Chcete mě? Výlet na úřad práce i do Tokia. Jak se hledá job, díl II.

• 18.02.2018 09:15
• na_cestach

Skrček má práci, ale žádná výhra to tedy není. Na druhou stranu - je podzim 2011 a pořád doznívá pokles z let 2008 – 2009 a mít vůbec létací job, to se počítá. V Travel Service tehdy nabízeli toliko 1 000 euro hrubého a bázi Krakov na 18 měsíců.

Když po sobě čtu své zápisky o časech strávených službou u Lionu, zní to jako snůška roztomilých taškařic. Ani stopa po tísni, kterou pobývání ve městě s dvaceti miliony duší způsobuje. Příběh Ivana Pavelky, zmíněný i v knize Starého práškaře Honzy Juračky budiž důkazem, že jakartský genius loci je skutečný a nejedná se jen o výmysl rozmazlených ufňukanců.

Každý, koho tu potkám, hledá nový job. Skrček to vidí podobně. Ještě jsem u Lva ani nezačal lítat a už pilně rozesílám CVčka, kopie průkazů a další papíry do všech světových stran.

Air Hong Kong (začátek dubna 2012)

Z různé změti falešných stop se nakonec vynořila tahle cargo parta, částečně patřící Cathay Pacific. Jsou tajemní. Mám se přijet ukázat, a prý uvidíme. Neplatí ani hotel, ani letenku a tak v nejhorším z toho bude poznávací výlet za vlastní do Vonného přístavu, neboli Hong Kongu.

S koncem pracovního turnusu tedy namísto do kráteru třeba zamířit k severu. Lev Skrčka donese do Singapuru a tam přesedne na Tigra. Tiger Air je typický asijský low cost. Cestujícím ani vodu zadarmo a sedačky už víc natěsno být nemůžou. Později odpoledne sedáme na Chek Lap Kok, poměrně novém letišti, co ho postavili namísto slavného Kai Tak.

První srážka s městem je přesná a stylová. Bydlení, pokud se tomu tak dá říkat, je snadno k mání přímo v centru. Chungking Mansion, přímo v srdci drsné metropole, celé město našlapané po asijsku do jediného ošklivého baráku. Je to místo potemnělých koutů, s vodou kapající ze světlíků, znáte z filmů. Plno miniaturních obchůdků, bordely, drogy. Lidé stojící frontu na výtah. Taky hotýlky pro baťůžkáře a tak za chvíli dostávám klíče s visačkou „single room“. Prý že pokoj – je to spíše větší skříň. Kromě lůžka má místnůstka asi tak jeden metr čtvereční. Sprcha visí přímo nad záchodem. Všude ale čisto.

Co kdyby se zítra zadařilo, dalo by se tu žít? Na firmě čekají Skrčka až ráno, a tak shodit batoh a vyrazit ven na průzkum.

Asijské velkoměsto město po setmění, zážitek maximální. Úzké uličky, barvy a neóny, kouř z pouličních grilů. Město je – zahuštěné. Jestli tu někdy skončím, tak nás nejspíš čeká bydlení v krabici od bot.

Oholeného Skrčka v předpisovém kvádru s kravatou autobus ráno vyloží při letišti, před velkým barákem s nápisem Cathay Pacific.

Vypadá to, že dnes si pozvali jen jednoho. Přichází postarší Angličan a pár minut nato sedím v prázdné zasedačce s testem v ruce. Moc originální ve vymýšlení otázek tedy nejsou. Některé dotazy jsou ze zásobárny amerického ATPL, další stažené z notoricky známých webovek. Je na to půl hodina a já za deset minut nemám co dělat. Takticky je ale třeba vyčkat, až uplyne vyměřený čas.

Přichází zas Brit, tentokrát s mladým Číňanem, ten si bere vyplněný test a za pokyvování hlavou si odškrtává správné odpovědi.

