Když chodíte rádi do práce, která vás baví, nemáte problém ráno vstát a dokonce se do práce i těšíte. A nejednou jste v důchodu a nemusíte vstávat, takže by mělo být zdánlivě všechno fajn. Ale já měl dojem, že mě něco chybí, měl jsem pocit, jako, když vám v puse najednou chybí zub. Tak, jak neustále jazykem šťáráte do díry po zubu, já koukal na rozpis služeb, které byly minulostí a začalo mi z toho lidově řečeno, hrabat. Přehraboval jsem se v horách fotek, které jsem za svou kariéru na letišti udělal a vzpomínal.
Až mi zavolal kamarád Honza, jestli bych nechtěl letět s ním do USA, že letí služebně do Las Vegas a potom, že bychom mohli pokračovat do Arizony pokochat se šroťáky a muzei. „Honzo, já jsem důchodce, chudý český důchodce, kde bych na to vzal?“ „No zavolej mi, když si to rozmyslíš, mám dojem, že bys to potřeboval jako sůl, nebo ti hrábne!“ A tak jsem ležel večer v posteli a červíček v hlavě hlodal. Sakra, vždyť jsem dostal odstupné, takže to zase není tak špatné! A ještě tu noc jsem poslal Honzovi sms, že pojedu. Zuzana mi řekla, že jsem dobře udělal, že jsem se stal nesnesitelným a že mě jenom letadla dostanou zpátky na nohy.
A tak jsme se z různých důvodů vydali každý zvlášť do Los Angeles. „Počkáš na mě na střeše parkoviště autopůjčovny, já přiletím hodinu po tobě. Tam můžeš fotit éra, je to v ose dráhy a tam jsou už hodně nízko.“ A čekal jsem na střeše parkoviště, přese mne sedala mašina za mašinou a já jsem už věděl, že přesně toto jsem potřeboval! Když přese mne sedal Swiss A 340, byl jsem naštvaný, že mě Honza ani nezamával! Kdyby mě někdo před pětadvaceti léty řekl, že si dáme rande v L.A. na střeše parkoviště, tak bych měl dojem, že má horkou nemoc!
Las Vegas je hrůza hrůz! Hnusné, kýčovité a nevkusné město. Naštěstí jsme hned druhý den vypadli. A já věděl, že už nikdy víc. Matějská stokrát větší a tak jako nechodím na Matějskou, nikdy bych dobrovolně nejel do Las Vegas. Ale to, co následovalo, to už byla jiná káva, to byl letecký ráj na zemi!
Nechci popisovat, muzeum po muzeu (viděli jsme jich 14!), kde jsme všude byli, nepíšu průvodce. Chci, možná trochu na přeskáčku, popsat, co mě chytlo za srdce a kdy jsem byl opravdu „na měkko“. V Palm Springs muzeu nám dali snížené vstupné, protože muzeum je připravené na „Bob Hope show“ a exponáty nejsou na svých místech. Měl jsem za to, že bude vše nahrnuto na „jednu hromadu“ a na nic se nebudu moct podívat. Skutečně, jeden hangár byl částečně vyklizený. Ale když jsme vyšli ven na plochu před hangárem! Tam jsem si sedl na lavičku a jenom jsem s otevřenou hubou zíral, přede mnou stála dvě nejkrásnější letadla na světě, Grumman F8F Bearcat a Grumman F7F Tigercat. Mašiny se leskly v ranním sluníčku a za nimi letiště a vysoké skály. Scenérie, jak v kýčovitém filmu. A vedle stejně nablýskaný Phantom F-4N. Tak za toto byla sleva? Taková krása by měla být za příplatek! Škoda, že F6F Hellcat zůstal uvnitř jako kulisa té show. „Co ti je?“ „Sedni si a kochej se tou krásou! Každému milovníkovi letadel by stoupla vláha do očí! Stejná éra jsme viděli v několika muzeích, ale tady stojí venku a jsou v lepším stavu, než, když byla nová. Tak, jestli za nic jiného, tak za tento pohled ta cesta stála!“ Mezitím z dopravního letiště startovala éra a se skálami v pozadí i to bylo impozantní.
