Djibouti 2

• 26.05.2009 21:00
• na_cestach

Sobota, 17.října 1992. Den blbec. Dnes jsme letěli Djibouti - Borama - Hargeisa - Borama - Djibouti. V Boramě bylo 15 cestujících do Djibouti, pro které jsme se pak museli vrátit. V Hargeise sedáme asi na tříkilometrovou betonovou dráhu, ze které je v provozu sotva polovina délky. Ve skutečnosti to není beton, ale "tarmac", což je ve zdejší terminologii hrubozrnný asfalt, položený na urovnaný terén bez dalšího podkladu. V navigační dokumentaci Jeppesen je toto letiště publikováno jako Hargeisa INTL (International), už tenkrát to muselo být poněkud přehnané a nabubřelé. Tím spíše dnes, kdy tu kromě ne zcela schopné dráhy, poškozených budov a letadel nic nefunguje, to vypadá jako ironie. Už ze vzduchu je vidět, že tudy prošla válka. Necelý kilometr od letiště vidíme vrak sestřeleného Iljušina 28, kousek dál něco, v čem jsem pak poznal přední část Antonova An-24.

Odbavovací budova v Hargeise, foto Jozef Tóth

Hanzelka a Zikmund v roce 1947 (Afrika snů a skutečností): "Hargeisa, druhé největší město Britského Somálska je vlastně jen velkým vojenským táborem. Civilisté by se tu dali spočítat na prstech...Tisíce čtverečních kilometrů krajiny kolem Hargeisy jsou jednotvárné a ploché jako stůl. Polosuché křoviny somálského buše se hemží zvěří, od trpasličích gazelek dikdik až po pštrosy..."

Kolem hangárů se povalují další trosky, které zřejmě ještě zcela nedávno byly vrtulníkem Mi-8, vrak letištního požárního auta (také sovětského původu) zbavený kol názorně domonstruje, jak tu jsou připraveni na zabezpečení provozu. Na věži s prostřílenými okny pochopitelně žádná služba není, odbavovací budova pod věží je raněna několika průstřely, vypadá to jako bazukou. Na nízkém pahorku je radar, také nepochybně sovětského původu. Při bližším pohledu je vidět, že je zcela zničen, viditelně výbušninou umístěnou v převodovém mechanismu antén. Nedá mi to a vzpomenu si na svůj ženijní výcvik na vojně, kde nás učili radary spolehlivě zneschopňovat právě tímto způsobem... U okraje odbavovací plochy poblíž toho požárního auta leží poněkud nakloněn motor z náklaďáku, ventilátor chladiče se skřípavě protáčí ve zdejším čerstvém větru jako perpetuum mobile. Opodál napůl vystrčený z hangáru je Mig-19, další dva jsou na stojánce asi pětset metrů jižně. Nedoporučuje se tu pohybovat mimo zpevněné plochy, protože není vyloučeno zaminování. Oblíbené místo pro miny prý jsou termitiště, kterých je vidět okolo letiště dost, některá až v nebezpečné blízkosti dráhy. Jak jsme se dozvěděli, v Hargeise a okolí pracuje několik mezinárodních odminovacích týmů; později jsem u příslušníků jednoho z nich viděl řadu fotografií zranění, která byla způsobena právě minami - amputované nohy nad kotníkem a podobně.

