Djibouti 7

• 24.03.2010 00:30
• na_cestach

Středa, 18.listopad 1992
Ráno jsme přišli na letiště a na odbavovací ploše důstojně stál jeden z největších letounů světa, ukrajinský Ruslan. Oproti tomu, jak jsem jej viděl kdysi poprvé v Bratislavě, měl výrazný nápis Ruslan na ocase a poněkud výraznější označení typu na přídi. Vedle stojící KC-135 americké armády vypadal poněkud skromněji.

Moussa byl na letišti a tak byla výpravna prázdná. Pokud tu není, Halwu pobíhá a odbavuje cestující, ostatní černošský personál posedává na výpravně, kouří a diskutuje. Dnes je Moussa všechny honil, potřeboval, abychom včas přivezli tranzitní cestující z Hargeisy, kteří mají pokračovat do Sergia. Když už tak poskakoval kolem letadla, pomáhal nakládat zavazadla, tak jsme jej "odchytili" za účelem společné fotografie. Letíme do Boramy a pozorujeme vpravo od nás hornatou západní část státu Djibouti, která by určitě byla turisticky velmi atraktivní, nebýt bojů s povstalci. Jak se dá soudit z pohlednic, je tam krásná příroda včetně solných jezer a dalších pamětihodností.

„Protiletadlová“ obrana letiště Borama

Sulejman v Boramě kromě cestujících přivezl ještě celou fotbalovou jedenáctku, která hraje v tričkách s nápisem Puntavia. S velkým pokřikem utvořili skupinku a Pepa je musel vyfotit. Bohužel, později se negativ ztratil, když ho půjčoval Moussovi, takže to dnes nelze obrazově doložit.

Když jsme pak startovali na dráhu 11, nějaký domorodec, nejspíše úplně hluchý, přecházel šikmo přes dráhu a asi necelé dva metry chyběly, abychom ho podvozkem vzali po hlavě. Zabrzdit už nešlo, musel nad ním podržet ochrannou ruku jeho pánbůh (záměrně boha blíže nespecifikuji, neboť je známo, že zde někteří černoši věří v Alláha, někteří jsou křesťané, taky je tu zastoupena židovská ortodoxní víra).

V Hargeise dnes bylo opravdu rušno. Kromě Beechcraftu 200 tam seděl Citation UN a ještě Philův Turbo Commander, který dnes letěl ve službách DAALLO Airlines. Achmet nás vítal jako obvykle svým širokým zářícím úsměvem, odbavení šlo tentokrát velmi rychle, ani nám nestačil nabídnout čaj s velbloudím mlékem (k naší velké radosti). Ještě před nahozením po zavření dveří začal být cítit zápach, jako když se smaží ryby, po chvilce jako by se už ty ryby hodně pálily. Po startu, kdy se v trupu letadla utvořila obvyklá cirkulace (zezadu do pilotní kabiny), puch postupně zesiloval až na samou hranici snesitelnosti. Celou cestu jsme absolvovali s otevřenými výhledovými okénky, ačkoliv to moc nepomáhalo. Krátce před bodem LUBAR jsme potkali Ruslana, který přes tento "point" letěl na Mogadischo. Litoval jsem, že na nás "nepočkal" a že jsem jej neviděl startovat. Téměř omráčení smradem jsme přistáli v Djibouti, cestující a náklad byli vyloženi, smrad nikoliv, trvalo ještě dost dlouho, než to vyvětralo.

Několik jutových zašitých pytlů bylo asi původcem onoho strašlivého zápachu, na pytlích bylo napsáno "HOM". Zajímalo nás, co to je, obdrželi jsme však odpověď, no, přece HOM. Dodnes nevím co to bylo, možná nějaké sušené maso či co, kdybych však kdykoliv v budoucnosti na tento název narazil, budu se držet více než zpátky. Ten náklad byl tranzitní a nad těmi několika pytly v odbavovací budově se už začínala srocovat viditelná hejna much.

Ubrousky, které jsme také používali

Pátek, 20.listopadu 1992
Včerejšího dne jsem dosáhl stosedmi letových hodin a 37 dní mého afrického pobytu. Jednoduché počty ukazují, že je to téměř tři hodiny denně, počítaje v to i těch pár volných dní, co byly (bylo jich deset, včetně dneška). Průměrný nálet byl tedy zatím skoro čtyři hodiny za letový den. To všechno tady píšu proto, abych trochu ilustroval, že je to zátěž, jakou jsem zatím za celou svoji leteckou kariéru nezažil. Zdejší extrémní klimatické i společenské podmínky mi viditelně nesvědčí a už je na čase se rozloučit.

