Čechoviny 61

• 27.06.2008 17:00
• stalo_se

Psal jsem o různých figurkách, které doprovázejí můj letecký život. Bylo by nespravedlivé pominout člověka, kterého mám velmi rád a kterého si vážím. Je to duchovní otec českých ultralightů, rogal a jiných létavých aparátů. Borec, který se rozhodl, že když mu pánbůh nedal křídla, tak si je vyrobí. Nepotřeboval k tomu ani Svazarm, ani jinou organizaci. Tak jako ptáci létají volně po obloze, tak i on se rozhodl, že bude létat, a protože ani ptáci nemají žádnou organizaci, ani on ji nepotřeboval.

Když se tomuto samorostovi na začátku sedmdesátých let dostaly do ruky první náčrtky Rogallova křídla, bylo rozhodnuto. V téže době bolševik začal utahovat šrouby. V září 1969 pronesl Husák památnou větu: „Nebudeme si robiť z hraníc korzo!“ a spadla klec. Zatímco režim všechny dusil, Kóďa se rozhodl, že bude létat. „Jaká volnost, jaký prostor! Na všechny se můžu vyprdnout!“ Kde ale sehnat trubky na konstrukci rogala? Toť otázka! V té době se nedala taková věc legálně sehnat vůbec. Osud dal, že v hangáru A, kde byly čtyři sta desítky, se setkal s jiným samorostem, Germainem Břízou. Germain byl zaníceným aviatikem a prošel snad všemi provozy na letišti Ruzyně. Nakonec zakotvil u Slovairu, kde létal s „andulou“. Germain byl bezvadný chlap, silně praštěný, ale vynikající kamarád a velký srandista. K tomu podivnému křestnímu jménu přišel díky tomu, že v televizi šel jakýsi seriál vyrobený v NDR, kde všichni nacisté byli vlastně partyzáni a asi jediným nacistou byl Hitler. Jeden z důstojníků SS byl Břízovi neuvěřitelně podobný a tak se mu od té doby neřeklo jinak než Germain. Ze začátku se bránil: „Ne-ne ří-říkej mi že-žermén, to-to bbyla ku-kurva!“ On měl totiž drobnou vadu řeči, koktal.

„Ttty trubky seženeme, tto nebude problém, řřeknu Vencovi Rybkovi, tto je dobrej chchlap, tten je vyfasuje!“ Jak řekl, tak i udělal a Venca Rybka, který dělal vedoucího provozu a měl pro lidi pochopení, ty trubky skutečně vyfasoval. Problém byl v tom, že oni mu dodali rozměry a trubky se fasovaly na váhu. Takže Venca to odhadl a napsal. Odhadl to tak, že bylo na dvě rogala: „Jestli se vy potomci zabijete, nechci s tím mít nic společnýho!“

Takže trubky musely zmizet co nejrychleji. Kóďa ještě s jedním kamarádem dokázali přes noc v hangáru postavit rogalo! Jak to pronesli vrátnicí dodnes taktně mlčí. Ale takové rogalo se musí vyzkoušet. V Praze mnoho příhodných kopců není a tak dostali poněkud šílený nápad vyzkoušet to na Babě, že budou skákat přes Vltavu. Vodní tok se jim přeci jenom jevil jako nebezpečná překážka. Na Vltavě vídali pravidelně sedět v pramičce jednoho rybáře. Dostali nápad, že by ho mohli poprosit, jestli by je nevytáhl z vody, kdyby tam spadli. Děda sice kroutil hlavou, ale svolil. Netušil, o čem mluví, ale bylo mu jasné, že když z nebe spadne nějakej pošuk do Vltavy, že ho má vytáhnout.

Současné plovákové rogalo - foto Zdeněk Chovanec

Nejdříve jen tak pobíhali s křídlem po louce a „učili ho lítat“, pak se začali pouštět do odvážnějších skoků a nakonec došlo k prvnímu letu přes řeku. A děda měl práci. Kóďa usoudil, že je třeba ještě něco doladit. Když mu děda pomáhal do pramičky, tak mu neopomněl vynadat: „Blázne jeden, dyk se zabiješ, já bych ti nařezal, kdybys byl můj!“ Ale stejně klukům dělal i nadále anděla strážného a tahal je ještě několikrát, než se naučili létat a rogalo doladili. Nakonec si Kóďa dal na rogalo železnou sedačku navigátora z IL 14 a držák na lahváče, kdyby se let protáhnul… Když se tehdejší televize rozhodla o tomto svérázném aviatikovi natočit pořad pro Klub mladých, požádali ho, jestli by mohl sundat držák na lahvová piva, že to je výchovný pořad a že by to na naši mladou generaci mohlo mít špatný vliv. Dokument byl skutečně natočen a vysílán, což mělo neblahé následky pro naši socialistickou mládež. „Vždyť létat je tak snadné“ a tak se začala neorganizovaně vyrábět rogala. Pár lidí si na nich nabilo hubu, někteří se rozloučili se životem definitivně, ale základ byl položen.

