Paměti starého práškaře – 36. díl

• 17.05.2015 05:37
• stalo_se
• Paměti starého práškaře

53. Arménie – boj o přežití

Tak jsem se přihlásil na Úřad práce a přemýšlel, co dál. Asi po čtrnácti dnech mi volá Filip Gaspar:

„Hele, v Arménii, v Jerevanu, je společnost Armavia a nutně potřebuje piloty. Vicepresident tam je Kenneth Wagner, Ind, který dělal pro ČSA přes dvacet let a byl taky vyhozenej. Ale berou jen kompletní kokpit, tj. kapču a druhýho. Nejdeš do toho se mnou?“

„S tebou? No to si piš, že jo!“

Vicepresident Armavie – Kenneth Wagner

A poslal jsem mu všechny kopie licencí, aby to předal Kennethovi. A po dalším týdnu už přišly letenky a vyrazili jsme s Filipem pod Kavkaz. Ještě před tím jsme se v Praze setkali s Tomášem Burešem, taky jedním z těch třiatřiceti, který už tam lítal nějakou dobu s Jirkou Hrudkou, na takový brífink, co nás čeká. Předně, že to je postsovětská republika a podle toho vypadá i společnost. I když ubytování v hotelu máme v kontraktu, ať na to zapomeneme, že oni si radši pronajmuli byt. Rovněž firemní kultura je ouvej, žádné postupy mezi stevardkami a kokpitem, to se musí vysvětlovat před každým letem, ústrojová kázeň žádná. A dohodli jsme se, že potáhneme za jeden provaz, že tam vneseme trochu západní kultury, tzn. na let řádně v uniformě, s kravatou, sakem a čepicí, na linku společně se stevardy jako posádka a ne jako místní, každej zvlášť, jak švábi na pivo, což je teda horor.

Po příletu linkou ČSA (naše děvčata nás vždy posadila do business třídy, měla nás s Filipem ráda, aspoň si to dodnes myslím,dozvědět se to vedení, trefí ho šlak) někdy po půlnoci nás samozřejmě nikdo nečekal. Vůbec jsme nevěděli, kam jít. Našli jsme kancelář Armavie v prázdné hale a bušením do výlohy jsme probudili nějakého borce, který vzadu spal během služby. Nechal nás zavolat Kennethovi, že jsme na letišti a nemáme odvoz ani ubytování, nic. Ten zařídil auto, které nás dovezlo do areálu firmy a kde prý máme počkat do rána. Dali nám pokoj s jednou postelí, jedním stolem a neuvěřitelně hlučnou klimatizací. Chvilku jsme candali po areálu firmy, ale pak přišla únava. Jako staršímu mi Filip nechal postel, sám chudák dospával na stole. Druhý den okolo deváté se začali trousit zaměstnanci, včetně Kennetha. Hned jsme na něj vlítli, že co je tohle za přivítání, takhle nebydlí ani kopáči. Slíbil, že vše zařídí a za chvíli nám volali, že se prý máme jít ubytovat do „apartmá“.

První ubytování a zničený Filip

No, apartmá. Došlo k tomu, před čím nás varoval Tomáš v Praze. Společnost Armavie sídlila ve zrušených lázních pro méně pohyblivé občany. Zavedli nás do našeho ubytovacího zařízení. Obývák -vykachlíkovaná místnost, v rohu bazén, sedací souprava působila dost nevěrohodně, spíš jako semeniště štěnic. Jedna ložnice vybavená třemi postelemi jako na svobodárně, druhá jen jednou. Sociální zařízení – nenacházím slov. Sice jsem se potřeboval po letu osprchovat, tak jsem to provedl, ale obutý v pantoflích a opatrně, abych se ničeho nedotkl.

Bazén + skladiště v obytné místnosti

Tak to tedy ne!!! Tudy cesta nevede. Šli jsme za Kennethem a že jsme sem přišli létat, nikoliv kopat kanály a trváme na ubytování podle smlouvy.