Včera u legionáře Roberta jsme viděli videozáznam z tohoto letiště. Néča a Radek Korvas se tu nechali zvěčnit se samopalem na prsou, který si vypůjčili od místní ochrany. Samé úsměvy, objímání kolem ramen, "budliky-budliky" do objektivu kamery, zkrátka idyla. Pod těmito dojmy a nic zlého netuše beru fotoaparát a jdu si vyfotit náš eroplán s budovou v pozadí. Trvá mi to dlouho, nějak nemohu zaostřit, asi se něco stalo s objektivem, když byl aparát na pláži v kufru auta. Pepa Tóth zrovna v tom okamžiku odnáší cestujícím nablitý sáček stranou a mne naráz obklopí skupina povykujících černochů, z nichž jeden se rozzlobeně a s křikem vyptává, proč fotím. Je to však otázka čistě řečnická, nechce slyšet odpověď a sápe se po fotoaparátu. Jeden z mužů má mačetu, další mají samopaly, ale to nestačím sledovat. Taháme se o foťák, chtějí, abych ho hodil na zem, posunky mačetou zcela jednoznačně ukazují, co bude následovat. Mezitím se vrátí kapitán a taháme se a pokřikujeme všichni, ve mně už je, abych byl upřímný, malá dušička. Až po delším dohadování se nám na Pepův návrh podaří kompromis a odevzdáme film. Film, který jsem začal fotit koncem září v Anglii, kde jsem byl s Lusianou, a skoro celý jsem ho pak dofotil doma v Kunovicích, zbývaly tam asi čtyři snímky. Dobře mi tak, měl jsem ho nechat doma. Jdeme zpátky k letadlu, Pepa jim ještě trochu vyhrožuje, že "no flight to Hargeisa", pokřik zvolna slábne, já však už nemám na nic náladu a jdu si sednout do letadla. Kolena se mi klepou, dá práci je zastavit. Místní reprezentant Puntavie, Achmet Digaleh, vysvětluje, že ten nejagresivnější z místní ochrany je prý bývalý (a špatný) pilot, který má na své někdejší kolegy spadeno. Já mám tedy o zkušenost víc (o film míň), navíc natrženou kapsu od košile, ze které visí nakřivo identkarta. Doma pak definitivně zjistím, že objektiv je opravdu vadný, asi tak od dvaceti metrů do nekonečna nejde zaostřit. Na této africké cestě mám tedy dofotografováno...

Djibouti Amboulia, autor článku u předních dveří letadla. Foto Jozef Tóth

Neděle, 18.října 1992. Odpoledne jsme měli letět Bosaso, pořád bylo málo cestujících, tak přišel Moussa s nápadem, abychom vyhodili pár sedaček a vzali navíc čtyři barely s kerosenem. Šel to shánět na Shell company a nabídl nám, že si mezitím máme zajít na oběd do Mer Rouge (restaurace jeho bratra), nechali jsme to však raději na večer. Vypadá to, že si tu už pomalu začínám zvykat, protože jsem se už naučil Moussu rozeznávat od ostatních černochů, zpočátku to bylo jen podle proužkových košil, kterým pan šéf dává absolutní přednost. Liší se od ostatních ale i jinak - třeba jen tím, že na rozdíl od většiny ostatních dokáže myslet dopředu i více než jen na pár hodin. To ale nesmí být zrovna pod vlivem chattu.

Transport barelů s JET A-1 se nám moc nezdál, navíc si toho všiml také šéf briefingu, před kterým jsme zrovna stáli. Chvilka dohadování, dokonce telefonovali na ministerstvo a ti to Moussovi kategoricky "zatrhli". Tak nakonec startujeme pouze s osmi sty litry kerosenu, bez cestujících a s mechanikem Pavlem Blažkem na palubě. Ještě na této trati neletěl a tak mu ukazujeme tu spoustu vody okolo nás. Po hodině se na prázdné obrazovce radaru konečně objeví kousek pobřeží a skvrna malého podlouhlého ostrůvku, který slouží jako orientační bod. Je několik kilometrů dlouhý, břehy strmě spadají do vody. Zdá se, že je naprosto neobydlený a nehostinný; pokaždé vypadá trochu jinak, podle toho, jak jsme od něj daleko, nebo v jaké fázi je příliv. Přiblížíme se k pobřeží a rovnoběžně s ním ve vzdálenosti asi deseti mil pokračujeme už od Djibouti stále kursem 091. Ukazujeme Pavlovi další orientační body - třikrát zvlněná čára pobřeží a za tím poměrně hluboko do moře vybíhající písčitá kosa. To už začínáme klesat, variometr ukazuje asi 500 stop za minutu. Osamělý strom stojící na vyprahlé planině před pahorkatinou tmavé barvy je dalším bodem, který nám potvrzuje, že letíme po správné trati.

