Paměti starého práškaře – 40. díl

• 12.07.2015 04:00
• stalo_se
• Paměti starého práškaře

57. Indonesie

V závěru arménské anabáze už jsem byl v kontaktu s jedním z bývalých co-pilotů od ČSA Honzou Kopičkou, který se upíchnul v Indonesii u Lion Air a vehementně mě tam lákal. V té době už tam dělal screening i kapitán Ivan Pavelka, jeden z těch „33 prašivých“. I s ním jsem pak na podzim několikrát mluvil po Skypu, nemohl si to vynachválit. Dostal záhy byt, který si upravoval k obrazu svému, z firmy mu dali klid, tak se smál, že je nejlíp placený opravář bytů na světě. Že o pár měsíců později v tom bytě zažiju jednu z největších lidských tragédií v mém životě, mě tehdy ani ve snu nenapadlo. Po několika odmítnutích od jiných company jsme se s Tomem Burešem dohodli, že půjdeme zkusit štěstí do Asie. A tak jsme v říjnu 2012 odletěli do Jakarty na konkurs. Zatímco u jiných společností ubytování a letenku hradí oni, u Lionu jsme si museli platit vše sami. Co se dá dělat, Evropa je plná, peníze teď leží na Východě. Po vystoupení v Jakartě nás čekal šok – horko a vlhko, ihned jsme byli propocení skrznaskrz. Podle instrukcí Honzy a Ivana jsme si sehnali taxík a hajdy na hotel. A večer jsme se sešli na večeři s klukama. Honza chyběl, měl zrovna dovolenou a trávil ji s rodinou cestováním po Sumatře, za to přibyl další kolega od ČSA, který byl na neplaceném volnu a nechal se u Lionu angažovat, Pepa Taranza.

Honza Kopička, dnes FO na B777 u Etihad, tady u naší oblíbené vietnamské polévky v Grand Indonesia Shopping Center

První společná večeře – zleva Capt. Ivan Pavelka, Capt. Tomáš Bureš a Capt. Josef Taranza

A na druhý den na Lion Tower, na teoretickou část konkursu. Něco otázek jsme znali dopředu od kluků z jejich konkursů, zbytek jsme nějak upotili z vlastních vědomostí, každopádně jsme prošli bez ztráty desítky. A že máme čekat SMS kvůli simulátoru. A večer v deset přišla, že ve čtyři ráno máme být v na trenažeru u letiště. Už jsme byli v posteli, začala na nás působit únava ze změny časového pásma a ze 24hodinového letu, ale tohle bylo překvápko. Se zbláznili či co? To jsme ještě netušili, že takhle to tam funguje a člověk může čekat SMS 24 hodin denně, v kteroukoliv denní či noční hodinu. Oni prostě neznají pojem „soukromý život“. Automaticky předpokládají, že pilot je neustále vyspán a v uniformě a neustále připraven na písknutí vyrazit na letiště.

Protože jsme neznali přesně cestu a doprava v Jakartě je zoufalá, vyrazili jsme s velkým předstihem, abychom nezmeškali. To trenažerové středisko jsme asi po dvou hodinách bloudění našli, ještě že jsme měli sebou iPad a mohli taxikáře navigovat mezi nějakýma halama a skladama, cestou minuli pár krys velikosti jezevce. Ale areál okolo simu už snesl nějaká kritéria, budova uvnitř, až na toalety, docela slušná. Tam jsme se setkali se dvěma Indama od ranního pohovoru, kteří dostali také pozvánku. A měli jsme lítat na střídačku, já s jedním a Tomáš s druhým. Jeden byl Anil a nastoupil později s námi, ten druhý byl z Anglie a už jsem ho tam nikdy neviděl, zřejmě neprošel. Hlavně seznámení s Anilem bylo excelentní. Byl jsem se podívat v prvním patře té budovy, a když jsem se vracel do přízemí, potkal jsem ho pod schody:

„Nazdar, já jsem Anil a máme spolu lítat na simulátoru,“ a hrnul se ke mně s nataženou pravicí a přitom si tak ulevil od větrů, že se otřásla okna. To byla řacha, že jsem vyprsknul smíchy, ale hned to zase udusil a povídám mu:

„To nic, to se stane.“ Díval se na mě nechápavě a až pak mi došlo, že to je u nich normální. Zatímco jsme čekali venku na instruktora a u cigaretky diskutovali, Anil prděl, že jsem si připadal jak u Verdunu při dělostřelecké přípravě před útokem.

