Čechoviny 46

• 15.08.2007 03:30
• stalo_se

O jednom šíleném podniku jsem se zmínil jenom letmo. Jmenuje se Letiště Praha, dříve Správa letišť. To je naprosto neuvěřitelný relikt komunismu, který myslím nemá hned tak obdoby. K těmto řádkům mne přivedla příhoda z předchozích dnů. Bylo strašné vedro a mudrcové od Aerolinií vymysleli, že se nesmi nahazovat APU (pomocná reaktivní jednotka v letadle, která vyrábí elektrickou energii a také se s ní dá na zemi letadlo klimatizovat), aby se ušetřilo palivo. APU na Boeingách a Airbusech má spotřebu kolem 100 kg paliva na hodinu a mám dojem, že všechny ty sebeprezentace managementu stojí víc než všechno palivo, které by se spotřebovalo. V letadle, které stojí na rozpáleném betonu, je za pár minut po vypnutí motorů naprosto nedýchatelno a v tom mají uklízečky, mechanici a stevardky pracovat (pořadí není podle důležitosti, ale podle toho, jak přicházejí před odletem na palubu). Vedení ČSA operuje s tím, že na „chobotech“ jsou klimatizační jednotky, které se dají připojit k letadlu a když už ČSA platí nestydaté peníze za stání u „chobotu“, mají se používat (nic se ovšem již nepraví o tom, co dělat, když letadlo stojí mimo budovu, na volné ploše…). Tak jsem měl včera dobrou vůli naplnit příkaz vedení a připojil jsem klimatizační jednotku k letadlu. Zapnul jsem ji a hadice se nafoukla - „sláva, funguje“ - ale chyba lávky, fungovala asi tak pět minut, to jsem přehnal, řekněme tři minuty. Volal jsem na dispečink Letiště Praha, představil jsem se a řekl jsem, jaký mám problém. „A na co tu klimatizaci potřebujete?“ Otázka, která mne trochu zaskočila. „Možná, že na to, abych letadlo trochu zchladil, uvnitř je kolem 50 stupňů!“ „No dobrá, já tam někoho pošlu, aby to prošetřil.“ „Já nechci nic prošetřovat, já to chci spravit!“ Půl hodiny se nic nedělo, pak přišla posádka: „To jste hodný, že to chladíte, je strašné vedro.“ „Omyl, nechladím, již půl hodiny tady čekám na někoho, kdo by to, jak říkali na dispečinku správy, prošetřil a možná i opravil, a už jich mám přesně plný zuby, napíšu na ty hajzly hlášení, buzerovat to umějí, ale to je asi to jediný, co umí, počkejte, já zavolám na operačku, že kvůli Správě musíme odložit odlet, protože je letadlo díky nefunkční klimatizaci přehřáté, já jim dám!“, mezitím jsem odpojil hadici klimatizace od letadla a začal jsem jí navíjet na buben. Lanka, která mají hadici navinout se, ale z bubnu vytrhla a já jsem vzteky praštil hadicí o zem. Kapitán, když to viděl, zařval: „Ti debilové neumí ani přidělat kus špagátu, to snad není možné! Že nepůjde odjet s gejtem, když je ta hadice, jak mrcha tady na zemi, že jo?“ „Přesně tak, ale vidím, že jste na Správu pěkně nabroušený, neparkujete náhodou na parkovišti A?“ „Jo, parkuju a odřel jsem si tam už dvakrát auto, to musel navrhovat nějaký totální idiot, který bral jako normu Fiata 500 a když má někdo normální dospělé auto, tak si ho odře!“ „No, to mi povídejte, já mám ameriku a dřu si tam prahy každý den, moje babička říkávala: „Jeden blbec to navrhnul a druhý to koupil.“ Poté kapitán sjezdil staniční dispečink, operačku a dispečink Správy letišť, pardon Letiště Praha, že neodletí dokud to nebude v pořádku. Mezitím druhý pilot nahodil proti všem stupidním zákazům APU a chladil rozpálené letadlo, aby tam letušky a cestující nepadli. Když jsem jel k dalšímu letadlu, viděl jsem, jak „umělci ze správy“, jak údržbáře nazývá celé letiště, tempem opilého hlemýždě opravují vytržená lanka, aby mohl gejt odjet od letadla. Kouknul jsem se na hodinky, bylo to něco přes hodinu od mého telefonátu…