Pobřeží se už zase ve velikánském táhlém oblouku otáčí doleva k severu a v dálce už vidíme Bosaso. Vpravo na pobřeží je ještě jedna malá vesnice, ale naši pozornost upoutali delfíni. Není to vždycky, ale tentokrát se jimi voda skoro doslova vaří. Z výšky tři tisíce stop zřetelně pozorujeme, jak vyskakují z vody, dovádějí sólo, ve dvojicích i ve skupinách. Blížíme se k pobřeží a naše pozornost už platí letišti. Skoro v ose dráhy je další osamělý strom (spíše keř), prolétáváme ve sto metrech, je to v pořádku, dráha je volná. U rozvalin odbavovací budovy nás však viditelně nikdo nečeká, ačkoliv už před hodinou jsme se kupodivu na KV radiostanici dovolali. Mezitím už proletíme nad městem a přes přístav točíme do levého okruhu dráhy 09. Město má samé přízemní domy, hlavní náplní života tu asi bude nejspíše rybolov, v pěkném přístavu i kousek dále na moři je poměrně dost lodí.

Po přistání jako obvykle spousta práce, vyložit barely, namontovat sedačky (zpátky bereme cestující), doplnit palivo. Jako naschvál auto, které dovezlo barel, nemá ohradu z trubek, co se po ní dá vylézt na křídlo. Žebřík jsme tentokrát nechali doma, tak musím na barel, ale chybí mi tak dvacet centimetrů. Vyřeší to kapitán, který mi podrží nohu a už jsem tam. Černoch, co točí klikou čerpadla, už po chvilce tvrdí, že je tam už polovina barelu. Mně se to sice nezdá, ale nechci se s ním hádat. Pepa mezitím provádí výměnný obchod - kartony cigaret za pěkné, čerstvé langusty, navíc v rámci dobrých vztahů obdaruje letištní ochranu plechovkami džusu.

Startujeme proti zapadajícímu slunci a s bočním větrem - vždycky to tu fouká od moře kolmo na dráhu. K našemu překvapení hned po startu na DME naskakuje skoro přesná vzdálenost od Djibouti - 356 mil. Kdo se v tom jen trochu vyzná musí uznat, že je to skoro popření přírodních zákonů. Však to také bylo jen na chvilku, další indikace vzdálenosti se na displeji objevila až za hodinu.

Vrátili jsme se po sedmé hodině (to už je tu hodinu tma), chtěli jsme ve městě telefonovat z kanceláře Puntavia, ale bylo tam už zavřeno. Potřebovali jsme také udělat xeroxové kopie našich průkazů a dokladů od letadla - u firmy Kiss foto však bylo také zavřeno. Tak už nám nezbylo nic, než ta večeře. Zahradní restaurace je na okraji města, až za železničním přejezdem, který pochopitelně postrádá jakoukoliv signalizaci. Její funkci nahrazuje slepý žebrák, který ve dne v noci stojí u přejezdu a upozorňuje na jedoucí vlak, při té příležitosti pak ze zastavujících automobilů leccos vyžebrá.

Pan šéf v sukni popochází od stolu ke stolu, asi se s většinou hostů zná, vítá také nás, kluci tu nejsou poprvé. Především si dáme pivo (obvyklá značka Kronenbourg) a Pepík studuje jídelní lístek. Necháváme na jeho výběru a zdá se, že jsme udělali dobře. Jako předkrm je krabový salát - kousky růžového krabího masa se zelenými lístky salátu a rajčata, citron na pokapání, na okraji talířku stylově jedno celé klepeto, ale naklepnuté, aby se dalo obrat. Salát je vynikající, mezitím je tu víno, lehké francouzské, růžové, podobné jako naše Tři grácie. Hlavním jídlem je želví maso jako steak, polité pikantní omáčkou, příloha smažené bramborové hranolky. Že je želví maso pochoutka, to jsem už tuším kdysi kdesi četl, ale že to bude tak dobré, to jsem nevěděl. Zákusek po večeři měl být flambovaný banán, sám pan šéf se však přišel omluvit, že již nejsou (bylo už deset v noci) a nabídl nám náhradu - odhadl jsem to na mražený ovocný koláč, ohřátý v mikrovlnné troubě. Pepík podepsal kvitanci na asi 16.000 džibutských franků (necelých sto dolarů) a mohli jsme jet.

Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili u Poláků, kteří létají s L-410 pro somálskou společnost DAALLO Airlines a bydlí nedaleko nás v přízemním domku. Marek Sadowski, Vjeslav Grot a jejich mechanik Řešek Kozloviecki jsou velice dobrá parta a kromě našich legionářů vlastně jeden z mála slovanských "živlů" na tomto konci světa (nepočítáme-li ruské posádky od Iljušina 18 a polské od vrtulníků), se kterým tu udržujeme kontakty. Vzhledem k pokročilé době je však návštěva krátká a těsně po jedenácté už jsme doma. Krátké zatroubení, "náš" Achmet vyběhne ze své boudy, otevře bránu a vjíždíme do své rezidence. Tímto honosným názvem označujeme jednopatrový dvojdomek, jehož jednu polovinu obývají rodiny dvou francouzských důstojníků, pod námi slušná rodina černošského taxikáře, v prvním patře nad nimi bydlíme my čtyři. Achmet je něco mezi domovníkem, sluhou a hlídačem - vrátným, jeho věk odhaduji asi tak na dvacet - dvaadvacet roků. Tak jako u jiných domů, má tu u plotu postavenou boudu z překližky, ve které přebývá. Nebude to žádný trouba, vypadá docela inteligentně (což se ani zdaleka nedá říci o řadě jeho spoluobčanů). Všiml jsem si nedávno, jak sedí pod stromem a něco si píše, vypadalo to, že se něco učí. Nakonec, školní docházka je v Djibouti povinná, ne všichni však tuto povinnost dodržují.

Na návštěvě u polské posádky L410. Vzadu zleva A. Orlita J. Tóth a mechanik Miroslav Botek

V našem patře je velký obývací pokoj s jídelním stolem, barevný televizor Sony koupil Moussa, lze tu však přijímat pouze jeden program. Dveře na balkón jsou prakticky pořád otevřené a velký lopatkový ventilátor nad nimi brání proudem vzduchu všelijakému hmyzu, aby vlétával dovnitř. V přilehlé kuchyni kraluje většinou Mira Botek (a je nutno říci, že bezchybně) za pomoci propanbutanového sporáku, je tam také lednička s mrazničkou. V další místnosti je kromě umyvadla a sprchy ještě nepoužívaný splachovací záchod, na němž je však postavena automatická (prý) pračka Samsung. Automatické je na ní pouze to, že se u ní při praní musí automaticky stát - napouštění vody se děje hadicí, přemisťování prádla z vířivého pracího prostoru do ždímačky pak ručně. Voda dost často neteče a tak je potřeba mít jí zásobu vedle v barelu. Při tomto "šenkování" se dost často zapomene hadice v barelu, voda přeteče a je o zábavu postaráno. Sám jsem tak jednou v pozdních hodinách večerních "vytopil" kapitánův a můj pokoj, stálo tam pět centimetrů vody (pokoj mechaniků je o několik centimentrů výše).

Tato voda však není pitná; stejně pokud teče, je skoro horká (trubky jsou jen několik desítek centimetrů pod povrchem rozpálené země) - mít o několik stupňů více, už se v ní nedá sprchovat. Všechny tři zmíněné pokoje - ložnice jsou ve dne v noci klimatizovány a je potřeba se naučit při tom randálu spát. Na postelích teď máme moskytiéry, protože podle místních znalců v tomto období začnou obtěžovat komáři a moskyti. Až doposud bylo takové horko, že se ani tomu hmyzu nechtělo létat - to je jenom pro lidi.

Související kategorie