Paměti starého práškaře – 6. díl

• 23.03.2014 18:35
• stalo_se
• Paměti starého práškaře

9. Jedeme dál i na vrtuli

Současně s plachtěním jsem se dál věnoval motorovému létání, ale jak už jsem psal, šlo to pomalu. Stále mi házeli klacky pod nohy a situace se měla zkomplikovat ještě víc. Neměli jsme vlastní cvičnou mašinu, muselo se čekat, až nám ji někdo půjčí. Jedno tabulkové místo navíc na motorového pilota obsadila dcera náčelníka Kateřina. Místo přibylo jako odměna za získávání branců pro VVLŠ Košice. No a Káťa měla být naše budoucí akrobatická hvězda, aspoň podle slov náčelníka, a pak při jednom startu poškodila výškové kormidlo u Z43 o vysokou trávu. Průšvih byl, že se na to přišlo až po přistání v Chrudimi a začalo velké vyšetřování. A zjistilo se, že výškovka visela na posledních nýtech, na palubě byly osoby, které tam být neměly, a letadlo bylo přetížené. Závěr komise zněl, že letiště Podhořany je nezpůsobilé pro motorový provoz, maximálně pro vleky větroňů a veškerý výcvik se přesune na letiště Chrudim. Aeroklub Chrudim v té době byl velký, střediskový aeroklub. Měli placeného náčelníka (u nás to byl aktivista), placeného náčelníka paraprovozu a mechanika. My tam přišli jako cizáci a ještě k tomu z „vesnického“ aeroklubu a jako cizí jsme se tam ze začátku i cítili. Dostávali jsme jen pár skoků na konec letového dne, až když místní měli odlétáno. Tedy hlavně já, protože jsem tam docházel v drtivé většině sám. Ostatní motoroví piloti z našeho AK byli vlekaři a nepotřebovali nalétávat hodiny v cizím aeroklubu, Petr Potůček, s kterým jsem absolvoval začátky, létání zanechal (potkal jsem ho až po 25 letech v prodejně stavebnin v Chebu, pracoval u lesů Lázní Kynžvart) a Káťa chodila do Chrudimi ve všední dny se svým otcem – náčelníkem jako instruktorem.

Navíc se situace ještě zkomplikovala tím, že stopětky, jediný typ, který jsem létal, měly zastavený provoz kvůli nějaké závadě na karburátorech, a to na celých deset měsíců. Každý víkend, kdy jsem dorazil do Chrudimi, jsem šel nejdříve za mechanikem:

„Tak co, už je to povolený?“

„Ještě ne, snad příští týden.“

A to už mě odchytil místní náčelník Marek, a když už jsem tam, že budu dělat startéra, nebo sedět u telefonu anebo zapisovat lety. Do Podhořan už bylo pozdě odjet, tam už bylo po denním rozkazu, a kdo na něm nebyl, nelétal. Teda až na výjimky, blízké přátele náčelníka nebo vyšší funkcionáře aeroklubu… Navíc jsem doufal, že mě přeškolí na jiný typ, ale zůstalo jen u slibů. Za to jsem se tam seznámil se spoustou lidí a hlavně dva z nich, Michal Šášinka a Josef Paulů, mě pak měli provázet další můj život a stát se mými velkými kamarády.

Míša Šášinka – navždy kluk. Strávil jsem s ním na strojní fakultě pět let, seděli jsme v jedné lavici, a co jsme se během studií navyváděli za skopičiny, to by bylo na samostatné povídání. I s Pepíkem se dostali do B družstva reprezentace v akrobacii. Pak jsme se sešli i u Českých aerolinií, kde to Michal dotáhl až na šéfa letky dálkových Airbusů A-310, ale srdcem zůstal neustále ten rošťák, jak jsem ho znal já zamlada.

Pepík Paulů – taky navždy kluk, vystudoval zemědělského inženýra, chvíli byl i náčelník AK Chrudim, spolu jsme pak začínali u Slovairu na Čmeláku. Bohužel, život se s ním nemazlil, první dítě zemřelo hned při narození, pak mu zemřela druhá žena a štěstí našel až ve třetím manželství s doktorkou Lídou. Po revoluci založil vlastní práškařskou firmu a jeho milované řemeslo se mu stalo i osudným. Zabil se ve Čmeláku v březnu 2013 v mlze. Zůstaly po něm čtyři dcery…

Ing. Josef Paulů v kabině svého Čmeláka OK-HJU, který se mu stal osudným

Tragická nehoda Josefa Paulů

Takto jsem tedy fungoval celý rok, do Podhořan jsem jezdil jen přespat nebo si udržet plachtařský průkaz, abych se aspoň svezl v Blaníku, když nemohu ve stopětce. Ta byla uvolněna do provozu až někdy v listopadu, já stačil nalétat za měsíc něco okolo 12 hodin a pak vše zapadlo sněhem.

