Čechoviny 56

• 31.03.2008 17:00
• stalo_se

Tak jsem si přečetl na odborném fóru planes.cz diskuzi o tom, zda lze přežít let v podvozkové šachtě. Ze zkušenosti z Prahy, kdy za vlády bolševiků hlídali vojáci základní služby letadla odlétající na Západ, se jednomu vojákovi v socialismu tak zalíbilo, že si v nestřeženém okamžiku vlezl do podvozkové šachty letadla IL 62, které se připravovalo na let do New Yorku. Sedl si na podvozkovou krovku v centroplánu. Ta se otevírá před zatažením podvozku a do prostoru nad ní se ukládá vozík hlavního podvozku. To bohužel nevěděl chudák voják. Takže, když se letadlo odlepilo od země a začalo zavírat podvozek, všimnul si někdo, že něco z letadla vypadlo. Policajti pak našli mrtvého vojáka na poli za letištěm. I kdyby se v podvozkové gondole udržel, nevím, jak by se tam s koly podvozku popasoval. V deseti kilometrech také zrovna mnoho kyslíku není a teplota tam bývá běžně padesát stupňů pod nulou - a že by ten prostor nějak výrazně ohřívala za letu hydraulická čerpadla, to si také nemyslím.

To se v těch dobách vyskytl na Ruzyni jiný pašák. Ten to vzal jinak. Ubytoval se v hangáru F a přespával v zavazadlovém prostoru jedné dvaašedesátky. Postupně si ukradl montérky, vatovanou bundu a coural po hangáru. Chodil s mechaniky do kantýny, osobní hygienu udržoval v šatnách. V té době se nic nezamykalo. Když „jeho“ mašinu táhli na Nové letiště, nastoupil včas do bagáže, kde se schoval. Jediné, co neměl „zmáknuté“: nikdy nevěděl, kam letadlo ve skutečnosti poletí. A tak byl několikrát v Moskvě, byl i v Kyjevě, prostě v destinacích, do kterých by emigroval pouze cvok nebo Dean Reed.

V zavazadlovém prostoru, ukrytý v elektronickém prostoru vždycky čekal, jakým jazykem budou mluvit nakladači. Jednou si myslel, že se na něj štěstí usmálo. Odletěl se „svou“ mašinou na linku Praha- Atény- Bombaj- Singapur. V Aténách se mu jazyk nezamlouval, tak zůstal ukrytý. Pak letadlo sedlo v Bombaji a tam slyšel angličtinu, tak se rozhodnul opustit svůj úkryt. V zavazadlovém prostoru zůstal jeden indický nakladač, který využil toho, že zde bylo po letu chladno a čekal až kolegové přivezou kufry cestujících do Singapuru. Najednou se vedle něj otevřel kryt elektroniky a vynořila se noha. Ind se chudák leknul a na nic nečekal a vyskočil z bagáže dvaašedesátky. Každý, kdo pamatuje tato letadla ví, jak byla přední bagáž vysoko, no a tak si Ind zlomil dopadem na beton nohu. Když náš cestovatel viděl, že je někde špatně, že jsou všichni černí, zalezl zpátky do svého úkrytu. Policajti přivolaní kvílícím Indem se zlomenou nohou ho nenašli a mysleli si, že to nakladač přehnal s betelem, že si to umotal nějaké silné.. V Singapuru se mu již jazyk zamlouval, lidé také a tak vylezl a požádal šokované policajty o politický azyl. Fatální chybou ale bylo že nevěděl, že naše vláda měla se Singapurem dohodu o vracení emigrantů a tak ho vrátili zpět do komunistického ráje, kde ho okamžitě označili za vlastizrádce, odsoudili a zavřeli… Byl z toho strašný malér a od těch dob jsme museli před letem prohlížet s pasováky všechny technické prostory letadel IL 62.