Oba si prohlíží Skrčkovy dokumenty, sem tam se něco zeptají. „Proč se vám nelíbí u Lionu?“

Pomlouvat své bývalé, nebo dokonce aktuální zaměstnavatele – to se nedělá a tak to svádím spíše na Jakartu na svou neschopnost nalézt tam trochu radosti a náznak domova.

Pak Číňan bere můj zápisník a Anglán to komentuje: „Prohlížet cizí zápisníky je jeho radost, je tím úplně posedlý!“ No, jen si posluž, šikmáči.

Pak zas bere do ruky test a komentuje jedinou špatnou odpověď.

Tohle tedy byl pěkně vágní výběr. Dorazil vám kandidát, na vlastní náklady, a vy s ním jen nezávazně pokecáte a dáte mu vyplnit profláklý test. Klaplo to nebo ne? Bude pokračování, nebo to je jen poznávací výlet do Hongkongu? Pánové se vyjádří, až se jim zachce, a tak po opuštění Cathay Pacific baráku svlékám sako a kravatu a zbytek dne věnuju radostem vandráka.

Jít a vidět. Star Ferry, Tsim Sha Tsui, Kowloon. Taky staré letiště Kai Tak, plné jeřábů. Jako malý špunt jsem si říkal, že si jednou tu otočku nad kopcem se šachovnicí vystřihnu taky. Škoda.

Další večer a noc v miniaturním kotci a už chci sakra domů. Čeká tam úplně mrňavý, sotva narozený chlapeček, tatínka ještě neviděl. Musím mu povědět, že ho brzo čeká výlet.

China Airlines, konec dubna 2012

Nijak pozoruhodný výběr v Tchajpeji k tchajwanskému národnímu dopravci. Obvyklý scénář, tedy přílet, prezentace, test, simulátor, pohovor. Zde k němu přidali ještě poměrně obsáhlý medical. Dlouho to vypadalo nadějně, ale ani pět týdnů po výběru se firma nevyjádřila, jestli tedy ano či ne. Po čase se ke mně donesla neověřená informace, že totiž na vině je nejspíš můj český pas.

Tchaj-wan sice není Čína, ale soudruzi v Pekingu si myslí něco jiného. V Číně samotné tehdy platil zákaz zaměstnávat osoby s českým pasem (Havel, Dalajlama apod.) Pro Tchaj-wan by to ale platit nemělo – pokud by China Airlies neměla svoje letadla registrována v Číně.

Air Japan (ANA), květen 2013

S touhle firmou jsem si psal od podzimu. Chtějí ATPL, žádné omezení v průkazu, 1 500 hodin na tryskáči. Nabízejí pětiletou službu na 767, s možností upgrade doleva po třech letech. Dojížděcí (commuting) kontrakt na šest týdnů práce a dva týdny volna a bydlení v Naritě u Tokia.

Dotek Japonska odpovídá představám – jsou důstojní i legrační zároveň. Vše rigidně podle předem stanoveného scénáře, komunikace pouze přes agenturu, chtějí přesné portfolio dokumentů a tomu navíc ještě otevřenou řečí psaný životopis. Domluvený termín příletu několikrát se zdvořilou omluvou zruší „z příčin, na které nemáme vliv“. Konečně mám letenku do Tokia a k tomu malou brožurku s přesným popisem přezkoušení na simulátoru 767. Je to vlastně taková malá typovka. K tomu pár opravdu podivných zvyků pro spolupráci v posádce, které je třeba si před zkouškou osvojit. Třeba toto: oba piloti uslyší nějaký pokyn od ŘLP, třeba „climb flight level 360“. Normálně by pilot letící vztáhnul ruku a nastavil na autopilotu 36 000. Ovšem v Japonsku musí nejprve vystrčit palec na znamení, že pokynu rozuměl. Poté pilot neletící zopakuje pokyn zpátky ŘLP. Až teprve poté může pilot letící upravit nastavení autopilota. Když nevystrčím palec, kolega sedí a čeká a povolení do rádia nezopakuje!