A na jaře mi přišel dopis z ÚV Svazarmu, že jsem byl vyřazen z motorového létání pro malý nálet hodin. Bylo předepsáno minimálně 15, já měl jen dvanáct. Tak zase ke stroji a napsat dopis na ÚV Svazarmu a kopii Ing. Toužimskému se zdůvodněním, proč tak malý nálet.

Chvíli byl klid a pak jsem dostal odpověď ze Svazarmu, že hloubkovou revizí Knihy rozkazů AK Podhořany bylo shledáno, že jsem se zúčastňoval provozu minimálně a jsem tedy vyloučen pro pasivitu.

„Kdepak, ti na tebe nezapomněli, synku, připrav se, že ti budou dělat problémy už pořád“, povídá táta. Tak zase k psacímu stroji s odpovědí, že příslušnou komisi žádám, aby prověřila i knihu rozkazů z AK Chrudim, kde jsem strávil drtivou většinu roku a že se prostě nerozpůlím a to ani při nejlepší vůli. Ale to už zakročil opět Ing. Toužimský, kterého toto jednání zvedlo ze židle, jak jsem se později dozvěděl. Nejen, že jsem měl okamžitě povoleno létání, ale přišlo i nařízení od Slovairu, že mne musí přeškolit na další typy – na Z226 a Z142.

Zlin Z142

Na podnik Slovair já nedám dopustit. Brali se za své piloty, dokonce i za ty, na které teprve čekali. I poté, když jsem nastoupil, jsem zažil bezva prostředí, na rozdíl od pozdějších časů u ČSA. U Slovairu si moc dobře uvědomovali, kdo jim nosí peníze. Samozřejmě, nejen piloti, ale i mechanici, obchodníci a další, ale v konečné fázi na tom poli to musel oddřít pilot s mechanikem. Kdykoli jsem potom přišel na podnik nebo na Letový oddíl a něco potřeboval, nikdy jsem se nesetkal s neochotou a s úšklebky, co zas ten „namyšlený“ pilot otravuje.

A tak jsem začal létat i dvěstěpětku a Z142, ale opět jen na okruzích, nebo v 30min. prostorech, maximálně na nějakých kratších navigačních letech. Žádné přeškolení na vlekaře, žádné noční lítání. S poukazem na to, že když jdu ke Slovairu, další zvyšování kvalifikací nepotřebuju. A tak to šlo až do promoce a do nástupu na vojnu.

Někdy v té době udělal Slovair na letišti v Podhořanech kousek zpevněné asfaltové plochy pro nakládání a otáčení zemědělských letadel. A my jsme si na tom namalovali tenisové hřiště a mrskali tam velké zápasy. Jednou jsem hrál proti Bedymu. On míval „vyhazovací“ koleno. Kolikrát při fotbálku zařval, koleno mimo, nějak to tam vrátil a zase chodil. A při tom tenise jsem mu dal perfektního kraťase za síť a on ho doběhl a vybral. Akorát při tom brždění na asfaltu zase řev a už se válel. Zpátky to nešlo, tak ho kluci naložili do auta a vezli do špitálu a vrátili se bez něj, že musel okamžitě na operaci. V pondělí jsem nakoupil pár Plzní a vyrazil na návštěvu. Karel tam ležel, nohu na kladkách a jak mě viděl, začal se sápat po berlích, že je o mě přerazí:

„Ty bejku, tys mi dal!!“

„Hele, Karle, dyk si to nemusel vybírat, nehráli jsme Wimbledon. A aspoň ti to koleno dali konečně do pořádku, ne?“

„Ty vole, to bylo to zdravý!!!“ Ale pivínka ho uklidnila.

10. Letecká katedra na FSI ČVUT

Na vysoké škole to byla taky legrace, ono tedy spíš člověk zapomene to špatné a vzpomínky zůstávají jen na to hezké. Byl jsem přijat na obor Letadlová technika, ve studijním kruhu nás bylo okolo dvaceti, všechno kluci nějak zanícení do létání. Modeláři, plachtaři či jen prostí fandové. Nejdůležitější bylo projít sítem prvních dvou let, kdy byly předměty společné pro všechny studenty. Tam zůstalo na štítě mnoho studentů a mně se vybavovala vzpomínka na přijímačky, kdy nám nějaký docent před písemkami v obrovské aule povídá:

„Tak vás tu vítám. Podívejte se na souseda vlevo, výborně, teď prosím na souseda vpravo, taky výborně a jeden z vás bude inženýrem. Můžete začít pracovat.“ A opravdu, nastoupilo nás okolo 1200, promovalo asi 360.

