Čechoviny 64

• 24.08.2008 00:20
• stalo_se

„Nahazujeme jedničku!“ „Vemte si špalky, jedeme!“ „Pane kapitáne, dyk vám běží jenom jeden motor!“ „No a? Zbytek nahodíme cestou!“ A osmnáctka do Bratislavy se pohnula ze stojánky na jeden motor. Popřál jsem zdviženým palcem kapitánovi šťastnou cestu, když mě míjela a to se už začala roztáčet dvojka. Než dojela mašina na dráhu, běžely už tři motory a před dráhou se začal točit poslední.

„Kluci, já se z toho Sedláčka zblázním, von zase vyjel jenom na jeden motor, to je strašnej cvok!“ Kapitán Sedláček je na Ruzyni pojem. Dnes je to starý pán, je mu tuším, přes osmdesát, ale jako pilot to byl Pan Pilot! Stihla ho životní tragédie, když mu před očima uhořela celá rodina. IL 18 ČSA sedal v Casablance a kvůli pilotní chybě se letadlo zřítilo. Z toho by se asi mnozí již nevzpamatovali, ale Sedláček začal život znovu. Založil novou rodinu a díky lásce k nové rodině a k létání se znovu postavil na nohy.

„Pane kapitáne, co děláte jako důchodce?“ „Co bych dělal, lítám, ne? Jsem teď u Miro Slovaka v Americe, copak bych mohl být bez křídel?“ To mně řekl před léty, když jsem vycházel z redakce Letectví v Jungmannově ulici. Traduje se, že při svém posledním letu před důchodem provedl parádní průlet s Tu 134 mezi věží a budovou letiště, který nemám vyfocený a mrzí mě to, protože dnes už to nikdo nezopakuje. Ne že by to s Boeingem nešlo, ale na letce jsou jaksi mnohem ostřejší předpisy. Jedině že by to provedl nějaký oblíbenec ministra vnitra a ten by zavolal na patřičná místa, jako když vrcholný představitel ČSA zrušil BMW za dva milióny a vyřešilo se to domluvou… A současní oblíbenci vedení jsou odborníci na jiné věci, než na létání a letadla.

Vzpomínám na takové piloty strašně rád, byla s nimi krásná spolupráce. Měl jsem opravdovou radost, když jsem potkal na leteckém dni v Mladé Boleslavi kapitána Zdeňka Bedřicha, skvělého pilota a modeláře, kapitána Míku, kapitána Fialu, kteří tam byli v doprovodu vedoucího výcvikového střediska ČSA Miloše Kvapila. Všichni jmenovaní jsou nakaženi leteckým virem a tak místo toho, aby se užírali tím, že jsou staří a mnohdy i nemocní, jezdí po leteckých dnech se na letadla alespoň dívat. Skutečnému letci, tím nemyslím jenom piloty, ale i pozemní personál, styk s aeroplány dává sílu! Komu z nás neběhá příjemný mráz po zádech, když slyší nahozený letecký motor? Zdeněk Bedřich řekl krásnou větu: „Dříve jsme byli krásní a mladí a dneska jsme už jenom to a!“ A přitom tam běhal s kamerou a filmoval celé vystoupení.

Cpt Dušan Kuchta blahopřeje Cpt Zdeňkovi Besedovi po jeho posledním letu před odchodem do důchodu (začátek osmdesátých let)

Zdeněk a Dušan Kuchta, když jsem nastoupil ke Slov airu na aerotaxi, se sice podivovali, co chce hipísák s dlouhými vlasy u letadel, a neméně je překvapilo, když jsem se s nimi bavil hodiny o letadlech, když čekali na odlet. Musím říci, že měli se mnou božskou trpělivost. Doznívající puberta a pocit, že všechno znám a svět je mi po kotníky, se ve mně praly s mým koníčkem a vášní: s letadly. Jak jsem dostával rozum, pochopil jsem proč mě Dušan mírní v mých výlevech, protože kvůli nic neřešícímu vykřikování, jak mě komunisti mohou políbit…, mě mohli klidně od letadel vyhodit. Nestalo se tak díky tomu, že jsem měl kolem sebe takové fajn lidi. Venca Rybka, který mi dělal vedoucího, házel všechna hlášení na mne pod stůl. Pepa Šulc, se kterým jsem dělal, mě srdnatě bránil proti různým pitomcům, jako byl například kapitán Kárník, který si neodpustil po každém letu si na mně smlsnout. Buď čtyři sta desítka táhla při brzdění doprava, nebo doleva. Tento člověk se vyžíval v buzerování a všechno, co jsem udělal, bylo špatně. Dělal se mnou jeho synáček, který byl levý na obě ruce, ale protože to byl jeho syn, tak byl vždy vynikající; díky tomu, že ve stranické hierarchii byl na špici, tak měl papá vždycky pravdu.

Jednou si Pepa usmyslel, že je načase se Kárníkovi pomstít a tak si půjčil od lidí, co malovali čáry na dráhách, kýbl s plavenou křídou a štětku a namaloval přes celý bok Turboletu nápis: „Tenhle párník řídí Kárník“. Bylo to napsané na pravé straně letadla a protože kapitán Kárník zásadně letadlo neobcházel, to bylo pod jeho důstojnost, letadlo s tímto nápisem létalo celý den. V té době se cosi točilo v Holešově a každý den tam létala skupina herců z Prahy. Jednou se ke mně přitočil pan Tříska a povídá: „Prosím vás, kdo řídí tento párník?“ A já na to: „No přeci Kárník!“ Zasmál se a nastoupil do letadla. Druhý den se situace opakovala: „Zase, jako včera?“ „No jo, zase Kárník!“ Třetí den, když letěl Kárník s jinou registrací, tak si toho všimnul a začal binec. Chtěl zavolat policii, hodlal mě udat, protože jsem to musel být já a nikdo jiný. Chtěl nechat sejmout otisky prstů, naštěstí v té době nikdo ještě neznal řetězec DNA. Nakonec Venca Rybka jeho řev uklidnil s tím, že to musíme umýt, což za nás vyřešila noční bouřka.

