O stopětce skoro jako o Andule

• 28.07.2008 17:00
• stalo_se

Je to príma, když se může člověk na něco nebo někoho vymluvit — já nic, já muzikant. Poprvé si to eif začal, když si myslel, že bych mohl zavzpomínat na Andulu. To bylo docela jednoduché — zájem o vzpomínky na něco konkrétního. A na život na travnatém letišti se vzpomínalo a vzpomíná vždycky moc hezky. I když z komentářů se dalo vycítit, že se to líbilo, a dostal jsem několik e-mailů, abych pokračoval. Nemyslel jsem si, že se to stane.

Foto: Josef Hurta

A teď najednou eif na mne přede všemi: „Hele, mám zrovna na drátě strejdu, pozdravuje Tě a máš přej zase něco napsat“. NĚCO!!! Připomnělo mi to legendární pletení biče z ho*na. Strejdu sice neznám, ale mám k němu respekt. Navíc jsem se, opět díky planes a internetu, zkontaktoval s dalším bývalým kolegou a díky jemu se „spolubojovníkem“ z vojny, protože také díky společným zálibám a koníčkům se lidí poznají a mají si o čem povídat. Takže díky společným zálibám mám teď štěstí si znova povídat s „hochama“, které jsem neviděl 35 a 43 let. No a povídáme, vzpomínáme a já si tak uvědomují, kdy jsem byl vlastně poprvé „ofouknut“ tím magickým proudem vzduchu od vrtule nebo trysky jetu, zvuk motoru se stal pro hudbou a pravděpodobně se začalo naplňovat proroctví sudiček, že se holt budu muset při práci umazat.

Myslím, že je hloupé psát, že „již jako kluk jsem ...blabla...letadla....bla..“. Pro mne byly éra téměř neskutečný a piloti neměli daleko k Bohovi a jeho doprovodu. Papírové éra jsem skládal sice mistrně, ale skutečný model jsem nikdy nepostavil. Jenom asi jako 8letý jsem se pokusil. V továrně, kde pracoval můj tatínek, jsem dostal 1mm svařovací dráty a roli papírů na balení másla. Z drátů jsem zhotovil drak a křídla a potáhl to balicím papírem, slepeným klihem. Ukázal jsem „model“ mistrovi, který mi dál „konstrukční materiál“ a ještě jsem prosil o barvu na vylepšení vzhledu. Barvu mi sice dál, ale zklamal mne, když mi řekl, že „TO“ lítat nebude. Urazil jsem se a s: „Já Ti ukážu“ jsem odešel na test flight. No a „TO“ letělo! Ale jenom jednou a protože to bylo že střechy. Po „přistání“ se dráty ještě daly použít na svařování, ale do papírů se už nic balit nedalo.

Ke skutečným letadlům jsem si čuchnul až na vojně (kde jsem se k nim nedopatřením a díky sudičkám dostal). Ale o tom snad někdy jindy, protože moje neuspořádané vzpomínky mi ani nedovolí uspořádané povídat, natož psát.