Skrček přistál v Naritě, ale vedení firmy sídlí na opačném konci města, poblíž starého letiště Haneda. Tam se také bude bydlet. Autobusu trvá přejezd z jednoho letiště na druhé skoro dvě hodiny a lístek prozatím drží rekord v kategorii „moje nejdražší jízda autobusem“.

Jako vše v Japonsku, hotel je miniaturní. Nejvíc se mi ovšem líbí ovládací panel záchodového prkénka.

Venku čeká celé město, plné překvapení a exotických lahůdek. Svezu se na Tokyo Station, přímo v srdci byznys zóny. Ty vole, Tokio! Po ulicích chodí uhlazení Japončíci, všichni v oblecích. Tady najít job a zabydlet se, tomu bych řekl výhra. Jakarta je proti tomu past na krysy.

Odsud je jen kousek k Císařově paláci, a pak kolem zahrad do čtvrti Akihabara, centra japonských šíleností. Tady se chci dneska odpoledne ztratit. Milión obchodů pro sběratele komiksů, figurek a filmových artefaktů. Celá patra naplněná elektronickými zázraky. Za pár let tu po setmění budou postávat robotické prostitutky. Skrček se svým počítačovým fetišismem sem docela dobře zapadá.

Návštěva Akiby bohužel není tím zlatým hřebem pobytu v Japonsku. Mobil se do místní sítě přihlásit nechce a tak hezky postaru vyhledat telefonní automat na mince a vytočit číslo paní Rié a přihlásit se jako dnes dorazivší rekrut.

Na druhý den nacházím ještě jednoho zájemce, dorazil včera pozdě večer. Ital z nějaké charterovky, typovku na 767 už má, tak z něj tahám cenné rady na simulátor. Po Japonské snídani z prapodivných kašiček, hub a rýže nás oba nakládá miniaturní dodávka s paní Rié a v krásném ránu se usazujeme v Air Japan training center.

Přichází personální šéf ještě s nějakým hlavounem z vedení. Pokouší se promluvit, jeden jak druhý, ale ani jednomu to vůbec nejde. Mám co dělat, abych nevyprsknul smíchy. Tohle není angličtina, ale katastrofa a kdo nemá soudnost, ať nepronáší proslovy. Naštěstí asi nechtěl sdělit nic podstatného, tak brzy máme tužky v ruce a vyplňujeme „test pravdy“. Je to baterie otázek na podobné téma, které se neustále opakují, pokaždé v jiném kabátě. Mám odškrtáno jako první a tak si mne přebírají na interview. Obávám se zas komunikační bariéry, ale tentokrát je s nimi chlapík, který vládne jazykem víc než dobře. Je to spíše výslech, než interview. Tady dělám fatální chybu: na dotaz, co na případné pracovní nasazení v Japonsku poví má rodina odpovím, že se přece přestěhují za mnou. Špatně! Personální šéf sebou škubne. Mluvit moc neumí, ale rozumí docela dobře. „No, No, No! Milý pilote, víš, co to znamená commuting job? Odmakáš šest neděl a my tě pošleme na dva týdny domů. Ne že můžeš, ty MUSÍŠ opustit Japonsko. Na tvoje dětičky a drahou polovičku tu nikdo zvědavý není. Vlastně ani nebudeš mít svoje bydlení, odhlásíš se z hotelu. Jestli to takhle funguje v Indonésii, tak v Japonsku nikdy.“

Před simulátorem už jsem úplně v klidu, protože intenzivně tuším, že už je rozhodnuto. I kdybych to zalítal sebelíp, tak pokus, byť nevědomý, o vykročení ze škatule očekávaného chování vám v Japonsku nikdy neodpustí.

Tak se alespoň svezu na 767. Vše jde hladce, přesně podle předem poslaného scénáře. Jen asi dvakrát zapomenu natáhnout ruku s vystrčeným palcem. Žádná tragédie. Pár okruhů s přistáním, jeden go around a jedno hašení motoru. Pro dnešek šmytec, rozlučka a vezeme se do Hanedy na hotel.

