Čechoviny 96

• 10.05.2011 00:05
• stalo_se

Letištní plocha přímo svádí k závodění. Když jsem nastoupil na start, jezdilo tam několik traktůrků, které vyrobila firma Desta. Výrobce se domníval, že traktůrky, které nevyráběl žádný podnik v RVHP, udá do všech spřátelených států. Pro ty, co měli štěstí, že se narodili až po roce 1989: Rada vzájemné hospodářské pomoci - nedobrovolné hospodářské sdružení sovětských satelitů. V té době bylo všechno plánováno a jinde běžné letištní traktůrky nahrazovaly zemědělské traktory, u nás to byly Zetory. Traktůrky byly vybaveny motorem Škoda 1203, včetně převodovky. Traktůrek byl svařený z plocháčů, takže byl celkem těžký, ale přesto jezdil báječně. V té době na Ruzyni neexistovaly žádné vozovky, každý jezdil, jak chtěl. No, to byla výzva! Já jsem se na Destě naučil vlastně řídit. Jezdili jsme rallye a jenom zázrakem se nikomu nic nestalo, ani letadlům kolem nás. Při dnešním provozu si to nedovedu dost dobře představit. Za téměř každým rohem číhají letištní bezpečáci a sebemenší porušení pravidel se trestá pomalu smrtí. Některým z nás bylo letiště malé a tak při nočních, když odletěly pošty, se vydávali jezdit závody do Šárky. No jo, to ale bylo v době, kdy jsem mohl přijet z vinárny taxíkem až před prďárnu, šraňka byla zvednutá a založená cihlou a obezřetný vrátný spokojeně spal, opasek s pistolí položený před sebou na stole, ovšem připravený kdykoliv zbraň použít...

Když jsme dostali samohybné pozemní zdroje od firmy Houchin, to bylo jiné kafe. Generátor elektrického proudu byl poháněný přeplňovaným osmiválcem Detroit Diesel. Tento velmi silný motor, když se přepnul na polohu „jízda“ a tím se zapnul omezovač otáček, poháněl zadní nápravu přes čtyřstupňovou převodovku. Hned nám zablokovali čtyřku, abychom se nepozabíjeli, ale i na ty tři kvalty to jezdilo velmi slušně. Ovšem Houchin byl stavěný na letiště a ne na Ruzyň, která v té době spíš připomínala tankodrom. Podvozek postrádal jakékoliv pérování a tak praskaly poloosy a rámy. Ale někteří dokázali s Houchinem neuvěřitelné věci. Omezovač se dal vyřadit z provozu a tak se mohl tento aparát skutečně pořádně rozhulit. Horší bylo těch osm rozdováděných tun zabrzdit. Jeden kolega dokázal předjet při jízdě na Staré letiště i autobus číslo 119. Bohužel v tom autobusu seděl náš ředitel! Takže tento husarský kousek byl po zásluze potrestán. Nic mu nepomohlo, že na Houchinu uměl džigitovku líp než soubor donských kozáků.

Boeing 747 British Airways na Heathrow

Kolegové, kteří bydleli v Kněževsi, si zkracovali cestu domů přes dráhu 24. Byla tam vyšlapaná a vyjetá stezka. Pravidelně tudy jezdil náš kolega Karel, který byl vyhlášeným sběratelem všeho. Měl staré rezavé kolo a za ním měl vázacím drátem přidělaný dvoukolák, který vyrobil z nosiče svařovacích lahví, který měl na sobě štítek RLM a číslo. Jelikož se z Říše ani Luftwaffe po tomto vozíku nikdo nesháněl, Karel si ho přivlastnil a vozil na něm všechno, o čem se domníval, že by se mohlo někdy doma hodit. Jednou v zimě přišel ráno do práce strašně pomlácený. „Karle, že tě smázlo letadlo, když si jel po dráze, že jo?“ „Ale vůbec ne, kluci, akorát tam někdo stáhnul tu starou rezavou závoru, co nikdy nebyla stažená a já ji v té tmě neviděl, to je celé.“ Karel byl velice hodný a šikovný, ale bohužel už není mezi námi, dlouho si důchod neužil.

