Tři sedmičky v písku IV. - Kde rostou holandské tulipány. S náklaďákem v oblacích.

• 23.04.2017 09:15
• na_cestach

Kde rostou holandské tulipány. S náklaďákem v oblacích.

„Létali jsme po celém světě a vozili všechno možné i nemožné. Jen v Íránu jsme vždycky nakládali pečlivě zabalené, v bednách roztodivných tvarů a pozoruhodně těžké – kukuřičné lupínky“

Capt. Jonathan B.

Cargo provoz je zkušenost, která rozhodně zasluhuje samostatné literární dílo. Místo stovek cestujících a komanda stewardek máme najednou za zády zboží na paletách. Žádné čekání na opozdilce, hádky o místo, deportovaní výtečníci, ani opilí chuligáni. Jen usednout, položit kufr a vyrazit. Třeba na pětidenní výlet napříč Afrikou, do Číny pro cenné zkušenosti anebo pár dnů pendlovat mezi Portorikem a Bogotá. Znamená to taky naučit se obsluhovat palubní kuchyňku (galley), což je normálně vyhrazeno stewardkám a stewardům.

Letadlo

Cargo verze B777 je odvozena z kratší varianty (-200) a nese označení B777-200F. Kromě na první pohled patrných odlišností (žádná okénka v kabině) zde na pilota čeká množství rozdílů, které je nezbytné vstřebat.

Vstupní dveře do letadla jsou standardně v místě 1L, za nimi se nachází prostor pro přespočetné (supernumerary), tedy osoby, které letí s námi. Může to být další posádka, technik, ale především je s námi vždycky loadmaster, tedy člověk starající se o náklad.

B777F - kabina přespočetných

Mezi vstupními dveřmi a kokpitem pak najdeme standardní spací „bednu“, tedy pokojík s dvěma palandami, stejný jako na většině pasažérských triple sedmiček. Slouží především loadmasterovi, kokpitová posádka do něj na cargu většinou spát nechodí. Koupelna s WC je přes uličku a za rohem, tedy oproti řadě sedaček pak je galley, neboli palubní kuchyňka.

B777F - půdorys protoru pro posádku 1

Je úplně stejná, jakou zná každá stewardka, s mikrovlnkou, presovačem na kávu, horkovzdušnou troubou atd… Jen vozíky pochopitelně na cargu žádné nejsou a tácy s cateringem se vkládají do přihrádek pod kuchyňskou linku. Některé společnosti na nákladní lety přidělují jednu cabin crew, u nás si bohužel musíme vystačit sami.

Přespočetní mají za zády masivní přepážku s těžkými posuvnými dveřmi po obou stranách. Za ní pak je hlavní nákladový prostor. Přestože průměr trupu je stejný jako u normální 777, působí interiér bez stropu a sedaček dojmem mnohem většího prostoru. V pravidlech pro nakládání stojí, že těsně za přepážkou musí být naloženo deformovatelné (crushable) cargo. Pokud takový náklad zrovna nevezeme, musí nám posloužit řada prázdných beden. V případě, že se palety utrhnou a náklad se vydá na pochod směrem kupředu, měla by taková bariéra ztlumit náraz.

Podlaha je osazena rolnami a rafinovaným systémem posuvu, takže palety mohou volně jezdit sem a tam a nikdo se s nimi nemusí dřít.

Palety s nákladem jsou vždycky naskládány tak, aby se mezi nimi dalo procházet. Kdo z posádky vyrazí zkontrolovat cargo za letu (zvláště kuřáci chodí často), musí si sebou preventivně vzít kyslíkovou masku.

Kromě hlavního místa pro náklad (main deck) skrývá 777F ještě tři další oddělené prostory. Přední spodní, zadní spodní a bulk.

Cesta

Další den už ale pracovat budeme a na letišti na nás čeká už skoro naložený cargo tripl. Náš loadmaster pobíhá okolo a dohlíží na Afričany ládující poslední palety do trupu. Pak zasedne s notebookem do křesla a za chvíli máme loadsheet a od té chvíle je všechno skoro stejné jako kdybychom vezli letadlo plné cestujících.

