Čechoviny 54

• 07.02.2008 00:05
• stalo_se

Již jednou jsem se zabýval ohlasy na mé „vzpomínky sklerotika“. Nyní se k tomu vracím. Dostal jsem totiž naprosto ohavný mail na mou soukromou adresu. Všude se podepisuji plným jménem a zakomplexovaní grafomani, kteří se rozhodli vylévat si žluč, se podepisují jako tarquin, pixel, a321csa a i jinak. Musí to být opravdu odvážný chlapík, když druhému spílá slabochů a sám není schopný se pod své „dílo“ ani podepsat. Když jsem omylem zjistil, kdo je jeden anonym ve skutečnosti (protože po tom nijak nepátrám) a on mi do očí vyprávěl, jak jsem skvělý a jak jsou mé články pěkné, byl to pro mne poměrně šok, charakter každým coulem. A tak prosím všechny tyto „hrdiny“, když už mají dojem, že je zapotřebí mne poučit o tom, co jsem zač, ať se pod to podepíší, já se pod své články také podepisuji. Na nepodepsané maily nebudu nikdy reagovat.

Nedávno mne prosil jeden člověk, abych napsal něco o lidech od ČSA, kteří se rozhodli za vlády jedné strany opustit svou vlast a žít někde jinde. Myslím si, že to je navýsost jejich osobní věc a udělat takový krok není žádná legrace, já jsem se k tomu nerozhodnul, protože jsem neměl dost odvahy začínat někde znovu a bez známých a kamarádů a s vědomím, že se nebudu moci vrátit domů. Také ty, které znám, nepovažuji za tolik výjimečné, aby se o nich dalo napsat něco zajímavého. Vlastně jeden z nich má zajímavý letecký osud. Přišel k nám na start někdy začátkem osmdesátých let. Po vojně se vrátil domů a jeho vlastní rodina byla v rozvratu. Maminka si někoho našla a jeho otec také. A on si myslel, že nebude nikde překážet. Přespával na letišti v šatně. Je to bezvadný a skromný kluk, ale takový ztracený pes. Odešel do Libye s piloty ČSA, pro které tehdy nebyla práce, když úžasně ekonomická letadla Jak 40 byla odstavena na starém letišti díky ropné krizi. V té době přišla nabídka od Omnipolu jít školit letecký personál do Afriky. Po dvou letech se vrátil zase k nám. Naprosto jsme netušili, jaké to v té Libyi bylo a on moc nemluvil. Když jsme jednou jeli na ryby na Orlík, jel s námi. Tam jsme byli vždycky týden, většinou jsme nic nechytili, ale vyvětrali si hlavy, něco popili a já byl pověřen vařením, protože mě to baví. Zatímco kluci byli někde s udicemi, já chystal oběd nebo večeři. Z. se vždy nabídl, že mi bude pomáhat. Já byl rád, měl jsem si s kým povídat. A bylo co poslouchat!

Jednou byl Kaddáfí, předseda vlády, na vizitě na jejich základně v poušti. Týden před jeho příletem jim místní oficíři uložili, aby schovali všechny destilační kolony, ve kterých se vyráběl alkohol, aby uklidili všechny plastové barely, kde něco kvasilo, kde bylo uložené oblíbené pivo KUNA, což bylo pivo, které přímo mistrovsky vařili dva kapitáni ČSA a jméno piva byla zkratka jejich jmen. Na základně nejenom silně vázlo zásobování, ale ještě tam byla přímo nesnesitelná prohibice, neb islám si nepřeje alkohol, ale na české aviatiky si nepřijdou! Byli celkem udiveni, že o jejich „vařbě“ vědělo vedení základny, byli si téměř na sto procent jisti, že o jejich souběžáku nemají „košiláči“ ani ponětí. Všechno uklidili a Arabové vysmýčili každý kout hangárů. Svého šéfa a hlavně jeho obávané ochranky se všichni báli jako čert kříže.