Budova Lion Tower v Jakartě

A dohodli jsme se, že bychom radši lítali s Tomem spolu a oni taky, že by radši dohromady. Anil přišel od Air India a propuštěn byl taky za rebelii. Okolo páté konečně dorazil přezkušující, Capt. Harris, mladý a sebevědomý inspektor Lion Airu. S Tomem jsme ho nejdřív šokovali, že jsme z klasického Boeinga a máme dělat konkurs na trenažeru Bulíka nové generace, ale mávnul nad tím rukou, letadlo jako letadlo. Šlo se na brífing, který trval přes půlhodiny, kde nám povídal, co se od nás očekává a jaké asi bude scenario našich letů, za vydatného zvukového doprovodu zadnice Anila. Ze začátku inspektorovi taky párkrát cukla huba, ale pak jsme dělali, jako že nic, i když jsme byli s Tomášem rudí od námahy nepropuknout v řehot. A první šli na řadu Indové, už bylo ráno okolo sedmé a najednou se objevil další přezkušující a bez pozdravu jen:

„Let ´s go!“ a šli jsme. Chvíli jsme se s Tomem v kokpitu hledali, je to přeci jen trochu jiné a ten vzadu jen kroutil hlavou. Už jsme byli unavení jak koně po Velký pardubický, tak jsme mu řekli, že sice na to kvalifikaci a kurs máme, ale nikdy jsme to éro nelítali, v jeho simulátoru taky neseděli už přes rok. Kroutil hlavou dál, ale už pak aspoň nevyluzoval žádné zvuky. Nejdřív jsem lítal já – klasiku, přerušený vzlet, zatáčky s náklonem přes 60 stupňů, nouzové klesání, vysazení motoru těsně po vzletu, přístrojové přiblížení jen na klasické zobrazení a v ruce, bez autopilota, požár motoru a nouzovou evakuaci. Pak Tomáš a někde v půlce ten inspektor najednou vstal, všechno vypnul a povídá:

„To mi stačí!“ a zmizel. Tak jsme tam zůstali sami jak zařezaní, to vypadá blbě, ale nic jsme snad nezvorali? Nebyl to sice nejlepší výkon, únava už dělala svoje. Ale co, honem na hotel a do kanafasu, měli jsme toho plný brejle, sotva jsme se drželi na nohou vyčerpáním.

Odpoledne po probuzení jsme se šli cournout po okolí a došli jsme k názoru, že když nás nevezmou, svět se nezboří, protože to, co jsme viděli mimo hlavní třídu, to byl šok. Kanalizace po povrchu nebo těsně pod ním, smrad, špína, bída. Ty splašky tam tečou v betonových korytech, zakrytých panely. A dost často nějaký ten panel chybí a to pak má za následek charakteristický odér jakartských ulic a uliček, který nás pronásledoval další dva roky a tři měsíce.

Capt. Tomáš Bureš nevěřícně zírá na místní kanalizaci

A čtrnáct dní po návratu domů přišel mail, že jsme přijati, konkurs dopadl na výbornou. A že máme čekat na zvací dopis, s ním jít v Praze na ambasádu pro vízum a pak teprve přijet do Jakarty. Tomáš dostal ten dopis za tři týdny, já za dva měsíce i přes několik urgencí. Ale tak to tady chodí.

A tak jsem ještě vzal rodinu na lyže do Alp a 24.1.2013 usedl do letadla Emirates a vyrazil do neznáma. Tom letěl už čtrnáct dní přede mnou, začátkem ledna nastoupil i kolega od ČSA Jirka Růžička. Tak nás tam bylo šest. Honza Kopička, Ivan Pavelka, Pepa Taranza, Jirka Růžička – ti bydleli už ve vlastních bytech v Thamrin residence ¬ a já s Tomem zatím na hotelu.