Před nástupem na vysokou školu jsme museli absolvovat povinnou praxi. Tak jsem čtrnáct dní na páse v mladoboleslavské Škodovce utahoval šrouby, konkrétně olejové vany na stodvacítky. Připadal jsem si jak Charlie Chaplin v tom jeho slavném filmu. Utahoval jsem šrouby i v noci. Šest šroubů stejných, sedmý jiný. Navléknout na ně pérovou podložku, zastrčit do děr a elektrickou utahovačkou dotáhnout. Spočítal jsem si to a bylo jich přes 17 tisíc za těch pár dní. Akorát těch prvních asi stodvacet van, než jsem se to naučil, nebylo dotaženo nic moc. Takže se majitelům, kterým vytekl olej, tímto omlouvám. Když byla pauza na svačinu, utíkal jsem ke kantýně. Než na mě přišla řada, pás se znovu rozeběhnul a já musel běžet zpátky o hladu. Naštěstí můj kamarád a pozdější spolubydlící na koleji Pepa Tichák nedělal na páse, tak mi vždy něco koupil a pak mě krmil, zatímco já jsem utahoval.

Pak jsme ještě museli absolvovat úvodní soustředění v Živohošti, kde nám bylo vysvětlováno, jak to na VŠ chodí, co je index, co je zápočet a tak. Hlavní součástí byly ale testy fyzické zdatnosti, honili nás tam jako nadmuté kozy, sotva jsme chodili. Jeden můj spolužák tam byl těsně po propuštění z nemocnice po vážném úrazu, přejel ho traktor. Prasklá pánev, dvojitá fraktura kotníku a podobné radosti. Šel tedy za doktorem, že těch pět kilometrů nepoběží. Pak jsme tomu doktorovi říkali Mengele, protože prohlásil, že na simulanty není zvědav. Samozřejmě, ten kluk uběhl pár stovek metrů, kotník jako bambule a do konce soustředění jen šmajdal o berlích. Tam se taky stala jedna srandovní příhoda, proto o tom tady píšu. Další spolužák chytil klíště, ale přímo na špičku přirození. Byl to parašutista odněkud z Plzně, říkali jsme mu Bimbo, že se jako bimbá pod tím padákem. No a ten k tomu Mengelemu jít nechtěl. Říkáme mu:

„Neblbni, to není sranda a zrovna v těch místech. Je to sice vůl, ale i doktor, snad pomůže!“ No a Bimbo se nakonec nechal přesvědčit a vrátil se rudej jak vlčí máky a s vlahým pohledem.

„Tak co, Bimbo, tak jak, je to venku?“

„Nejen to klíště, blbouni. Mengele odjel a je tam nějaká medička ze čtvrťáku. Bardotka hadr. A že co mi je. Já se kroutil jak housenka, na todle jsem nebyl nachystanej. A ona furt ať si teda ty trenky už konečně sundám, že nebudu ani první ani poslední chlap, kterýho uvidí nahatýho.“

„No a jak to vyndala?“ hoříme zvědavostí.

„Pánové, jemným krouživým pohybem. Jenže se samozřejmě musela jít potom převlíknout, já to nevydržel!“

Největší kámen úrazu na strojní fakultě byla matematika. Přednášel doc. Gabriel, zásadně až odpoledne, neboť prohlásil, že není popelář, aby vstával před desátou. Chodil při přednášce po aule a přitom vesele pokuřoval cigarety zn. Clea, když předtím pečlivě utrhl filtr. Totéž při zkoušce. Měl jsem písemku v pořádku, i další dva dotazy jsem zodpověděl a on mi dal výjimečně třetí, nevím proč, asi jsem se mu nelíbil. A na tu otázku jsem odpověď už nevěděl. A pan docent, že si tu zkoušku zopakuji. Mě to tak tenkrát namíchlo, že jsem šel rovnou na studijní a z furiantství zažádal rovnou o opakování ročníku, že k panu docentovi už na zkoušku nepůjdu, čehož jsem pak mnohokrát litoval. Ale prodloužil jsem si studentská léta o rok a spadl jsem aspoň do ročníku k Michalu Šášinkovi.

Na deskriptivní geometrii byl taky jeden podivín. Ten zadal otázku, student odpovídal a zkoušející si pořád něco maloval na papír. Pak to studentovi ukázal a byla to šipka. Tu nasměroval na dveře, vstal, zavřel se do skříně a odtud hulákal:

„Odveďte toho blba, jinak se neotevřu!“

A asistentka znalá poměrů už čekala za dveřmi, na tento pokřik vešla, vyvedla studenta a přivedla jiného. Pak zaťukala na almaru a sladce povídá:

„Pane docente, je tu další“, a tak pořád dokola.