„To máte těžký, kluci. Bydlí tady v areálu už kapitán z Vilniusu a jeden váš kolega, co tu už lítá přes rok. Takže oni to berou tak, že co je dobré pro ně, musí bejt i pro vás.“

Aha, Franta K. Taková zvláštní postava, propuštěn už v první vlně. Bývalý námořník, pak mašinfíra, pak si za svoje peníze udělal výcvik a nastoupil u ČSA. Hrozně hodný, ale takový nějaký jiný. A ten tam totálně asimiloval, stal se jedním z „Arménců“, dokonce začal mluvit rusky do vysílačky i při lítání, udělal vše, co mu řekli, i když to bylo na hlavu postavený. Pro ně ideální člověk, ani o peníze nebojoval, jako my, o čemž bude ještě řeč.

Toaleta

Pak proběhlo seznámení se šéfpilotem Sergejem, zpočátku docela sympaťákem. A že máme jet s kapitánem Vartanem na místní úřad pro uznání našich licencí a kvalifikací, že zítra už máme první linku. Bez jakéhokoliv přezkoušení, seznámení se s jejich postupy, nic. Rovnou do letadla a tradá. Tak jsme mu s Filipem oznámili, že asi těžko, že nemáme ubytování a po návštěvě úřadu hodláme odjet do města si najít vhodné ubytování, že v tomhle prasečáku bydlet nebudem.

„Tam bydlí jiní molodci, vy ze Západu si myslíte, že jste něco víc?“

„To ne, ale máme nějaké svoje standardy a představy a tohle, co jste nám dali, se tomu nepřibližuje ani omylem.“

Tak souhlasil, že to tedy o den prodlouží. A dorazil kapitán Vartan. Typický Arménec. Snědý, s černými vlasy, rozhalenkou, ze které se dral bujný porost hrudníku. Takový medvěd.

Ložnice číslo jedna

Naložil nás do auta a vyrazili jsme směr místní úřad. Tam nás vyfotili před bílou zdí jak na kartu zločince, jedna fotka z profilu, jedna zepředu a samé:

„Gospodin komandir tohle a gospodin komandir támhleto.“ Evidentně plné kapsy obálek od firmy. Udělali nám kafe a než jsme stačili dopít, měli jsme v ruce bumážku s obrovským razítkem, že nás arménský letecký úřad schvaluje a můžeme lítat s jejich letadly. Za hodinu hotovo, stali jsme se arménskými piloty.

Moje arménská licence

Majitelem společnosti byl Michal Bagdasarov, Arménec s ruským pasem, narozený v Ázerbajdžánu. Místní oligarcha, majitel benzínových pump, fotbalového mužstva a jedné banky. Když měl přijet na firmu, kdo mohl, ten utekl, ostatní se třásli jako osikový list. Přijely tři offroady s černými skly, z prvního a posledního vyskákala ochranka a obšancovala celý areál. Ozbrojení až po zuby, na tvářích výrazy pokerových hráčů, s těma bych se hádat opravdu nechtěl. Poté teprve vystoupil On, chlap jako hora, a se svou suitou zamířil do kanceláří vedení firmy udělat pořádek.

Michail Bagdasarov, majitel Armavie,fotbalového klubu, několika místních benzínových stanic a banky

Že o lítání a vedení leteckého byznysu nevěděl ani za mák, jsme se měli za chvíli přesvědčit na vlastní kůži, ale jeho rozhodnutí byla zákon a přes to vlak nejel, i kdyby se jednalo o sebevětší kravinu. Kenneth se mu to snažil všelijak vysvětlit, později i s naší pomocí s poznatky z leteckého provozu, ale ne. Car Michal I. rozhoduje!!! Kenneth měl veliké znalosti o chodu letecké společnosti, v ČSA pracoval přes dvacet let. On zařídil pronájem jednoho Airbusu 310 pro Air India i s posádkou a byl to velice výdělečný podnik, Indové si chtěli pronajmout od ČSA další. Bohužel, tehdejší vedení rozhodlo, že bude lepší všechny A 310 prodat a Kennetha propustit…….

