Ukrajina – letecká odysea

• 17.06.2018 09:00
• Letecké cestopisy

Když mi jednoho loňského květnového dne zavolal kamarád Víťa, jestli s ním nechci letět příští jaro na Ukrajinu „za lidovku“, nedalo se odmítnout. Cena za zpáteční letenku něco málo přes dva tisíce se přeci nedala nevzít! Kolega si na smluvený březnový termín rezervoval letenky již o den dříve za 1300 Kč. Při mé rezervaci pak vyšel levněji návrat o den později, a tak jsem si pobyt na Ukrajině o den prodloužil. Cesta tam a zpět byla tedy vyřešená a následovalo plnění čtyřdenního pobytu. Rozhodně jsem se chtěl podívat do místního leteckého muzea v blízkosti letiště Žuljany a samozřejmě se trošku potoulat po památkách a ikonách hlavního města. To by stačilo na jeden den, ale co dál? Když už má člověk tak blízko k letadlům a rád si občas něco vyfotí, měl by se alespoň mrknout někde k plotu na místní provoz. Dívali jsme se tedy na letový řád letišť Borispol a Žuljany a ejhle, ona stále létá vrtulová AN 24, nebo jediný letuschopný civilní Antonov AN-140! Občas se objeví na vnitrostátních letech i Jak-40, nebo An-74. Nebylo by špatné si takové kousky pofotit. Tyto krasavce provozuje společnost Motor-Sič. Podívali jsme se tedy na webovky tohoto vnitrostátního přepravce a při zjištění, kolik že stojí taková letenka na úseku do Oděsy bylo jasno. Letíme! V letovém řádu nabízeli spoj z Kyjeva do Oděsy letadlem AN-140 za zhruba 700 Kč. Mého cestovatelského kolegu napadla kombinace letu tam již zmíněnou AN-140 a zpět Boeingem B737-500 Ukraine International za 625 Kč.

Tak by byl další den na Ukrajině pořešen. Program v Oděse ponecháme na později. Druhý den se měl můj kolega vracet do Čech. Já měl ale ještě dalších 24 hodin k dobru, a tak jsem zvažoval další letecký výlet. V tuto chvíli nezáleželo toliko kam, ale čím…. Web Motor-Sič nabízel hned na druhý den spoj do Lvova legendárním Antonovem AN-24. Ráno tam, večer zpět. Celková cena cca. 1300 Lč. Provedl jsem tedy rezervaci a už při obdržení konfirmačního mailu jsem se na cestu na východ neskutečně těšil. Akorát si musíme několik měsíců počkat a modlit se, aby nám nebo letecké společnosti neskočilo něco do plánů.

Zhruba měsíc před odletem jsme se oba sešli a ucelili ukrajinský program. Musím velmi vychválit Víťovo skvělé plánování, neboť měl celý itinerář vytištěný, zarezervoval ubytování, měl zmapovanou místní dopravu a já jsem přišel, jak se říká k hotovému.

Den první: 17.3.2018
Program: let číslo PS 808 Praha (PRG) – Kyjev Borispol (KBP)
B737-800, Ukraine International Airlines, UR-UIA
15:20 – 18:30
Cena letenky: 1037,-

Den D! Setkáváme se s Víťou za slabého sněžení v Praze na hlaváku a spolu pak cestujeme LEO expressem na Ruzyň. Zastavili jsme se na přepážce Emirates za cestovatelskou ikonou Yirinkou, abychom jí pozdravili a podívali se před naší cestnou na něco estetického. Sama má v plánu o několik dní později na Ukrajinu cestovat také. Odlet je v plánu v 15:20, a tak netrpělivě pokukujeme na gatu po našem letadélku. Pod okny nástupního mostu se odmrazuje letadlo za letadlem a vzápětí sledujeme přílet linky z Borispolu, která nás následně odnese za dobrodružstvím. Přiletěla si pro nás nejnovější osmistovka v leteckém parku s registrací UR-UIA. Po usazení do sedaček letadlo pojíždí na odmrazovací ceremoniál, kde nám oranžová kapalina zastříká okénka. Tak, to je asi tak vše, co jsme tady v Čechách viděli. Dvě hodiny letu uplynuly jako voda a již za tmy přistáváme s hodinovým časovým posunem na letišti Borispol. Zde panuje skutečně arktické počasí a ve větru a sněhu vystupujeme hned vedle nejnovější B777 společnosti UIA. Od terminálu nás odváží autobus č. 332 do centra města. Cena 60 hřiven je vcelku přijatelná. Unaveni cestováním usínáme v hotelu s krásným výhledem na Kyjev. Pokoj v 15. patře je zároveň skvělá vyhlídková základna.