Foto Martin Štěpánek

S podvozkem u IL 62 jsem měl také jeden vlastní průšvih. Letadla se pouštěla „na sluchátka“, což nebyla sluchátka s mikrofonem, jako máme dnes, ale protihluková helma z laminátu, kde byla sluchátka namontována vevnitř a mikrofon byl tzv. krkafon, čili dva mikrofony zašité v koženém pásku, který se zapínal kolem krku. V zimě to nevadilo, ale v létě v tom bylo nesnesitelné vedro. Měl jsem připravenou helmu položenou na trubkách od brzd na vozíku hlavního podvozku. Letadlo stále nemělo povolení k startu, byl to snad nějaký zálet, už si to nepamatuji. Prostě jsme čekali a čekali a stále se nic nedělo, stále bylo ve vzduchu plno. Přišel mě vystřídat kolega, mám jít někam jinam, že to někde hoří a potřebují tam angličtinu. Tak jsem sednul do traktoru, kterým přijel; nevím jestli jsem mu řekl, že má helmu položenou na podvozku. V každém případě ji tam nechal a helma se proletěla! Mně došlo, že nemám helmu, až když jsem si večer před odchodem domů balil věci. „Do pr…, neviděls mou helmu? Nechal jsem ji na podvozku GBH, jak jsi tam pro mne přijel?“ „No, to jsem tedy neviděl, tam nebyla, to bych si všimnul“. Ale byla tam a on si nevšimnul! Počkal jsem si na mašinu, až sedla, a šel jsem k ní podívat se na levý podvozek. Představte si, že helma vydržela zatažení, ba i vytažení podvozku a zůstala na trubkách hydrauliky, akorát byla trochu spláclá, ale jinak výrobek společnosti Ergon vydržel! Hlavně že se nic nestalo mašině, nebo že helma nikoho na zemi nezabila, prostě měl jsem zase jednou kliku!

Nošení helem jsme se vyhýbali seč to šlo. Naštěstí jsme měli velmi dobrou závodní lékařku, která s námi měla soucit. Mně například napsala, že musím nosit brýle a že to není možné v helmě, takže musím nosit protihluková sluchátka, tudíž jsem se nemusel v helmě pařit. Sice jsem nemohl hovořit s posádkou před startem, ale to jsem si klidně odpustil. Dělal s námi ale jeden kolega, který to zase dělal strašně rád. Měl ale jednu vadu: hrozně velkou hlavu. A tak při každé výrobní poradě žádal našeho vedoucího, aby mu nechali udělat helmu na zakázku. „To leda že by si vzali jako mustr libeňský plynojem, ty vole, že by ho olaminovali a pak dole vyřízli díru na tu tvou kedlubnu“, tak jsme ho dráždili. Až jednou jeden „dobrák“ dostal strašný nápad. Dohodnul se s mistrem, který mu půjčil klíče od kanceláře mistrů. Odtamtud zavolal k nám na „prďárnu“: „Dobrý den, tady Jonáš, z Ergonu, je tam V.? Mohl bych s ním mluvit?“ „Pan V? Mé jméno je Jonáš a pracuji jako vývojový pracovník v Ergonu a Československé aerolinie nás požádaly, jestli bychom pro vás nemohli vyrobit helmu na zakázku. Máte prý neobvykle velkou hlavu a tak vám hrozí ztráta prestižního zaměstnání. Je to pravda?“ „Ano, já nutně potřebuji protihlukovou helmu se zabudovaným interkomem, bohužel ani ty největší, co vyrábíte, neobléknu, tlačí mě v ní hlava, takže mívám až bolesti. Víte, já jsem expert přes letadla Aeroflotu a to je náš největší zákazník a tak mám helmu na hlavě prakticky celou pracovní dobu!“ Byl to tentýž člověk o kterém jsem psal v jedněch z prvních Čechovin, jak se pokoušel vysvětlit kapitánovi Aeroflotu, že za ním pojíždí SAAB s reklamou na Fantoma opery a řekl: „Za vami čort iz těatra!“ Takový to byl rusofil! My, co jsme seděli zrovna v prďárně, jsme se dusili smíchy, někteří museli vyběhnout ven, aby to neproflákli, a venku viděli Jirku J. jak s naprosto vážným obličejem dělá Jonáše z Ergonu vedle v kanceláři. Ti se pak řehtali zcela nepokrytě za agregáty elektrického proudu. Ale Jirka gradoval: „Prosím vás, potřebujeme pro výrobu helmy na zakázku nějaké míry: Kolik měříte? Kolik vážíte, moment, já si tady znamenám, no a teď potřebujeme aby vám někdo změřil obvod hlavy“. Mistr pan P., který se velmi ochotně tohoto žertíku zúčastnil, když se V. začal rozhlížet po „prďárně“ povídal „Co potřebuješ? Cože, změřit obvod hlavy? Počkej, já skočím vedle do našeho kanclu, mám tam nějaký metr“ a odskočil si vedle pro dřevěné pravítko! Když mu pak začal dřevěným pravítkem měřit obvod hlavy, „prďárna“ se rychle vyprazdňovala, ale to nebyl zdaleka vrchol, ten měl teprve přijít. Jirka J. alias Jonáš požadoval ještě změřit výšku uší a kolik milimetrů odstávají od hlavy! Pan P. ochotně a s pokerovým obličejem všechno měřil. To jsme byli na ploše už všichni, to se nedalo s vážným obličejem vydržet! Když jsme se postupně vraceli, V. se chlubil, jak mu volal jistý Jonáš z Ergonu, že mu udělají „blembák“ na míru. Ovšem každý žert má mít svou pointu. Tak pan P. vyfasoval tu největší helmu, kterou měli ve skladě a dal ji jednomu skladníkovi, který šel v civilu do práce, aby ji nechal na vrátnici a řekl, že se jmenuje Jonáš a je z Ergonu, jestli by nemohli zavolat panu V. na start, že mu přinesl helmu, kterou mu dělali na zakázku. Vrátný si to napsal na papírek a zavolal k nám. V. si pro helmu běžel okamžitě. Na krabici bylo napsáno: Pro pana V, zakázková helma Ergon. Konstruktér ing. Jonáš. Byl nadšený a každému to ukazoval. Pak si ji nasadil a pochvaloval si, jak mu sedí: „Kdepak, kluci, ta sedí, ten Jonáš je fakt dobrej, je to machr!“ Myslím si, že do konce svých dní na letišti, než odešel do důchodu, netušil, že Jonáš je Jirka J. a helma naprosto standardní. Víra holt hory přenáší! Proč by nepřinesla helmu od pana Jonáše z Ergonu?

