Čechoviny 100

• 10.10.2011 00:01
• stalo_se

Tak už jsem se stokrát s vámi sešel! Mou ctižádostí je pobavit vás, kamarády, kteří máte rádi letadla jako já a doufám, že se mi to většinou dařilo. I když podle některých reakcí čtenářů jsem největší pako pod sluncem, člověk, který nikdy neviděl skutečné letadlo, levák, se kterým je o strach pracovat. Ale já jsem nikdy a nikde o sobě nevtrdil, že jsem super šikovný, a ani jsem si to o sobě nikdy nemyslel.

Tu-154B-2 z letky Federálního ministerstva vnitra ČSSR

Za jednačtyřicet let na letišti jsem potkal spoustu zajímavých lidí i spoustu figurek. Zažil jsem dobu, kdy Aerolinie létaly kromě Austrálie do celého světa a byla to tehdy velmi respektovaná společnost. Letušky ČSA mohly z valné většiny okamžitě nastoupit na přehlídková mola předních módních tvůrců. Jelena Marianyiová, Jája Chumová, Jana Mrázová, Zuzana Volfová a Marie Hallerová - to je jen malý výčet jmen úžasných krasavic. Prvně jmenovanou stále považuji za asi nejkrásnější ženu, kterou jsem kdy potkal. Bobina Horešovská je i jako „starší princezna“ stále krasavicí, nebo nestárnoucí Renata Jánošová. A všechny jmenované a samozřejmě i další, jejichž jména jsem už zapomněl, se normálně bavily s mechaniky, protože věděly, že i mechanik je člověk. Byla to doba, že když člověk přišel na palubu a proti němu stála taková krasavice, tak stěží popadal dech. Bohužel dnes, když na palubě popadám dech, tak je to maximálně vlastní nadváhou, ba řekl bych obezitou, rozhodně ne vzhledem stevardek, které jako by svému šéfovi z oka vypadly. Jako pán je podobný svému psovi a naopak- nevýrazný obličej, úzké brýle, vlasy stažené do ohůnku a anorexie. Něco mezi baťůžkářkou a učitelkou matematiky (samozřejmě jsou výjimky, ale těch je šlakovitě málo!).

Když jsem nastoupil k British, nejkrásnější „Britkou“ byla „naše maminka“, vedoucí Pražské kanceláře Míla Kopecká. Anglické stevardky až na výjimky rozhodně krásou nevynikaly. Maminka nám kladla na srdce: „Když je Angličanka krásná, je úplně blbá, to si pamatujte!“ Mnohokrát jsem si vzpomněl na tato „zlatá slova“, když jsem řešil nějaký konflikt na palubě. Jaká to moudrá a pravdivá slova! I když vše má svou výjimku a tak asi v polovině devadesátých let mě poprosila jedna šéfová kabiny, jestli bych ji a její kolegyně neprovedl po Praze. Byla to původem Pakistánka, která se narodila už v Anglii, neuvěřitelná krasavice, která měla nádherné černé vlasy až skoro do modra a velké tmavé oči. Takové se nedalo odmítnout a tak, když jsem na letišti skončil, vyzvedl jsem stevardky v hotelu Diplomat, kde v té době bydlely. „Nás ani tak nezajímají turistické památky, ty už známe, ale Roger Harben (kapitán, můj kamarád) říkal, že znáte spoustu pěkných hospod. Co takhle okružní cestu po hospodách?“ A tak jsme vyrazili po normálních hospodách. Čtyři krasavice a jeden pražský moula. Všude, kam jsme přišli, se zvedly oči od umakartů a pánové s otevřenou hubou koukali na exotické hosty. Když viděli, že krasavice si daly utopence a pivo a zazdily to rumem, pochvalně mručeli: „I když nemluví po našem, jdou za věcí!“ V hospodě „U vysloužilce“ na Smíchově (dnes neexistuje) nakládal hospodský syrečky a romadůry a dělal vlastní matjesy. K tomu byl vždy čerstvý chléb. Díky těmto delikatesám připomínajícím božskou manu jsme se zdrželi déle. Boxeři z Uhelných skladů, kteří používali přilehlý sál jako tělocvičnu, měli dojem, že se jim to zdá a k dámám se chovali velmi kavalírsky. Když jsem dámy kolem půlnoci vracel do hotelu, měly už trochu „naváto pod kulichem“. Pak jsem s touto šéfovou, ale už s jinými kolegyněmi „Tour de Prague“ zopakoval.