Den druhý: 18.3.2018
Program: návštěva leteckého muzea Kyjev Žuljany

Ráno se probouzíme do velmi mrazivého dne. Teploměr zamrzl na -13 °C! Po snídani nastupujeme na místní metro. 1 žeton si zakoupíte za směšných 5 hřiven. To se to tady cestuje… V plánu je společná prohlídka několika památek. Nasedli jsme na metro a vystoupili na nejhlubší zastávce metra na světě – Arsenalna (105,5 m pod zemí). Pěšky obejdeme památník Matka Vlast s nedalekým malým armádním muzeem, kde je vystavena řada tanků, automobilů a letounů. Mimo jiné je hned u vstupu Lisunov Li-2. Poté navštěvujeme rozsáhlý komplex Kyjevskopečerské lávry s prohlídkou poněkud klaustrofobního jeskynního systému.

Vystavený Lisunov Li-2 v malém muzeu pod sochou Matky Vlasti

Po chvíli se osamostatňuju, nasedám na maršrutku č. 220, která mě má odvézt až k leteckému muzeu na letišti Žuljany. Jednoduchou ruštinou se ptám řidiče, jestli tam jede, ten kývne a já se snažím z první sedačky pochopit systém zastávek. Ten mi ale uniká a řidič zastavuje všude, kde na něj někdo mávne, nebo mu dá před vystoupením vědět. Cena 7 hřiven je pro našince opět vtipná. Vtipné ale nebylo, když mě řidič upozorní, že je to konečná stanice a já v panelákovém centru nevidím ani kormidlo. Po mém dotazu, kde je to muzeum mi klidným hlasem odpoví, že musím jen opačným směrem. Dlouho mi trvá, než ve spleti podchodů najdu správné místo k nástupu na druhou stranu. Nasedám tedy na maršrutku 220 podruhé a jedu tedy opačným směrem. Postupně vysedají všichni cestující a já jedu několik kilometrů sám. V dálce z okénka zahlédnu směrovku TU-134 a mám radost, že tentokrát moje cesta vede do kýženého cíle! Konečná stanice je přímo před vstupní buňkou, kde si za 50 hřiven kupuju vstupenku a k tomu přihodím 10 hřiven, abych mohl jako legálně fotit. K mému překvapení je zde úplně prázdno, jen já a ta nádhera! S širokáčem 11–16 mm se mi tam vejdou všichni krasavci, včetně IL-86 nebo TU-142. Stroje až na výjimky vypadají zachovale a spolu s inverzním světlem a čerstvým sněhem jsou na focení připraveny jako modelky. Několikrát si prošlapávám cestičky mezi letadly a za hodinku se zmrzlý vydávám zpět na točnu autobusu. Celé odpoledne na mě udělalo obrovský dojem. Po počátečním cestovním martýriu jsem si to mezi těmi skvosty opravdu užil. Večer se s Víťou na hotelu dělíme o zážitky a společně se těšíme na druhý den, kdy máme společně usednout do jediného letuschopného AN-140 v civilním provozu a vyrazit směr Oděsa.

Den třetí: 19.3.2018
Dopolední program: let číslo M9 254 Kyjev Žuljany (IEV) – Oděsa (ODS)
AN-24RV, Motor-Sič, UR-47297
9:50 – 11:10
Cena letenky: 700,-
Odpolední program: let číslo PS 58 Oděsa (ODS) – Kyjev Borispol (KBP)
ERJ-190-100, Ukraine International Airlines, UR-EMA
16:55 – 17:55
Cena letenky: 625,-

