Čechoviny 89

• 14.07.2010 22:30
• stalo_se

Motto: „Švejku, máš rád Turky, ty psy pohanský?“
„Allah akbar!“, to byl výkřik tureckého kapitána společnosti Sun Express, než vzal taranem horizontální plochu letadla nenáviděných nevěřících ďaurů, částečně křesťanských Němců (proč částečně? Díky přistěhovalcům začínají být v menšině). „Snad ti psy nevěřící spadnou! Abdule, dej tam plnej, předjedeme je tady na uchu a mažeme domů do naší osmanské říše!“ Tak nějak to také mohlo být, když Boeing 737-800 turecké společnosti Sun Express téměř uřízl wingletem horizontální plochu Airbusu A321 Lufthansy. „Koudy, zajeď na dvaapadesátku stojánku, vrátila se tam Lufthansa, mají prý nějaký problém.“ „Honzo, máš tady foťák? Přijeď se podívat na Lufthansu, Turci ji vzali taranem. Vypadá to dost hrozně! Jako by to někdo ustřelil dávkou z kulometu.“

A tak jsem viděl opravdu dost neuvěřitelnou ránu do letadla. Naposledy se to podařilo Ogdenu, když nedobrzdili tahač a pětatřicetitunový tahač projel horní hranou kabiny do čumáku TU 134 společnosti Belavia. Vzal tůčko opravdu „na komoru“: za skleníkem, ve kterém seděl navigátor, udělal díru asi metr širokou. Navigátor málem přišel o své nové adidasky, ještě že stačil včas zvednout nohy. Tenkrát mě volal tehdejší šéf údržby Ogdenu, který byl odněkud z maďarsko-slovensko- ruského pomezí a vzděláním byl údajně letecký inženýr. Díky svému původu mluvil směsí všech tří jazyků a ještě k tomu míchal češtinu. „Honzíku, němohol bys prosím zajeť na Belaviu a tam se podívať, oni tam čto nibuť zrobili tý mechouši!“ Tak jsem tam jel a když jsem viděl, jak z pod skleněného čumáku kouká ohromný tahač, bylo mě jasné, že letadlo hned tak do vzduchu nepůjde. „To je strašná díra do přetlakované části, to musíte volat Běloruska, aby se na to přiletěli podívat, to bude velká oprava.“ „A vy nemátě takovou tu hlinýkovou pasku, čo se tým zalepujů letadla?“ „Neblbni, to je do přetlakované části a jsou přetržené i stringery, to přeci nemůžeš přelepit speed tapem?“ „No my sme u letectva tak spravovali migy, proč by to nešlo tady, to není nadzvukové, ne?“

Měl jsem dojem, že se mi to zdálo, to přeci není možné, aby ten chlap byl letecký inženýr? I když u naší armády asi bylo možné úplně všechno. Podobného jsem potkal po létech u ČSA a ten dokonce o sobě tvrdil, že je kandidátem věd. Naštěstí brzy odešel, takže nestačil u aerolinek napáchat nějakou škodu kromě toho, že si při montáži kuchyně do letadla uřízl kus prstu.

A tak jsem nic nezalepoval a museli přijet mechanici z Běloruska. Protože to byla jasně vina Ogdenu, musel všechno zaplatit. A že si nechali zaplatit opravdu všechno, včetně několika beden šampaňského, to je jasné. Bublinky asi používali na zjasnění pohledu, protože, když jsem se chodil koukat, jak to opravují, musím říct klobouk dolů! Záplata byla skutečně vzorně provedená.

Obří tahač od firmy Reliant byl odstaven a byl učiněn pokus o jeho opravu. Nakonec byl prodán, když téměř nevytočil zatáčku u vrátnice a vzal si s sebou kus boudy vrátných. Ta bouda má vůbec pohnutou historii: není to tak dávno, co se jeden z vrátných snažil manipulovat s novou hračkou - automatickou brokovnicí - a boudu prostřelil! Jak je vidět nejenom terorista je nebezpečím pro letiště, ale i ochranka sama sobě. Ale to už je tradicí na Ruzyni. V osmdesátých létech sloužil na vrátnici bývalý partizán a tomu asi nikdo neřekl, že válka skončila v roce 1945, a tak když zaváděl do služby novou směnu, jezdil ve Škodě 1203 s nataženým a odjištěným samopalem se zasunutým zásobníkem. A tak se stalo, co se stát muselo: řidič dupnul na brzdu, velitel stráže letěl dopředu a rukou přejel přes spoušť. Zastřelil řidiče auta na místě. Nevím, jak to s ním tehdy dopadlo, ale protože měl hrudník plný vyznamenání, mám dojem, že se to vyřešilo domluvou a vyhazovem. Jo, jo, takové věci se dějí na letišti.