Jiný zkoušející, už ani nevím z kterého předmětu, ten zase měl kancelář v sedmém patře a byl to veliký sportovec. A když student nevěděl, vyhodil mu index z okna a povídá:

„Když to přinesete do pěti minut, máte to za tři“. Ale my už věděli od starších ročníků, co se bude dít, tak se čekalo pod tím oknem, chytil se index a hurá naproti a s nešťastníkem došlo k setkání v půli cesty. A pak to stihnul v předepsaném čase.

Mně se zase stalo ve vyšším ročníku, že na zkoušce z pružnosti a pevnosti vyšel zkoušející ze dveří, podíval se po nás a povídá:

„Tři pojďte dál, vy, vy a vy“. A já vešel poslední a docent na mne:

„Mám tu jen dvě židle, můžete jít domů, hodně štěstí při dalším pokusu“, ani pusu jsem neotevřel.

Ale to byly jen výjimečné případy, většina zkoušek samozřejmě proběhla tak, jak má. Obzvlášť od třetího ročníku, kdy už jsme začali brát odborné předměty a učili nás stejní letečtí fandové, jako jsme byli my a navíc ještě i lidi z praxe. Např. Ing. Mikula, konstruktér Z142. Aerodynamiku nás učil prof. Brož, jeden z nejlepších lidí, co jsem v životě kdy poznal. On od zkoušek nevyhazoval, on při neznalosti studenta jen tak hrozně zesmutněl, že se student vyhodil sám.

V páťáku, po prázdninách, vešel do třídy a povídá:

„Tak se podíváme, co jste přes prázdniny zapomněli, k tabuli půjde Veverka“. No a samozřejmě, ten byl dutej jak bambus. Pan profesor zesmutněl a povídá:

„No vida, já to tušil, vše se z hlavinek za ty měsíce volna vykouřilo“. A Veverka, protože mu bylo líto, jak pan profesor zesmutněl, povídá:

„Pane profesore, já vám slibuju, já se to přes víkend zase všechno doučím“.

A pan profesor zesmutněl ještě víc a řekl nám:

„Mládenci, já ve vašem věku, já měl o víkendu úplně jiné starosti a chutě, než studovat aerodynamiku vysokých a nízkých rychlostí“.

Ve čtvťáku jsme dělali semestrální práci – křídlo letadla. Protože je to dost práce, dělali jsme to ve dvojicích. Já se dal dohromady s Karlem, také pozdějším kapitánem u ČSA. Bydleli jsme na koleji vedle sebe, takže jsme to měli blízko. Navíc Karel hrozně hezky kreslil, já naopak. Když jsem nakreslil podvozek k letadlu, hodil by se spíš pod nákladní auto, než pod letadlo. Tak Karel povídá:

„Hele, ty radši počítáš, já kreslím, budeme to dělat spolu, jo?“ Tak jo. Dostali jsme za úkol křídlo k letadlu L39 Albatros.

L 39 Albatros

No a pustili jsme se do toho. Já počítal, Karel kreslil. A to křídlo nám pořád vycházelo líp, než je na skutečném letadle z produkce Aera Vodochody. Konstruovali jsme ho jako skořepinu, tzn. že i potah bude nosná část, nejen nosník, žebra a podélníky. Až došlo na závěrečný výpočet právě tloušťky toho potahu, aby se křídlo nezbortilo při maximální rychlosti ve střemhlavém letu. A mně vyšlo, že musí být tlustý 3 cm!! To je jako na lokomotivu!!

„Ty vole, co budeme dělat?“ Karel se málem zhroutil. On je trochu nervóznější…

„No co, přenásobím to „studentským koeficientem vs“ a bude to.“

„To bude průser, nás vyhodí“, lamentoval Karel.

„Klid vole, myslíš, že to bude někdo přepočítávat? Konec semestru na krku, za chvíli prázdniny, znovu to dělat od začátku už nestihnem. Potřebujeme zápočet? Potřebujeme!“

A tak jsem to přenásobil koeficientem vs= 0,1, ty tři milimetry už jsou lepší. Odevzdali jsme to, dostali zápočet a čtvrtý ročník byl hotov. Po prázdninách, první den ve škole, se přiřítil vedoucí našeho kruhu asistent Ing. Janko do učebny, ukázal na nás a zavelel:

„Vy dva se mnou na chodbu!“

„Já to věděl, já to věděl, už je to tady. Má v ruce to naše křídlo!“ začal zase Karel propadat panice.

„Klid, už jsme v páťáku, teď už nás nevyrazí“.