A pro Skrčka šmytec úplný. Na další den má být medical, ale ráno volá paní Rié tu báječnou zprávu, že bohužel nepokračuju a na rozdíl od jiných pokažených výběrů, tady naprosto přesně vím proč. U snídaně ještě potkávám Itala, který zůstává ve hře. Krátce diskutujeme včerejší interview a Talián mě brzy mně utvrdí v tom, že jsem si to tu zařízl vlastní blbostí.

V hotelu mám ještě dvě noci a tak proč si kazit náladu, když už je po boji. Čeká mě Ginza, Shinjuku, Shibuya, taky nějaké krásné temply a taky si určitě ještě jednou projdu Akibu. Do Tokia už se nikdy v životě nepodívám.

FlyDubai napodruhé, začátek ledna 2014

Těžko říci, co přivede muže k tomu, aby si dobrovolně došel pro výprask podruhé. Nejspíš asi strach z lopaty. Skoro přesně tři roky poté se Skrček vrací na místo činu, do Southamptonu, aby zde znovu zkusil štěstí. Napraví debakl z února 2011?

Tentokrát budu trošku menší pitomec než tehdá. Přes tenčící se úspory kupuji Skrčkovi dvě hodiny na pražském simulátoru 737NG. Lítáme okruhy, vysazení, go-aroundy, všechno ručně, bez FD. Dokonce zhruba vím, jaký simulátorový scénář je u CTC nachystán, tedy pokud projdu psychotesty, pohovor a skupinové hry.

Sadu psychotestů od minula osekali a už jsou jen tři. Na nácvik je software a tak pilně trénuji. Jestli nebude nějaké překvápko, tak psycho tentokrát dám. A interview, skupinové hry? Na tom Skrčka nedostanou, v kecání je přeborník. Jestli někde pohoří, bude to simulátor.

Máme tu zas nevlídný zimní Southampton. Město zklamání, příjemné vzpomínky to zrovna nejsou. Támhle je hospoda, kde jsme tehdá s kolegou utápěli smutek.

Dopadlo to přesně tak, jak jsem tušil.

Psycho – dobrý. Interview – báječný. Group exercises – excellent. Z šesti kandidátů ráno zbyli večer čtyři. Fasujeme přípravu na zítřejší sim.

Pak se od bandy nenápadně odpojím a vyrážím do nedaleké vsi na cosi teplého k snědku a studeného k pití. S druhým pivem přichází ten správný náhled na realitu.

První ranní seznámení s bednou se mi vůbec nelíbí. Reaguje jinak než ten v Praze, odezva je nepřesná a dělá dojem, že řízení je z měkké gumy. Jde nejspíš jen o zvyk, ale to je mi teď, v tuhle chvíli houby platné.

Nejprve sedím vlevo a asistuji jednomu ze čtyřlístku kandidátů. Jason letí, Skrček řídí pojíždění a zavírá podvozek a klapky. Cvičení lehké není, navíc všechno na ruku a dohlednost je na minimech. Kandidát otírá zpocené čelo, odchází odpočívat do lounge a na pravou židli usedá pan křivonohý. Vlevo se usadí žena, drobná bezkrevná Britka. Když si uříznout ostudu, tak ať to stojí za to, dáma nechť je svědkem.

Peru se s tím gumovým nesmyslem, letím scenario v Dubaji dle instruktora, ale je to nepřesné, neučesané a vůbec mi to nesedne. Navíc je to NG, a chudák Skrček, zvyklý na klasika, pořád očima hledá kulaté budíky tam, kde žádné nejsou. Nakonec se nějak doplácám do cíle a přistaneme, ale museli by být fakt padlí na hlavu, kdyby si tehnle výkon odškrtli jakože ok.