Naše posádky si zvykly na ledacos. Jediné, co naši letci nemohli překousnout, byly fyzické tresty, kterými trestali libyjští důstojníci adepty létání. Rány holí přes záda nebo chodidla byly ty nejmírnější. Když adept létání nemohl pochopit principy tohoto oboru a při přistání Albíkem třísknul jak se sirotkem, důstojník se zeptal českého učitele, kdo přistával. Když to byl žák, což samozřejmě byl, byl nepoučitelný adept na místě ztrestán. Po nějaké době jim bylo vysvětleno, že tito „orlové pouště“ jsou na to zvyklí a že to s nimi ani jinak nejde, oni nepochopí, když se jim po dobrém domlouvá. Ráně holí rozumí velmi dobře a pochopí to hned napoprvé. Když přiletěl na vizitu nejvyšší z nejvyšších ve své operetní uniformě, byl vyhlášen absolutní motorový klid po celou dobu návštěvy. V té době zakufroval bombardér Tupolev Tu 22 libyjského letectva, které dostalo od Sovětského svazu sedmnáct těchto bombardérů ve verzi KD. Libye byla na tyto nadzvukové bombardéry patřičně hrdá, byla to součást odstrašující síly Džamahirje . Posádka, která měla závadu na navigačním zařízení letadla, když poznala, že je poblíž letiště, požádala o povolení přistání, protože již letěla na „suchý hadr“. Ovšem narazila na striktní zákaz jakéhokoliv pohybu na letišti a v jeho okolí. Zajímavé je, jak se všichni ti vším lidem milovaní vůdci strachují o svůj život! A tak přistání nebylo posádce povoleno. Velitel letadla svou žádost opakoval, protože mu v kabině již všechno svítilo. Opět byla žádost zamítnuta. Velitel letadla žádal o instrukce, co má dělat, když to na žádné jiné letiště nedotáhne. Na to letová kontrola reagovala tím, že přiblíží-li se k letišti, bude bez milosti sestřelen! To nemohly české posádky pochopit. Letadlo naposledy zavolalo letištní kontrolu, udalo svou pravděpodobnou polohu a pak se odmlčelo. S místními to nehnulo, evidentně je víc zajímal milovaný vůdce než osud posádky někde nad pouští.

Po skončení návštěvy, když miláček všeho lidu konečně odletěl, se místní rozhodli druhý den a teprve na nátlak našich posádek k nějaké akci a letadlo a hlavně posádku najít. Pro našince to byl šok, je vůbec nezajímalo, jak jejich druzi ve zbrani skončili. Tak teprve druhý den vzali dva džípy a vyrazili je hledat. Posádka, když jim došlo palivo, se katapultovala. Našli je tuším sice pomlácené, dehydrované, ale živé. Z., který si krátil dlouhou chvíli pěšími výlety po poušti, kde fotografoval různé tvary přesypů, hady a různé teplomilné ještěrky, jednoho dne narazil na vrak Tupoleva. Ležel rozlámaný na písku, ale kupodivu ne příliš, trup byl celkem kompletní, křídla, jak chytla o písek, ležela opodál. Nafotil si to a přivezl do Prahy jako velkou trofej pro znalce.

Když se vrátil do Prahy a znovu nastoupil na letišti, situace se doma příliš nezměnila, spíš to bylo horší. Spal opět po šatnách. Když nemohl sehnat byt, i když měl peníze, rozhodl se odejít z Československa. Odešel klasickým způsobem, koupil si zájezd na Kubu a v Montrealu vystoupil z letadla a požádal o asyl. Začal pracovat jako letecký mechanik u společnosti Alaska Airlines, která má divizi zabývající se zásobováním Indiánů a Eskymáků v nehostinných oblastech. Staré Ožgery, Hawkery 748 a 727-100 spolu s Dakotami tvořily základní letadlový park. Letadla se klidně několikrát za den předělávala z pasažérské verze na cargo a naopak. Když se mašina vrátila v cargo verzi, byla vždy dobitá a musel se interiér opravovat. Jedním z nejsilnějších zážitků bylo, když se 727 převáželi polární psy husky na roční mistrovství Kanady. Sedm dva sedmička přistála na sněhu a psi byli přivázáni k plotu kolem letiště a tak celé letiště sborem štěkalo! Boeingy sedaly v létě často na štěrku a tak se kola hlavních podvozků musela měnit někdy i po jednom přistání! Letadla měla namontovány ochranné plechy na hlavních podvozkových nohách, zabraňující proražení hydraulického potrubí brzd. Ovšem společnost vyžadovala, aby cestoval s aeroplánem po dalekém severu a to byl zase cikánský život. Ze začátku ho to bavilo a psal mně o tom, jak je to romantické a mnohdy i velmi dobrodružné, protože staré rachotiny dost často trucovaly a nechtěly létat, a opravovat to pod širým nebem v mrazu nebyl žádný med. Jenomže touha po tom každý den spát ve vlastní posteli a mít svou rodinu zvítězila nad touhou po dobrodružství. Tak dal výpověď a usadil se. Oženil se s Kanaďankou, která mu porodila dvě děti. Pracoval jako opravář televizí a protože se televize přestaly opravovat, začal se zabývat instalací kabelové televize a internetu. Ale touha létat a být u letadel ho neopustila. Žil velmi skromně a všechny peníze dával na létání, aby si udělal pilotní průkaz, což se mu zdařilo. Byl natolik dobrý, že ho letecká škola vyzvala, aby si udělal instruktorské zkoušky a zúčastnil se konkurzu na profesionálního instruktora. A letos na jaře se tak stalo! Splnil si svůj sen téměř v padesáti!