Na chodbě na nás Ing. Janko kouká a povídá:

„Mládenci, můžete mi vysvětlit, co je to za koeficient to vs?“ Tak jsem mu na férovku pověděl, jak to bylo s tím výpočtem, jak nám to vyšlo a že konec semestru na krku a tak dále a tak dále.

Janko se dlouze podíval z okna, pak na nás a povídá:

„Vy volové, celé Aero Vodochody mělo celozávodní dovolenou, kromě konstrukčního oddělení. A tohle oddělení po vás přepočítávalo to křídlo, že nějací dva začátečníci, studenti, zkonstruovali lepší křídlo než oni s celou svou výpočetní technikou. Až narazili na ten koeficient 0,1. Hledali v ruských normách, v amerických, ve francouzských a já nevím ještě v jakých, kde se letadla vyrábí a samozřejmě našli prdlačky. Tak sem na fakultu dorazil oficiální dotaz, kde jste to vzali. Krucifix, co já jim mám teď říct? Běžte mi z očí, oba dva!!“ Nevím, co jim řekl, měl jsem strach se ho zeptat, ale je fakt, že už jsem o tom nikdy neslyšel.

On Karel je vůbec zvláštní postava. Velice chytrý, později u ČSA znal ATRku a Boeinga do posledního detailu. Ten věděl, kam který drátek vede. Obrovské znalosti měl. Ale jako pilot – typický „strojník“. Vše podle příručky, žádná vlastní invence či selské letecké myšlení. A neskutečně aktivní, až přeaktivní a to všude. A tudíž značně neoblíbený, jak na katedře, tak později u aerolinek. Na vojenské katedře z něj udělali velitele naší čety. A Kája chtěl opustit katedru samozřejmě s nejlepším hodnocením, aby po nástupu na vojnu dostal nejvyšší možnou hodnost pro absolventa. Jenže, bohužel pro něj, měl v četě dva výlupky – mě a Michala Šášinku. Zejména pro Michala byl vděčným terčem všelijakých kanadských žertíků. Ten mu neudělal nic dobrého. Co jsme se mu navyváděli, to by bylo na knihu.

I pan profesor Brož byl schopen někoho vyhodit od zkoušky, ale jen v tom případě, když ho někdo oslovil soudruhu profesore. Ale to se vědělo a vůbec nás to ani nenapadlo. Na vysoké škole se „soudruhovalo“ málo, s výjimkou výuky marx-leninismu, což byl tehdy povinný předmět. Učil nás to Ing. Šimáček, zvaný Šimako a ten byl zanícený až běda. Když umřel Brežněv, tehdejší šéf komunistů v Rusku, přišel do učebny ve zbědovaném stavu a povídá:

„Soudruzi, postihla nás obrovská tragédie. Dnes nejsem schopen výuky. Prosím, postavte se, budeme držet minutu ticha za soudruha Brežněva“. A postavil se přímo přede mne a kouká mi do očí. A do toho Michal zezadu mi šeptá:

„Ty vole, to půjdeme dneska na černý pivo, ne? Když je ten smutek, mohlo by zlevnit“. Měl jsem rozkousaný tváře zevnitř, abych nevyprsknul smíchy, Šimako by byl schopen mě dát zavřít.

Jednou nějaká kuchařka z menzy na kolejích Strahov nakazila studenty salmonelózou. A to v takovém měřítku, že z jednoho bloku na Strahově, bylo jich tam jedenáct, udělali lazaret a došlo málem i k uzavření vysoké školy. Takové množství studentů tato nepříjemná nemoc skolila. Mě ne, já tehdy na večeři nebyl a ani můj spolubydlící Jirka. Mě skolila rýma a den předtím, než tato epidemie vypukla, jsem se odjel kurýrovat domů. A po koleji začala chodit lékařská kontrola, pokoj od pokoje, kdo má problém, aby ho odlifrovali do toho lazaretu. Vešli i k nám do pokoje, tam si Jirka, nový spolubydlící, čte knížku a ptají se ho:

„Je vám něco, nemáte průjem?“

„Jo, dobrý, mě nic není, já na té večeři nebyl.“

„A kde máte spolubydlícího?“

„Ten jel domů, nebylo mu dobře“. Ale pitoma jim neřekl, že s rýmou. Já se po víkendu vrátil a ve schránce předvolání, ať se okamžitě dostavím do ordinace. Tak jsem tam přišel a tam nádherná, mladá, blonďatá doktorka a co že mi je.

„Nic, paní doktorko, já byl jen nastydlej“.