Ráno se po snídani balíme a vyrážíme na letiště Žuljany k odletu našeho regionálního spoje společnosti Motor-Sič do Oděsy. Mrzne a je jasno, den jako malovaný! Z nádraží si na posledních 10 km bereme místního taxikáře, který nás oba za 250 hřiven provezl městem a vyprávěl nám historická fakta o všech budovách, které jsme míjeli. Před moderním terminálem fotím pestře dekorovaný AN-24, jež vévodí kruhovému objezdu. Odbavení lokálních strojů probíhá v terminálu D, kde jsou dva check-iny. Jeden odbavuje let do Oděsy, druhý do Lvova. Neptáme se na nic zbytečného a rezervujeme místa u okénka. Já obdržel sedadlo 6D. Procházíme do tranzitního prostoru, kde je zhruba 40 lidí na obě letadla. Z prosklené odbavovačky je vidět město s desítkami jeřábů a nějaké odstavené stroje. Následuje boarding obou spojů a my s nedočkavostí nastupujeme do autobusu, který nás zavezl za roh na stojánku. Z okénka fotím dvojici AN-140 a AN-24. Dech se nám zrychluje. Je to tady! K našemu překvapení ale zastavujeme u nástupních schodů AN-24. Co to je? Někde se stala chyba! Vždyť máme letět AN-140. Omyl, na jediný jeden let dnes stroje zaměnili. Moje zklamání nezmění ani fakt, že letíme nejstarší AN-24, která poprvé vyletěla do vzduchu před dlouhými 47 lety. Další zklamání přichází, když se posadím na moji sedačku, kde je místo okénka klika od deklu nouzového východu! To snad není pravda tohleto. Lamentuju a ptám se stevarda, jestli si mohu přesednout na první volné křeslo. Ten svolí a já se stěhuju do první lajny. Výhled je však i zde limitován oroseným oknem a polepem. No nic, už s tím nic neudělám. Překvapila mě však pohodlnost sedaček! Jako v první třídě. Stroj se rozechvěje a už pojíždíme na start z Kyjeva. Vzlétáme na čas a po krátké době nám stevard roznáší malé občerstvení, u UIA byla podávána jenom voda.

Po jedenácté hodině přistáváme v zasněžené Oděse a autobus nás dováží do nové příletové haly. Z autobusu fotím odstavené Jaky-42. Přímo před halou je jakési autobusové nádraží. To se však na nás nalepí neúnavný taxikář, že nás vezme do centra a že nám udělá cenu. Nejde se ho zbavit, tak se ho ptám na tu jeho cenu. 1500 hřiven. No, kamaráde, my to máme za 7 hřiven, takže to asi nedopadne. Otáčí se a jde nahánět někoho jiného.

Autobus 220 nás odváží do centra, kde rychlochůzí projdeme vše zajímavé. Máme asi 2 a půl hodiny do odletu, tak se ještě zastavíme u Turka na kebabu. Oběd se trošku protáhl a bylo proto na čase vyhledat autobus zpátky na letiště. Jdeme na zastávku, kde nám potvrdili místní trhovci, že je to zastávka 220. Raději se ještě jednou ptám, jestli je to na aeroport. „Da“. Interval maršrutky je 4,5 minuty. Projíždí jeden bus za druhým, ale 220 nikde. Deset minut, patnáct minut, dvacet minut… a stále nic. S námi stojí na zastávce další lidi, kteří jedou stejným směrem. Po 35 minutách už začíná jít do tuhého. Tady nám pšenka nepokvete. Balíme se a jdeme čekat někam jinam. Na zastávce o dva bloky dále opět vyčkáváme s celou bandou. Uběhlo dalších 15 minut. Nervově to nevydržíme a jedeme prvním spojem na nádraží, kde by měla být křižovatka všech cest. Na nádraží vládne všeobecný chaos a autobusových zastávek je tu snad stovka! Instinktivně spěcháme k tržišti, kudy jsme projížděli ráno. Letadlo nám odlétá za hodinu 15. Cesta k terminálu trvá 45 minut! Chce se mi z toho všeho na velkou. Na tržišti se ptám květinářky, jestli tudy jezdí bus 220 na letiště. Ta říká, že jo. „A zastávka je kde prosím?“ „Tady v křižovatce stůjte a až to pojede, skočte mu do cesty, řidič zastaví!“ Stojíme v rozteklé sněhové kaši a číháme. Čas neúprosně teče. Náhle se zjeví Iveco s číslem 220. Oba máváme rukama a řidič zastavuje. Kde se vzalo, tu se vzalo nějakých dalších 20 lidí a hrne se do předělaného Iveca. Není kam plivnout, jak je narváno, ale alespoň se nemusíme po cestě držet. Visím zaklíněn mezi cestujícími a nohy mám ve vzduchu. Maršrutka se rozjede. Do odletu cca hodina, to by mohlo dopadnout. Entusiasmus vydrží do první křižovatky, kde je zácpa a Iveco s námi poskakuje hlemýždí rychlostí. Do toho nám do cesty vskakují další a další cestující. Řidič zastavuje a poslední cestující musí vždy zavřít a držet povolené dveře. Tak tohle je ta pravá Ukrajina! Pomalu se smiřujeme s tím, že letadlo odletí bez nás. Autobus se pomalu vyprazdňuje, až zůstaneme s Víťou sami. Řidič s chladnou hlavou jede po čtyřproudovce 40km/h a počítá utržené bankovky. Pomalu se došourá k terminálu a my utíkáme do haly, do které jsme dopoledne přilétli. Tu si nás všimne pán s knírkem a povídá, že odlety jsou pouze ve staré budově. No, takže se úprkem ženeme do staré budovy asi 250 metrů zpátky. Rychle se orientujeme a nacházíme check-in na zpáteční let do Kyjeva. 3 minuty před uzavřením se odbavujeme. To byly nervy! Co nám dělá radost, že místo B737 dnes poletí EMB-190, kterým jsem ještě necestoval. Odletový terminál pamatuje asi hodně a dvoudílné dřevěné okrasné dveře ke gatu mi připomínají chalupu na Vysočině. Autobus nás odváží k našemu Embraeru. Krom toho a naší dopolední An-24 zde na odlet nic nečeká. Do Kyjeva – Borispolu přilétáme kolem 18. hodiny a zajíždíme na vnitrostátní stojánku, kde postávají ERJ-145 Dniproavia a jiné kousky. Zde se s Víťou loučíme a každý si jde po svém. On zítra letí z Borispolu domů. Já s troškou nervů absolvuju zítra další výlet.

