu rámem a beru si své věci. Klíče, telefon, pásek…Teprve když už se chystám jít dál, uvědomím si, že nemám peněženku. Kde je moje šrajtofle?! Vracím se zpět ke kontrole a svěřuji se některému ze zaměstnanců se svým problémem. Vypadá, že ho to moc nezajímá. Chystám se oslovit jiného, ale najednou vidím svou peněženku, jak spolu s mně neznámými předměty jede v úplně jiném košíku po úplně jiném pásu. Sice nechápu, kde se tam vzala, ale jsem rád, že ji zase vidím. Sláva! Gestikuluji směrem k nejbližšímu pracovníkovi, že je moje a připravuji si pas, abych mohl ukázat, že údaje v něm se shodují s údaji na dokladech v peněžence. Je mi však suše oznámeno, že ta peněženka je zřejmě „not OK“ a za okamžik už zajíždí do nějakého dalšího rentgenu. Pak na ní hledají stopy po drogách či výbušninách (?). Nechápu, co se děje, ale než se vzpamatuju, pán mi peněženku podává, já děkuji a odcházím. Absence peněženky mě vyděsila natolik, že si musím jít okamžitě odskočit. Zdejší toalety mají slušnou úroveň.

Nějakou dobu zevluji na terminálu 2, piju Heineken a koukám, jak přistává jedno modré letadlo za druhým, až mě (cca kolem 11. hodiny) napadne, že bych se mohl jít podívat i na jedničku, odkud létají dálkové lety, tudíž zde budou k vidění zajímavější stroje. Jsem vybaven pasem, tak bych se tam měl dostat bez problému, ale pro jistotu se ptám nějakého zaměstnance, jestli se tam můžu jít jen podívat, přesto, že cestuji jen v rámci Evropy. Odpovídá, že ano, ale abych si dal pozor, abych nezmeškal svůj let.

„9 p. m.,“ odpovídám a zaměstnanec soustrastně kýve hlavou, protože si myslí, že zde mám nějaký dlouhý přestup.

Foto: P.C.

Užívám se výhledu na letadla, jaká v Praze nejsou moc k vidění. Všechny ty triply, dreamlinery, jumba, A380ky a další krásné stroje, všechny ty vzdálené končiny, kam ty mašiny poletí! Nemůžu se na to vynadívat. Přijíždí i jeden Boeingů 777-200 KLM, pojmenovaný „Litomyšl Castle“.

Foto: P.C.

Po dalších několika hodinách se rozhodnu, že se ještě jednou podívám do veřejné části. Opět zamířím k exitu a po čase stráveném „venku“ mě čeká další kontrola. Teď už si na tu peněženku budu dávat pozor! Doufám, že už tam budou jiní zaměstnanci – nerad bych někomu vysvětloval, proč tam lítám pořád dokola.

Foto: Arjen Veeninga

Tak jako předtím, i nyní všechno dávám do plastového košíku a procházím rámem. Když vyjede můj košíček, hned se dívám po peněžence. Je na svém místě, ovšem chybí foťák. Zrak mi automaticky přejde na vedlejší pás. Ano, můj foťák jede támhle. Nějaký pracovník jej právě vyndává z pouzdra a strká do toho speciálního rentgenu, co už v něm předtím byla peněženka. Říkám si, že to bude něco podobného jako předtím a jsem na sebe pyšný, že už se tu tak dobře orientuji. Jenže tomu zaměstnanci se pořád něco nezdá, volá si k sobě dalšího, ten volá nějakou paní, všichni tři tam zkoumají můj foťák a já vůbec nechápu, co se děje. Když ke mně přijde borec a začne se mě vyptávat, co dělám v Amsterdamu (koktám, že jsem si přijel fotit letadla), odkud jsem, kam letím, co dělám za práci a v jaké firmě, čekám už jen odchod do cely. Po tomto výslechu a pár minutách strachu mi řeknou, že foťák prozkoumají ještě jednou, a když bude v pořádku, můžu jít. Byl v pořádku, mohl jsem jít. Ještě se ptám, co bylo „wrong“ a pán odpovídá, že se omlouvá, ale že se na to všechno musel zeptat. Přestože tomu moc nerozumím (možná namátková kontrola?), raději už se na nic nevyptávám a jdu si koupit Heineken. Sedám si na lavičku s výhledem na dráhu a – začne se automaticky zatahovat roleta, protože sem právě začalo šajnit sluníčko. Takže nevidím nic.

Když vtom je najednou osm večer a já za hoďku mi to letí zpátky domů.

Tentokrát jde o verzi 800. Sedím kousek za křídlem a mám luxusní výhled na klapky.

Jako občerstvení se podává tortilla s vajíčkem, ale já si ji nechávám na zítřejší snídani, abych si svůj výlet alespoň pocitově prodloužil až do rána.

Po zhruba hodině a čtvrt sedáme na dráhu 24. Za dalších pár chvilek jsme u terminálu, přijíždí nástupní most a já vystupuji. Když se nebudu loudat, možná stihnu dřívější sto devatenáctku.

Kráčím proskleným „chobotem“ a ještě se ohlížím, abych naposledy spatřil to úžasné letadlo, které mě právě přivezlo. Teď tu přespí a zítra v šest ho čeká linka KL 1350 do Amsterdamu – ta, kterou jsem letěl ráno. Přiznám se, že bych klidně letěl zas