Jeden den cestujícím v Číně

• 03.05.2007 06:55
• na_cestach

Původně jsem si říkal, zdali mám tento článek vůbec psát. Prostě jsme přišli na letiště, nasedli do letadla, letěli, přistáli, a to je celé. Pak jsem si ale vybavil tu spoustu věcí a zajímavých poznatků ze země, kde se píše rozsypaným čajem, a rozhodl se, že to přeci jenom stojí za to.

Určitě je potřeba zmínit poznatek, že létání je v Číně celkem drahá záležitost. Naše letenka z Xianu na severovýchodě Číny do Guilinu na jihovýchodě (1035 km) měla stát 1050 Yuanů (1¥ = 2,75 Kč) plus taxy. V Číně je sice spousta leteckých společností, ale díky kapitalismu pod dozorem vševidoucí komunistické strany všechny spadají pod CACC, což je jakási zastřešující organizace jak pro dopravce, tak pro letiště. Z toho vyplývá, že i ceny letenek jsou prudce konkurenční a pro jednotlivé trasy naprosto shodné, letištní taxy a palivové příplatky jakbysmet.

Jenže heslo dne v Číně je sleva, a to doslova. V praxi to znamená, že jednotlivé společnosti začínají cca dva měsíce před odletem snižovat cenu. Nevím podle jakého klíče to dělají, ale když jsme si asi čtrnáct dní předem letenky rezervovali, bylo rozpětí cen od 440 do 1050 ¥. V době odletu pak byl náš let prodáván za 710 ¥ a například večerní let Air China, který byl celou dobu prakticky nezlevněný, za 550 ¥. Tak se v tom vyznejte. Je to prostě trochu o štěstí.

Zajímavé bylo i převzetí letenek. Měli jsme sice elektronické, ale v Číně to znamená, že si stejně musíte někam dojít pro papír, navíc náš internetový prodejce nepodporoval platbu přes internet, takže systém z ruky do ruky. Vyplnili jsme tedy na webových stránkách, že si je vyzvedneme v Pekingu na letišti, a po kratším hledání, v dohodnutých devět hodin, stepovali u přepážky. Letenky tam samozřejmě nebyly, ale alespoň v počítači nás našli. Navíc nešly vytisknout. Postupně přibývali za přepážkou Číňané, až už jich do počítače bušilo asi osm. Pak se teprve ozvalo typické bzučení jehličkové tiskárny a na druhé straně propukl mezi zaměstnanci jásot. A my jsme si spokojeně odnášeli dvě „elektronické“ letenky. Tento systém masového nasazení zaměstnanců se v této zemi zřejmě používá běžně, protože při ubytování v hotelu v Guilinu na nás byl nasazen asi stejný počet recepčních.

Letiště v Xianu je relativně daleko od města samotného, a to asi 40 km. Dostanete se tam jedním z mnoha shuttle busů a pěkně draho, za 25 ¥. Možná se vám to jako přemrštěná cena nezdá, ale vezměte si, že v Číně se dá za stejnou cenu jet i stovky kilometrů nebo se dokonale navečeřet i s pitím.

Terminál Xian

Letiště uprostřed polí je moderní a trošku mi připomíná terminál Sever 1 na Ruzyni, akorát dvoupatrový. Vypadá to, že se Číňani vrhli na e-ticketing, protože skoro všude v odletové hale jsou letáky a plakáty, objasňující vám výhody tohoto druhu letenek. Na konci v hale je dokonce obrovský pult s názvem e-ticket customer center. Snažíme se zjistit něco o našem letu, ale tabule s odlety připomíná čajovou plantáž v době sklizně. Po chvilce se však k naší úlevě přepne do latinky a my se jdeme řadit k přepážce. Check-in započal devadesát minut před odletem a byla to první fronta, při které se nás nikdo nesnažil předběhnout nebo do nás alespoň strkat, což je místní oblíbená zábava. Taktéž bezpečnostní opatření jsou standardní, chybí jen nablblé pravidlo o tekutinách a gelech v plastových pytlících.

Odbavovací hala Xian

Pozorujeme co zajímavého zde stojí a zdá se, že doba Tůček a Antonovů je už dávno pryč. I když průvodce Lonely Planet tvrdí, že hlavně na západě země jich ještě lítá dost a dost. Zde stála hlavně klasika, jako Boeingy 737 a Airbusy 320, občas nějaká ta MD-80, při našem příjezdu startoval Airbus 310 a při nastupování jsem zahlédl i Boeing 767 . I když sem létají i zahraniční společnosti, v době naší návštěvy zde byly pouze zástupci čínského nebe, jako Air China, China Eastern, China Southern a jejich lokálních dceřinek Hainan Airlines, Xiamen Airlines, Shan Xi Airlines a dalších.