Etihad Airways, konec ledna 2014

Boeing 777. Foto: ICARcz

Příběh poslední, i když – jednoho dne se určitě dočká pokračování. Jak to tu kdysi Skrček skoulel, to už dávno bylo zaznamenáno, a to ve formě dopisu kolegovi, který se sem chystal krátce poté. Psychotesty s názvem HOGAN (není zde žádný vztah k tehdejšímu CEO stejného jména) jsme dostali k vyplnění online ještě před odletem na rozstřel. Promluva nechť zapůsobí v původním znění.

My interview was on January 31st. I arrived to Abu Dhabi the night before. On friday 31st, we started in the morning with a short presentation, followed by documents check. Later we proceeded with a short theory test. Most of the questions can be found on the latestpilotjobs forum. It is accurate and more or less up to date.

After the test was finished, we were called one by one for our simulator sessions. They do not respect the type You are type rated on! I am a B737 pilot, however, they put me in the A330. The sim session is smooth and easy. Usually a takeoff, a visual circuit with a go around, then intercept a radial, follow it, then vectors for an ILS and land. FD on all the time, and CAVOK. Very, very easy.

Later, we were called to do our English tests. It is a computer based work, consisting of about four parts. Reading, repeating, retelling a story and correcting some ATC communications. After everybody finished the sim and the English test, they sent us home for the day.

The next morning, we started with the group exercise. Again, as described in the forum. We built a tunnel and a vehicle, that would pass through the tunnel. Quite a difficult task, but remember, it doesnt matter if you finish it or not. They watch You closely how You cooperate with others, how You share information and so on.

Then, we went for the ability test, which consisted of three sections: verbal reasoning (find the opposite word, find an analogic word), then basic mathematics (elementary school) and symbol series (find a logical continuation or an analogy in abstract diagrams). This part is not hard, except there is not enough time to finish all the exercises. Do not worry about it, this part is not decisive!

In the meanwhile and while we were waiting, the HOGAN feedback was handed out to us. Some of us had a short discussion about the results, however, the results themselves are not decisive either. My opinion is, that with the HOGAN paper, they watch closely everyone during the group exercises and the interview as well.

Then, the one to one interview followed. I was interviewed by three people. I was asked to briefly summarize my career up to date, to explain what made me come to Etihad and why I want to work for them. They are apparently trying to find out, if You want to stay with them for a long time. They want to know about Your family and if You intend to bring them with You. Also, some technical questions may be asked, he asked me about RVSM and the contingency procedures, about the technical requirements (allowed altimeters difference). He asked me about my hobbies, my habits, my social skills, about what makes a good and bad captain. Also wanted to know about my experience flying and dealing with different cultures. Remember he has Your HOGAN psycho result just in the front of him, so he probably addresses issues mentioned there, so the questions may be different for everyone. The interview is not difficult, I suggest You just be yourself and don't try to play you are someone else. Most of the questions you may find in the latestpilotjobs forum.

After the interview, they called us in a meeting room downstairs and told us the results (of 17 people, only 4 did not pass).

The last day (sunday) we went to the medical. Nothing special.

I strongly suggest You to get access to the latestpilotjobs forum, as You will find detailed information there. I have attached the content of the forum for You, however, to get access to the questions and other data, You need to have full access.

A kdo zrovna nehoví angličtině, může najít reflexi podobného konkursu třeba v časopise Respekt. V roce 2015, čísle 31 jakýsi kolega zveřejnil v rubrice „Jeden den v životě”, krátké vyprávění pod názvem Pokec u šejků.

Jsem bez práce. Ještě před pár lety by dvě typovky na dopravní letadlo a několik tisíc nalétaných hodin znamenaly pohodlnou existenci. Samozřejmě doma, s jistotou pravidelné měsíční pomlázky na účtu, a když už někam na zkušenou, tak s jistotou šťastného návratu do náruče mateřské aerolinky.

Zlaté časy jsou fuč a už se nikdy nevrátí. Mám za sebou dvouleté dobrodružné angažmá u jisté asijské aerolinky a zítra se pokusím o štěstí u bohatých šejků v Zálivu.