Pět věžáků Thamrin residence

Když jsme poprvé navštívili kluky v Thamrinu, říkali jsme si, tady to bude dobrý, tady se dá žít. Merlynn Park hotel byl sice exkluzívní a 300 m od Lion Tower, ale zasazený do hrozného prostředí. Okolo hotelu teče stoka a běhají tam krysy jako hrom. Cesta na Lion ve vedru, smradu a mezi auty, protože chodníky jsou zde jen v lepších čtvrtích, taky nebyla zrovna zážitek. Nejbližší slušná restaurace, kde se člověk nebál najíst – asi kilometr. Kdežto v Thamrinu měli kluci všechno u nosu. Na hotelu jsme se seznámili s dalšími nováčky – Alipiem de Figueiredo z Venezuely, s Bulhary, Američany, Maďary a jedním z Guatemaly. Sbírka žoldáků z celého světa.

Spolužáci – zleva Capt. Eduardo Weber, Brazílie, propuštěn pro nadbytečnost, vykukující hlava Capt. Anil,Indie, propuštěn za rebelii, Capt. Zdravko Kučev,Bulharsko, nadbytečnost, Capt. Krastio Krastew,Bulharsko, šéf Flight Safety u Bulgaria Air, nadbytečnost, Capt. Jovica Reichel, Makedonie, nadbytečnost, a vepředu s brýlemi Capt. Luciani Alvaréz dos Santos Junior, Brazílie, nadbytečnost

Z této party na fotce první utekl Makedonec s Anilem, už po dvou měsících, pak Eduardo cca po roce a kousek, Zdravko po roce a půl, Krastio po dvou letech, a zůstal už jen Luciano, ale už má taky sbaleno.

Jakarta – bída vedle bohatství

A všem, kromě mne, začalo v únoru pozemní školení, předepsané místním leteckým úřadem. Já čekal na novou várku pilotů, co dorazila až v březnu. Mezitím se z hotelu odstěhoval do Thamrinu Tomáš i Alipio, tak jsem tam zůstal sám. Ještě než jsem začal já svoje pozemní školení, přišel mi email z Lionu, že okamžitě musím opustit hotel, že je to drahé. Na můj dotaz, kam mám jít, když mi zatím nedali byt, i když ho mám vybraný skoro už dva měsíce, jen přihlouplé úsměvy. Dohodl jsem se s Ivanem Pavelkou, že můžu zatím bydlet u něj v Thamrinu, má dvě ložnice, tak se tam vejdem a on nechtěl být už sám. Začal mít v té době zdravotní problémy. Začla se mu točit hlava a ztratil svůj dřívější neskutečný optimismus. Ivan býval neustále dobře naladěn, úsměv na rtech a pozitivní myšlení. Byl odejit stejně jako my s Tomem mezi těmi 33 pro výstrahu ostatním. V den, kdy odevzdával na personálním poslední výstupní dokumenty, jim s úsměvem sdělil:

„Já se vrátím, dámy, a se mnou přijde zákon. Tyhle všivé křivárny musí skončit.“ Při svých návštěvách domoviny pořádal setkání v restauracích, každého pozvaného obdaroval něčím z Indonesie, hradil útratu, jen aby viděli, že jeho vyhazovem nezlomili. Bohužel, opak byl pravdou. Začal se nám měnit před očima, z dřívějšího veselého kamaráda se stával zasmušilý člověk. Večer mi kolikrát povídal:

„Proč nás vyhodili, Honzo? Co jsme komu udělali?“

„To je jednoduchý, Ivánku, ty jsi byl všude oblíbený, já možná taky a neudržel jsem hubu na uzdě a to se jim nehodilo do krámu. Kašli na to, netrap se tím, už tady lítáš jako kapitán, tady se k nám i tak chovají, a ne jako k řidičům letadla. Užívej si tropů. A na ně už se vyprdni, nestojí to za to, ničit si kvůli nim nervy.“ Ale Ivan se nelepšil. Honza Kopička si vymohl u dispečerů, aby mohl lítat s ním, aby se Ivan zvedl. Až si vymohl na vedení firmy, že pojede na tři týdny domů se dát do pořádku.