Tu 154 a Il 62 se pouštěly na helmy. Nejhorší to bylo s Aeroflotem. Tam si člověk nikdy nebyl jistý, jestli kapitán mluví s mechanikem na zemi nebo jestli se baví s někým v kabině. Teprve když rozčilený kapitán zařval do sluchátek: „Zapuskajem pjervyj“ bylo jasné, že chce nahazovat jedničku motor a že asi už předtím něco podobného žádal v záplavě ruštiny. Jeden kolega, když narazil na Rusa, kterému nebylo rozumět, tak začal vyrábět „atmosférické poruchy“, které vyráběl tak, že začal jezdit hřebenem po krkafónu, pak odstoupil od letadla a rozčilenému pánu všeho tvorstva (tj. kapitánu Aeroflotu) ukazoval palcem dolů, že se helma rozbila, no a měl vystaráno! Letadlo pustil „na prsty“, tj. na mezinárodně dohodnutou signalizaci prsty do kabiny letadla.

Foto Michal Kohutič

Jednou silně prudícího zástupce Aeroflotu, který si stále na něco a někoho stěžoval, nahradil po dobu jeho dovolené člověk, který byl jeho pravým opakem. Zatímco dvoumetrový German se stále jenom mračil a štěkal příkazy, tento člověk byl malý a usmíval se a neustále se chtěl vybavovat. Až to bylo nepříjemné. Byl totiž poněkud vlezlý a tak nám byl snad milejší jeho předchůdce German. Ten si na žádné žhavé přátelství nehrál. Byla osmdesátá léta a Rusů měl každý plné zuby. Jednou mě ten skrček pronásledoval po letišti a neustále se chtěl vecpat ke mně domů. Dokonce si zjistil kde bydlím a tak mě uháněl „kogdá my popijem“. Neměl jsem nejmenší zájem se s ním kamarádit a na mé mlčení reagoval eskapádou slov. Už jsem toho měl opravdu dost. Když mě zase jednou chytil na ploše za ruku: „Nu vot, što ty dělaješ věčerom? My nužny popiť!“ (Tak co děláš večer, musíme se napít). Na to mě napadla neuvěřitelná hovadina: „Ty Voloďja, znaješ što takoje ledokol?“ „Da, znaju, počemu?“ Slovo ledoborec (ledokol) jsem si zapamatoval, ani nevím proč, ze školních let, a teď jsem ho prvně použil. „Nu vot, éto tak!“ řekl jsem a pozoroval jeho vyděšený výraz v obličeji. Určitě jsem byl první, kdo se ho v Praze zeptal, jestli ví, co je to ledoborec. Jako zkušený agent KGB si byl jistý, že to je nějaká šifra, kterou zapomněl. Od té doby vždy, když mě viděl, tak rychle přešel na protější chodník a já jsem měl od něj pokoj. Ještě když ho opět vystřídal German a on se vracel do Moskvy, tak se vyděšeně díval ze schůdků letadla, jestli nejsem poblíž...

__

Poznámka redakce: Archiv starších Čechovin najdete zde.

Související kategorie