Čechoviny 50

• 01.11.2007 20:40
• stalo_se

V dávných dobách létala společnost SAS přes Prahu do Jižní Ameriky. Než dostali „sasáci“ první dálkové Douglasy DC 8, létali s posledním pístovým strojem společnosti Douglas, s DC 7C Seven Seas. Byla to nádherná mašina s krásným zvukem, já sám jsem jí zažil v Praze již jenom sporadicky, ale jako kluk jsem se na ni jezdil dívat na kole každý pátek. Pátek byl vůbec na staré Ruzyni nádherný den. Za nízkým zábradlím se scházeli předchůdci těch, kteří dnes stojí na hromadách za cargem ČSA. Tehdy tam postávali, aby si mohli vyfotit Super Constellation Air India a Air France, DC 7C SASu, Metropolitana KLM a Sabeny, Viscounta BEA, při jehož startu si všichni cpali prsty do uší, takže vlastně ani nemohli fotit, protože pronikavé svištění motorů Rolls Royce Dart bylo skutečně nesnesitelné. Krásné a velmi ladné DC7 měly čtyři turbokompaudní motory Wright R-3350-18EA-1. Tyto motory byly „vyhnané práškama“ , velice výkonné, ale poměrně závadové a tak společnost SAS měla jeden rezervní motor stabilně v Praze na podvalníku v hangáru A. Další motory měly umístěné po trase do Santiaga de Chile a do Ria de Janeira. Jak psal dobový prospekt na motory Wright, díky tomu, že byly vybaveny rychlospoji patent Hughes, byla jejich výměna časově nenáročná, ale každý, do viděl někdy tento motor se spoustou hadic a potrubí, se musel „rychlé výměně“ jenom usmívat… Dnes udělá v hangáru F výměnu motoru CFM 56 šest lidí za 12-14 hodin a to jsou zkušení kluci a instalace motoru je poměrně jednoduchá. Musel to být tehdy neuvěřitelně drahý provoz. Motory se pravidelně překonzervovávaly, nevím po kolika dnech stání se vozily zpět na základnu, aby se protočily. Nedovedu si to představit dnes, že by měly společnosti, které létají do Prahy, vyskládané motory někde ve skladu. Faktem je, že dnešní motory nejsou tak náročné na údržbu a jejich poruchovost je minimální. Dnes mají společnosti, které létají pravidelně do Prahy, ve skladu pouze svá podvozková kola a oleje, pokud používají jiné, než České aerolinie.

Foto Míla Daniel

V době, kdy jsem nastoupil na letiště, létaly na Ruzyň již DC 6 a DC 7 velmi málo, stejně jako je dnes raritou TU 134 nebo TU 154. Jeden můj kolega, o kterém jsem již několikrát psal, že se dokázal sám nahodit a ještě si přidával plyn, měl s DC 6 velmi špatnou zkušenost. Je to fajn kluk a velmi vstřícný, no kluk, dnes je v důchodu, ale vždy, když přiletěla nějaká rarita, byl u ní první a snažil se pomoci schodařům otevřít dveře do kabiny cestujících, stejně tak nakladačům zavazadlové prostory. Tak se stalo, že byl i u inkriminované DC 6. „Hele Pepo, nevíš, jak se tady otevírá bagáž? Nám to nejde?“ Pepa přiběhl, „jasně, počkejte, tady ta páka se musí dát takhle“ a rval vrata bagáže nahoru. Vrata se ani nehnula. „Kurnik, tak takhle, zatlačit dovnitř, jako u osmnáctky“, zase nic, další neúspěšný pokus. Normálně je vedle páky na otevírání popis, jak se má postupovat, ale toto byla omlácená nákladní chudinka, kde po nějakém nápisu nebylo ani stopy. Milý Pepa to zkoušel všemi možnými způsoby, ale vrata nic. „No, já se snad budu muset zeptat posádky, jak se ta vrata otevírají, tento typ tady strašně dlouho nebyl a já si to už nepamatuji.“ Ledva to dořekl, zatmělo se mu před očima a ještě před tím zaslechl, jak někdo zařval „bacha, Josef!“ Pak se probral, když ho kolegové křísili. Vrata se totiž u tohoto typu otevírají dolů, pant mají na spodní hraně a asi byla přimrzlá těsnící guma, takže se nehnula. Když v teple led roztál, odjištěná vrata se vlastní vahou otevřela a vzala Pepu po lebedě a milý Pepa byl KO! Byla z toho naštěstí jenom obrovská boule. Ale jakoby neměla Pepova smůla s nečekanými ránami osudu skončit.