Vraťme se do prvního dne. Měli jsme mapku Jerevanu, kde nám už v Praze Tomáš ukázal lokalitu, kde se dá bydlet a žít. Tak jsme si nechali zavolat taxík a vyrazili do města. Už první jízda žigulíkem na plyn a bez tlumičů byla zážitkem. Spílal jsem Filipovi, do čeho mě to uvrtal, že centra města nemáme šanci se dožít, ale dojeli jsme. A hned jsme sháněli realitku, jejíž adresu jsme zjistili po internetu ještě na letišti. Ukázali nám pár bytů, až ten poslední jakžtakž vyhovoval. Tedy byt byl velice slušný, čistý a vybavený. Každý jsme měli svůj pokoj, pak obývák dohromady a kuchyň, ale to okolí…. Už když jsme s agentem čekali před vchodem do domu, tak nám povídá:

„Já vím, vchod is not class number one.“ To tedy věru nebyl, ale za dveřmi bytu jako když mávne kouzelným proutkem, vše podle našich představ.

Vchod do domu

Schodiště

Hlavní rozvodná skříň na chodbě

Přitom adresa, jako bychom v Praze bydleli v Pařížské ulici. Ano, z ulice přepychový dům, jako všechny prospekty v Jerevanu, jen člověk nesměl jít zezadu. To byla konečná, sídliště Chánov. Typická Potěmkinova vesnice. Zepředu huj, zezadu fuj, ale byt byl perfektní.

Pohled z okna našeho bytu

Tak jsme hned podepsali smlouvu, zaplatili nájem na měsíc dopředu a zpátky na letiště do Armavie pro naše věci. Tam se všichni divili, že se stěhujeme, obzvlášť místní piloti, co se nám na bydlení u bazénu nelíbí. No bazén, spíš požární nádrž z Horní Dolní. Ale nedbali jsme, jestli vy tady chcete žít, to je vaše věc, ale my ne. Není tu nic, ani restaurace, ani kuchyňka, obchod, nic. A když jsme jim sdělili adresu, kde budeme bydlet, jen protáhli obličeje, ale začali jsme naplňovat dohodu s Tomášem, že nespadneme na jejich úroveň a budeme se snažit zachovat nějaký level nejen v bydlení, ale i v lítání.

A druhý den odpoledne jsme měli naplánovaný let na letiště Moskva-Vnukovo. A že to bude zároveň přezkoušecí let s jejich inspektorem pro Boeingy, kapitánem Vartanem, kterého jsme znali už z minulého dne. Odjeli jsme na letiště z našeho nového „domova“ už ráno, abychom získali nějaké informace jak o letišti, tak o jejich procedurách. Nevěděli jsme o společnosti a jejich postupech vůbec nic. A jak jsme později zjistili, obávali jsme se zbytečně, protože nic takového neexistovalo. Příručky obšlehli částečně od ČSA, částečně od Slovak Airlines.

Vrazili jsme do kanceláře šéfpilota Segeje a ať nám něco poví, nějaký briefing, že nemáme tušení o jejich postupech. Evidentně jsme ho zaskočili, začal povídat, že dodržují předpisy JAA, o papírech že nám vysvětlí všechno František, ten mašinfíra, a zbytek kapitán Vartan. No paráda, ok, jdeme na to. Dorazil náš přezkušující a tehdy jsme pochopili slova Tomáše z Prahy o ústrojové kázni. Co jsme viděli okolo sebe, nám bralo dech. Každý pilot jiná uniforma, kravata, prostě každej pes, jiná ves. Ale za to většina pilotů úplně bez kravat, v rozhalenkách rozepnutých skoro do pasu, každej chlupatej jak medvěd, takže nic moc hezký pohled. V kapsičce košile zastrčený pilotní průkaz, ze zadní kapsy na kalhotách vykukoval hřeben na vlasy a byli ready na let. Náš Vartan měl aspoň malou taštičku, ale co v ní měl, netuším. Byli jsme tam s Filipem jediní v saku, s čepicí a s pilotním kufrem plným všelijakých předpisů a příruček, které se za letu mohou hodit. Setkali jsme se před CUPem- CUP= Centralnoe Upravlenie Poljotov.

Centralnoe Upravlenie Poljotov – CUP, v dolním levém rohu snímku „bazén“

Tam byla menší kancelář, kde si prováděla posádka přípravu na let. Dostali jsme jen letový plán a Notamy – což je takový oběžník, kde jsou piloti upozorněni na různá úskalí na letištích, které se mohou týkat jejich letu, co funguje a co ne, jestli se tam seká tráva atd. O počasí si člověk musel zažádat telefonem a v ruštině, což jsem musel zezačátku dělat já, protože Filip ruštinu ve škole už neměl. On má sice angličtinu lepší pětkrát než já, ale tam byl zezačátku, chudák, ztracenej. Ale po čtrnácti dnech už se domluvil pravidelným tréninkem se stevardkami. Ve vší slušnosti!!