„No ale, když už jste tady, kalhoty dolů, trenky dolů“ a už jsem tam vzadu měl špejli s vatou. Jirku to tenkrát stálo pár piv, že jsem musel kvůli jeho lenosti špulit pozadí na doktorku. No a na druhý den marx-leninismus se Šimakem. Po výuce si mne vzal stranou a povídá:

„Soudruhu studente, jaká je situace mezi studenty?“ Měl jsem co dělat, abych zachoval vážnou tvář a našel vhodná slova, jak mu sdělit, že prostě půlka osazenstva sedí na záchodě a druhá z toho má prču.

„To nemyslím, soudruhu studente, mám na mysli politickou situaci“. Doprčic, co chce vědět? Jestli si neutírají zadek Rudým právem nebo co? Co může bejt na průjmu politickýho?

„Nerozumím, soudruhu inženýre, co chcete vědět?“

„No, jestli se studenti nezačínají bouřit a tak.“ Zase se mi chtělo smát, při představě, jak studenti manifestují proti průjmu, s kalhotami na půl žerdi.

„Ne, soudruhu inženýre, nic takového, ti mají úplně jiné starosti“. A ze Šimaka vypadlo:

„Nebojte se soudruhu, strana vás v tom nenechá. Obklíčíme Strahov tanky a nikoho nepustíme ani tam, ani ven, dokud se ta epidemie nevyhladí!“ Vypotácel jsem se ohromen ven, tam na mě čekal Michal a povídá:

„Co ten vůl chtěl?“

„Člověče, on chce tu srajdu vystřílet tankama!“ A šli jsme na pivo, tohle se musí spláchnout.

Součástí tehdejších vysokých škol byly i vojenské katedry. Ve třeťáku a čtvrťáku měly dívky každý týden den volna, protože my jsme chodili na vojenskou přípravu. Tím jsme si odkroutili jeden rok a pak na vlastní vojnu už jsme šli jako absolventi, absíci, neboli špagáti se nám říkalo. Podle zlatých kolejniček na výložkách. Na naší fakultě jsme byli přiřazeni k tankistům, obzvlášť my „podměreční“, do 173 cm výšky, jsme byli školeni první rok jako velitelé tanku T-72. Zbytek naší skupiny už ani nevím. Za to si pamatuju spoustu historek z tohoto období. Ti co nás školili, to byl tedy výkvět armády. Jeden, už nevím jméno, ale říkali jsme mu Pinochet, třeba o přestávce vletěl do učebny a zařval:

„Dvěstědvacetdva!!“

My jsme zrovna jedli svačinu, někteří se leknutím zakuckali a třeštili jsme na něj oči, co se děje.

„Pozdě, pozdě, všichni jste mrtví, to je letecký poplach, vy ignoranti!!“ A zmizel. Chodili jsme na vojnu do Motola, hned vedle golfového hřiště. Později, při létání u ČSA na finále dráhy 31 jsem vždycky tohle golfové hřiště vyhlížel, tedy když na to byly podmínky. Jednou nám dal Pinochet nafasovat polní lopatky, odvedl nás na green a zavelel:

„Okop pro ležícího střelce!!“ Stáli jsme, koukali okolo sebe, tohle snad nemůže myslet vážně. Vždyť jsme na golfovém hřišti, na greenu.

„Neslyšeli jste rozkaz?!!“ No, rozkaz je rozkaz, začali jsme se tedy zakopávat. V tom přijeli golfisti a málem to s nimi seklo. Řvali tam na sebe s Pinochetem snad půl hodiny, my jsme z toho měli samozřejmě srandu a přestali jsme se zakopávat. Jak to dopadlo, nevím, ale ten green jsme opustili chvatným pořadovým krokem.

Jindy nám jiný podplukovník vykládal, jak se střílí z tanku:

„Nepřítel je za lesem, soudruzi, a směje se, že na něj nemůžete. A co vy? Vy ho překvapíte, protože ten les přestřelíte krásným obloučkem“

A Michal, věčný srandista, se přihlásil a povídá:

„Soudruhu podplukovníku, my ho ale můžeme překvapit ještě víc“.

„A jak soudruhu studente?“

„My ten tank položíme na bok, a ten les krásným obloučkem obstřelíme“.