A tak jsem zůstal v bytě sám. A začalo mi školení v mé skupině, v březnu, dva měsíce po nástupu. Byli tam: Jovica Reichel z Makedonie, který přišel z Indie, kde vyhodili všechny expaty, prdící Anil z Indie, ale už neprděl, propuštěný od Air India za rebelii, Bulhaři Zdravko a Krasťo, propuštění pro nadbytečnost a hlavně dva Brazilci, kteří se stali mými nejlepšími kamarády. Neskuteční komici, udělali jsme trojku a řehtali se od rána do večera. Luciano Alvarez dos Santos junior a Eduardo Weber. Ti přišli ze zkrachovalé brazilské společnosti. Už při screeningu si našli bydlení ve vlastních domech v jiné části Jakarty, na základě doporučení svých brazilských přátel tady u Lionu, kterých je tu požehnaně. Po příjezdu se hned pustili do oprav a přivezli si i rodiny. Jiná natura.

Eduardo a Luciano, neskuteční komici, s nima jsem se nachechtal….

Ale komedianti první třídy, jak už jsem psal. Hlavně Luciano. Během hodin mi neustále posílal mobilem srdíčka nebo komentáře k výkladu, že už jsem pak musel vypínat mobil úplně. Dělali jsme si různé naschvály a oba tvrdili, že musím mít brazilské předky, že jsem stejně praštěnej, jako oni.

A školení stálo za to. Kolikrát jsme seděli, hlavy v dlaních a říkali si: to snad není možný! Učili nás, jako kdybychom nikdy neseděli v letadle. Nejlepší byl jeden starší pilot. Přišel, a že je FO na B747, na Jumbu, které vlastní Lion dva kusy. A jeden den nám vysvětloval let z Jakarty do Los Angeles, že se nemůže letět přes Tokio, ale přes Anchorage a že nad oceánem jsou hluchá místa, kde se nedovoláme. Koukáme na něj a říkáme si:

„No to je nám platný, když to v životě nepoletíme a budeme se motat jen nad Indonesii, maximalně do Singapuru a Kuala Lumpur.“ Lion je na černé listině a zahraniční lety má povolené jen do výše uvedených měst plus do Vietnamu, do Hanoje. Ale to lítají jen místní, zřejmě jsou za to diety. Proto je tu tolik expatů. Jednak mají nedostatek pilotů a jednak je to požadavek místního úřadu, abychom pozvedli úroveň společnosti. Proto nás taky místní piloti „milují“ a při simulátorech se nám snažili dokázat, že jsme piloti na baterky, oni jsou třída a až tady nás to naučí. Na druhý den dorazil ten samý instruktor opět a celý den jsme měli odmrazování letadel. Tady v tropech, kde nikdy teplota neklesá pod 28 stupňů! Taky kázal nesmysly, s Bulharama jsme se na židlích kroutili jak žížaly, ale musí tu člověk bejt zticha. Asijská kultura je, že instruktor je Bůh a my musíme poslouchat. Opravit ho, nebo nedejbože se s ním hádat, je hrubé porušení subordinace s okamžitým propuštěním. Tak jsme seděli a trpěli. Pak jsme měli ještě výcvik pro přežití ve vodě, i se stevardkama. My mohli bejt aspoň v plavkách, ale chudáci holky v těch svých dlouhých uniformách měly co dělat, aby se neutopily. A když se nacvičovalo nalodění do záchranných člunů, bez naší pomoci by se tam nedostaly. Jinak, než je tlačit za zadek přes okraj člunu to nešlo, a to bylo najednou ve vodě ochotných pilotů jim pomáhat. U těch nejhezčích se na jejich pozadí chvílemi sešly i tři páry ochotných rukou. Taky nás učili plašit žraloky, že musíme být v kruhu, s nohama od středu a kopat jimi, co se dá. Na můj dotaz, jestli je tím spíš nerozzuřím, jsem byl odměněn pohledem, který jasně naznačoval, kde je mé místo. A bylo po pozemním výcviku a začalo čekání na simulátor.

Začátkem března mi volala manželka, že se zabil na Čmeláku jeden z mých nejlepších přátel, Ing. Josef Paulů. Spolu jsme se učili a dělali zkoušky na obchodního pilota, pak jsme byli spolu i v Holešově. Zpráva mě dost zdrtila, nedovedl jsem si představit, že už ho neuvidím, že už mi nikdy neudělá kafe u něj na stanici, kde jsem ho často navštívil a nasával tu atmosféru z práškařských let.