Foto letiště Chrudim: Petr Huňáček

Moje překážková dráha kolem letadel začala na letišti v Chrudimi. Ted trochu zklamu všechny zastánce víry, že k letadlům se mohl dostat jenom někdo, kdo byl členem nebo aspoň kamarádem s Bratrstvem Rudé Pracky (* dále jen BRP). Musím ale přiznat, že mi tentokrát (a i později) pomohli. Ale bylo to trochu jinak. Když nás přišli zachránit bratři s tankama před námi samými, tak jsem projevil svůj souhlas tak, že jsem s pár kamarády sundal z věže továrny velikou 5cípou hvězdu s nářadím uprostřed. V době normalizace mi byla nabídnuta možnost toho svého činu litovat a že mi bude odpuštěno. Nelitoval jsem a odpuštění se nekonalo. Odešel jsem dobrovolně (sudičky), ale byl jsem odměněn tím, že mi v okrese bylo odepřeno zaměstnání jinde než v zemědělství nebo stavebnictví. Jenže já nepoznal oves od jetele a strojům, které měly násadu, jsem se odjakživa vyhýbal. Navíc jsem měl potvrzení od dochtora, že trpím silnou alergií na práci. Takže jsem asi 6 týdnu příživničil v domácnosti až se nějak ke mne doneslo, že na LKCR shánějí mechanika. Dva dny před Vánoci jsem tam zajel. Před hangárem si nějací chlapíci mylí auta (moji budoucí kolegové a kamarádi, Pepově z Anduly) a ti mne poslali na věž. Zaťukal jsem a viděl, jak náčelník spěšně strčil láhev rumu pod stůl. Psal nějaké výkazy a měl palčáky, kožešinovou bundu a beranici, jaký tam byl mráz (takže rum odůvodněný). Když jsem vyslovil přání státi se tam mechanikem, vyskočil a málem mne obejmul (asi na tom byli opravdu špatně). Když zjistil, že na to mám i kvalifikaci, měl radost dvojnásobnou. A hned mne táhl do hangáru, kde zrovna byl na kontrole hlavní technik z oblasti, zvaný Kočičák. Následovala cesta na oblast do Hořic a byl jsem přijat. Samozřejmě, že o svém „zločinu s hvězdou“ jsem nesmlčel. Náčelník oblasti mne uklidnil, že si to prověří. Později mi prozradil, že bych byl měl smůlu, kdybych to zkoušel zatlouct. Okres do toho teď už neměl co mluvit, protože mne teď zaměstnával okres jiný. Ale místní a chrudimská BRP nezapoměly. Ale to je politika a ta sem nepatří.

Náčelník letiště byl malý, občas nevrlý mužík, kterému se jinak neřeklo než Červas. Při mém prvním setkání s ním byl tak naměkko, že budou mít mechanika, že mi snad ve snaze, abych si to nerozmyslel, řekl, že mne NAUČÍ LÍTAT!!! (to se mi snad zdálo). Já jsem byl dost bez sebe z toho, že můžu spravovat éra a ještě mi za to budou platit. Jak jsem se zmínil už dříve — měl jsem dva vynikající instruktory — Pepy z Anduly. A oba měli zkušenosti k nezaplacení a nebyli skoupí se o ně podělit. Byl bych byl rád, kdybych věděl jenom polovinu toho, co oni už dávno zapomněli.