„Vy idiote, už jste někdy pokládal tank na bok? Víte, kolik váží tank T-72?“

Po roce této bezva výuky někoho napadlo, že je hloupost, aby budoucí letečtí konstruktéři jezdili v tancích a rozhodlo se, že studenti letecké katedry se budou dále školit na letecké techniky. Jenže na pražské vojenské katedře na to nebyly „kádry“, tak se rozhodlo, že nebudeme chodit na vojnu v týdnu, ale vždycky na konci semestru pojedeme na dva týdny na soustředění do Liberce, kde taková vojenská katedra byla. A tam jsme si užili srandy. Byla to o prázdninách, bydleli jsme na místních kolejích a v menze vařili jen pro nás. A katedra sama o sobě byla zase sbírkou postaviček. Jeden pplk. nám vyprávěl aerodynamiku, ale takové nesmysly, se kterými by neprošel ani u plachtařských zkoušek. Přemluvili jsme Jirku, to byl jediný z nás, který rozuměl teorii cirkulujících vírů a uměl to znázornit i v soustavě derivačních rovnic tak, jak nám to předváděl prof. Brož. A když jsme zase měli přednášku u toho pplk., Jirka se přihlásil a povídá:

„Ale soudruhu podplukovníku, takhle by to letadlo neletělo.“

„Když jste tak chytrej, tak mi to pojďte ukázat!“

No a Jirka šel k tabuli a spustil koncert. Když popsal asi pátou tabuli všelijakými integrály a derivacemi, pplk. na to poulil oči a pak povídá:

„No, takhle by to taky bylo možné, ale držte se mého výkladu, jak byl schválený vyšším velením.“

Jednou ze studijních pomůcek byl i řez motorem vrtulníku Mi-2 a byl to přesně ten motor z vrtulníku, ve kterém se zabila manželka tehdejšího prezidenta a šéfa komunistů Gustáva Husáka. Aspoň nám to všichni ti plukovníci a podplukovníci hrdě povídali.

Jeden nám přednášel hydrauliku na vrtulníku Mi-8. Mluvil takovým tím tónem, co je typický pro 4% menšinu mezi muži. A že bez hydraulického posilovače se šoupátkama by to nikdo neuřídil, ale ten je zas tak silný, že by pilot nezaznamenal žádný odpor, tak jsou do okruhu přidány pružiny, aby to řízení cítil. A ve výsledku, že to vypadá asi takto:

„Pilot letí, pilot si šoupne, pilot cítí rozkoš…“ a to takovým medovým tónem a několikrát po sobě, že jsme se v lavicích kroutili jak hadi, abychom nevyprskli smíchy. Pak jsme samozřejmě „šoupali“ celý večer v místní hospodě u piva. Vrchní se chechtal s námi a povídal nám historku o jednom z našich přednášejících v zeleném suknu:

„Tenhle podplukovník je pěkná násoska. Chodí sem pravidelně a vždycky se zbourá na plech. I manželka ho vyhodila z bytu a on bydlí v kasárnách na konci města na konečné tramvaje. Jenže on, když konečně dopije, tak už žádná nejezdí a on neví kde je a čí je. Tak mu vždycky půjčím deštník, dovedu ho ke kolejím, špičku deštníku dám do drážky v těch kolejích a milý pplk. „jede“ až ke kasárnám. Tam ho už služba na bráně, znalá věcí, odchytí a uloží na kavalec. Ale jednou tam měl službu nějaký nováček, já podplukovníka odsud odeslal, jako vždy. Dojel ke kasinu, nováček mu zasalutoval, ale nezastavil. Podplukovník obkroužil točnu na konečné, já zamykám hospodu a koukám jako blázen – on mi přijel v protisměru!! Tak jsem ho odchytil, otočil, znovu vyslal a zavolal na útvar, ať si ho tam odchytí, nebo nám tady bude kroužit po Liberci až do rána, že už jdu domů.“

Byli jsme tedy vyškoleni na letecké techniky pro Mi-8 a L410 Turbolet. Že jsem na vojně skončil úplně u jiné zbraně a v jiné funkci, to už je jiná kapitola.

Závěrečné měsíční soustředění jsme absolvovali ve Kbelích, u dopravní letky ČSLA, a to byla taky dobrá komedie. První, co nám ukázali, byly „generálské cesty“. Vysypané bílými kamínky. Tam jsme my, jako studenti i vojáci základní služby, měli přísný zákaz vstupu. A poučeni jsme byli, že když bude odlétat nějaká delegace, máme se někde schovat, aby z nás neviděli ani kousek. Tam nám vyprávěli místní vojáci, jak vypadají letadla po návratu ze Sovětského svazu. To bylo na úklid na celý týden a kompletní desinfekci, letadlo pozvracený od čumáku až po ocas. Jak, když letadlo dorazí zpět na stojánku a otevřou se dveře, jak si bodyguardi dole pod schody odchytávají každý svého padajícího hlavouna a usazují do přistavených aut, neboť nebyli většinou schopni chůze.