Pak se vrátil Ivan Pavelka a že je fit, že se cítí v pořádku. Ještě než odcestoval z domu, několikrát jsme s ním hovořili po Skypu, že tři neděle na pocuchané nervy se nám zdá málo, ale Ivan si nedal říct, snad ze strachu o místo. Že mluvil s doktory a může přijet. Doletěl ve středu navečer a hned druhý den ráno šel na linku, ještě neodpočatý po letu.

Capt. Ing. Ivan Pavelka před odchodem na své poslední linky

Ve čtvrtek měl letět do Pontianaku a zpátky, poté znovu do Pontianaku a tam zůstat přes noc. V pátek po obědě do Jakarty a pak ještě krátký let do Bandar Lampung a zpět. Na byt se měl vrátit v noci. A najednou odpoledne už tam byl, úplně zničený.

„Co je Ivane, vždyť máš ještě bejt v práci?“ ptám se ho. A Ivan spustil. Že na první dva lety mu nasadili do kokpitu auditora od Airbusu. V té době Lion Air rozhodl, že si pořídí přes dvě stovky nových Airbusů. A Ivan byl přesvědčený, že to nebyl auditor, ale kontrolor, aby ho sesadili a zesměšnili. A že byl nervózní, zpocený, druhý pilot se mu šklebil a že to voral celou cestu. Po přistání zpátky v Jakartě se ho Ivan ptal, jestli může letět dál. A ten auditor mu řekl, že jo, ale že se musí víc snažit, že kolega byl lepší.

„Proč se ptáš nějakého auditora, jestli můžeš letět nebo ne?“

„Když já jsem byl tak nervozní z něj, že mi nic nešlo, začal jsem se potit. A druhej den, už jsme pojížděli na odlet na ten Bandar Lampung, mně se udělalo zle, že jsem se vrátil zpátky na stojánku, nahlásil lidem, že nejsem schopen letu, předal velení tomu druhýmu, co se mi pořád chechtal a odešel jsem pryč. Ani jsem na nic nečekal, ani jsem nešel na náš transport, vzal jsem prvního taxíka a jsem tady. To bude průšvih, já to zvoral!“

„Nic jsi nezvoral, necítil ses, udělal jsi to přesně podle regulí. Předal velení, omluvil se lidem a už jsi tam byl zbytečnej. Zavolali hotovost a je to.“

„Nene, to je mezinárodní průser, zejtra to bude v novinách, všem jsem vám to tady zkazil!“ A pořád dokolečka. Po hodině už jsem volal kluky na pomoc, přišel Tomáš i Pepa, hučeli jsme do něj jak do duté vrby. Kýval hlavou, že jo, ale pak zase spustil tu svoji litanii. Shodli jsme se s klukama na tom, že je vyčerpaný, prostě vybité baterky. Vůbec, ani ve snu nás nenapadlo, že je to vážnější. Takto jsem s Ivanem diskutoval celý víkend, občas mi dával za pravdu, ale za hodinu už zase byl ve svých kolejích. V sobotu večer jsme ho vzali s Tomášem do švýcarské restaurace Marshé na večeři, všechno bylo v pohodě. Odeslali jsme odsud společně mail šéfpilotovi, že si Ivan potřebuje odpočinout a „dobít“ baterky. S Pepou jsme mu slíbili, že s ním půjdeme v pondělí na firmu a promluvíme se šéfem dohromady. V neděli večer jsem šel spát okolo půl dvanácté, Ivan ještě balil nějaké sklo, které přivezl darem pár lidem v kancelářích.

„Ivánku, pojď spát, ráno vstáváme a jedeme na Lion,“ povídám mu.

„Jojo, jen to dodělám a jdu taky.“ Zavřel jsem se ve svém kamrlíku, aby mne nerušilo světlo, a usnul. Někdy v noci jsem se vzbudil, že si odskočím na toaletu a koukám, celý byt rozsvícený a Ivan nikde. Volal jsem mu na mobil, ale ten začal zvonit u něj v pokoji. Krucipísek, kde je? Byt nezamčenej, klíče leží na stole v kuchyni. Koukal jsem z balkonu, jestli ho neuvidím bloumat okolo bazénu, ale dole klid, nikde ani živáčka. Tak jsem asi hodinu seděl v kuchyni a čučel do zdi a čekal, až se vrátí. Pak si říkám:

„Víš co? Já jdu spát a až přijdeš, tak mne vzbudíš boucháním.“ V sedm ráno se probudím a Ivan pořád nikde. Volám tedy Pepíkovi, že je nějakej průšvih.