V té době si každý zkracoval cestu přes plochu. Kolikrát muselo i letadlo zabrzdit, protože se mu tam někdo motal. To pak byl malér. Na letišti vládla poněkud anarchie. Když jsem byl na praxi na 757 v Mnichově, tak jsem se pokusil zavést pražské zvyky i do Německa. Bill vytlačoval Boeing 747 South African až někam do háje a já když to viděl, tak jsem sedl do auta a hurá za Billem, přeci nepůjde takový lán pěšky! Na nějaké čáry na betonu jsem nekoukal. Když se Bill odpojil od letadla a ukázal kapitánovi zdvižený palec, otočil se a málem omdlel, když viděl,že sedím v autě za ním. „Proboha, to jsi se zbláznil, nebo co?“ Rychle nasedl a už jsme jeli pryč. Pak jsem dostal přednášku o tom, že ty čáry tam nejsou namalovány jen tak pro nic za nic. Od té doby jsem se choval už „katolicky“. Mám Billa rád a tak jsem ho nechtěl dráždit. Ale on zase, když jsme jeli do Oberschleissheimu do muzea, projel křižovatku na červenou a stará Němka,která měla přednost a zelenou, brzdila i očima! „Bille tam byla červená, dyť jsi tu bábu málem zabil!“ „Cože, kde byla červená? Červená je akorát jiný odstín zelený, ostatně, stejně prohráli válku!“ Byl jsem zticha, věděl jsem, že nemá cenu mému šéfovi odporovat. Dnes, když už je dávno v důchodu a někam spolu jedeme a on naviguje, nechá mě klidně jet kruháč několikrát dokola, protože prý si připadá jak na kolotoči a opakování je matka moudrosti!

Boeing 747 British Airways v Amsterdamu

„Jo kamaráde, když začínaly Jumba, tak já jsem byl v Dubaji. První sedm čtyři sedmy série sto měly motory Pratt and Whitney JT9. Byly to první velkoobtokové motory a stály za prd. Aby mohly v tom vedru odstartovat, museli jsme přestavět palivové čerpadlo. Žádná elektronická regulace, žádný FADEC, čistá mechanika, akorát ten motor byl velký. A tak jsme v tom žáru museli otevřít cowlingy a přestavět čerpadlo. Venku bylo kolem padesáti když jsi nechal nářadí chvíli na betonu, spálil sis o něj ruce. A tak nám vojáci poradili, ať si dáváme vercajk do kýble s olejem, ten se hned tak nerozpálí a když si ho necháme v lednici, vydrží dlouho studený. Když potom přišly Jumba dvoustovky s motory GE, to bylo už jiné kafe. Byly výkonnější a hlavně měly elektronickou regulaci.“

V Mnichově jsme měli kolegu, který byl černé pleti. Byla s ním velká legrace, ale jak už to u tohoto etnika bývá, na práci ho nikdo nevymyslel. Když ho šéf kvůli něčemu sjel a to bylo každou chvíli, začal řvát, že jsme rasisti. Tuto výmluvu používal také na školeních. Typovku na Boeing 737-200 začínal se mnou a končil s Michalem, který tam byl dva měsíce po mně. Ale ani za tři měsíce nebyl schopný zkoušky udělat. Vykřikoval, že všichni z výcvikového střediska jsou rasisti a že on je cizinec a trpí pro barvu své pleti. „Hele to není kvůli barvě tvé pleti, to je kvůli tomu, že jsi blbej!“ Na druhou stranu když se to hodilo, tak mlátil svým britským pasem a řval: „I am English!“ Bill, který jako koníčka pozoruje ptáky, když byl u mne v Praze a viděl ve volné přírodě černého datla, byl z toho unesený, v Británii to je vyhynulý druh. Jak tak na datla koukal dalekohledem dostal vnuknutí, že když je to „black woodpacker“, že to je vlastně takový Charlie v ptačím vydání. A Charliemu ta přezdívka zůstala až do jeho předčasné smrti. Co nám zůstalo záhadou, kde vzal svou ženu; byla to nádherná a velmi sympatická dáma z Berlína. Na druhou stranu Charlie byl asi jediný na světě, kdo dokázal vyměnit žárovky v podsvitu štítku palubní desky u Boeinga 757. Alespoň to napsal jako odpověď do závadovky, když si kapitán stěžoval, že z deseti žároviček svítí jenom tři. On odepsal, že nesvítící žárovky vyměnil, dokonce si i vymyslel číslo technologického postupu. Druhý kapitán mně večer letadlo předal s tím, že to zase nesvítí. I vyjmul jsem osvětlovací těleso a když jsem zjistil,že se do něj nedostanu, otevřel jsem manuál a tam jsem našel postup - ale s tím, že celé těleso je jeden kus a mění se celé!

Přistání Boeingu 757 British Airways na Heathrow

Může někdo namítnout, že toto vyprávění nebylo ani moc o letadlech, ale bylo to o lidech kolem a o atmosféře let minulých.

 

 

         
Knihovnička: Knihy si můžete objednat zde

Související kategorie