Den čtvrtý: 20.3.2018
Program: Let číslo M9 263/64 Kyjev Žuljany (IEV) – Lvov (LVO) - Kyjev Žuljany (IEV)
AN-24RV, Motor-Sič, UR-BXC
10:00 – 11:15
17:50 – 19:10
Cena letenek: 1312,-

Ráno vstávám a pěšky se přesouvám opět na letiště Žuljany. Příjemná procházka měřila asi 7,5 km, ale času mám dosti. Po necelých 24 hodinách stojím opět na check-inu v hale „D“. Tentokrát však vpravo – let do Lvova. Madam na přepážce se ptám, co dnes poletí za stroj. Ta mi potvrdila, že je to plánovaný AN-24, zase…. Procházím do tranzitní budovy a fotím Jak-40 po příletu a včerejší AN-24. Přeju si, abych dneska letěl alespoň jinou registrací. Následuje boarding a odjezd ke dvěma AN-24. AN-140 tu dnes vůbec není a několik dní prý bude pobývat v Záporoží. Dnes zastavujeme u druhé AN-24, která má výhled podstatně lepší. Mašina má za sebou 45 let poctivého provozu. Uvnitř to ale není skoro poznat. Usedám opět do komfortních prvních sedaček. Let probíhá podobně jako včera. Při klesání do Lvova trošku znejistím, neboť je všude kolem bílo a zem byla vidět opravdu až na zemi. Zajíždíme ke starému příletovému terminálu a autobus nás odváží k moderní odbavovací budově. Ze stojánky fotím všechno kolem, nikdo z personálu nic neříká a tak fotí i ostatní alespoň mobilními telefony.