Foto Tomasz Kozakowski

Na „Neviditelném psovi“, kde vychází starší čechoviny, se rozpoutala debata, jestli může chytnout od vajglu louže kerosinu nebo nafty. Jeden čtenář tam operoval tím, že to empiricky vyzkoušeli doma v obýváku, když jako kluci montovali Pionýra a v lavóru měli naftu, kde díly myli a do téhož lavóru házeli i vajgly, protože jako správní „chlapáci“ při tom kouřili. K tomu musím dodat jednu příhodu z letiště.

Na startu jsme měli spoustu traktorů, malých traktůrků a jiných mechanizačních prostředků. O jejich údržbu se starala dvojice velmi svérázných chlapíků. Díky tomu, že Zetory 25 nebo 50 žádnou údržbu nepotřebovaly, měli jsme i s čím jezdit, protože oni se věnovali spíš pití piva a rumu než opravám. Jeden z nich koktal a jak stoupala promile v jeho krvi, tím méně mu bylo rozumět. Jednou se nám snažil při obědě vysvětlit, že koupil vnučce k vánocům knížku o zlobivé švédské holčičce, co nosila copy a podkolenky. Její jméno dokázal tak zkomolit, že se mu to stalo osudným a od té doby mu nikdo jinak neřekl než Pipi tuntotatá. Když se skutečně některý z muzeálních traktorů rozhodl stávkovat a odtáhli jsme jim ho před dílnu, Pipi tuntotatá řekl “nechte nám ho tady na pozorování“. Tedy to chtěl říct, ale řekl: „nnechtt e ten trrrr, kurva já to neřřřeknu, na pozorování, ttfuj!“ Nechali jsme tam traktor stát a ten tam stál „na pozorování“ i měsíc, než se vedoucí naštval. Pak vyměnili baterku a traktor zase jezdil. Svou „laboratoř“, jak přezdívali dílně, měli pod bývalou vyhlídkou. V létě si vzali sedačky ze starého Barkase ven a tam holdovali sluníčku a alkoholu. Když jsme jeli kolem, ukazovali nám lahváče, jestli bychom si nedali s nimi. Skrblíci to rozhodně nebyli a pití měli vždycky dost, protože při trvalém nedostatku náhradních dílů za vlády jedné strany dokázali sehnat všechno. A tak tam jednoho letního dne seděli, pokuřovali a měli před sebou vanu s naftou, ve které myli nějaké díly traktoru. Samozřejmě, že do vany házeli i vajgly. Po létech praxe nabyli přesvědčení, že se nemůže nic stát: „Dddyk tttam chodíme i chc…, kkdo by chodil ažaž tááámhle na zzzáchod, néééé?“ Ale ten den neměli štěstí. Nafta, respektive její výpary, chytly, od ní vzplanul traktor. Plameny šlehaly až nahoru na vyhlídku. Pipi tutntotatá běžel k nám,nebyl schopný vydat ze sebe souvislé slovo, jenom ukazoval směrem k dílně, kde plameny olizovaly skleněný tunel k východu A. Mistr okamžitě zavolal hasiče a ti oheň uhasili. Když vešli do dílny, viděli neuvěřitelnou scénu: druhý „lékař“ se snažil usilovně najít nějaký funkční hasicí přístroj, se slovy „kurva, tenhle je taky prázdnej, já Pipi zabiju“ házel prázdné hasičáky za sebe a skutečnost, že kolem něj stojí parta hasičů a řehtá se jak pominutá, vůbec nevnímal. Pipi totiž používal hasičáky k chlazení piva, nebo k odmašťování. Najednou našel jeden funkční, vítězoslavně zařval „mám ho!“, rozrazil hasiče a vyběhl ven, kde stála hasičská cisterna u uhašeného požáru a on jenom nechápavě koukal, protože teprve nyní si hasičů všimnul. Vyšetřováním se zjistilo, že prý někdo z vyhlídky jim hodil vajgla do té nafty a ona chytla! Od té doby platil na vyhlídce přísný zákaz kouření. Naši „lékaři“ skončili svou službu poté, co museli všichni, co byli nad padesát, na povinnou lékařskou prohlídku na ÚLZ (Ústav leteckého zdravotnictví). Oba už měli dávno důchodový věk. Jednomu našli dva infarkty, o kterých nevěděl, a druhému našli asi šest dioptrií a on přitom brýle nikdy neměl. Tam se ještě odehrál památný rozhovor mezi Pipi a lékařem: „Pane, budeme vám muset odebrat řidičský průkaz, vždyť vy skoro nevidíte“. „Jjá stejně žžádnej nemám, mně ho sebrali policajti před léty, ppprotože jjsem jjel ddomů na motorce nnametenej a když jjsem ji vedl, ttak jssem furt padal.“ „A jak se dostanete domů?“ „Jjjá jsem tady autem

__

Poznámka redakce: Archiv starších Čechovin najdete zde.

Související kategorie