Konec osmdesátých let na Ruzyni, Jakovlev 40 polského LOTu

Když jsem nastoupil na letiště, začínaly Tu 134A (1971) a končily staré „tupláky“ 104A a nepovedené TU 124. Uši rvaly IL 18 a příjemně bublaly Avie 14. IL 62 bylo nejmodernější letadlo ve flotile (1969). Všechna tato letadla měla nad hlavami cestujících police na zavazadla jako v motoráku. V turbulenci zavazadla nad hlavou nafackovala cestujícím, a tak letušky musely kontrolovat, aby si cestující dávali vše pod sedačky a do polic nad hlavou se mohly dávat jen deky a polštářky. Prvním érem ve flotile ČSA, které mělo tzv. „wide body look“, tj. uzavíratelné schránky nad hlavami cestujících, byl IL 62M (1979). Nejpodivnějším letadlem,které měly aerolinie ve svém parku, byl Jakovlev 40. Třímotorový letoun s rovným křídlem s velmi tlustým profilem. Tomuto letadlu se říkalo „sazomet“. Díky velmi špatnému spalování paliva se hrnul z motoru snop sazí. Zlí jazykové říkali, že se část výkonu spotřebuje na kravál, část na saze a jen nepatrná část žene letadlo vpřed. Dokonce se našli tací, kteří tvrdili, že zabudováním třetího motoru se eliminoval odpor, vzniklý jeho zabudováním. Neexistovaly dva stejné v naší flotě. Měl jsem na to takovou teorii, že jak dlouhý drát ufikla děvočka, tak tam vrazila spínač. V každé mašině byly spínače jinde.

Kabina nákadního Jaku

Neuvěřitelným omylem byla verze Jak 40K s nákladovými vraty na levé straně trupu za pilotní kabinou. Tyto dveře se neotevíraly hydraulicky nebo elektricky, anóbrž heverem, tedy klikou,kterou se točilo, až se dveře otevřely. Tento typ se přestavoval každou noční na poštovní verzi, vyndaly se sedačky a koberce a místo toho se zabudovaly police na třídění pošty a sedadla pro pošťáky. Kolik by musela být reálná cena přepravované pošty při neuvěřitelné žíznivosti jaka, nemám představu. Jak měl stejnou hodinovou spotřebu jako DC 9-30, pouze vzal o sto lidí méně. Takové letadlo by si nemohl dovolit ani ropný magnát! Také první ropná krize, kdy ceny paliva vylétly raketově nahoru, všechny Jaky uzemnila. Stály zaplachtované a nakonzervované před hangárem C na Starém letišti. Samostatnou kapitolou byl matný hrudkovitý lak. Teda, on byl původně lesklý, ale zmatovatěl asi po měsíci. Kdysi jsem viděl, jak na vesnicích běleli baráčky vápnem, které nanášeli na dům koštětem. Mám za to, že stejně tak natíraly děvočky naše Jaky, protože jinak si úroveň lakýrnické práce nedovedu vysvětlit.

Nákladní Jakovlev 40K

Jednou jeden magor se rozhodl toto letadlo unést. Měl krabici od bot a z toho dva dráty - s tím, že má výbušninu a hodlá letadlo vyhodit do povětří, když s ním nepoletí do Frankfurtu. Kapitánem letadla byl tehdy Marian Králík. Slovák a bezvadný kluk. Ale silně horkokrevný. A tak, když ten blb vyhrožoval výbuchem, Marián se spravedlivě naštval, jednou rukou po únosci hrábnul a strhnul ho na prostřední pult v kokpitu a začal ho škrtit. Druhý pilot letadlo obrátil zpět na letiště a přistál na dráze 22. Ze všech stran se tam řítili hasiči a policajti. Když jsem tam přijel, Marian byl venku z letadla a přiškrceného únosce v bezvědomí si policajti odvezli. Když začali s mašinami létat ozbrojení policajti v civilu, jeden z nich před startem vyprávěl Marianovi, že mají speciální munici, která letadlo nepoškodí „a když, tak udělá jenom malou dírku a ta se zatáhne!“ „Ty vole, to letadlo je plechový a ne dřevěný, to nejsou necky, aby se to zatáhlo. Žádný střílení, jo, škrtit můžete to jo, ale žádná střelba.“ V jaku byl ještě tajný spínač pod ozdobnou lištou, kterým měla stevardka oznámit posádce, že se něco děje. Bohužel díky ruské toleranci byl spínač u každé mašiny trochu jinde. Takže když by jej chtěla letuška použít, musela napřed ten spínač nahmatat!