Jednou, ještě když jsem pracoval v cizím žoldu, jsem se nemohl dostat do naší dílny, která byla pod prstem B. Roleta se otevírala elektricky po otočení klíče v zámku. Jenže ona se neotevírala, ať jsem dělal, co jsem dělal. Byly tři hodiny ráno a já jsem se nemohl dostat do dílny pro nářadí a pro dusík, který jsem potřeboval. I zavolal jsem na Správu, neb odbavovací budova je jejich majetkem a my jsme měli dílnu od nich pronajatou. Když se mi po několika pokusech podařilo vysvětlit, kde se dílna nachází, přestože jsem jim řekl všechna čísla, která jsem na dveřích našel, potěšil mne dispečer tím, že tam někoho pošle. Asi za hodinu přišli dva údržbáři a položili mi naprosto neuvěřitelnou otázku: „Komu patří ty dveře?“ „No, asi vám, jako všechno tady, ne?“ „Franto (do vysílačky), to jsou naše dveře! A proč je neotevřete?“ „Pánové, věřte mi nebo ne, ale já vás takhle nad ránem nevolal, protože si nemám s kým pokecat, já tady mám rozbité letadlo, za těmi dveřmi mám vercajk, který potřebuji a ty dveře nejdou otevřít.“ „A nedá se tam jít jinudy, to nemá jiné dveře?“ Připadal jsem si jak v absurdním dramatu, kde jsem hrál, bohužel, jednu z hlavních postav. „A jak se to otevírá?“ Ukázal jsem to a snažil jsem se jim to vysvětlit. „Jo to je elektrický, to musíme zavolat elektrikáře, na to my nesmíme sahat.“ Neměl jsem daleko k pláči, s lidskou blbostí je velmi těžký boj. Za další půlhodinu se přišourali dva elektrikáři, jeden mladý a druhý starý. Ten starý mi hned, aniž by zkusil cokoliv udělat, začal vysvětlovat, že to musím nechat na pondělí, to že přijde Karel nebo Zdeněk a ten mi to otevře. „No, dobře teď je neděle, čtyři hodiny ráno, tak kolem osmé přijde posádka, tak tady počkejte, abyste jí mohli vysvětlit, že nemohou odletět, protože Karel (nebo Zdeněk) přijde až v pondělí a ten to otevře.“ „No, my vám nějaký vercajk můžeme půjčit, že jo kluci, ne?“ Mezitím ten mladý rozebral zámek, vyčistil ho a všechno zase fungovalo normálně. „Tak pánové, vy tři jste tady úplně na ho.., jedině tady ten mladý muž něco umí, nevím za co vás platí, ale za práci to asi nebude!“ „Jak jste to myslel, vy ste ňákej chytrej!“, řekli a zmizeli v raním oparu a ptáci začínali krásně zpívat…

Takhle to chodí zcela běžně, když něco potřebujete, nedej bože, od Letiště Praha. Může to být jakkoliv naléhavé, můžete být uvězněn třeba ve výtahu, dost dlouho si počkáte, ale pak zase na oplátku přijdou dva až tři a klidně bych se i vsadil, že vám budou vysvětlovat, proč to nejde opravit.

Další úžasnou věcí je kantýna. Dříve byla celkem dobrá, měli vynikající saláty, které dělala paní W., a člověk se tam najedl po celých 24 hodin. Dnes to Letiště Praha vylepšilo, když jídelnu pro zaměstnance zavírají ve tři hodiny odpoledne, protože pravděpodobně pak již na letišti nikdo nepracuje. Je sice otevřena restaurace pro cestující, ale tam se nesmí v pracovních oděvech, a je poněkud daleko od odbavovací plochy. Když někomu řeknete, že jídlo v jídelně pro zaměstnance stojí v průměru kolem 100 Kč a zeleninový salát stojí kolem 40 Kč miska, tak vám to nikdo nebude věřit. Až donedávna mělo Letiště Praha i na jídlo monopol. Nemiluji nikterak Mc Donnalds a KFC, ale snad jejich otevření s jejich standardními cenami přinutí tento socialistický podnik k nějakým změnám.

No, to bylo o Letišti Praha. Zpátky k letadlům. Císař Calligula miloval svého koně tak, že požadoval, aby byl zvolen senátorem (tak mě napadá, jestli to už v našem senátu neproběhlo!). Jeden náš mladý kolega citově vzplanul k Boeingu 737 OK-VGZ. Prý je to kvůli tomu, že má jméno Polička a tam on tam létá v aeroklubu. Když přijde do práce, podívá se do rozpisu a první, co udělá, že se napíše ke všem příletům a odletům tohoto letadla. Nedávno přišel parťák po noční ráno domů, děti byli ve škole, manželka v práci a on se těšil do postele. Najednou zvonil telefon, který zapomněl vypnout. „Kašlu na něj, musím si lehnout, jestli je to nutné, zavolá ještě jednou!“ A lehl si a spal. Když přišel večer do práce, onen mladý kolega k němu přišel a povídá: “Parťáku, já jsem vám ráno volal.“ „No to je možný, ale já jsem byl po noční tak utahaný, že jsem to nezvedl, o co jde?“ „No, já jsem měl v noci živej sen, ale tak živej, že jsem si byl skoro jistej, že to je pravda, že OK-VGZ někde vylítla z dráhy, tak jsem vám musel ráno zavolat, jestli se jí něco někde nestalo!“ „Ani nevíš, jaké máš štěstí, že jsem to ráno nezvedl!“

