Čechoviny 41

• 24.04.2007 11:05
• stalo_se

Mám doma staré křeslo-ušák. Neznám lepší a pohodlnější věc na Zemi. A jak krásně se v něm „přemýšlí“! Kolikrát tak usilovně „přemýšlím“, až do mne musí má přítelkyně strčit, protože přemýšlím moc nahlas. Tak se mi v tom křesle vybavují dávné příběhy, před očima mě defilují přátelé a kolegové, kteří jsou již dávno v nebi. Díky jednomu čtenáři jsem si vzpomněl na mého kamaráda Pierra. Ten měl velmi pohnutý život, který celý spojil s letectvím.

Kdysi, na začátku osmdesátých let, byla jednou na Ruzyni taková mlha, že i ptáci chodili pěšky, jak se říká. Seděli jsme v „prďárně“, popíjeli čaj a vyprávěli si různé příběhy. Mistr ke mně přišel, jestli bych neobjel „plac“ a nevypnul agregáty, které dodávají elektrický proud do letadel, protože všechny lety byly zrušeny a odloženy na další den. „Jo, a prosím Tě zavři také bagáže a dveře, ať letadla zbytečně nezvlhnou a hlavně zkontroluj, aby éra náhodou nešla na baterky.“ Sedl jsem si na Destu a vyrazil jsem na plochu. Nebylo vidět na krok. Oranžové zářivky se marně snažily proniknout mlhou. Objel jsem všechna letadla před budovou a vyrazil jsem na stojánku 4A, kde parkovala v té době malá letadla. Staré letiště totálně okupovala Letka ministerstva vnitra. Měl jsem dojem, že slyším motory letadla. „Proboha, kdo to tady túruje?“ Na traktůrku Desta, což byl předchůdce dnešních letištních traktůrků s motorem ze staré Škody Octavia i s převodovkou, byly velmi slabé světlomety a tak jen s obtížemi krájely mlhu a tmu. Ale zvuk motorů sílil. Když jsem byl někde na hranici pojížděčky „Bravo“, vyloupl se z mlhy proti mně bílý Falcon 10. Také si mě všimnul na poslední chvíli. V té době na Ruzyni neexistoval pojížděcí radar, takže ani věž netušila, kde se nachází letadlo, kterému se podařilo v jakési prapodivné díře v mlze sednout. Stáli jsme proti sobě, já v kulichu naraženém na hlavě, proti mně krásný Falcon s rozsvícenými světly. Šel jsem k němu a ptal jsem se kapitána, kde se tady vzal: „No, my jsme přiletěli, ale teď vůbec netušíme kde jsme, prý pro nás poslali follow, ale ten nás asi také hledá. Dostali jsme stojánku 4A, nevíte, kde to je?“ „Já vás tam zavedu“. A tak jel po ploše velmi podivný konvoj: malý traktůrek, na něm mechanik v bagristické vatované bundě a s naraženým kulichem na hlavě, za ním nablýskaný tryskáč.Oddechl jsem si, když jsem viděl obrysy „čtyřistadesítky“, která tam parkovala. Zastavil jsem a navedl jsem na stání rukama, tak, jak jsem to odkoukal od „folloumáků“. Letadlo zastavilo, zhouplo se na tlumičích a kapitán vypnul motory. Tak jsem se seznámil s Pierrem J., plukovníkem francouzského letectva, který zalétával všechna letadla společnosti Marcel Dassault. Létal do Prahy poměrně často a tak jsem se vždycky těšil, že spolu zajdeme na víno, že dostanu novou zásilku Air International a on mně bude líčit další neuvěřitelné příhody ze svého leteckého života. Alespoň na chvíli jsem mohl uniknout ze šedi života v komunistické zemi.

