Miluji letadla a celý život s nimi pracuji. Letadla jsou nádherná a i po 46 létech, která jsem mezi nimi strávil, se na ně stále rád koukám i ve svém volnu. Křesťané tvrdí, že je třeba odpouštět. Já nedokážu odpustit nikomu, kdo použije letadlo jako bombu, která, když narazí do baráku, zabije tisíce lidí. Nebo když díky velmi laxním prohlídkám letadel v arabském světě propašují bombu na palubu letadla a zabijí tak stovky nevěřících.
Díky terorismu musíme procházet letištními kontrolami, které v civilizovaném světě připomínají důkladnou lékařskou prohlídku. Nejvíce mě dokázalo naštvat, když mě letušky vybavily na cestu lahvičkami vína a v Berlíně při kontrole při přestupu z letadla do letadla mě sekuriťák evidentně arabského původu s velkou radostí lahvičky s vínem odebral. Také se mně hrabal v taštičce s léky a tam našel Preparate H, což je mast na hemeroidy. „No toto? To musíte mít v průhledném obalu!“ Vzal průhledný sáček a s velkou radostí, že může buzerovat bílého, to tam dal. Když mně vyhodil lahvičky s velmi výbušným vínem, z neznámých důvodů si sundal gumové rukavice. Holou rukou držel tubu s mastičkou za ten konec, který se strká do konečníku. Z tuby se svezl ochranný kryt a tak to držel „na ostro“. Možná, že ho nemile překvapilo, že nejsem naštvaný, jak by chtěl, ale že se poťouchle usmívám. „Ty vole, kdybys věděl, kde jsem to před tím měl!“ I to víno jsem mu v tu chvíli odpustil. Byl z toho poněkud zmatený. Nebyl zvyklý, aby byl někdo veselý z toho, že ho buzeruje z moci ouřední.
Vzpomněl jsem si na svou misi v marockém Agadiru. Tam jsem dělal na Airbusu společnosti Thomas Cook. Když jsem konečně letěl domů, přijel jsem na letiště. Táhl jsem kufr s nářadím a kufr s oblečením. Přišel jsem k rámům, v ruce pas a hodlal jsem se odbavit jako člen posádky. Na krku jsem měl jakousi průkazku ke vstupu na letiště. U rámů nikdo nebyl. Čekal jsem, všichni kolem se na mě usmívali, koupil jsem si nějaké jídlo a láhev vody a šel jsem zpět k rámům a k pasové kontrole. Opět ani živáčka! Nakonec jsem prošel rámem, který byl vypnutý, takže se nerozpípal, a pokračoval jsem na plochu letiště. Když jsem šel po betonu k našemu letadlu, asi po dvou stech metrech se za mnou ozvalo: „Hallo monsieur!“ Čekal jsem vojáka s nataženým samopalem, který ho nebude váhat použít v případě, že udělám další krok. Nic takového, za mnou klusal „četník ze Saint Tropez“ v černém provedení a usmíval se. Zbraň žádnou neměl. Přiběhl ke mně, já jsem se mu snažil vysvětlit, že v hale nikdo nebyl a že támhle stojí mé letadlo, které musím připravit k odletu. On mně cosi francouzsky odpověděl a s úsměvem si vzal můj pas, dal do něj razítko, uklonil se, zasalutoval a vracel se zpět k hloučku arabů, kteří vesele kouřili na ploše letiště. Došel jsem k letadlu a podíval jsem se na razítko, zjistil jsem, že odlétám den před tím, než jsem přiletěl! Přeci se nebude obtěžovat přetáčením datumky! Kdybych měl v kufru s nářadím třeba atomovku, nikdo by si toho nevšiml. To jsou různé přístupy ke kontrole, ovšem podle stejných standardů.
Nedávno v noci mě u letadla v Praze kontrolovali policajti. „Co se děje?“ „Nezlob se Honzo, ale nějakej …. se odpálil v hale letiště v Istanbulu a tak musíme být ještě bdělejší a ostražitější.“ Ráno, když jsem se vrátil z práce, jsem koukal na televizi. Tam ukazovali tu hrůzu z Atatürkova mezinárodního letiště. Nějaký turecký idiot, mluvčí ministra nebo koho, říkal, že vůbec nic nezanedbali. Na záběrech z letištních kamer bylo vidět, jak se ti teroristé klidně procházejí po hale letiště s kalašnikovy přes rameno. Když jednoho zastavil policajt a on ho na něj namířil, policajt utekl! Proboha, proč ho okamžitě nezastřelil? Všichni policajti z letiště včetně těch, co byli u obrazovek bezpečnostních kamer, jestli tam nějací vůbec byli, by měli navštívit oční. AK-47 není pistolka, která se dá strčit do kapsy, to je zbraň přes metr dlouhá a na těch záběrech z kamer je to vidět a nikdo nic neudělal. Věřím tomu, že ty záběry, které byly v televizi hned po atentátu, rychle turecká policie zabavila, tam totiž vypadají jako totálně neschopná banda.
