Čechoviny 55

• 04.03.2008 07:00
• stalo_se

Pane Čechu, kdy už konečně vydáte knížku? Kdy bude kniha? Kniha? Zjistil jsem, že asi není největším problémem takovou knížku napsat, jako sehnat někoho, kdo by byl ochotný má „moudra“ vydat. Zprvu jsem měl dojem, že to je velmi jednoduché. Několik lidí se mně nabídlo, že knihu vydají. Inu, ještě existují lidé, kteří chtějí druhým pomoci. Předloni v říjnu jsem se sešel v hospodě s jedním, který plánoval, jak to do Vánoc stihneme, před Vánoci bude křest v Luxoru, nic není problém. Dodal jsem vypálené texty i fotky. Problémy začaly, když jsem se ptal, jak si práce stojí. „Hele, já toho mám teď moc, musel jsem to odsunout na druhou kolej, po Novém roce to bude“. Nebo „mám to zalomené, dodáme do toho fotky, pak ti to dám skouknout, foto přílohu uděláme potom.“ Další variantou po Novém roce byla fáze „mrtvý brouk“: nezvedané telefony, zapírání se atd. Když jsem použil cizí telefon: „Hele mám to hotové, přivezu ti to večer, mám to v autě“ a žádný příjezd, opět fáze „mrtvý brouk“. Když jsem jednou večer opět čekal na příjezd a on opět nepřijel, řekl jsem si dost! Poté, co jsem se dozvěděl, že mu odtáhli auto, kde měl mou knihu, případně že mu ukradli mobil a nato i vykradli tiskárnu, rozhodl jsem se po roce neúspěšnou spolupráci ukončit. Přes jednoho navigátora jsem se dostal k nakladatelství, které se rozhodlo mou knížku vydat. Aby kniha měla reálnou cenu, za kterou by ji byli lidé i ochotni koupit, musí v ní být reklamy.

Tady došlo k dalšímu velkému zklamání: Několikrát jsem ve vyprávěnkách psal o pilotovi, s kterým jsem pracoval u Slov airu i u ČSA, kterého jsem si vážil jako prvotřídního pilota a měl dojem, že je bezvadný kamarád. Dlouho jsme se neviděli, on odešel do důchodu a zcela se věnoval velmi úspěšné firmě svého syna, která vyrábí ultralighty. Čirou náhodou jsem ho potkal na Výcvikovém středisku ČSA, kde probíhalo setkání důchodců. Viděli jsme se asi po šesti létech. Měl jsem ze setkání upřímnou radost. Trochu mne překvapilo, že mi hned začal vyprávět, jak si bezvadně žijí, že má Porsche, jachtu i starého Cadillaca. Mám radost, když se mým známým vede dobře, i když jachta ani Porsche mne neberou, Caddy, to je jiná káva! Ale budiž! „Já teď vydávám knížku svých vzpomínek a vy děláte letadla, nechcete si do té knížky dát reklamu? Stránka stojí x tisíc, to snad pro vaší firmu nejsou žádné peníze, ne?“ „No, ty ses posr…, ty myslíš, že krademe? Na takové srač… dát takové peníze? To nemyslíš vážně!“ Po takové ledové sprše jsem byl jak zmlácený, měl jsem vždycky dojem, že jsme byli kamarádi, ale toto mě z toho dočista vyléčilo. Prostě, když je někdo výtečný pilot, nemusí být i dobrý člověk. Nikdo samozřejmě není povinen druhému pomáhat, ale dá se to odmítnout i jinak…

„Vesele, jen vesele, a probůh, neklejte, nebo se zmatu“, jak říkal mistr Antonín Důra ve Vančurově Rozmarném létu. Je po Vánocích a tak jsem si vzpomněl na Vánoce, které jsem strávil na letišti. Mám rád Štědrý den se všemi zmatky a nervozitou kolem, ale někdy co je moc, to je moc a tak jsem si rád brával denní směnu. Den předtím jsem vykuchal a naporcoval ryby, takže žena kapra jenom obalila a osmažila. To říkám proto, aby si někdo nemyslel, že jsem „macho“, jak se moderně říká mužům co si myslí, že jsou pány tvorstva.