Ředitelství firmy - komandatura

Stanovili jsme si množství paliva, které od nás neustále náčelník ve službě vyžadoval.

„Moment, nejdřív musím zkontrolovat počasí, váhu a Notamy, až pak mohu rozhodnout,“ opakoval jsem mu snad pětkrát. Nechal jsem si vše zkontrolovat od inspektora Vartana, ale ten se ani nekouk, jen pokýval hlavou. A šli jsme si pro děvčata a do dodávky, která nás měla odvézt na letiště. V posádce byl vždy jeden kluk – stevard, který měl za úkol rozložení nákladu na palubě, ale to jsme zjistili až později. A Vartan povídá:

„Teď jedeme k doktorce.“

„Kam?“ vydechli jsme s Filipem užasle.

„K doktorce. Ta nám dá to nejdůležitější lejstro.“ Přijeli jsme k baráku bokem od letiště, pěšky vylezli do čtvrtého patra a v těch vedrech to byla paráda. Vešli jsme do ordinace, jazyk na vestě, že to vypadalo, jako když máme červenou vázanku a vrátili se v čase tak o čtyřicet let. Místnost jak ve filmu pro pamětníky. V rohu zasklená vitrína, řádně zaprášená, v tom ještě skleněné injekční stříkačky a nějaké léky snad ještě z dob Velké vlastenecké války. Za stolem doktorka, asi metráková dáma, s dlouhými, ostře červeně nalakovanými nehty a plnými prsty zlatých prstenů, že ani propisovačku nemohla pořádně uchopit. Pod nosem knírek, za který by se nestyděl leckterý mušketýr z dob D ´Artagnana. A smrad jak v Cařihradu. A pronesla basem památnou větu, kterou jsme pak slýchávali každý den a slyším ji dodnes:

„Oddycháli?“

„Da, oddycháli.“

„Chorošó!“ a jebla na ten dokument razítko velké jak kolo od vozu. Každý jsme se museli podepsat do knihy a zdravotní kontrola byla u konce. Ale byla tam jedna a ta nám dělala rozšířenou kontrolu před letem. Spočívala v tom, že jsme si museli sednout proti ní, ona nás chytla za zápěstí těmi drápy a v hlubokém zamyšlení kontrolovala tep, což po tom výstupu ve 40 stupňových vedrech musel být zážitek. Pak pokývala hlavou a:

„Chorošó!“ bum štempl a bylo to. Po pár týdnech už mě to nebavilo, tak na otázku:

„Oddycháli?“ jsem na babu vyhrknul:

„Neoddycháli! Celuju noč s děvočkami popíli!“ A ona:

„Chorošó!“ a drb tam razítko a bylo hotovo. A šlo se dál. Vešli jsme do haly a stevard zamířil úplně jinam.

„Kam jde?“ ptáme se Vartana.

„Do prvního patra do kanceláře pro deklaraci, kterou potřebujeme k celnímu a pasovému odbavení.“ Prostě – nět bumážky, nět poljota. Už jsme těch lejster měli pěknou kopu a ještě nebyl konec. Na celnici nám dlouze prohlíželi pasy, nějak jsme se jim s Filipem nelíbili. Cestou k letadlu se Filip ptá Vartana,jak je dlouho na Boeingu .

„Měsíc,“ Vartan na to. Vytřeštili jsme na sebe s Filipem oči! To si dělá srandu?

„A kolik hodin máš nalítáno?“

„Padesát.“ Málem to se mnou seklo. Padesát hodin! A už je typový inspektor a hodlá nás přezkušovat!

„A kolik máte vy?“ Když jsme mu s Fildou sdělili ty roky a roky a tisíce a tisíce hodin, lehce znejistěl.