Foto Míla Daniel

Když British Airways začaly létat do Prahy s Boeingy 737-200, bylo to v druhé polovině osmdesátých let, k úplně první mašině v Praze běžel zase Pepa. Připojil předpisově sluchátka do letadla a nahlásil kapitánovi, že má připojený vnější zdroj a špalky pod koly. Čekal pod dveřmi, až stevardka otevře a začne vysouvat schody. To ale neměl dělat! Stevardka, patrně novicka na typu, otevřela dveře, ale neodjistila skluz, takže Pepa to poslední, co viděl, byl obrovský žlutooranžový flek. Tuto dámu, patrně dosti mdlého rozumu, když viděla, že odpálila skluz, nenapadlo nic hloupějšího, než že si sundala boty a sklouzla se dolů! Dole, když sjela, si vesele obula lodičky a považovala to za nesmírnou legraci. Zvážněla když viděla, že zpod skluzu kouká ruka s hodinkami. Nadzvedla s pomocí nakladačů skluz a viděla chudáka Pepu celého odřeného od pogumovaného plátna. Přivedli jsme ho, celého otřeseného, k nám do „prďárny“ a mistr mu omyl odřený obličej peroxidem vodíku, aby mu ty odřeniny vydesinfikoval. My jsme mezitím demontovali odpálený skluz a kapitán se stevardkou naplnili „bličáky“ miniaturami alkoholů a stevardka ještě koupila na palubě cigarety a láhev whisky a vyrazili k nám do prďárny jako mírová mise a také se podívat, jak kolega dopadl.

S nouzovými prostředky je vůbec legrace. U Tupolevu 134 byly skluzy v kuchyňce pod stolem, nikoliv ve dveřích, a tak nedej bože kdyby se něco stalo, to by musely stevardky tento těžký balík dotáhnout ke dveřím, zaháknout ho do podlahy, rozbalit a nafouknout! Před tím ovšem musela po laně sešplhat pod mašinu palubní průvodčí číslo 2 a zajistit, aby se skluz nenafouknul pod letadlo! Jednou si jedna kolegyně při nácviku šplhání vyvrkla kotník a byla v neschopnosti a tak aerolinka upustila od tak nebezpečného tělocviku a všichni tiše doufali, že nebudou muset nikdy skluz použít. Když píšu o nácviku nouzových situací, musím se zmínit ještě o jednom kuriózním případu. Kdysi byl zaměstnán na výcvikovém středisku jistý Martin. Ten byl vášnivým potápěčem a tak zařídil výcvik letušek v bazénu v Suchdole. Jednou z kategorií výcviku bylo obrátit převržený záchranný člun. Byl to velký kulatý člun pro, tuším, padesát lidí. Jedna kolegyně, pozdější šéfová stevardů, při obracení těžkého člunu ve vodě dostala tlakovou lahví do hlavy a zmizela pod hladinou. Kolem ní se tvořila krvavá skvrna, jak jí láhev rozčísla čelo. Martin pro ni hned skočil a vytáhl ji z vody a tím skončil „vodní výcvik“ u ĆSA. Stevardka má na to památku dodnes, má rozčísnuté čelo, jako měl nebožtík pan Höger!

Foto Martin Štěpánek

Tu Tu-154M byl již sofistikovaný stroj a měl skluzy ve skříňkách vedle dveří. No, měl mít! Jednou se Čaušeskovým orlům u TU 154B v Kodani otevřely po startu dveře a protože se poměrně špatně létá s otevřenými dveřmi, jelikož do trupu strašně táhne, rozhodli se balkánští orli vrátit. Vyhlásili stav nouze a sedali mezi hasiče a sanitky. Když letadlo zastavilo na dráze, stály kolem něj všechny bezpečnostní a zdravotní složky a čekaly až stevardky vyhodí skluzy. Leč čekaly marně. Kapitán žádal o schody, že prý je použití skluzů velmi drahé. To se nezdálo dánskému dohlédacímu úřadu a tak si po vystoupení cestujících šli prohlédnout letadlo. Posádka je uvítala, ale kapitán silně zblednul, když ti vrtošiví pánové trvali na tom, že chtějí vidět skluzy. Oni totiž žádné na palubě neměli! Je jich prý málo a jsou velmi drahé, atd. atd. Nevím jakou pokutu zaplatili, ale asi byla mastná. Protože to nebyl první případ, kdy se za letu otevřely u tohoto typu dveře, výrobce musel předělat systém zámků dveří a TU 154M s tím již neměl problémy.

