Jako podivnou součást honoráře za mou knížku mně vydavatel věnoval několik knih s leteckou tématikou. Jsou to vzpomínky pilotů ČSA a jedna knížka od vojenského pilota.
Žil byl jeden kapitán ČSA nevelkého vzrůstu. Jak byl mrňavej, tak byl důležitej Ne nadarmo se mu říkalo „zloprcek“. K aerolince přišel od vojáků, a jak tak byl kovaný komunista, dotáhnul to až na šéfa dálkovek (jak říkal Cimrman: „dál už jíti nelze!“). I rozhodl se sepsat své paměti. Není to první knížka memoárů mých bývalých kolegů, kterou jsem četl. Ale je to první knížka, kde skoro každá věta začíná slůvkem „já“. Inu, zloprcek.
Vděčné pohledy stevardek ho provázely celý jeho profesní život u aerolinií. Byl vzteklý, nesnášenlivý. Prý nikoho nikdy nepodrazil. To by ho jedině šlechtilo. Nevím. Já si jen pamatuji, že to byl jeden z těch „machrů“, kteří chodili do letadla těsně před odletem skoro s cestujícími, aby pak zjistili, že nefunguje inerce, což byl u IL 62 poměrně běžný jev. Pak se překládala celá mašina. Jemu to bylo fuk. Kolik taková machrovina musela stát, netuším.
Na dvaašedesátkách byli ovšem jiní „machři“. Takoví soudruzi „Gaťkin“ nebo „Tonda Kráva“, to bylo jiné kafe. Posledně jmenovaný vynikal mimo jiného svou šetrností, v Indii na pobytech neměl chudák na jídlo, tak si vařil knedlíky z prášku v umývadle ponorným vařičem… Naštěstí typ IL 62 měl své mechaniky a tak jsem s nimi přišel velmi málo do styku. Když jsem viděl soudruha kapitána „Tondu Krávu“, jak po devadesátém roce chodí po Staroměstském náměstí s dřevěnou šibenicí a prodává „fancy hats“, snad jsem mu to i přál. Jen mě nešlo do hlavy, že to měl při svých nadprůměrných příjmech zapotřebí.
Já jsem byl odchován a také rozmazlován piloty Slovairu. Když jsme potom většinou v rámci delimitace přešli s L410 pod ČSA, přátelské vztahy se nepřerušily. A bylo jedno, jestli nakonec létali A 310 (Kuchta, Navrátil, Žalud), nebo skončili na Boeingu 737. Na čtyřistadesítkách bylo také pár pěkných zmetků. Část odešla na začátku devadesátých let, ale někteří se dostali až na třistadesítky, lustrace nelustrace.
Na L410 byl jeden velmi zvláštní pilot, o kterém jsem již psal. Malého vzrůstu, taková parodie na chlapa. Ten nosil v zimě v létě svetr s vyšitým kolouškem. Díky tomuto svetru dostal i přezdívku. Nevím, v jaké organizaci pracoval, ale musel mít velmi silnou tlačenku. Šéf čtyřistadesítek prohlásil, že tento antipilot nebude nikdy kapitánem. Nakonec se jím stal. Z tichého a nenápadného „kolouška“ se stal největší buzerant pod sluncem. Naštěstí udělal několik malérů a stal se opět druhým pilotem a v této funkci se dostal i na dálkovky. Tichý a nenápadný chlapec. Když se ho jednou šla zeptat letuška do kokpitu, jaké jídlo si přeje ohřát a nabídla mu: lososa s bramborem, hovězí guláš s rýží, kuře s těstovinou. A on začal: „No, dal bych si to hovězí, ale dejte mi k tomu tu těstovinu a omáčku s kuřete a jako druhý chod bych si dal toho lososa, ale s chlebem.“ „Tak prosím, zopakuji to: losos s bramborem, hovězí s rýží, kuře s těstovinou a nebo také hovno!“ Bylo to děvče od rány a nepáralo se s ním. Tato historka vstoupila do dějin. Faktem je, že dnes vám v letadlech ČSA podají maximálně ruku.