A pak jsme spatřili přes sklo gatu „naše letadla“. Naše proto, že všechny tři Bulíky Armavie byly nakoupený od ČSA, jeden putoval přes Slovak Airlines. A byl to teda pohled!! Až to u srdce zabolelo, co dokázali molodci udělat s vypiplanými letadly od našich mechaniků. Servali imatrikulaci a nápis Czech Airlines nejspíš jen drátěným kartáčem, zamázli to nějakou bílou barvou či vápnem, u bývalého OK-DGL, nyní EK 73722, nechali jen nový znak ČSA na směrovce (to stupidní „trsátko“, jak jsme říkali, ale prý to má být snad diamant…). Letadlo špinavý až hrůza.

Bývalé OK – DGL, ocas ještě po ČSA. Foto: archiv autora

Tak vypadalo u ČSA. Foto: Kuba Jirásek

Další letadlo, OK-CGK, v Jereveanu EK 73771, zase zůstalo ve slovenských barvách.

OK-EGO. Foto: archiv autora

Jediné letadlo, které přestříkali k obrazu svému, bylo OK-EGO. To zas mělo nejvíce závad. Vešli jsme tedy do kokpitu a první, co Filip začal dělat, byl úklid. Všechno špinavý, olepený, no hrůza. Vyžádal od stevardek zvlhčené ubrousky a očistil spínače, jeden po druhém, a že jich tam je. Vyleštil obrazovky a ciferníky přístrojů. A nechal i vyluxovat kokpit. Pak jsme vytáhli bělostné návleky na područky, které jsme ještě stačili vyloudit na uklízečkách v Praze, na sluchátka natáhli bílé návleky a přes uslintané sedačky přehodili bílé povlaky, rovněž od ČSA. Vartan jen valil oči. Tohle ještě neviděl, ale na výrazu stevardek bylo vidět, že jsme stoupli v ceně tak o dvě level. No jo, Zápaďáci, to je vidět. Pak jsem se vydal na obhlídku letadla. Jednak je to předpis a jednak můj rituál. Neletím, pokud si neobejdu letadlo a nekopnu do gum. Ale tady jsem hořce zaplakal. Policajti na brzdové obložení úplně zajetí vevnitř, gumy jak z Formule jedna, průhledy z kabiny do podvozkové šachty pro vizuální kontrolu otevření podvozku v případě potíží absolutně špinavé, slepé. Zavolal jsem si tedy mechanika:

„Hele, co to obložení?“

„Nejsou peníze, komandir.“

„Co ty gumy?“

„Nejsou peníze, komandir.“

„Co ty průhledy?“

„Da da, to očistím, komandir.“

Bývalé OK-EGO i s mou maličkostí. Foto: archiv autora

„A komandir, vypadává pravý IRS, ale většinou až po přistání, a nejde levý palivoměr.“

Panebože, kam jsem to vlez? Po příchodu do kokpitu kontroluji knihu závad, jestli je to tam napsáno a jaké jsou lhůty pro opravu. A nikde nic. Poslední zápis od ČSA! To letadlo podle nich nemělo za celý půlrok jediný problém!!

„Co to má znamenat,Vartane?“

„To se nesmí zapisovat, jen říct inženýrovi. Majitel zakázal, protože by letadlo mohlo být zneschopněno!“ Zase jsme na sebe s Filipem užasle hleděli. Tak tohle bude teda dobrodrůžo. A vyrazili jsme směr Moskva. Letiště Jerevan je obklopeno vysokými horami. Na jihu Ararat, jejich posvátná hora, ale dnes ležící v Turecku. Na severu začíná Kavkaz a na východ i na západ jsou taky nějaké vysoké kopce. Letiště leží jakoby na dně velikého nočníku. Odlety a přílety jsou možné jen po čtyřech trasách. Do Moskvy a dalších ruských měst na sever buď okolo hory Aragat na severozápadě a údolím s druhým arménským mezinárodním letištěm Gjumri, nebo přes jezero Sevan na severovýchodě a pak dál přes Kavkaz, Tbilisi, okolo Elbrusu do širokých ruských stepí. Do Dubaje okolo Araratu na jihovýchod přes Nachičevanskou oblast a dál do Íráku, na západ údolím přes Turecko do Evropy.