Jelikož hustě sněží a já mám sníh rád, měním plány a prohlídku města měním za blízký lesík, kde si užiju trošku toho zimního klidu. Po cestě potkávám zapadaného Žigulíka a partu místních, kteří potřebují každou ruku. Pozdravím a rusky se ptám, jestli to zkoušeli potlačit i na druhou stranu. Nerozumí mi a mluví na mě ukrajinsky. To zase nerozumím já… Po chvilce zastavuje jakýsi Polák a na laně se nám podaří Žigula vyprostit. Všichni si potřeseme rukama a už se ocitám sám na kraji lesa. Všude leží 20 centimetrů prašanu a já se potuluju mezi stromy až do odletu. V krásném novém terminálu si dávám jídlo a sleduju na stojánce odmrazení A320 Ernest, který provádí de-icingový vůz polského LOTu. Po nástupu do letadla přijede odmrazovací stroj i na nás a za chvilku přes okénko není zase nic vidět. Celý let probíhal ve tmě a se zpožděním přistáváme v Kyjevě. Sněžení se přesunulo i sem a vše kolem je bílé. Sleduju čas a zjišťuju, že na hotelu mám být za hodinu, pak se zamyká. Rozhodl jsem se tedy cestu z letiště běžet a neztrácet čas hledáním (ne)vhodného spojení. Běžím bulvárem v hustém sněžení a stíhám doběhnout na hotel tři minuty před zavřením. Zcela promočený vstupuju na apartmá, kde nechala pokojská celý den okno dokořán a je zde něco málo kolem nuly. Promrzlý ulehám pod deku a do rána se klepu. Odnáším to chřipkou a vím, že zítřejší cesta do Čech bude utrpením.

Den pátý: 21.3.2018
Program: Let číslo PS 807 Kyjev Borispol (KBP) – Praha (PRG)
B737-800, Ukraine International Airlines, UR-PSB
13:20 – 14:30
Cena letenky: 1037,-

Ráno mi je opravdu mizerně. Naposledy si balím batoh a odjíždím na letiště Borispol. Dostávám horečku a nemám ani moc chuť kochat se místním provozem. Pod terminálem stojí za denního světla B777 a řada dalších zasněžených strojů. Na odstavných plochách na druhé straně dráhy rozpoznávám Il-76, Tu-154, An-12 a Falcon 20. Zcela na konci letiště pak dvojici vládních Il-62. V odletovce kupuju domu malému synovi sadu Kinder vajíček s kolekcí A330. On dostane čokoládu, já si nechám to uvnitř – tomu se říká zabít dvě mouchy jednou ranou. U našeho gatu poznávám Standu Bartůška z ČT. Hned vedle hlásí zpoždění letadla do Sharmu s předpokladem sekery 15 hodin. V tu chvíli se zdálo, že postižení cestující si letadlo chtějí vyřvat a hlučící dav obklíčil letištní personál. Jdu se uklidnit kousek jinam, kde čeká na svůj odlet skupina nepřehlédnutelných židů na letu do Tel Avivu. Nevěřím svým očím, jaký nepořádek jsou schopni tito cestující nadělat. Rozpatlaná čokoláda na sedačkách, rozšlapané jídlo a kapesníčky na zemi, hlasité nářky… Rozdováděné děti se snaží uklidnit zaměstnankyně bezpečnostní agentury, ale bezúspěšně. Děti běsní dál a patlají dál po sedačce čokoládu za dozoru maminky. Po odletu letadla naběhla úklidová četa a celý gate musela vyčistit. Odlet nestihla dvojice Izraelců, která se modlila u okna vedlejšího gatu a nedbala opakovaných posledních výzev. „Přivolejte to letadlo zpátky!“ Musím říci, že jsem se v tomto okamžiku poprvé docela těšil domů.

Letištní rozhlas vyhlásil boarding našeho letu do Prahy a autobus nás dováží k B737-800 UR-PSB. Celou cestu jsem seděl na jižní straně a sledoval krajinu pod sebou. Poznávám Přerov, Olomouc, Brno, Náměšť nad Oslavou. O půl třetí přistáváme ve slunné Praze a zastavíme vedle nového B737-8MAX Smart Wings. Vycházím z letiště zcela zničen s horečkou a bolí mě celé tělo. Škoda toho závěru, ale po ustoupení chřipky převládají velmi pozitivní vzpomínky. Probírám se fotkami a vracím se v myšlenkách zpátky. Vzhledem k nesplněnému plánu proletět se Antonovem AN-140 budu muset na Ukrajinu vyrazit ještě jednou, a to co nejdříve. Irský Ryanair totiž oznámil masivní expanzi na ukrajinský trh a rád by spojil tento stát nejen s Evropou, ale plánuje navíc obsloužit vnitrostátní spoje. Tím by Motor-Sič nebyl schopný konkurence a ze sítě vnitrostátních letů bude muset ustoupit.

Autor článku Petr „Tryskáček“ Huňáček po příletu do Oděsy

Související kategorie