Za „totáče“ byl na Štědrý den na letišti celkem klid. Provoz končil kolem sedmé osmnáctkou společnosti Interflug, a někdy se ještě objevili Rusové na linkách z Francie, kdy v Praze sedali pro palivo, protože ho zde měli zadarmo v rámci „oboustranně výhodné spolupráce“. Jednou přiletěla sto třicet čtyřka, prý se dalo podle registrace poznat, že to byla mašina patřící vládní letce, ale to jsem já nevěděl. Ruská letadla se musela odkalovat, tj. vypouštět vzorky paliva z každé nádrže. Byl na to takový „vehement“, který se nasadil na bajonet na spodní straně křídla a palivo rourou asi čtyři centimetry v průměru teklo do kýble. Když se odpustil sajrajt na dně nádrže, vzal se vzorek do sklenice a injekční stříkačkou se speciální tabletou, která měnila barvu, když reagovala na přítomnost vody, se provedl test. Když jsem to dělal u této mašiny stál mi za zadkem jeden Rus s klasickým policajtským ksichtem a velmi pozorně a mlčky sledoval, jak to odkaluji. Řekl jsem si, že to bude asi nějaká kontrola a tak jsem to odkalil velmi pozorně. Vylil jsem palivo do staré nádrže od IL 14 na kolečkách, kterou jsme za tím účelem měli. Za chvíli přílítl mistr celý zelený, že si Rusáci stěžují, že jsem to špatně odkalil a že z toho vyvodí patřičné závěry: „Prosím tě jdi tam ještě jednou a třeba jim to celý vypusť, to je prý vládní mašina a oni se z toho mohou po…!“ I zapřáhl jsem za traktor nádrž a šel jsem znovu odkalit toto zvláštní letadlo. Tam na mne již čekal onen člověk s buldočím ksichtem a mračil se ještě víc než předtím. „Jste vůbec mechanik? Vždyť jste nám neodkalil všechny nádrže a chci z nich vzorky s sebou!“ Byl jsem si na sto procent jistý, že jsem odkalil všechno a tak jsem šel znovu s kýblem a odkalovákem od nádrže k nádrži. Ten člověk šel přilepený na mne. Z každé nádrže jsem mu do lahvičky dal vzorek paliva. Když jsem měl hotové jedno křídlo, byl jsem už dostatečně politý od petroleje, protože odkalováky měly to nejlepší za sebou a guma na nich netěsnila. Já byl celý postříkaný, na zádech přilepeného Rusáka, který mi dýchal na krk, což přímo fyzicky nesnáším.Vztek ve mně kypěl. Když jsem dodělal jedno křídlo, začal na mne ječet, proč neodkaluji i nádrže v centru. V centru? ČSA tam žádné nádrže nemá. Tato mašina měla trupovou nádrž v místě, kde ostatní TU 134A měly brzdící štít! Což jsem samozřejmě nemohl vědět. „My žádnou centrální nádrž nemáme, kde je?“ „Mě nezajímá, co máte nebo nemáte, koukejte to odkalit!“ To už byl vrchol. V ledovém palivu mi mrzly prsty a smrděl jsem jak majitel ropného vrtu a na zadku jsem měl přilepeného úchylného policajta. Otevřel jsem dvířka v centroplánu a tam byl ventil jako u soudku s vínem, zajištěný drátem. Odjistil jsem drát, otočil jsem ventilem a palivo začalo stříkat do kýble, který byl skoro plný. Policajt velmi pečlivě, asi z padesáti centimetrů, kontroloval palivo. Najednou mi skoro plný kýbl vyklouznul z ruky a dopadl dnem kolmo na zem. Celý jeho obsah se díky fyzikálním zákonům vznesl do vzduchu a předkloněného ruského policajta zlil od hlavy k patě. Kerosin z něj crčel jak z naftaře, který právě narazil na vrt. „Moc se vám omlouvám, ale mně to nějak vyklouzlo, opravdu se moc omlouvám, já nechtěl…“ Vytáhl z kapsy od uniformy nějaký hadr a začal se otírat, díky palivu a mrazu mu zrudnul obličej jako študentovi, když vidí poprvé nahatou holku. Utekl bezeslova do letadla a měl jsem od něj pokoj. Nasypal jsem na louži paliva vapex, zametl jsem ho a uklidil jsem odkalování a vůbec jsem mu nezáviděl, že musí být v petrolejem promočené uniformě celý den. Pak ho kolega viděl těsně před odletem, jak obchází letadlo v teplákách Adidas, které v té době byly nezbytným doplňkem garderóby každého Rusa.