Mně se jednou podařilo trefit Jaka 40 Houchinem. Houchin byl samohybný pozemní zdroj elektrického proudu. Pod kapotou měl ohromný přeplňovaný diesel Cummins a ten přes převodovku poháněl zadní kola, a když se převodovka zablokovala v neutrálu a motor se přepnul na „provoz“, vyráběl generátor 208 V střídavých, nebo 28V stejnosměrných. Celé toto monstrum vážilo kolem šesti tun, nemělo posilovač řízení ani odpérování. I když spřevodování řízení umožňovalo točit na místě, byla to stejně dřina! A já jsem zajížděl zezadu k Jaku, abych mohl sundat kryty na motorech. Tady bych se rád zmínil o kuriozitě, že ruská letadla se velmi úzkostlivě zaslepovala, po letu se dávaly kryty na motory, na vstup i na výstup, zakrývaly se pitotky a statika. To jsem na žádném západním stroji nikdy nezažil, kromě výjimečných případů, jako bylo po 11. září v Londýně nebo při výbuchu sopky na Islandu. A jak jsem tak zajížděl pod Jaka, koukal jsem na prostřední motor a zapomněl jsem kam jedu, až jsem drcnul do lemu kolem zadních výklopných schodů a trochu jsem ho přihnul, ale opravdu jenom trochu. Kamarád Pepa běžel pro dřevěnou paličku, že to srovnáme. Bohužel, u vedlejšího letadla byl jeden velmi důležitý pitomec, který ten den byl kupodivu střízlivý a začalo divadlo: „Musíme zjistit, jestli nejsou celé schody posunuté, jestli nejsou natažené nýty a vůbec máš pěknej průser, kamaráde!“ Měli jsme se rádi už od mého nástupu k podniku a teď se mu konečně povedlo to „zužitkovat“. Zavolal jsem technickou kontrolu a ti když to viděli, tak mi vynadali, proč je na takovou blbost volám, ať to srovnám, že tomu nic není. „To tedy ne, letadlo musí jít do hangáru a tam ho musíme prohlédnout!“, mlel ten soudruh. „Prosím tě, tomu nic není, nedělej z toho problém, kdyby to byla nějaká rána, ale tady je to jenom trochu přihnuté. Srovnejte to kluci a je to dobré.“ Nicméně, předseda mého fan clubu mlel svou a Jak se odtáhl do hangáru, kde do toho kluci dvakrát bouchli paličkou a srovnali to, nicméně mě naúčtovali 11000 Kč, což byly ohromné peníze. „Hele na nás se nezlob, ale ten debil kolem toho dělal takové divadlo, nakonec jsme to měli za pět minut hotové, ale díky jemu to účtovali jako by to letadlo létalo celý den, i když tady stojí dalších deset Jaků na kanálu a nelétají.“ Naštěstí jsem měl pojistku „na blbost“, takže jsem sice musel platit, ale ne takovou ránu. A od té doby vím, kolik stojí jeden čtverečný centimetr plechu potahu a je to sakra drahé! A také to, že srážka s blbcem je to nejhorší, co člověka může potkat.

Největší ránou kterou pamatuji bylo, když druhého ledna 1977 přistála TU 134 na osmnáctku na dráze 31. To byla panečku pumelice! Neuvěřitelné bylo, že se nikomu nic nestalo. Sice si tůčko po dopadu na dráhu tak namlátilo, že muselo jít do šrotu, ale jestli si dobře vzpomínám, byly tam snad jenom nějaké odřeniny a to bylo všechno! Neuvěřitelná klika. Osmnáctce OK-NAA vyměnili směrové kormidlo a kýlovku opravili a mašina létala až do svého přeletu do muzea ve Kbelích, kde hnije dodnes.

Foto: Václav Porkrát, planes.cz

Nejkurióznější ránou bylo navedení naší dvaašedesátky mezi dva sloupy osvětlení v Moskvě. Mašina se tam očividně nevešla a tak si za asistence foloumáka trochu upravila rozpětí křídel. To byl pašácký kousek! Tradovalo se že maršál, který tam naší mašinu navedl, nebyl zrovna střízlivý, ale bylo to v době, kdy Sovětský svaz byl náš přítel a vzor, tak se o tom moc nemluvilo. Kapitán letadla když viděl tu spoušť, řekl foloumákovi, který na to nevěřícně zíral: „Ty vole, to je stojánka pro Starfightera a ne pro dopravák!“ Otázkou zůstává, kdo dokázal nalajnovat pojížděčku tam, kam se evidentně standardní dopravák nevešel. Když chtěli letadlo vyprostit a odtáhnout na opravu, museli jeden sloup podříznout! Bohužel, ani Milan Cvrkal si nepamatuje registraci mašiny, ale připomněl mi dobrou ránu, když v Sofii neubrzdili OK-YBA a éro vjelo čumákem do hospody! Na to jsem zase já zapomněl, jak si ruská mašina cestu k pití našla! Takže záběr Jumba z titulků filmu „Připoutejte se prosím!“, jak vjede do budovy, není fantazie!

Na internetu kolují záběry, jak se zasune příďák Boeingu 747-400F China Airlines. A jak ho heverují nafukovacími měchy a přitom propíchnou záďovou podpěrou stabilizátor. Když nám přednášel mechanik China Airlines jak obsluhovat toto letadlo, došlo i na tuto kuriozitu: „Víte, kdo to zavinil? Ne? No, já! Já jsem měl jediný školení na ty měchy a byl strašný spěch, vytáhli mě z kanceláře a já tam přiběhl, když už dávali měchy pod trup a nenapadlo mi, že někdo snaživý přitáhl podpěru. Ale zase nebyl tak snaživý, že by ji dal pod záď a nechal ji pod stabilizátorem. No a já se soustředil na ty blbé měchy a najednou jsem slyšel jenom strašnej křik - a to už bylo pozdě. No a tak jsem se proslavil i na internetu.“ To bylo obdivuhodné přiznání mechanika, který jinak zná tak velké a složité letadlo nazpaměť.

Tak to bylo vyprávění o ránách, které sice stály spousty peněz a vznikly z lidské blbosti, ale naštěstí nestály lidské životy a tak jen patří k letištnímu folklóru.

 

         
Knihovnička: Knihy si můžete objednat zde

Související kategorie