Na vysoké škole jsem se také setkal s jedním z hrdinů 2. světové války, stíhačem z Anglie i ze SNP, panem Františkem Louckým. Vyšel tehdy inzerát, opět v časopise Letectví a kosmonautika, že tento pán shání pro svou knihu informace a jestli někdo ví o nějaké pamětní desce či hrobu pilotů z této války, ať se mu ozve na té a té adrese. No jakpak by ne, já věděl, protože druhá světová válka a naši piloti v ní bylo moje veliké hobby. Tak jsem za ním vyrazil. Otevřel mi starý pán v podvlíkačkách a jen stěží jsem tam hledal podobu mezi fotkami z války a realitou. Pozval mě dál, a když jsem mu řekl, co vím, pookřál a ukázal mi připravovanou knihu, zatím jen v rukopisu. Málem jsem omdlel. Já si psal výpisky podle toho, kde jsem si co přečetl a sehnal, kde a jak který pilot zahynul apod., a tady to bylo vše komplet i s fotkami.

O těch „mých pardubických“ pilotech taky už věděl, nepřinesl jsem mu nic nového.

„Teda pane Loucký, to je nádhera, kdy to vyjde?“

„Jo chlapče, to bude potíž. Podmínka vydavatele je, že se bude věnovat přesně polovina knihy padlým pilotům na Západě a a druhá polovina na východní frontě. Krucifix, ale jak to mám udělat, když na Západě jich bylo přes pět set a na východě ani ne desítka?“

Ta kniha vyšla až po revoluci pod názvem „Mnozí nedoletěli“. Jejího vydání se bohužel pan F. Loucký už nedožil.

František Loucký

Vraťme se zpátky do školy a do aeroklubu. Během studia vysoké školy se na letišti vytvořila parta „chatařů“. Dalo se nás dohromady osmnáct lidí a začali jsme stavět svépomocí dvacet úplně stejných chatek mezi dráhou 13 a vesnicí. Někdo sehnal dřevo, druhý vyřazené pražce od dráhy, na kterých to bude stát atd. Takže jsme ve všední dny a někdy i o víkendech místo létání chodili do lesa kácet stromy, na pilu nařezat dřevo a pak jsme ty chatičky montovali na letišti. S tím, že až budou všechny hotové, tedy hrubá stavba, že si je pak teprve rozdělíme losem. Ubytovací kapacity tenkrát přestaly stačit a taky tam potom mohly trávit víkendy celé rodiny, se svým tátou, fanatickým aeroklubákem. Já byl tenkrát svobodný, ale stavěl jsem z jiného důvodu. To už jsem se poznal se svou budoucí ženou, která bydlela hned v domě za hangáry. Jednou, cestou k Francům do hospody, jdeme okolo jejich zahrady a tam shrabává seno nádherná blondýnka, které jsem si nikdy předtím nevšimnul. Tak nějak tam vyrostla bez povšimnutí. Až mi spadla čelist. No a od toho dne jsem byl po uši zamilován a tu chatičku jsem stavěl, abychom měli kde randit, bez slídivých očí zvědavců. Nutno dodat, že jsme tam byli spolu jen jednou, při mém opušťáku z vojny. Ale svůj účel chatka splnila – po té noci dnes máme dceru Terezku. Nyní je vlastníkem této chatičky Čudil.

Chaloupky – ta třetí zprava byla moje

K tomu se váže ještě jedna historka. Po té noci jsme se nějak pohádali a žena řekla, že si mě stejně nevezme. Když zjistila, že je těhotná a protože je to tvrdá palice, rozhodla se, že bude vychovávat sama. Hrávala tenkrát ochotnické divadlo a při jednom zájezdu až do Plzně se tam seznámila shodou náhod s místním aeroklubákem Hynkem Houdkem. A tomu jedinému pak napsala, že je se mnou těhotná. No a Hynek se zase znal s Tomem Hlobilem, mým kamarádem v Podhořanech a někde na plachtařských závodech mu povídá, že zná jednu z Podhořan a že ta čeká dítě s nějakým aeroklubákem. Já se vrátil z vojny, nic netušíc a první, kdo mi to oznámil, byl právě Tomáš, který to věděl od Hynka. Dodnes z legrace ženě vyčítám, že to věděli dřív v Plzni, než já. Po mém nástupu k ČSA, asi po půl roce, jsem si dělal přípravu na let, když se u mého stolu zastavil nějaký kapitán, podle vidění jsem věděl, že je taky z ATR. A povídá:

„Já bych se asi měl představit, já jsme Hynek Houdek.“

To jsem se rozesmál a říkám mu:

„Tak to jseš ty? Ten svět je ale vesnice:“

A Hynek na to: „Já chtěl za tebou přijít už dřív, ale jsem se bál, že mi rozbiješ hubu:“ Ale to už jsme se chechtali oba.

No a vidíte, dnes už jsme spolu s manželkou 28 let a máme ještě další dvě děti, Honzu a Tadeáše. A už jsem i děda. Letí to neskutečně.

Související kategorie