Včera jsme letěli Burao. Na okruhu jsme si všimli, že na dráze stojí nějaké osoby, které ji opustily až v poslední chvíli. Až skoro při zemi jsme poznali, že to fouká do zad, až na zemi jsme to odhadli až na osm metrů za vteřinu. Nedalo se však nic dělat, přistávat z obráceného směru se tu stejně nedá, bylo by to přes město. Díky tomu větru jsme se také pořádně nalokali zdejšího červeného prachu, protože auto za autem zdejší "Security" (ochrany letiště) jezdilo zahánět ty černochy z dráhy a vítr všechen ten prach hnal na nás. Byli jsme nakonec rádi, že můžeme zavřít a odletět. Musíme připomenout Moussovi, ať pošle do Buraa nový větrný pytel, z toho starého už tu nevisí ani nitka.

Po návratu se ve dvanáct má letět Bosaso s tranzitními cestujícími ze Sergia. Asi v půli cesty z Buraa slyšíme, jak "osmnáctka" teprve sedá v Hargeise, tak máme zatím času dost. Radost však byla předčasná. Iljušin přistál v Djibouti až ve čtvrt na dvě a už se začínala rýsovat časová tíseň. Do Bosasa to trvá přes dvě hodiny a západ slunce je o půl šesté. Naštěstí se objevil Moussa, situaci okamžitě pochopil a začal jednat. Osobně u Il-18 organizoval rozdělení zavazadel a lidí tak, aby se přímo a bez zdržování dostali k našemu letadlu.

Konečně startujeme, je minutu po půl třetí a když se podívám na slunce zjistím, že je relativně nízko nad obzorem. Na radiu slyšíme "bratry" Poláky, ti dnes absolvovali Bosaso přes Erigawo a domlouvají se tu o něčem s pozemní stanicí. Utěšují nás, že to na zpáteční cestě fouká do zad, já osobně bych byl rád, kdyby to bylo rychlejší tam, ať to stihneme do toho západu. Není dnes nejlepší dohlednost, je nepříjemné kouřmo. Ostrůvek ve dvou třetinách cesty tím pádem není vidět a tak s kapitánem meditujeme, že by nebylo špatné, kdyby tam zřídili maják, kde by nějaký černoch za trest točil zrcadlem, nebo dynamem. Nápad však vzápětí zavrhujeme, neboť ostrůvek je příliš malý na to, aby se tam vešli všichni ti, kteří by si to podle mého názoru zasloužili...

Asi 1 hodinu a padesát minut po startu začínáme klesat, je to trochu dříve než jindy, musíme však výšku proměnit v rychlost. Relativně řídké kumuly před cílovým letištěm jsou na zdejší poměry neobvykle nízko, asi 900 metrů. Průlet, malý okruh a minutu po páté hodině zastavujeme na tom kousku betonu před rozvalinami toho, co tu kdysi bývalo letištními budovami. Hrajeme o čas. Alespoň já; kapitán, zdá se, moc nespěchá, ale možná se mi to jenom zdá. Vystupuji kvaltem svými nouzovými dveřmi, uvazuji vrtule (fouká to jako obvykle od moře a tentokrát dost ostře) a jdu otevřít hlavní dveře. Než se v nich začnou motat cestující, chci napřed vytáhnout žebřík, abychom mohli včas natankovat. Statný černoch se však "drápe" ven hlava nehlava, tak na něj trochu houknu, odstrčím ho a vytahuju tři díly skládacího žebříku. Až potom si všimnu, proč ten cestující tak spěchal - jak pospíchá do ústraní vidím, jak má kalhoty celé mokré... hoch neudržel moč. Nedá také práci najít sedačku, na které seděl, je to na ní zdálky vidět. Toaleta je v našem letadle vymontovaná, ale i kdyby nebyla, stejně se k ní nikdo nedostane, protože od úrovně dveří je to vzadu až po strop zarovnané zavazadly, jakkoli se snažíme alespoň některá z nich dostat dopředu, abychom ulevili zadní centráži. Nakonec, jak dokážou zdejší černoši "zřídit" toaletu, viděl dnes náhodou kapitán v Iljušinu 18 - Pepa je už za zdejší pobyt na ledacos zvyklý, ale co je moc je moc.

Palivo je přečerpáno (100 litrů), Pepa ještě "korumpuje" zdejší security pomocí džusů, které byly původně určeny pro cestující a které neznámo proč zůstaly neotevřené. Těmito občasnými drobnostmi se snažíme průběžně udržovat "veřejné mínění" na všech letištích v náš prospěch.