„Kóďovi“ bylo málo nějaké rogalo bez motoru a tak sehnal Trabanta, vyndal z něj motor, někde sehnal i vrtuli, smontoval to a začal létat motorově. Jednou si trabanťácký motor upravoval ve svěráku v hangáru F. V tu dobu zrovna hangárem procházel obávaný šéf jménem Strašil, před kterým všichni předstírali práci, nebo dělali „velký“ nebo „malý“ okruh, to znamenalo, že šli buď před „strašákem“ nebo za ním. Kóďa po žádné kariéře nikdy netoužil, on miloval svá letadla a tak ani nikdy nebyl v žádné organizaci, která by ke kariéře přispěla. „Strašák“ procházel hangárem se svou svitou, která šla za ním v mírném předklonu, kdyby se náhodou zastavil, aby se mohli věnovat anální speleologii, a všichni předposr… před ním mizeli. „Kóďa“ měl ve svěráku trabiho a pilníkem cosi upravoval a nenechal se nikým a ničím rušit. Zatímco většina byla zalehlá za skříňkami a cvakala strachy zubama, on si piloval klidně dál. „Strašák“ se u něj zastavil, chvíli ho pozoroval, nemohl uvěřit, že se ho někdo nebojí a pak řekl: „Pane kolego, toto ale asi není součást letadla IL 62, že?“ „Koďous“ na to: „Na to že jste tak dlouho vedoucím tohoto provozu, tak máte docela postřeh!“ Vedoucí byl natolik v šoku, že se nezmohl na nějakou reakci a rychle zmizel v kanceláři. Trabi byl dokončen a kupodivu našeho hrdinu to nestálo ani prémie.

Po rogalech začal stavět ultralighty a sbírat staré dřevěné větroně, které renovoval a dával na ně motory. Spoustu kluků naučil létat, ale žádné papíry jim nikdy nemohl dát, protože sám nikdy žádné neměl.

Jednou letěl se svým letadélkem a došel mu benzín. Letěl nad silnicí a viděl pumpu, z druhé strany bylo posekané pole. Přistál vedle pumpy a došel si s kanistrem pro benzín. Pumpař z toho byl v šoku: „Už jsem tady měl leccos, ale letadlo ještě ne!“ „Holt všechno je někdy poprvé, tady jsou prachy a mějte se!“ Odstartoval a letěl. Když přelétával chmelnice, chytil podvozkem o drát, který chmelnici nahoře vyvazuje. Drát utrhnul, ale netušil, že ho táhne za sebou. Když se rozhodl přistát u své oblíbené hospůdky, že si dá jedno před spaním, propojil tím drátem vedení vysokého napětí, které zkratoval. Přistál a šel do hospody, kde všichni seděli při svíčkách a pili „lahváče“. „Co se dějě, proč jste tady potmě?“ „Nejde proud, vole, proto jsme tady potmě, nějakej moula vyhodil elektriku!“

Tak to byla vzpomínka na jednoho žijícího průkopníka letectví, samorosta, který se narodil s křídly.

S rogalem je spjat ještě následující příběh. Jeden kapitán ČSA, dnes důchodce, byl nejenom špičkovým akrobatem, ale také musel okamžitě vyzkoušet všechny novinky, a tak si i koupil rogalo. Protože se rád vytahoval, tak se každému chlubil, že má rogalo a jak s ním létá a jak mu to, pochopitelně, i jde. Jednou se s kolegy vracel svou Volhou z léčení v Mariánských Lázních a cestou jeli kolem kopečku, kde se pokoušel nějaký greenhorn létat na rogalu. Popoběhl, skočil a zaryl špičku rogala do pole. „Ten blbec neví , jak se s tím létá, vidíte, já mu to snad budu muset ukázat!“ Jak řekl, tak i udělal. Zastavil auto a šel k nešťastníkovi. Ten mu rogalo půjčil. Jirka ho vytáhl na vrchol kopečku a se slovy: „To je hovno, dávejte bacha!“ se rozběhl z kopce. Chvilku skutečně letěl, ale pak se nos rogala sklonil a rogalo táhlo známého akrobata a kapitána blátem pole. Zhrzený předváděč vypadal, že se vrátil právě z hluboké orby, kde omylem sloužil jako pluh. Vztekle zabouch u Volhy dveře a vyrazil zběsile směr Praha. Celé osazenstvo auta řvalo smíchy. Korunu tomu dali ti dobráci na letištní ubytovně. Než se stačil „instruktor“ zbavit nánosu bahna, celá ubytovna už to věděla a všichni se na chudáka Jirku chodili koukat jako na dvouhlavé tele. Inu, pýcha předchází pád!