Nairobi leží v impozantní nadmořské výšce a tak nás vítá chládek, příjemné to přivítání. Na stojánkách kolem nás stojí samá cargo letadla. Popadnout kufr a vyrazit, žádné půlhodinové čekání na stewardky, jak jsme zvyklí. Do města už za tmy, hotel je úctyhodný a v místní hospodě si můžeme dát klidně i steak ze zebry nebo z aligátora, pokud by snad někdo měl takové chutě.

Afrika je zážitek. Druhý den dopoledne chci dostát své zásadě, že se vždycky podívám aspoň na chvíli ven z hotelu a veden touhou po poznání pěšky opouštím hotel Intercontinental v centru Nairobi. Jaké to je, být na první pohled menšinou, to už jsem trochu zažil kdysi v Jakartě a o trochu víc na ostrovech, ale tady moje bledá tvář doslova křičí v davu proudících Afričanů a schválně si říkám, jak dlouho potrvá, než potkám dalšího bělocha, nebo aspoň Inda, Asiata. Skoro hodinu.

Snaha o bezstarostnou potulku po městě je neustále narušována pozorností domorodců. Nejsou ani tak agresivní, jako otravní, a křížit někomu cestu je tu zřejmě dobrým zvykem. Pořád si někdo chce povídat nebo aspoň vyprávět. A tak vyslechnu dojemný příběh o uprchlíkovi ze Zambie, který shání posledních pár drobných na autobus. Další dobří lidé mne následují kamkoliv se pohnu. Původní plán projít tržiště tak musím postupně redukovat na úprk do bezpečí hotelu. Ego cestovatele právě dostalo pořádně na frak. Příště si namísto procházky nejspíš dám výlet na safari a budu fotit zvířátka z klimatizované toyoty. Když mne africká realita odradí tady, co jsem chtěl pohledávat nedávno v Lagosu, to opravdu netušim.

Nejsme tu na poznávacím výletě. Navečer, když tělo zpomalí, chtělo by se uhasit žízeň pivkem u bazénu, ale namísto toho oblékat a o půl desáté sraz na recepci. Na tenhle noční přelet jsme ve třech. V hotelové hale hledám očima třetího do party, dle celní deklarace jménem Makonnen. Že by mlčenlivý Fin? Rychle jsem vyveden z omylu. Je to slečna a na první pohled se narodila od Helsinek dost daleko. V Etiopii se prý jedná o běžné jméno. Tahle dáma určitě nemá problém procházet se po Nairobi.

Takže teď nás čeká skoro osm hodin do Amsterdamu, s nákladem květinek, které nám tak pěkně voní po celém letadle. Musí je mít v Holandsku fakt rádi, když si je objednávají celá letadla. Anebo že by je prodávali? V hladině 360, přes zaprášený Súdán, s noční Káhirou po pravé ruce. Za mořem už je Řecko, nedlouho poté nahlédneme krátce do rodného kráteru. O padesát tun lehčí náklaďák posazuji na dráhu 18 na letišti Schiphol těsně před rozedněním.

Přistáním v Evropě končí ta dobrodružná část výletu. Tady všechno funguje, lidé naslouchají, vnímají a snaží se. Než jsou kytičky vyložené, dávno už spíme v čisťounkém hotelu nedaleko. Být v Holandsku, to je vlastně skoro doma.

Pravidla pro nakládání cargo strojů jsou dost obsáhlá, ale piloti je znát do detailu nemusí. Od toho máme na palubě správce nákladu, neboli loadmastera. Dohadování s nakladači zdá se být hlavní náplní jeho práce. Dlouho předtím, než dorazíme na palubu, stará se o naložení a někdy zůstává na místě ještě hezkou chvíli poté, co odkráčíme s kufry na hotel.