Odjíždím s „klucíma“ na každoroční pánskou jízdu a už se strašně těším, budu daleko od běsů teroru. Ani televize, ani Internet tam nejsou a telefonní signál je velmi špatný. Inu, Český ráj!
- "... z neznámých důvodů si sundal gumové rukavice." - tak určitě !
- "... to je zbraň přes metr dlouhá" - 870 mm / 651 mm se sklopenou opěrkou
Mám několik let starý zážitek zcela opačný: moje žena se pokoušela vysvětlit sekuriťačce na De Gaullově letišti, že nemá na každém boku revolver (ono to na rentgenovém snímku tak vypadá), ale endoprotézu kyčle. Trvalo to asi 20 minut a skončilo až po intimní prohlídce. Dotyčná evidentně neuměla anglicky, jak je u Frantíků zvykem.
Můžu doplnit Honzovu zkušenost čerstvým zážitkem - letošní květen, každoroční letecký den u Salise (jako obvykle mraky lidí všech barev, věkových a řekl bych i sociálních kategorií) a u vstupu do areálu letiště pochopitelně sekuriťáci. Postupuji jednou z front, dcera hned vedlejší. Vleču "pistolovou" brašnu s foťákem, futrál s teleobjektivem (S 120-300/2,8 má hodně velké pouzdro...), brašnu s dalšími fotokrámy (moc prima pro pár granátů) a hlavně pouzdro se stativem (Giottos na 12 kg také není malý - samonabíjecí Simonov se pohodlně vejde, o AK-47 nemluvě). Dcerka pak dva futrály s křesílky Husky (tak akorát pro výsadkářskou verzi SA-58 nebo kalacha) a baťůžek s proviantem (nebo pár zásobníků). Postoupím před velmi tmavého sekuriťáka s bílými rukavicemi - zajímá ho pouze pouzdro s foťákem (pravda, SA-61 Škorpion by se asi vešel) a hned ukazuje, abych pokračoval. Vedlejšího zase zajímá, co budeme mít k obědu - čínský " lančmít" ho nechá v klidu, pouzdra s křesílky rovněž a tak pokračujeme s davem na plochu...
Nevím, jakou roli sehrála naše zřetelná slovanská fyziognomie a nemohl jsem dost dobře zůstat sledovat, zda se přístup k jiným etnikům změní. Je mi také jasné, že důkladně prošacovat několik desítek tisíc lidí, kteří se nahrnou okolo poledne na zhruba půldenní akci, prostě nejde. Ale minimálně promačkat látková pouzdra stativů a křesílek bych vnímal jako adekvátní možnostem a událostem.
Nedovedu si představit, co všechno můžou či by měli Frantíci (a už nejen oni) podniknout, aby co nejúspěšněji eliminovali všechny možnosti zákeřných útoků. Ale neadekvátní laxnost a nedůslednost k tomu určitě nepatří...
Celkem 4 záznamy
Copyright © 1999-2024 planes.cz | Redakční systém
Na EXPO 2015 v Miláně samozřejmě také probíhaly bezpečnostní kontroly. Ačkoli před rámy stály třeba 15 minutové fronty, tak samotná kontrola nezabrala vůbec nic. První den jsem zapomněl sundat opasek, takže můj rám pípal. Securiťák se jen zeptal jestli pásek, já přikývnul a to bylo vše.
Další den jsem už ani nevytahoval mobil a peněženku z bundy s tím, že to nějak projdu. Tentokrát pípající rám nikoho nezajímal - po jeho projití jsem si všiml, že u monitoru rentgenu na zavazadla nikdo nesedí a securiťák je o 5 bran vedle.
A v podobném stylu proběhla i prohlídka Milánské katedrály. U vstupu nás zastavili po zuby ozbrojení vojáci se samopaly s tím, že nám chtějí prohlídnout batoh. Batoh byl pěkně nacpaný vším možným a před vstupem do katedrály jsem ještě na vrch narval mikinu. Prohlídka vypadala tak, že jsem začal rozepínat hlavní kapsu, ze které vykoukl kus napěchované mikiny. V tu chvíli začal voják něco říkat, ale absolutně nesrozumitelně, tak jsem se na něj podíval a asi to mělo znamenat "perfect", protože ukazoval rukou jako že je to ok, mám jít dál a nezdržovat...