Pomalu jsem se stal členem rodiny Slovairu. Takové sedánky po práci ve staré zahraniční výpravně, jaké se tam pořádaly, se už nikdy nebudou opakovat. Kdy jsme kecali dlouho do noci o aeroplánech a bylo jedno, že já jsem mechanik a Zdeněk Beseda je vítěz Lockheed Trophy, Jirka Tlustý špičkový akrobat stejně jako Dušan Kuchta. Zdeněk Bedřich si přitom lepil letadýlka a štval mě krásným modelem stíhačky SPAD XIII. MUDr Vnuk miloval létání tak, že praštil s doktořinou, duo Tóno Kolár- Milan Rímeš, neuvěřitelní srandisté, Domino Chrobák, kterému únosce při prvním letu ve funkci druhého pilota zastřelil kapitána a krev vyzkratovala rádia a on přistával v Německu bez rádií a na cizím letišti. Nebo brněnská děcka Mirek Medek a Jaróšek Valigura. Asi jsem na někoho z té party zapomněl, omlouvám se. Když potom přišla druhá parta na L 410, která přišla většinou od armády, byla to velká změna, i když mezi nimi se také našli bezvadní kamarádi.

Když vláda zrušila pravidelnou dopravu u Slovairu, tak čtyři sta desítky přešly spolu s posádkami k ČSA. A samozřejmě i mechanici. U ČSA panovaly úplně jiné poměry. Dlouho jsem si nemohl zvyknout. Podobný vztah jsem potom zažil až u British Airways, když začaly létat do Prahy Boeingy 737 a také když jsem pak byl v Anglii. Jak kdosi kdysi řekl: Pilot si je s mechanikem tak blízko, jak je daleko kokpit od země a u sedm tři sedmy je poměrně blízko…

To byla malá vzpomínka na piloty, dědky, orly, nebo jak se jim říká; někteří již nejsou mezi námi a ostatní jsou důchodci, kteří ale na letadla nezanevřeli a nemohou bez nich žít.

V souvislosti s kapitánem Sedláčkem jsem se zmínil o letadle Iljušin IL 18. Trochu se k němu vrátím. Poté, co se letadlo vylízalo z dětských nemocí, stalo se spolehlivým tahounem. Pravda, ty nemoci trvaly poměrně dlouho. Měnily se motory. Motory se starou spalovací komorou, která snadno prohořela, se staly příčinou několika fatálních nehod. Měnila se instalace radaru, který přestal po hodině letu fungovat, protože jeho bloky byly v neklimatizované části trupu. Ke konci své kariéry u ČSA to byly nejspolehlivější mašiny ve flotile.

Foto Míla Daniel

Jedna bolest u osmnáctky zůstala až do konce a tou bylo zavírání a otevírání dveří letadla. Dveře se otočením kliky odjistily v zámcích, pak se zatlačily dovnitř a po kolejnicích se odsunuly na stranu. Když se letadlo otevíralo zvenčí, nebyl to až takový problém. Horší to bylo, když se s dveřmi manipulovalo zevnitř. Na zavření bylo zapotřebí vyvinout značnou sílu a tak stevardky vymyslely speciální fintu: Přitáhly dveře k otvoru a pak ladným pohybem zadku je nasadily do rámu. Když to zkusily kolenem, udělaly si modřinu a ještě mohly dveře zkřížit, ale zadek má přeci jenom větší plochu a dveře se tak snadněji zavřely. Dnešní anorektičky by asi měly problém! Když vidím ty chudáky holky, jak se u Boeingu snaží dveře přehoupnout, jak se ohýbají jehlové podpatky a tenounké noženky se namáhají, je mi jich líto, ale ze země jim skutečně pomoci nemohu. Pavel H, mechanik, který dělal u PanAmu v Praze, si na zavírání pořídil hůl, klasickou stařeckou hůl s gumovým koncem, aby to holkám ulehčil. Protože všechny Boeingy od 707 až do 737 mají stejný trup i dveře, všechny mají stejný systém zavírání. A u všech se ty dveře špatně zavírají a vyžaduje to dost síly.

V souvislosti s dveřmi u osmnáctky mě napadla ještě jedna příhoda. Na startu dělal předsedu partaje jistý Gejza, což byla přezdívka. Ten nebyl zrovna proslulý inteligencí. Jednou volali, že si v mašině zapomněla paní deštník a kabelku, jestli by tam s ní nemohl někdo jít a že se mašina stahuje do hangáru, tak ať si pospíší. Paní přivezl pod mašinu autobus a Gejza, který to měl na přílet, tam s ní šel. Kabelku i deštník skutečně našli a když prošli dlouhým trupem dopředu, našli vstupní dveře zavřené. Normální člověk by se podíval, jestli jsou za dveřmi ještě schody, když jsou zavřené, nebo by se podíval dopředu do kokpitu, jestli tam nesedí mechanik, který to táhne do hangáru, ale jak jsem řekl, Gejza byl intelektuálně nesmělý, takže otevřel dveře a řekl paní galantně: „Prosím“ No a paní udělala krok do prázdna a protože tam schody již nebyly, zřítila se dolů na beton letiště. Sanitka ji odvezla do nemocnice se zlomeninami dolních končetin a Gejzu poslali za zásluhy o stranu a stát do Singapuru na stanici jako mechanika

__

Poznámka redakce: Archiv starších Čechovin najdete zde.

Související kategorie