Někdy ovšem ani loadmasterova přítomnost nezabrání veskrze humorným příhodám. Přiletíme do Šanghaje takhle navečer. Moje první srážka s Čínou. Kdepak, ani Tchaj-wan, ani Hongkong, tady to je skutečná Říše středu, rudá a obrovská. Prý je tu komunismus už dávno pohřbený, a Šanghaj připomíná New York City. Tady na letišti to tak nevypadá. Architektura, rudé hvězdy, povědomé symboly, jako kdybychom se přenesli o třicet let nazpět v čase.

Na druhý ráno den vystrkuji nos z hotelu s úmyslem nasnídat se po čínském způsobu. Jestli v nějaké zemi opravdu vůbec, ale ani trochu nereagují na angličtinu, tak je to tady. Malé domečky opletené divoce nataženým vedením, pod hradbou vysokých, skleněných kostek. Jdu po čichu, chvílemi to vypadá nadějně, ale nakonec stejně všechno skončí zmatením jazyků a bezradným pohledem na menu v čínštině. A nikdo se ani moc neposnaží pomoci zmatenému cizinci, neumíš po našem, tvůj problém, bílý barbare. Jedna slečna si ví rady a přizve na pomoc strýčka googla, že mne to hned nenapadlo. Cizinec nakonec končí u stolu s hromadou nudlí zasypaných kousky ryb a kuřat. Je to jedna z těch snídaní, co se stanou jediným jídlem dne.

Šanghaj čeká. Chci jít jen tak pěšky po městě jako vždycky. Těch lidí. Je opravdu Číňanů tolik?

Další ráno už jsme zas na letišti a už z dálky je vidět, že chlapci nakladači mají hotovo. Tripl čeká jen na nás. Usedneme, roztočíme větrníky a hurá do Bombaje. Chyba.

„To jsou ale šikulové, tihle Číňani. Je to naložený, tak vzhůru do oblak.“

„Omyl, skrčku. Ono to ještě není vyložené.“

A tak poznávám Čínu. Letadlo tu stojí od našeho příletu bez povšimnutí. Tak aspoň můžu sledovat dělníky v akci. Vykládka by jim docela šla, ale jakpak to připravili těch několik palet, co přijdou na hlavní palubu?

Chlapíkovi v oranžové přilbě to nejspíš už asi došlo. Aha… tahle pěkně symetrická krychle se nám do trupu asi nevejde.

Do Indie se nakonec vypravíme s krásným, skoro čtyřhodinovým zpožděním. Let je ale z těch hezčích. Je říjen, a jestli se někdy přihodí počasí s dohledností sto kilometrů, pak je to právě na podzim. Krátce po startu se náš loadmaster odebírá na lože do bedny a my se můžeme kochat výhledem na jižní Čínu. Ohromná, mnohamilionová města, jejich jména jsem možná někdy někde zaslechl. Wuhan, Chongquing, Chengdu, Xichang. Ani netuším, jak se to přepisuje správně po česku. Dohlednost je pořád fantastická a blížíme se k horám na hranici s Barmou. Pod námi je teď Kunming, s nadmořskou výškou přes 2 300 metrů. Asi proto tam mají dráhu dlouhou skoro pět kilometrů. A dál, ladíme Barmánce s tradičně příšerným spojením na VHF. Kousek Bangladéše a ještě je třeba přeletět napříč celou Indií.

Čas v kokpitu vždycky uteče pozoruhodně rychle. Sedm hodin cesty za námi, loadmaster se probouzí a vylézá z krabice. Jak se blížíme k západnímu pobřeží Indie, počasí se kazí. Při sestupu do Bombaje, nebo vlastně do Mumbaí, nás pohltí řídké mléko, výhled zmizí a další pohled na zeměkouli se nabídne až na finále dráhy 27. Klasický záblesk třetího světa. Bombajské letiště už je dávno obkroužené slumy, těsně před dosednutím se k těmto lidským příbytkům dostáváme nesnesitelně blízko.

Tím naše nákladní mise končí. Indové vykládají, nová posádka zaujímá místa v kokpitu a skrček má konečně možnost okusit měkkost sedadel pro přespočetné.

Související kategorie