Hora Ararat – „kousek“ od dráhy. Foto: archiv autora

Vartan seděl vzadu za námi a ani nedutal. Bylo vidět, že jen kouká, jak to děláme, jak se vlastně s tím eroplánem lítá. Později jsme došli k závěru, že byl jeden z mála, kteří uznávali náš výcvik, a snažil se něco přiučit. Pro ostatní jsme byli namyšlenci, oni přece vše umí a znají, podle toho ta letadla taky vypadala, ale o tom až později. Za to nám dával informace, po kterých jsme prahli my. A sice a to hlavně! jak vyplňovat ty jejich papíry. A to bylo něco. Později tím Filip trávil snad třicet minut během letu. Pak různé zvláštnosti ruských řídících, že NDB s názvem TS před Moskvou je místo, kde je vždycky bouřka a podobně. Hlavně cenné byly jeho informace o letišti Vnukovo, že když je špička a ta tam je skoro pořád, že můžeme čekat i hodinové zdržení na příletu a abychom s tím počítali při přípravě na let, co se týká paliva. A nejužitečnější rada byla o příletu, který v počítačové databázi vůbec nebyl, protože pan majitel šetřil penízky. Museli jsme si to tam nadatlovat sami a podle Vartanových pokynů, protože to skoro vůbec nesouhlasilo s mapkami příletů.

„Oni nám dají tohle a tohle a povedou nás tudy a tudy.“ A opravdu, měl tam už něco naskákáno.

Na zemi typické Rusko, čurbes, domluva v angličtině hrozná. Jak viděli letadlo Armavie, automaticky, i ve vzduchu, na nás spustili rusky. I když jsem jim rozuměl, „školili“ jsme je. Prostě jsme neodpovídali a až na druhé, třetí volání jsme se nevinně anglicky zeptali:

„Promiňte, nevoláte náhodou Armavii xyz?“ Rovněž vytlačování ze stojánky v ruštině, ten Ivan neuměl anglicky ani ň. Chudák Filip se ze začátku ztrácel, ale učil se rusky velice rychle. Letěli jsme zpátky, Vartan se nás ptal na spoustu věcí okolo Boeinga, ale ne jako kontrolní otázky, chtěl se něco přiučit. Blížili jsme se ke Gruzii a před námi vstupní bod mezi Gruzií a Armenií jménem KYBLO.

„Krucinál, my se Kýbla nezbavíme ani tady!!“ ulevovali jsme si s Filipem. Vpravo Elbrus, o kterém nám Vartan povídal, že v místním nářečí to znamená „prsa mladé ženy.“ A když jsme se na tu horu chvilku zadívali, opravdu tak vypadala.

Elbrus za svítání

A blížili jsme ke Kavkazu, kde samozřejmě jedna bouřka vedle druhé. Začala kličkovaná, ale v omezeném prostoru. Nalevo kopec Aragat, hned pod ním ve směru do osy dráhy atomová elektrárna, napravo Turecko.

Nad Kavkazem . Foto: archiv autora

„Přes tu elektrárnu se nesmí!“ varoval nás Vartan „ tam je automat a jak přes to přeletí letadlo pod hladinou 150, hned se vypne a celý Jerevan je bez proudu. Než přistanete, budou tam lidi s holema a to uvidíte!“

„Dobrá a když se to nebude dát proletět? Ani přes Sevan a ani přes Gjumri?“

„Máte jen dvě záložní letiště – Gjumri a turecký Ezrum. Na Soči, Rostov a Doněck zapomeňte jako Češi, to by vás hned zatkli. Můžete ještě do Tbilisi, ale tam nedostanete ani hlt paliva, to je z Ázerbajdžánu a s tím jsme de facto ve válce. Takže mají zákaz vám něco dát.“ No paráda. Ale nad Gjumri už to počasí bylo dobrý, takže okolo elektrárny na finále.

Letiště Jerevan – finále dráhy 09. Foto: archiv autora

„To ti nemůže vyjít, jsme vysoko!“ pokusil se ještě Vartan na poslední chvíli, někde okolo hladiny 100, zachovat zdání přezkušujícího inspektora. Byl jsem pilot řídící, měl jsem to spočítaný, abych se předved, tak jen povídám:

„V pohodě, až do ILSu bez plynu, dávej pozor.“ Filip pokyvoval hlavou, že mi to vychází, já pořád propočítával klesání, aby to bylo tip top a vyšlo mi to. Přistání jako do peřin, Vartan jen smutně, ale uznale pokýval hlavou a byli jsme uznáni jako schopní lítat s arménskými letadly.

Související kategorie