Foto Martin Novák

Když přišly k ČSA první Boeingy, byla to pro piloty, kteří létali do té doby na vrcholu sovětské techniky Tu-154M, obrovská změna. Abych byl upřímný, pro nás také. Někdy se skutečně děly neuvěřitelné věci. Jedním z prvních pilotů, kteří ještě létali výcvik s americkými instruktory, byl i Franta A. Chtěl se předvést, jak je dobrý a v kondici, a tak byl někdy rychlejší než myšlenka. Výcvik létali bez stevardů a tak odjištění a zajištění skluzů musela obstarat posádka. A jak tak byl Franta rychlý, hned při prvním letu vyhodil skluz. „Kluci umíte to vyfouknout? A složit?“ „Eště, že mám Františku tady tu kudlu, já to propíchnu a bude to ráz, dva!“ Franta se na mne zkroušeně díval a zmateně přemýšlel, jestli to myslím vážně nebo ne. Vyfouknout a složit skluz je sice dřina, protože je těžký, ale proti tomu, co již jmenovaný František udělal o pár týdnů později, když letěl již s cestujícími, to byla brnkačka. Po přistání si spletl dvě páčky na stropním panelu a omylem vyhodil všechny kyslíkové masky. Před udivené cestující vypadly na zemi z ničehonic masky. Naštěstí nikoho nenapadlo za masku zatáhnout a aktivovat kyslíkový vyvíječ, takže se jenom musely všechny masky sbalit a dát zpět do kastlíků nad hlavami cestujících. I když to byla jenom „pětistovka“, i tak to byla spousta práce..

Jeden svérázný kolega, o kterém jsem již také psal, měl na odlet sedm tři sedmu a když přišel do „prďárny“, držel v ruce jenom červený praporek „remove before flight“, který je na špendlíku, který rozpojuje řízení příďové nohy a vytahuje se z ventilu řízení po vytlačení ze stojánky, čímž se řízení příďáku aktivuje. „No pocemvole, já někde ztratil špendlík, no, pocemvole, to je průšvih, máme jich takhle málo“, tak filosofoval nad prázdným kroužkem u praporku. „Hlavně jestli nezůstal v podvozku ty vole, to by byl větší malér!“ V tu chvíli zvonil telefon ze staničního dispečinku: „Na alfě stojí XGA a nemůže zatočit, nemůžete tam někdo zajet a zjistit, co se děje?“ Parťák se rozhlédnul po „prďárně“, pocemvole zmizel jak pára nad hrncem. Nevím, kdo tam tenkrát jel a špendlík z řízení podvozku vytáhnul, ale schytal to od posádky nevinný, jak se tak už občas stává. Pocemvole byl totiž líný se ohnout do podvozkové šachty a špenlík vytahoval jenom za praporek, no a tentokrát praporek vytrhnul ze špendlíku…

Za dob bolševika se většina letadel pouštěla „na prsty“, pouze Lufthansa a British měly v Praze sluchátka. Jednou jeden kolega po přistání předpisově nahlásil kapitánovi Lufthansy, že jsou špalky pod koly a zeptal se ho, jestli je letadlo v pořádku. Pak pověsil sluchátka na dvířka připojení vnějšího zdroje a obešel letadlo. Kapitán, aby zchladil brzdy, odparkoval a Boeing o kousek popojel, než se opřel o špalky. Bohužel i ten malý kousek stačil k tom, že najel příďákem na kabel od sluchátek. Když bylo letadlo připravené na odlet, přišel kolega , vzal si sluchátka, ale ouha, jak stálo letadlo na kabelu, kabel byl tak krátký, že si musel k příďáku lehnout na zem. Tehdy se letadla ještě nevytlačovala a tak musel počkat, až kola kabel uvolní. Byla to náramná sranda, pozorovat kolegu, jak leží na betonu letiště a vysvětluje kapitánovi, že si stoupne, až popojede. Druhý pilot byl vykloněný z okna, aby chudáka nepřejeli. Naštěstí vše dobře dopadlo a stala se z toho jenom humorná historka „z natáčení“!

__

Poznámka redakce: Archiv starších Čechovin najdete zde.

Související kategorie