Foto: Alan Lebeda

Dalším příběhem s tímto jinochem a s VGZ je pozvánka na October Fest. „Parťáku, zorganizoval jsem s posádkami výlet na October Fest do Mnichova, nechcete jet také, bude to skvělé, poletíme s OK-VGZ, to musíte zažít!“ „No, kdyby to bylo s jinou mašinou, tak bych možná letěl, ale s tímto křápem určitě ne!“ Chudák kolega, odešel jak spráskaný pes, takhle urazit jeho milovanou mašinu. Já také miluji letadla, ale do takových krajností nejdu…

V dobách zcela nedávných se u jisté části posádek dostavovala erekce, když slyšeli slovo „Airbus“. Dnes, když už jsou tato letadla delší dobu v parku Aerolinií, většina z nich vystřízlivěla. Je to dobré letadlo, ale není to žádný všespasitelný zázrak a spousta nadějí, které do nich společnost vkládala, se nenaplnila. Podle mne to byl holý nesmysl přecházet na jiný typ, když byla i opravárenská báze velmi dobře zaběhlá na Boeing. Ty nejzanícenější vyznavače A 320 jsem zval, ať se přijdou podívat na A320 British Airways, jsou to jedny z prvních vyrobených, série 100, létají téměř dvacet let a dnes z nich teče i to, co tam nikdo nikdy nenaplnil, každý průlet je dobrodružstvím, taková ruská ruleta: copak tomu tentokrát bude? Zatímco daleko starší sedm tři sedmičky létají bez problémů, staré Airbusy jsou za trest. Nejlepší jsou závady typu: „Před přistání se nám rozsvítilo …. a s tím nemůžeme letět, ale teď to nesvítí. Dolujete to z paměti počítače, co se vlastně dělo, a ono se asi nic nedělo, prostě takové závady-nezávady. Nedávno jsme si s takovým problémem hráli celé odpoledne, chvíli tam závada byla, chvíli ne. Prohodili jsme chytré bedny mezi sebou, protestovali je, všechno v pořádku, kapitán se radoval, dejte nám lidi na palubu, letíme. Jenže ouha, aniž by na něco sahal, závada se na obrazovce objevila zase. Já jsem přišel na noční a letadlo jsme „zdědili“ po kolezích z denní směny. Otevřeli jsme v počítači „Troubleshooting manual“ a studovali kudy na věc. Postupovali jsme bod za bodem, měnili bloky počítačů tak, jak to vyžadoval manuál, točili motory, jak to chtěl Londýn, prostě byli jsme v jednom kole. Najednou kapitán vyhlásil pauzu: „Pánové, už jste dělali dost, mám dojem, že se vše k lepšímu otáčí, teď tam nic nenaskočilo, obrazovky jsou čisté, pojďte do kapitánského apartmá, kolegyně letušky připravily malé občerstvení, mohu vás jménem svým a společnosti pozvat? Jestli se tam již nic neobjeví, letíme!“ Byli jsme trochu v šoku, normálně by člověk očekával, že po celém odpoledni a půlce noci, strávené na palubě letadla, bude posádka nevrlá a vzteklá, ale zatímco my jsme dělali na letadle, stevardky z jídla, které bylo na palubě, udělali obložené chleby, z ovoce a limonád vyrobily koktejly, byla to dosti neuvěřitelná hostina. V kabině cestujících jsme měli prostřeno a stevardky nás obskakovaly jako vážené cestující. To jsem ještě za třicet sedm let praxe na letišti nezažil! Letadlo bylo skutečně opravené, nic již nenaskočilo na obrazovkách počítačů, i když s tím posádka dělala psí kusy. „Kdyby se tě kapitán ptal, jak jsme to opravili, snad mu ani neříkej, že jsme nakonec praštili do toho relé kladivem a začalo to chodit, to není profesionální!“ povídal kolega, ale já jsem to na závěr kapitánovi stejně vykecal, když ze mne tahal u jídla, co jsme s tím dělali. Když jsem se po vytlačení letadla loučil s posádkou, řekl jsem: „Jak se to říká ve slušné anglické hospodě na závěr? Děkujeme vám za návštěvu?“ Kapitán se smál a povídal: “Dámy pojďte všechny do kokpitu, rozloučit se s našimi milými mechaniky!“ A z okýnek pilotní kabiny na nás mávalo šest stevardek!

Foto: Martin Novák

__

Poznámka redakce: Archiv starších Čechovin najdete zde.

Související kategorie