Foto Petr Nesměrák (Milovice)

Za dob minulých, kdy na Štědrý den se v noci nelétalo, jsme se vždycky složili na nějakou lahvičku vína a na jídlo, které jsme si v noci udělali. Vedle nás měly svou prďárnu uklízečky, kterým jsem chodili popřát, nebo ony chodily k nám. Již jsem psal o huhňavé, velmi aktivní uklízečce, která vždy přinesla nějaké chlebíčky a neustále se chtěla líbat „chto mě políbí, abych neuchla, mládenci?“ a my jsme prchali, seč nám síly stačily. Jednou k nám vtrhla před půlnocí celá vysvátkovaná a už od dveří volala „tak chto to bude letos?“ Na nic jsme nečekali a valíme pryč, mazali jsme druhými dveřmi ven. Ona zaslechla šramot v kuchyňce, kde dva kolegové připravovali krmi. Z kuchyňky nebyl žádný spásný východ. „Tach, kdo mě letoch políbí, hoši?“ My jsme byli schováni na zasněžené ploše letiště za agregáty a traktory. Kolega Klof s kolegou K., když viděli, že není úniku, protože stála ve dveřích kuchyňky a frkala do svého kníru jak kůň před Velkou pardubickou, tak se vrhli jeden na druhého a začali se vášnivě objímat. Baba Bratislava vyběhla na plochu letiště a začala ztichlému letišti žalovat: „Tedy uch sem viděla leccos, ale ten Klofáč s tím K. chou takový prachata, to svět neviděl!“ My jsme jenom s problémy potlačovali smích. Když nebezpečí líbání pominulo, vrátili jsme se do naší prďárny a oběma jsme gratulovali k zasnoubení. „To nebyl sex, to byl nutný úkon pro záchranu života, vy volové, veselé Vánoce, večeře je hotová!“

Jeden kolega si našel mladou přítelkyni. Na tom není nic neobvyklého. Jenomže to děvče bylo sexuálně velmi aktivní a on, když přišel do práce na noční, byl už tak utahaný, že usínal při každé příležitosti. Usínal v traktoru pod letadlem, kdy s ním musela posádka zalomcovat, aby ho probudila, usínal v „prďárně“, odpočinkové místnosti mechaniků. Usínal velmi tvrdě a bylo celkem jedno, co se kolem dělo. Jednou se kolegové rozhodli vyzkoušet, jak tvrdě opravdu spí. V té době jsme měli v naší kuchyňce zapomenuté lehátko ze staré sanitky a on si na ně lehnul a spal. Venku byl mráz. I dobráci ho vzali a vynesli na plochu letiště, kde ho nechali ležet. Nic se nedělo, ani zima ho neprobudila! Pak dostali nápad přímo ďábelský. Popruhy, které byly součástí nosítek, ho připoutali k nosítkům tak, že se nemohl pohnout, ruce měl připoutány u těla. Na hlavu mu dali starou zimní bundu, aby nic neviděl. Nosítka ze sanitky, která mají malá kolečka, přivázali provazem za traktor a pomalu se rozjeli. Objeli skoro celou plochu, než se nešťastník probudil. Za to potom to vypadalo, že zvrhne nosítka, dokáže roztrhnout popruhy, prostě procitnutí byl pro něj šok. Když to vypadalo, že se na nosítkách umlátí, zajeli před prďárnu a utekli z traktoru. Jeden kolega, který byl strašně rychlý, když zjistil, že mu sedá letadlo, vyběhl z naší místnosti, viděl traktor, nosítek si nevšiml, skočil za řízení a vyrazil. Teprve když chtěl připojit k traktoru pozemní zdroj elektrického proudu, zjistil, že si přivezl za traktorem kolegu, který se zmítal a řval na nosítkách! Sundal mu bundu z obličeje a rozepnul mu popruhy, které ho držely ve strnulé poloze. Kolega vystřelil jak na péro a nebožákovi, který za nic nemohl, vyťal strašlivou facku. Utekl z plochy a šokovaný kolega stál u traktoru s obtištěnou rukou na tváři. Inu, tak život odplácí dobrý úmysl

__

Poznámka redakce: Archiv starších Čechovin najdete zde.

Související kategorie