Nahazujeme, rozsvěcujeme všechna světla, protože už je skoro tma, osamělý strom, co by nám pomohl lépe odhadnout směr dráhy, tam už od toho prodloužení není. Nová dráha je také trochu užší a nedá se moc dobře rozeznat od okolního terénu. Protože jsme se na zemi moc nezdrželi, čelní křemičitá skla si "podržela" nižší teplotu z těch tři tisíc metrů a v horkém a vlhkém podvečerním vzduchu se nám zvenčí orosila. Zvířený prach po nahození se na sklech trochu usadil a spolu s podvečerním šerem nám nadělaly spoustu starostí při rozjezdu a startu. Použít stěrače jsme se ani nepokoušeli, to by bylo ještě horší. Jediným kladem při startu bylo, že slunce, které zrovna zapadlo za obzor, už neobtěžovalo svými paprsky (startuje se kursem přímo na západ) a jen první půlhodinku po startu máme před sebou postupně slábnoucí pěkné červánky.

Zpáteční cesta proběhla bez zvláštních příhod, spojení s Djibouti na HF se jako obvykle nepodařilo navázat, a cestující smrděli také jako obvykle, to znamená dost. Necelou hodinku před přistáním jsme se konečně dovolali na VHF, vyžádali jsme si dráhu 27 a přiblížení ILS. Zpáteční cestu obvykle řídím já a nepohrdnu možností si s chutí "zaletět" ILS v noci z padesátého kilometru.

Na závěr dne máme v plánu večeři u Moussova bratra v Mer Rouge. Když se však vrátíme z Bosasa, je u nás společnost - "dědek" Jirka z legie, Martin se svou etiopskou dívkou a nový kluk v legii, kterého ještě neznáme, Slovák Pavel. Tak sedíme, kecáme, dostáváme stále větší hlad, až Pepa zavelí a jde se do restaurace. Já bych šel docela klidně pěšky, ale legionáři nedají jinak než že pojedeme taxíkem. Nakonec chytneme mikrobus s černošským šoférem a je to hrůza, měli jsme raději jít po svých. Ještě chce nehoráznou sumu za odvoz, ale to už mu legionáři nějak vysvětlí.¨

Mechanici Pavel Blažek (nahoře) a Miroslav Botek

Následující den (dnešek, pátek 20.11.) je volný, konečně po jedenácti letových dnech. Když se po večeři rozcházíme, domlouvá se návštěva pláže, auto stále není, budou to muset být alespoň dva taxíky. Když jsem se ráno probudil a vzpomněl jsem si, jak jsem se zatím při každém koupání tady spálil, nějak se mi tam nechce. Je to také proto, že legionářský způsob zábavy, kterému se naši kluci trochu přizpůsobili, není zrovna to, po čem bych nezbytně toužil.

Při ranním větrání mne napadlo vyvětrat také uniformu, co je už více jak měsíc ve skříni. S hrůzou jsem zjistil, že na kalhotech jsou plesnivé fleky jako dlaně, asi zůstaly trochu propocené, když jsem je dával do skříně. Přes to, že skříň je stále otevřená a neustále běží klimatizace (nebo snad právě proto?). Vytahám proto všechny nepoužívané věci ven, přitom zjistím, že je "chycená" ještě kravata, ostatní je ale naštěstí dobré. O důvod víc, proč zůstat doma. Rozvěsím postižené věci na balkoně a vystavuji je tak přímým účinkům žhavého afrického slunce, mezitím přemýšlím, co s tím budu dělat. Nejspíš to asi vyperu, nedovedu si však představit, jak z té tmavomodré tkaniny budu dva dny obírat nitky a žmolky z ručníků a prostěradel, kterých je naše pračka plná, navíc se už vidím, jak ty kalhoty žehlím a dělám na nich dvojité puky. V pračce je ale stejně ještě Pepovo nedomáchané prádlo a voda ještě pořád neteče.

Asi po dvou hodinách zjistím, že třicetistupňová teplota na balkoně a přímé sluneční paprsky plísni nesvědčí a ta se začíná pomalu ztrácet, alespoň mi to tak připadá. Po dalších dvou hodinách ty fleky jdou dokonce vyprášit a zdá se, že to dokonce není ani cítit. Nechám to však pro jistotu na balkóně až do večera.

Včera jsem docela náhodou z Mirkova českého kalendáře zjistil, že mám zítra jmeniny. Moje drahá rodina mi zatím nedokázala poslat ani jeden dopis (no možná dokázala, ale naše pošty spolu s francouzskými a djiboutskými to dosud nedoručily). Večer jsme byli u Poláků, nějak se jim nepozdává ta GPS, co jim sehnal ten jejich agent. Asi v deset večer jsme se rozdělili - piloti řešili svoje problémy kolem navigace a další (TORA,TODA,ASDA na letištích Burao, Borama a Hargeisa), mechanici hráli v kuchyni karty. Potom tam vtrhli za námi s rozkvetlou ratolestí, kterou někde sehnali a se zpěvy mi popřáli všechno nejlepší, no, bylo to dojemné...

Foto v článku PhDr. J. Tóth a archiv A. Orlita

Související kategorie