Byli jsme v Marana. Řeknete: no, tam byl kde kdo! Určitě byl, protože se na planes sem, tam nějaké fotky Constellationa Colombine 1 objeví. Ano stojí tam prý asi deset let. Já ho pamatuji, když létal na show v Rally-Durham a to je už nějaký pátek. Kromě požárních Neptunů a C-54 tam byla jedna prémie- v hangáru opravovali, respektive dokončovali opravu P-39J Lighting. Chlapíci byli nejprve velmi nevrlí, že tam zase někdo prudí a očumuje. Když jsem se s nimi dal do řeči, roztáli- měli jsme stejnou krevní skupinu. A tak jsem se dozvěděl, že spousta náhradních dílů, jako motory a jiné mechanické části kupodivu stále leží ve vojenských skladech, stačí jenom je objevit. Že by i jejich armáda měla, jak se řekne slušně slovo bordel, jo, nepořádek v evidenci? My, když jsme dělali na začátku sedmdesátých let kontrolu skladů Československých aerolinií, také jsme vyhazovali náhradní díly a komponenty na JU 52, JU 88 a další, včetně sluchátek Blaupunkt a kožených kukel. Co by za to dnes sběratelé dali! Ne, nepiště mi, skutečně už žádné nemám! Jenom těch plechových štítků RLM, co se vyhazovalo.
Mám radost, když vidím nějaké letadlo, skutečnou raritu o, které jsem se domníval, že ji vzal čas na věčnost. Například Boeing YC-14. A v Pimě jsem viděl hned oba dva! Oba bez motorů, ale existují! Jeden na odkladné ploše AMARG a druhý stojí v Pima Air Museum (což je přes ulici). V témže museu jsem potkal poválečného třímotorového Northtropa YC-125A Spartan. Letadlo, o jehož existenci jsem se dozvěděl z Němečkova atlasu letadel. Stejně tak North American F-107A , letadlo jehož osud se zdál ještě před pár lety zpečetěn. Viděl jsem fotky, jak stojí v poušti již jako vrak čekající na ránu z milosti. Dnes stojí zcela kompletní v hangáru Pima Air Museum!
Když jsem viděl na odkladové ploše AMARG lány letadel, které by potěšily kterékoliv museum a tady čekaly na sekeru, bylo mně jich líto. Před naším autobusem táhli B-1B z parkovací plochy na šroťák. Kompletní letadlo i s motory, se vším! A při tom přes silnici v muzeu tento typ nemají! Vojáci na celém světě mají podivné myšlení!
Nakonec bych přidal mé setkání s B-24J Liberator. Byl to tuším jeden ze dvou letuschopných. Na letiště Scotsdale přiletěla B-17G a onen Liberator. Nádherní krasavci. A protože tam nikdo nebyl, zeptal jsem se slušně, jestli se mohu do Liberatora podívat. „Jasně, na nic tam nesahejte, prosím!“ A tak jsem po zadním žebříčku vlezl do letadla, které jsem viděl akorát v muzeích a tady byl živý! Přešel jsem kolem kulového spodního střeliště, u kterého mě stále není jasné, jak se tam mohl někdo dospělý vejít a dostal jsem se do pumovnice, kde mezi maketami bomb je úzká lávka. Lávka by nevadila, ale člověk se musí protáhnout kolem dvou nosníků a tady to byl problém. Prostčil jsem bednu s foťákama a snažil jsem se protáhnout. Protáhnutím se to nedá v mém případě nazvat, řekněme, že jsem se prorval! Ale taková past je tam ještě jedna! Nebudu volat o pomoc, protáhnu se! No, nakonec jsem to zvládl. Večer v hotelu, když jsem vyšel ze sprchy, Honza se mohl potrhat smíchy: „Honoušku, ty sis opaloval bříšenko? Jo, ty ho máš odřené z Liberátora?“ „A ty máš zase spálenou pleš, ale já to mám z Liberátora, heč!“ Ležel jsem v posteli a odřené břicho mne pálilo. Představoval jsem si jak Filip Jánský, alias Hausmann, popisoval ve skvělé knize „Nebeští jezdci“, jak Liberátorem proběh do zadního střeliště. Pamatuji si ho jako starého pána, ale žádný třasořitka to nebyl, jak se tam mohl protáhnout a ještě ve výstroji, já měl jen tričko a džíny? Bohužel, už se na to toho skvělého spisovatele nezeptám.
Vrátil jsem se domů jako vyměněný! Terapie letadly je skvělá věc, vřele to doporučuji a jako terapeauty Honzu Hamerníka a Zdeňka Kašpara.
Copyright © 1999-2024 planes.cz | Redakční systém