Za zmínku stojí, že hangár nebyl vytápěný, voda netekla, protože byla zamrzlá, takže po práci jsme si museli mýt ruce v benzínu. Jediná trochu tepla místnost byla „kancelář AN-2“. Malý krcálek, kde bylo tak zahuleno, že kdyby se dveře neotvíraly ven, tak se snad otevřít ani nedaly. Jen taktak se tam vešla bedna, na které se hrával mariáš. Karty se ohlašovaly, protože skrz kouř na ně nebylo vidět. Grog jsme nemohli vařit kvůli zamrzlé vodě. Vyřešili jsme to tím, že jsme vodu nahradili mlékem ve stejném poměru (voda v lahvích se tehdy neprodávala). „Letecký grog“ - vynikající a bezpochyby velmi zdravý nápoj - byl na světě. A u tohoto nápoje se velmi dobře poslouchaly příběhy mužů na létajících strojích. A poslouchal jsem dychtivě. Bylo opravdu co. V Chrudimi kdysi byla Letecká škola, vyšlo odtud několik reprezentantů jak v motorovém létání, tak v parašutismu, a vznikla zde i slavná čtyřka „Sky Box“, která později několikrát změnila jméno, letadla i posádky až na dnešní „Red Bull“. Boxu dali vzniknout dva nerozluční kamarádi Jirka a Božej. A ti oba byli Páni Piloti. Normálně Jirka lítal u aerotaxi s „Moravou“ a Božej s Migem. V té době ve sportovních letadlech nebyla rádia, takže na domluvu při letu bylo pozdě. O těchhle dvou kolovaly pověsti, že se domlouvají telepatií. Myslím, že to byli oni, kteří vymysleli lítat kompletní akrobacii v zrcadlovém letu. A při tom tu telepatii skutečně potřebovali. Nejednou se stalo, že po přistání měli „jemně“ odřenou barvu na směrovém stabilizátoru, kde si o sebe eroplány v „zrcadle“ škrtly; pak následovaly domluvy: „Vole, sem Ti říkal, abys tam nelez, že se mi to sesype, hehehe“. Tonda, který s nimi ve skupině létal, byl ochoten přísahat, že ti dva „případí“ si zase určitě „povídali“ frky, protože se chechtali jak protržení (letěli 10 m od sebe a bez rádií, jak jsem říkal). Jirka byl trochu furiant a legrace s ním byla obrovská i tím, že když něco „zazdil“, tak se nestyděl to přiznat a dát do placu pro pobavení (a poučení). Výkrut s „Moravou“ vykouzlil tak, že vedlesedící ani nerozbrydnal hrníček kafe. Údajně to tak umí každý pořádný pilot. Já bych ale neřekl — já bych to kafe měl nejen v ponožkách, ale i za krkem. Jeden z jeho „podařených“ kousků bylo „přistání“ na dvorku u domku jeho sestry nebo možná švagrové. „Sky Box“ se vracel z nácviku a Jirka se rozhodl „navštívit“ příbuzné na Vysočině. Při nízkém letu proti slunci ale dráty vysokého napětí zahlédl doslova v poslední vteřině. Éro sice stačil zvednout, ale chybělo pár osudných centimetrů — ostruha s sebou „vzala“ horní drát a už nevím, jestli se vytrhla, nebo utrhla drát. Éro to ale poslalo k zemí přímo proti domečku. K úplnému zabrzdění pomohly naštěstí sloupy šňůr na věšení prádla, i když při tom pomačkaly křídla. Letadlo s motorem vyvráceným téměř mezi podvozkové nohy zastavilo pár metrů ode dveří, kde stál synovec, který volal: „Mami, přišel k nám strejda“. Ostatní členové přistáli na louce a pořádně si oddechli, když ho našli celého a živého. Chvilku byl „uzemněn“ a letadlo mu předepsali k náhradě. Splácel to dost dlouho.