Naleštěné a zaprášené město v poušti, hotelová hala je cítit klimatizací a kávou s kardamomem. Zítřejší dlouhý den začne ráno registrací a kontrolou dokladů. Pak test, krátký let na simulátoru, test IQ a zkouška z angličtiny sestávající v pohovoru se softwarem. Kdo přežije zítřek, čekají na něj pozítří skupinové hry a pak konečný pohovor.

V ranní hale se schází sedmnáct postav v oblecích. Dopravní piloti se nedají splést. Hranaté kufry na kolečkách a neurčitý věk. Zdravím se s kolegou ze Slovenska, známe se z dávných dob, kdy jsme oba létali u naší slavné národní aerolinky. Lezeme do mikrobusu, všichni jsou samá legrace, jako by o nic nešlo. Za chvíli sedíme v učebně a přichází šejk v bělostné košili, s rouchem na hlavě. Vítá nás. Pár minut nato sedím v lavici s testem v ruce. Znám, znám, dál, další. Odškrtávám otázky, všechny jsem je už viděl a štěstí přeje připraveným. První kolo je vítězné, o tom nepochybuji.

Čekám na chodbě u výtahu, postarší instruktor vyvolává jména. Jako dlouholetý pilot boeingu doufám, že mě nepotká naschvál v podobě airbusového simulátoru. Bohužel potká. Trošku jsem s tím počítal, v Praze jeden mají, a komu jde o zlatý džob, nakonec se na tu sedačku na hodinku posadí, i kdyby to mělo znamenat čekání do dvou do rána. Teď už naostro sedím mezi neznámými tlačítky, namísto kniplu pověstný joystick, všechno v kokpitu je jinak a zkouška začíná. Chlapík, který mi dělá kapitána, ale dobře ví, že tohle není moje kancelář, a tak mi pomáhá, co to jen jde. Jsme ve vzduchu a ejhle, s airbusovým sidestickem je možná všechno ještě jednodušší. Precizně odlétám základní cvičení, pak nám hoří motor, uhasíme ho, vyhlásím nouzi a pár minut nato posazuji velký airbus na dráhu. Cvičení je u konce a prý „See you later!“.

Jdeme dál. Angličtina jak pro cvičenou opici, test IQ trochu v tísni, ale mám toho hodně za sebou a znám sladké tajemství. Tahle kapitola nikoho ze sedla nevyhodí.

Ráno nás bylo sedmnáct, teď přichází šejk se složkou a já vím, že koho přečte, ten končí. Zazní čtyři jména, já a slovenský kolega zůstáváme ve hře.

Skupinové hry. Dostanete za úkol postavit ze stavebnice tunel a vozík, který tím tunelem projede, máte na to půl hodiny. Tohle taky znám, hlavně nespěchat, poslouchat, nepřekřikovat ostatní a zapojit se nenásilně do hry. Kdo chce šéfovat, rychle poletí domů, ještě dneska.

Tunel se kácí, vozíku chybí kolo, ale do tunelu nezajede, protože je konec.

Teď ještě závěrečný pokec. Posazují mě ke kulatému stolu, naproti hromotluk, Němec se slámovými vlasy. Promlouvá jak Terminátor. „Chceš tu zůstat? Myslíš to vážně? Byl jsi tu někdy v létě?“ „Jasně, chci. Jasně, byl.“ Pak pár otázek na má předchozí působiště. Nakonec připustím, že bych vzal i místo na airbusu, pokud by to jinak nešlo, ale vyznávám se z celoživotní lásky k Boeingu. Tím to můžeme uzavřít a jde se zase čekat.

Přichází šejk, doufám, že to bude naposledy. Nasazuje zkroušenou tvář a dělá, že bude zase číst jména ze seznamu, jenže tentokrát tam žádná nejsou. Vozíčky ani pokec s Terminátorem nikoho nevyřadily. Mám to doma.

Boeing 777. Foto: Miloslav Kubát

Pozn. red. V nejbližší době vyjde kniha s vyprávěními Jana Kopiščky, kterou Vám nabídneme na našich stránkách.

Související kategorie