Další příběh se udál v sedmdesátých letech a nemá s předchozím vyprávěním nic společného, pouze to, že se z něj po čase stala legenda. Občas se stane, že někdo zemře na dovolené nebo při pobytu v cizině a je nutné ho přepravit do vlasti. To bývá problém. Zejména jedná-li se o osobu veřejně známou, či dokonce o člena vlády. A probíhá-li jednání mezi zeměmi, které jsou známé svým citem pro organizaci, jako je například Československo a Itálie, je na malér zaděláno!

Foto Martin Novák

V sedmdesátých létech byl v Praze na návštěvě jistý italský vrchní velitel vojsk. V Praze dostal infarkt, kterému podlehl. Italská vláda spolu s italskou ambasádou ve spolupráci s naším ministerstvem zahraničí a naší vládou organizovali převoz rakve do Itálie. Když je tolik vysoce postavených „organizátorů“ pohromadě, nemůže z toho vzniknout nic dobrého. A tak se i stalo. Zatímco rakev s ostatky nebohého generála putovala vládním speciálem, na letišti v Římě čekala nastoupená čestná jednotka na linku Československých aerolinií. Letadlo zastavilo mimo budovu, kapitán se sice divil, ale respektoval příkaz dispečerů. Ještě víc se divil, když po vypnutí motorů a přistavení schodů byl rozbalen červený koberec, u kterého nastoupila čestná jednotka ve zlatých přílbách s chocholy. „Hele my asi někoho vezeme a zase nám nic neřekli, zavolej stevardy, ať neudělají malér!“ Ale už se stalo. Po schodech, kde nahoře stál vykulený šéf kabiny, vypochodovali ochocholovaní vojáci, kteří začali chrlit italsky rozkazy. Stevard, který uměl anglicky a německy, jim nerozuměl ani slovo. Naštěstí se ve slavnostních uniformách a helmách nemohli dostat do letadla, i když se o to dost vehementně snažili. Stevard z lámané angličtiny vyrozuměl, že jdou pro ostatky jakéhosi generála. Byl to profesionál a neztratil glanc, na vojáky zařval větu (protože oni také jenom řvali), která vstoupila do dějin aerolinií: „Soldáto in paketo niente!“

Dole pod schody stáli vojáci v pozoru a vzdávali čest tasenými šavlemi generálovi, který přiletěl na jiné letiště a jiným letadlem. Velitel čestné jednotky pochopil marnost svého počínání, otočil se ke svým vojáků a cosi zařval, vojáci zastrčili šavle, udělali vpravo a vlevo vbok a počkali na velitele, až sestoupí se schodů a odpochodovali za ním. Udivení cestující vystupovali z letadla po rudém koberci a museli se domnívat, že tam patrně natáčeli nějakou modernizovanou verzi „Růžového kavalíra“ nebo nějakou jinou operetu. Kapitán, když slyšel, jak stevard „zachránil“ situaci, byl na prášky.

Foto sbírka autora

Nakonec ještě jednu z paluby. Jednou letěli do New Yorku jako cestující Jiří Lábus a Oldřich Kaiser. Jak se tak s umělci už stává, začali po několika sklenkách bavit letadlo. Nakonec dostal jeden z nich nápad, že si půjčí od stevardek součásti uniformy a že budou pomáhat se servisem. Převlékli se za stevardky, včetně mašle ve vlasech, a začali procházet letadlem a před sebou tlačili vozíky s občerstvením. Cestující řvali smíchy, když viděli pana Kaisera nalíčeného a na vysokých podpadcích. Ještě když jim fistulí nabízeli pití a nabádali je, aby „nerošťačili, nebo že je budou muset vykázat ven a tam je zima!“ Nakonec seděli v přední kuchyňce a stěžovali si: „Teda holky, já jsem vorvaná jak sasanka, já už fakt nemůžu, hele a ten chlap na pětce céčku mě fakt chtěl.“ „No, to bys udělala terno, to je fakt fešák!“ Byl z toho asi jeden z nejkratších letů do New Yorku, kdy byli posádka i cestující po letu unaveni jenom smíchem...

__

Poznámka redakce: Archiv starších Čechovin najdete zde.

Související kategorie