Foto: Jakub Vaněk

Když voda konečně rozmrzla, ruský olej MS20 se opět změnil z těsta na kaši, letiště se zazelenalo a zahájil se letový provoz. Nesměle jsem připoměl náčelníkovi jeho slib naučit mne létat. Tentokrát už nebyl tak nadšený *, ale svolil. (* nedivil jsem se mu, odlítáno měl svého dost a chtěl to tam jen v klidu dotáhnout do důchodu). Teorii mne učit odmítl (protože na to jsou knížky) a tak jsem si pokaždé přivezl 105ku k věži a po chvilce přemlouvání si za mne sedl a letělo se. Očividně ho už létání netěšilo, takže veškerých úkolů jsme prováděli jen nařízené minimální množství. Dlužno dodat, že v té době byla v osnovách kompletní základní akrobacie (díky Bohu). Červas mi vysvětlil, abych dával pozor, jak se co dělá. Starty, přistání, zatáčky atd. Příklad: „Vývrtka se dělá takhle“ — slovně vysvětlil a předvedl. „A takhle se vybírá. Teď Ty (tedy já). No a to byla levá. Pravá je to samý, jenom na druhou stranu. Jdeme domů, mně (tedy jemu) se dělá blbě (ze mne?)“. A tak jsme jednoho dne přistáli, Červas mne nechal zastavit po návratu na start a že k věži dojde. Předpokládal jsem, že toho už má dost a éro povezu k hangáru, načež on říká: „LEŤ SÁM!!“ Aniž bych o tom nějak hlouběji přemýšlel a uvědomil si vážnost situace, zavřel jsem kabinu, dal plný plyn a — 105ka odstartovala a letěla. A já zpanikařil. Ty magore (já), jak se zdá, letět umí kdekdo, ale KDO teď bude přistávat??? Byl jsem stále v domnění, že po celou dobu výcviku jsem se řízení jenom přidržoval a ve skutečnosti to pilotoval Červas. Kupodivu jsem nesáhl na nic, na co jsem neměl, a přistál jsem naprosto perfektně. Tak začala moje sóla. Přistání už občas tak perfektní nebyla, ale dalo se na to koukat a 105ka i já jsme přežili. Po odlítání předepsaných okruhů nastal čas na akrobacii. Červas mě ji naučil, jak jsem dříve popsal, a: „Jdi sám“ (já sám). Nácvik akrobacie byl povolen od 1000 m výše. Pepově kouřili před hangárem, Červas si spravoval auto a Pepa pilot se ptá: „Co tam blbne?“. Červas na to: „vejvrtky, bojí se a kupuje si vejšku“. Pepa mechanik: „Neměli bychom si jít sednout někam jinam?“ Červas měl samozřejmě pravdu. V 1000 m jsem stáhl plyn, přestal dejchat, držel v horizontu až rychlost spadla na těch 100 km/hod a — plnej plyn, začít dejchat a přidat si 100 m. Takhle až do 1500 m. Začínám se nenávidět — 100 km/hod, dejchám, oči nezavírám a jedem: plná noha, knipl na břicho a už se točí. Naaadhera! Myslím, že jsme pro výcvik měli povolené jenom 1 a 1/2 otáčky, tak teď vybrat! Potlačit, nohy srovnat (možná dokonce kontra) a éro se rozjíždí...pomalé vybrání... 105ka je boží, poslouchá na dotek. A už se nebojím a je to levá, pravá, levá, pravá. Je to fantazie. Nejsem si jist, že to opravdu prožívám. Přistávám, „kluci“ mi dávají hobla a stojí mne to lahvinku TRJ* (* tuzemský rum jakostní).

Foto: Pavel Ličman

Jednoho dne jsem tahal z Pepy pilota rozumy a svěřil jsem se mu, že při výkrutu mne překryt kabiny vždycky třískne do hlavy. „Coooo??, jak to děláš?“ Vysvětlil jsem, Pepa pravil, že to není možné a že to jdeme tedy zkusit. No a já udělal výkrut a překrýt kabiny nás praštil do hlavy oba. Pepa se nejdřív chytil za ucho a s klidem říká: Nech to a sleduj. Sledoval jsem perfektní plynulý výkrut a zjistil jsem, že jsem zapomínal maličkost, ale důležitou — po natažení knipl zpět do neutrálu. Já chudinku 105ku držel nataženou, tak jsem dostával napráskáno, tomu se výkrut ani nedalo říkat, to byl zmítanec. Po odlétání osnovy už jenom praktické přezkoušení inspektorem (teoretické zkoušky se absolvovaly v LS Vrchlabí ), což nebyl velký problém, a už ze mne byl …. málem jsem napsal pilot. Ne, vážení, byl že mne držitel průkazu pilota sportovních letadel. Pilot je totiž povolání a Pan Pilot je někdo, kdo se tak narodí. Je to téměř stejně jako na silnici, jsou řidiči, kterým auto do ruky nepatří, a jsou rození závodníci F1. Měl jsem štěstí, že jsem poznal a znám spousty pilotů a taky dost Pánů Pilotů. Já sám jsem byl rád, že jsem věděl, co kde zapnout, jak zatočit a nezabloudit. Úplně mne to vzalo. Byla to euforie, pocity neuvěřitelně. Ve stejně chvíli jsem měl pocit vlády nad strojem a zároveň tiché pokory z obklopujícího prostoru, ve kterém jsem byl naprostým ničím. Vždycky jsem si moc přál, kdyby mne při létání mohli vidět moji rodiče. Až po dlouhé době se mi podařilo, že je svezl kamarád (samozřejmě načerno) s Moravou. Maminka se o mne (snad) přestala bát a tatínek zaujal k letadlům příznivější postoj.

Foto: Albert Orlita

Související kategorie