Letiště neprodyšně hlídali vrátní, tedy když nespali. Když cítili únavu, zapřeli závoru na plochu cihlou a klidně spali. Bylo to v době, kdy vláda jedné strany prohlásila ústy prezidenta, že „nebudeme si robíť z hraníc korzo!“ a spadla klec! Ve dne by člověka snad zastřelili, kdyby se příblížil k letadlu letícímu na Západ. Kromě policajtů tam byli ještě vojáci Pohraniční stráže (StB). Ti hlídali jen letadla letící do zemí kapitálu. To bylo všechno. Když to srovnám s dneškem, kdy se po ploše krom letištní ochranky motají zaměstnanci různých bezpečnostních agentur (samozřejmě i ABL). Jedna má neuvěřitelnou práci: její zaměstnanci vrazí do letadla hned po vypnutí motorů a nenechají ani vystoupit cestující, a letušky jim předají basičku s miniaturami alkoholů se seznamem, kolik jich za letu cestující spotřebovali. To je job! Netuším, kolik by jich musely stevardky nebo zaměstnanci ukrást, aby se tato služba vyplatila? Dříve před přistáním prostě letušky přepočítaly lahvičky, podepsaly seznam a přepravku zaplombovaly. Jak jednoduché! Kromě členů bezpečnostních agentur jsou na ploše ještě Policie ČR a Městská policie.

Technická údržba letadla Iljušin 18 v ruzyňském hangáru

V dobách dávných kolegové, kteří bydleli za dráhou v Kněževsi, jezdili na kolech domů přes plochu letiště. Došlo samozřejmě také k několika průšvihům. V tom vynikal kolega Karel V. Několikrát se mu podařilo jet na svém kole přes dráhu ve chvíli, kdy sedalo letadlo a mašina musela opakovat. Karel na kole většinou vozil, co na letišti našel a doma by se mohlo hodit. Kolo bylo předválečné provenience. Karel proto jezdil velmi pomalu, jak jsme my říkali: „na pádovce“. V klikách šlapek měl vymlácené klínky, nebo dost možná, že tam měl i nějaké náhražky, takže prošlápl půl otočky, než zabral. Většinou se tak soustředil na cestu, že přistávající letadlo ignoroval. „No a co, dyk mohl opakovat, mně by upadlo to umejvadlo, co jsem našel vyhozený a bylo eště dobrý! Aby se nepos…!“ Naši orlové, kteří před tím, než přišli k „velké dopravě“, létali u Slovairu, Karla znali. „Karle ty vole, mně už tam svítilo úplně všechno a kvůli tobě, ty blbe, jsem musel opakovat! Já tě jednou s tím érem přejedu, kašlu na tebe!“ A Karel se jen usmíval. Úsměvu v jeho bezmezně dobrotivém obličeji nikdo neodolal a tak většinou jenom mávli rukou a šli. Dnes je letiště neprodyšně obehnáno plotem s ostnatým drátem. Dokonce namotali drát do výše očí, aby fotografové nemohli fotit přistávající letadla. Prý kvůli tomu, že někdo vystříhal do pletiva díry, aby mohl prostrčit objektiv a udělat lepší obrázek. Říkal to Alan Lebeda, tak to bude pravda.

Pokusil jsem se napsat jakési ohlédnutí za tím, co se za jednačtyřicet let na letišti změnilo. Nejmarkantnější změnou jsou samozřejmě typy letadel. Dříve jsem nastoupil s foťákem, když sedal nějaký Boeing a dnes si nadávám, že nemám foťák, když sedne Iljušin nebo Tupolev. Dříve Ruzyně byla letištěm „Tri duby“, všichni jsme se znali jmény. Když člověk potřeboval nějaké informace, zašel na „déčko“, denní bar na tuzemských odletech, nebo na vyhlídku. To byla informační centra! Dnes je jediné a tím je „agentůra popelník“ před APC. A to my z Nového máme daleko!

Poslední 2 Iljušiny 18 ČSA - OK-PAI a OK-VAF

Související kategorie