Za války v Alžíru byly do bojů nasazeny také cvičné North American Texany, přestavěné Francouzi na lehké protipartizánské stroje. Měly pod každým křídlem pouzdro s kulometem a pouzdra s neřízenými raketami. Partyzáni byli vyzbrojeni ze socialistických zemí a měli odtud i vojenské instruktory. Samozřejmě nedodržovali žádné úmluvy a zraněné Francouze masakrovali, nejinak se k nim potom také chovali i Francouzi. Byl to boj na život a na smrt. Při jednom bojovém letu dostal Pierre zásah, letadlo sice nehořelo, ale motor začal vynechávat. Střelec byl těžce zraněný a tak nemohl vyskočit. Pierre se rozhodl, že se pokusí s letadlem přistát. Pod letadlem byla rovina s políčky, celkem dost prostoru na přistání. Doplachtil nad vyhlédnutou plochu, páku podvozku dal do polohy vytaženo, ale nic se nedělo. Nebyl čas, letadlo rychle ztrácelo výšku, rozhodl se přistát na břicho. Ještě stačil zařvat na zraněného střelce, ať se zapře, že budou sedat bez podvozku. To ještě netušil, že je střelec už mrtvý. Když se letadlo na kamenité planině zastavilo, rychle odsunul kryt kabiny a vyskočil na křídlo, než se stačil podívat, proč se střelec nehýbá, ozvala se dávka a Pierre ucítil ostrou bolest v noze. Zhroutil se na křídlo. I když noha strašně bolela, snažil se dostat od letadla co nejdál. Než doběhl ke skalnímu útesu, který byl asi třista metrů od letadla, dostal ještě jeden zásah. Ještě než omdlel zaslechl palbu z pušek z druhé strany. Ležel uprostřed přestřelky.

Když nabyl vědomí, ležel v nějaké chatrči, u něj seděla stará žena v bíločerných šatech. Podle uhrančivých očí a bílé pleti mu bylo jasno, že se dostal ke kabilcům, což nejsou Arabové, natož muslimové. Jak se sem dostal? Kabilci jsou kmeny, které částečně kočují a část se jich usadila ve skalních městech, které si vybudovali v nepřístupných horách. Tyto kmeny po staletí bojují s Araby a upřímně se nenávidí. V době občanské války se bojechtiví komunisté rozhodli pokořit Kabilce a vyhnat je. Jenomže u těchto bojovníků nepochodili, porušili léta nepsané zákony a to se jim vymstilo. Kabilci, když zahnali arabské „hrdiny“, co stříleli po sestřeleném letci, ho naložili na nosítka a odnesli do hor. Tam ho léčili přírodní medicínou, jejich šaman dokonce dokázal z nohou vyjmout kulky. Po staletí praktikovaná medicína uzdravila i francouzského pilota. Za několik měsíců byl schopen se postavit a za pomocí klacků se i trochu projít kolem chatrče. Kabilci o něj vzorně pečovali a když už byl natolik silný, že šaman uznal, že může odejít, naložili ho na osla a odvezli do spřátelené arabské vesnice, kde ho předali agentům francouzské rozvědky. Než opustil skalní město, snažil se domluvit s náčelníkem, co by potřebovali. Náčelník ho vzal za ruku a vedl ho dlouhou chodbou vytesanou ve skále, kde na konci byl palpost, kde na primitivním loži trůnily dva kulomety FN z Texana. Střílnou bylo vidět, že kulomety pokrývají jedinou přístupovou cestu ke skalnímu městu. Bojovník, který držel hlídku, poklepal uznale na kulomety, pak Pierrovi na rameno. Náčelník lámanou francouzštinou řekl: „Už jste zaplatil“.

Když se vrátil po dvou létech konečně domů, čekal ho šok. Jeho byt na předměstí Paříže byl prázdný. Kde je manželka, kde je jeho šestiletý syn? Místní policejní velitelství ho informovalo o téměř šílené historii jeho rodiny. Jeho žena, když se dozvěděla že ve válce padnul, si vzala život, po zhroucení v nemocnici vyskočila z okna, a jeho syn se dostal do dětského domova. Okamžitě si ho vyzvedl a začali se spolu znovu sbližovat. Při tom dělal výcvik na nadzvukový Super Mystere. „Byla to jakási zmenšenina Super Sabre, neměla tak silný motor, ale lítala výtečně, byla hlavně o třetinu lehčí a menší, takže byla i daleko obratnější.“