„Hele, čekej doma, kdyby se vrátil, já jdu projít patro okolo bazénu, snad ho tam dostihnu někde.“

A za chvíli telefon:

„Přijď dolů, Ivan v noci skočil z balkonu….“

Nastalo velice těžké období. Samozřejmě nejdřív výslech na místní policejní stanici a kdo někdy viděl asijskou, i s celou pro zadržené, dovede si představit, jaké jsem tam měl asi pocity. Byl jsem prý v začátku v podezření, že jsem ho shodil. No, naštěstí tuhle teorii opustili a já mohl odpoledne odejít po svých. Venku už na mě čekal šéfpilot Lionu.

„Jak se cítíte, kapitáne?“ A ze mě to všechno vylítlo:

„Jak asi se mám cejtit? Během čtrnácti dnů přijdu o dva kamarády, teď ten výslech. Jak asi!!!??“

„Kdy jedete domů?“

„Podle kontraktu bych měl za čtrnáct dní, ale kdoví, nechcete během výcviku pouštět.“

„Nene, vy jedete domů!“ Tak mi ti dva kluci „zařídili“ první dovolenou. Vyměnil bych všechno za to, aby tu byli. Musel jsem pak strávit čtrnáct dní v tom bytě i s policejními páskami a zapečetěným Ivanovým pokojem. Opravdu povzbuzující. Každý den jsem chodil na firmu, kdy už dostanu vlastní byt, že tohle se nedá vydržet. Všude ještě Ivanovy věci, no opravdu relax na nervy. S Ivanovou manželkou jsem se po Skypu dohodl, co chce přivézt, ostatní věci mohu vyhodit, nebo bych se tam zbláznil taky (ta zemřela v září 2014, zřejmě u ní Ivanova smrt spustila vážné onemocnění a za rok a půl byla pryč).

Odletěl jsem tedy domů a po návratu za dva týdny vše ve starých kolejích. Nový byt nikde a Ivan stále v Jakartě. Dohodl jsem se s Tomem Burešem a přestěhoval se k němu, ve starém bytě už jsem opravdu neměl sílu zůstat, i když mi firma nabízela, abych ten byt po Ivanovi přebral.

„Tak to ani omylem. Máte rozum?“ povídám tomu chlapíkovi, co má na starosti ubytování. Naštěstí to pochopil. Po dalších dnech byla byrokracie konečně nakrmena a datum převozu Ivana domů pevně stanoveno. Přišla pozvánka od Lionu na slavnostní rozloučení s ním. Měli jsme s Tomem volno, tak jsme se tam vypravili, ale s nechutí, ani jeden nemáme tyhle akce v oblibě. A tam šok!

Tomáš vcházel do místnosti určené k obřadu první, ve dveřích se otočil jak na obrtlíku, kouká na mě s vytřeštěným pohledem:

„Ty vole, Ivan!! Ta rakev je otevřená!!“ Po více jak měsíci!! Nejdřív měl proslov konzul z našeho vyslanectví, pak šéfpilot Lionu, potom jsme ještě museli asistovat při zavírání všech těch beden a konečně se Ivan vydal na letiště na svůj poslední let. Večer jsme se ztřískali jako Dánové, to nešlo jinak.

Poslední pozdrav Ivanovi, salutující úplně vpravo chiefpilot Lionu Capt. Sogi, kovaný muslim. Foto: autor

Pak jsme ještě sledovali na internetu jeho poslední přiblížení v Praze. Ivanův poslední ILS na RWY 24, ale byl v cargu, v truhle, nikoliv v kokpitu za řízením, jak si vždy přál…….

Místo posledního Ivanova odpočinku u něj doma na zahradě

A jak už jsem se zmínil, jeho manželka odešla rok a kousek po něm. A tak rozhodnutí pár „managerů a kolegů“ zničilo během roku a půl do té doby normální, fungující a šťastnou rodinu, a nikdo nikdy mi nevymluví, že to tak není. Do posledního dechu je považuji a budu považovat zodpovědné za tuto tragedii….

Související kategorie