Já ho zažil v Mexiku, kde jsme bydleli v krásném hotelu. Byly tam švédské stoly nebývalé rozlohy a sortimentu. Při snídani tam Koloušek ráno již byl, seděl sám u přeplněného stolu. Ještě když jsme odcházeli, tak tam seděl. Při obědě se to opakovalo a večer také. Přitom byl jak za groš kudla! Jednou mně volal nad ránem domů jeden kapitán a hned po několika větách mně bylo jasné, že má naváto pod kulichem. „Co se děje, taťuldo?“ „Synáčku, já vím, že tě budím, ale já musím s někým normálním mluvit. Jsem v Brazílii, půlka posádky jsou buzeranti, druhá půlka krávy a co-pilot je Koloušek, tak musím chlastat a vzpomínám si na svého synáčka, copak asi dělá?“ Bylo mě jasné, že při takové konstelaci se nedá dělat nic jiného. „Má Koloušek svou lahvičku? Zjisti, co v ní má!“ On totiž tento podivín u sebe neustále nosil třídecovou lahvičku a nikdo netuší, co v ní měl. „A že bych se na toho debila nevsr…!“
Koloušek ještě před důchodem, když byly zrušeny dálkovky, létal na A 320 opět jako druhý pilot. Na setkání důchodců jsem ho potkal. I když je mladší než já, tak je celý zkroucený a je to opravdový stařec. Jedna kolegyně, která stále ještě létá, říkala, že Koloušek se chodí na letiště sprchovat, aby ušetřil za vodu, a krade tekuté mýdlo a toaleťák. Chudák pan pilot se stotisícovým platem…
Koloušek je extrém, spíš taková směšná figurka. Ten asi nenapíše své memoáry, papír stojí peníze a inkoust také není zadarmo.
Nebo alespoň dokud to má úroveň. Tady už je, Bohu žel, pozdě. 
Tragédie je článek a tragédie je to i lidská, když pan Čech nevidí to, jaký nenávistný lejna sem píše. Jak už napsali jiní - Čechoviny bývaly fajn, toto ale už prosím zastavte.
Od pana Čecha si s chutí přečtu cokoliv. Když není dlouhý článek o letadlech, tak jsem rád aspoň za krátký článek o lidech.
Článek je tak ubohý, až je téměř geniální 
Škoda jenom, že autor nevěnoval trochu větší pozornost Tondovi Krávovi. V porovnání se Zloprckem a Kolouškem jsme se o něm toho moc nedozvěděli.
Tím zloprckem myslíte, autore, sebe? Po přečtení Vašeho textu to tak odhaduji...
...a mam stejny nazor, ze tento dil Cechovin je (nej)slabsi. Ale na druhou stranu - ja k vanocum dostal zminovanou knizku a pri tom cteni jsem mel naprosto stejny nazor jako p. Cech. Par mych pocitu:
1) P. Krc v knize vystupuje jako mistr sveta. Nekdy mi pripada, ze sezral salamounovo h...o.
2) Opravdu temer kazda veta zacina slovem "ja".
3) Jsme mlad (rocnik 79), takze moc nedokazu posoudit, jak moc je vse v knizce pravda - ale dle meho nazoru p. Krc totalitni rezim az moc idealizuje.
4) Nejsme si jist, zda by p. Krc dosahnul sveho postaveni, kdyby nebyl komunista az za hrob (presne jak pise p. Cech) - naopak v knize napr. proverky a "politicka skoleni" zlehcuje a primo preskakuje. Jsem presvedcen, ze minimalne v tomhle bodu ma p. Cech pravdu. Navic vojenska minulost p. Krce byla urcite velke plus (a krom toho o vojacich si iluze nedelam).
5) p. Krc neumi psat a nejspis ten rukopis nikomu precist nedal - kniha je plna preklepu, jednotlive kapitoly na sebe nenavazuji, preskakuje (az) desitky let sem tam.
Precetl jsem podobnych zivotopisu hromadu (i v anglictine) a knizka od p. Krce je jednoznacne nejslabsi, co jsem kdy cetl. Cili na jednu stranu to rozpolozeni p. Cecha chapu. Na druhou stranu si p. Cech podobne stesky mohl odpustit a svoji kritiku shrnout do dvou tri vet a zbytek venovat povidani o letadlech - coz je vec, kterou umi, kdyz chce.
Jarda
Poslední Čecháčkoviny, které jsem přečetl, a které mě nutkaly psát podobné komenty jako níže uvedené, bylo tuším asi sté pokračování. Po marných pokusech naznačit autorovi/redakci, že už to není k tomu, jsem tohle vypisování se z frustrací přestal číst docela. Pro autora je možná dobré, že ze sebe ty negace nějak dostane ven, ale já nejsem autorův psychoanalytik a tudíž za čtení deníčků narcise nejsem placen. Nechci být hnusný, ale někdy prostě nestačí zrcadlo nastavit, někdy je třeba s ním fláknout po palici...
Tak, ale ta příhoda s tou letuškou pabavila, když už nic jiného....
Za to redakce platí? Doufám, že tímto Čechoviny definitivně skončily.
Celkem 44 záznamů
Copyright © 1999-2024 planes.cz | Redakční systém
Vážený pane Čechu,
nevím jaký je Váš vnitřní pocit na Vaše poslední články (a předpokládám, že je házíte za hlavu), ale moje reakce je - "čert to vem". Pište a přispívejte prosím dál, minimálně jedna osoba bude stále velmi ráda číst vaše příběhy a poznatky, včetně vaření knedlíků v umyvadle atd. Vaši kritici mají jednu výhodu, mohou Vás zkritizovat, ale to je vše, vy jdete "z kůží na trh". A setsakra, hodně Vás prosím, pište dále. Díky!