Dassault Super Mystere

Sloužil potom jako velitel 12 sqadrony, která měla ve znaku štíra. Jeho osobní letadlo stojí dnes vystavené v Musée de l‘ Air na Le Bourget a jako model je vyráběl Airfix. „Musím ti říct jednu úžasnou historku, když jsem přešel v hodnosti plukovníka k Dassaultům, abych jim tam zalítával mašiny, dostalo ministerstvo obrany nápad, že musíme podpořit francouzsky mluvící piloty v Kanadě a tak mě poslali jako pilota-instruktora do Montrealu. Létal jsem tam s letadlem CF-100, což bylo absolutně nerozbitné letadlo. V životě jsem už nikdy nelétal s tak robustním érem, hele, to bylo jako tesaný ze šutru, to nemohlo mít normální leteckou konstrukci. Třeba: nemohl jsem vytáhnout podvozek, prostě to nešlo, zkoušel jsem všechny triky, ale nic, pořád zatažený, zamčený. Požádal jsem operátora, ať se vystřelí, že se s tím pokusím sednout bez podvozku, což je s rourou naprostá blbost, ale když jsem přežil smrt v Alžíru, tak strážný anděl je se mnou. V interkomu se ozvalo: Já ti na to prdím, tohle éro určitě vydrží přistání na břicho, já se bojím skákat a taky chci vidět, jak ti budou vyndávat z nosu a z huby tu hlínu, co si šňupneš. Zásadně neopouštím éro, co letí a tohle letí, vystřelím se až nepoletí! Řekl jsem mu, že to je jeho volba a požádal jsem hasiče o asistenci. Paliva jsme měli už málo a ještě jsem musel vystřílet munici. Pak jsem se snášel s plnýma klapkama a ty měly nějakou plochu, na dráhu, kde už byl připravený koberec z pěny. Mašina měla na rouru velmi malou přistávací rychlost, něco pod 160 km/h. Podrovnal jsem a zavřel jsem oběma Orendám palivo. V tu chvíli jsme dosedli na beton dráhy. Takovej kravál, co dokáže udělat plech o dráhu, to jsi ještě neslyšel. Za chvíli jsme stáli, hasiči v azbestu pod nás stříkali pěnu, já jsem ještě vypnul elektriku a spolu s operátorem jsme vystoupili z éra jak z taxíku. Neuvěřitelné nebylo jenom to, že letadlo zůstalo celé, ale hlavně to, že ho potom zgenerálkovali a létalo dál! Pak jsme tam ještě létali jako instruktoři na T-33. T- bird, to bylo také povedené letadlo, také se mi líbilo.“

Avro CF-100 Canuck

„Pierre, mohu ti něco ukázat, tomu nebudeš věřit“, řekl jsem a vyndal jsem velkou fotku, kterou vyfotografovala jedna stevardka ČSA na letišti v Rockliffe na letecké show a půjčila mi negativ, abych si z něj udělal fotky. Tam obcházel můj kamarád CT-133 před letem. „Proboha, kde jsi to sebral, to je tak dva, tři roky, co byla ta show, co jsme tam létali, kdo mě to fotil?“ „Budeš se divit, ale jedna holka od ČSA, která tě vůbec nezná, je to prostě náhoda, jestli chceš, mám ještě jednu, tak ti ji můžu dát. Svět je holt malej!“

Canadair CT-133

„Stálo nějaké letadlo, co vyráběl Dassault, za drek?“ Chvíli přemýšlel, pak se podrbal na hlavě a povídá: „No vyloženě špatný éro, to nevím, ale záludný, to jo. To byl námořní Etendard, ne Super Etendard, ale ten původní. Na tom si spousta kluků namlátila hubu. To byla taková nouzovka na letadlové lodě, vlastně upravená Mirage, předělaná na klasické éro bez deltakřídla, to když ses dostal do vývrtky, tak existovala jediná možnost, jak se z toho dostat: katapultáž. Proti tomu staré americké Crusadery, které dostalo francouzské námořnictvo, to byly brusy, musím to říct, i když americká letadla zrovna nemiluju.

Ale jedno éro, co Dassault vyvinul, mělo zajímavej osud, to by tě mohlo zajímat. Byl to Falcon 40. To měl být malý dopravák pro 30 cestujících. Byl postaven prototyp, úspěšně jsme ho v roce 1973 zalétali, předváděli jsme ho po různých aerosalónech, ale nikdo si ho neobjednal, přišel moc brzy. Bylo to opravdu dobré a krásné éro, ale ve špatnou dobu. Nějakou dobu pak stálo odstavené na továrním letišti a když se nenašel žádný kupec, prodali ho do šrotu. Tam ho koupil jeden pološílený sedlák a udělal si z něj kurník pro slepice. Rozebral interiér, ale křídla a kormidla tam nechal, postavil to na cihly a má v něm slepice! Když jsem jel autem na jih Francie, tak jsem viděl stát éro na nezvyklém místě u statku na poli. Z dálky vypadalo jako čtyřicítka, tak jsem se tam jel podívat a viděl jsem nejdražší kurník na světě!

Pierre se na nás také již dívá z leteckého nebe. Škoda, že jsem ho nestačil v hektických devadesátých létech navštívit. Tato chodící encyklopedie francouzského letectví měla neuvěřitelné znalosti a jeho vzpomínky by vydaly na samostatnou knihu.

__

Poznámka redakce: Archiv starších Čechovin najdete zde.

Související kategorie