Boeing 767 Air China v Xianu

Fotografování zde není zakázáno, ani to nevypadá, že by někomu vadilo. Původně jsem si chtěl nechat napsat vysvětlující cedulku v čínštině, něco na téma: „Nestřílejte na nás prosím, ta letadla fotografujeme jenom proto, že nás to zajímá“, ale byla by zde úplně zbytečná. Když si vzpomenu na hysterickou reakci policie na milánské Malpense, jisté zaměstnankyně letiště v Bergamu, či na zážitky z Ukrajiny, tak toto bylo opravdu příjemné překvapení. Bohužel podmínky pro fotografování ten den byly opravdu mizerné, silný opar, a navíc k dráze to bylo pěkně daleko. Letadla u terminálu zase úplně zakrývala budova, tak jsme většinu fotografií pořídili přes skla odletové haly.

Náš Airbus 320 China Eastern

Fotografováním jsme strávili dobu do odletu a do našeho Airbusu 320 China Eastern (B-6259) jsme nastoupili jako jedni z posledních. Celkem mě dostala palubní vstupenka se dvěma kupóny, kdy vám jeden utrhnou v gate a druhý na konci chobotu. Asi aby se jim cestou nástupním mostem někam neztratili cestující. Let byl prakticky zaplněn. Možná dvě tři volná místa a na start jsme šli s přibližně desetiminutovým předstihem.

Dá se říci, že dál probíhalo všechno tak, jak jsme zvyklí třeba z Evropy. Možná jen těch hlášení je tady mnohem víc. Nemluví zde piloti, ale jen palubní personál, a každou chvilku vám má potřebu něco sdělovat. Hlášení jsou i v angličtině, ale naší vedoucí kabiny bylo rozumět většinou jen poděkování na konci, jinak to bylo jakési huhňání, ze kterého občas vyplavalo nějaké to anglické slůvko. Ono vůbec všeobecně se všude hodně hlásí. Prakticky v jakémkoliv dopravním prostředku mimo MHD s vámi jede jakýsi průvodčí, který se vám snaží neustále povídat něco o tom, kde jste a kam jedete, jako byste to nevěděli. Navíc takové hlášení v čínštině je, alespoň pro Evropany, opravdu záživné.

Letuška China Eastern

Ale zpět do letadla. Podává se totiž jídlo. Jakási barevná krabice a uvnitř tři kusy nějakého pečiva. Tady je nutno říct, že jakékoliv pečivo je v Číně sladké, a tady to nebyla výjimka. Oni jsou zde zřejmě opravdu zatížení na sladkosti, protože mají takto ochucené třeba i párky. Vlastně i kafe, zapomeňte na černou neslazenou kávu. China Eastern ví, co je pro vás nejlepší, a proto vám ji rovnou nalije oslazenou a se smetanou.

Palubní občerstvení

Další věc, která mě rozhodně zaujala na palubě, byla jakási hra, kterou palubní průvodčí hrály s cestujícími. Nejdřív jsme vůbec netušili, o co jde. Doprostřed letadla se postavila jedna ze stevardek s tácem plným různých drobností a další z nich pomocí palubního rozhlasu pokládala otázky. Zde je potřeba se zmínit o tom, že Číňané jsou neuvěřitelně hravý národ. Zkuste si někde na veřejném prostranství zahrát karty, uvidíte, jaký chumel budete mít za chvilku okolo sebe. Většina cestujících se na tuto kratochvíli v letadle očividně těšila. Po položení otázky (zřejmě z historie nebo zeměpisu, protože odpovědí byl název města, odkud jsme vylétali) vypukla vřava a všichni začali vykřikovat: „Šian, Šian“. Letuška si z davu vybrala dva šťastlivce, kteří dostali drobné upomínkové předměty. Paní vedle mě, která byla jednou z těch šťastných a obdržela reklamní balíček karet, se radovala, jako kdyby zrovna zdědila Hongkong včetně Nových teritorií.

Ale to už letadlo pomalu klesá do naší destinace. Pasažéři si jako na povel chytí uši a vydrží tak skoro celou dobu, dokud nejsme opravdu kousek nad zemí. Z okna jsou vidět homolovité hory, které jsou pro tuto oblast typické, a tisíce rýžových terasových políček. Člověku se snad ani nechce věřit, že někde tady bude letiště. A přece, políčka mizí a my po necelých dvou hodinách dosedáme v našem cíli.

Přiblížení k Guilinu

Související kategorie