Plachtařské zážitky

• 10.05.2005 02:00
• stalo_se

Když jsem si poprvé sedal do letadla, byl to Blaník L-13 na Karlovarském letišti a mně bylo čerstvých 15 let. Tehdy jsem ukecal rodiče a ti mi to odsouhlasili a tak začala moje cesta do kokpitu. No vlastně nezačala, první byla do učebny, kde jsme půl roku probírali meteorologii, navigaci, fyziku, dynamiku a spoustu dalších věcí, které byly nezbytně nutné. Ale nakonec nadešlo ono vytoužené jaro, kdy jsme poprvé vytáhli větroně z hangáru a vypravili se na travnatý pás vedle hlavní dráhy. Pocit to byl zvláštní, poprvé jsem si sedl do kabiny, připoutal se a pozoroval, jak k nám připínají lana navijáku. Pak už jen ohlášení se na věži a pokyn, že jsme připraveni. Věci potom nabraly rychlý spád, naviják je takový malý katapult, který vás za 15 sekund vystřelí i s letadlem kolem 300 metrů nad zem. Parádní rychlovýtah, ale výška je to jen na okruh okolo letiště a na nácvik přistání. Poprvé jsem neřídil vzlet, ale za letu ano. Parádní pocit, ale jen do chvíle, než do mě ze strany nabourala nablblá vlaštovka.Nemám tušení, jestli si naše letadlo spletla, přehlédla či co, ale nádherně se rozplácla na kabině. Nic se jí nestalo, dala si pár metrů volným pádem a odlétla lovit trošku menší mouchy, ale když mi pak vyprávěli, jaký jsem měl výraz, musel jsem se smát taky. Tím to ale vše začalo. Létali jsme jako o život, nalétávali hodiny a začalo krásné léto no a s ním letní soustředění na jiném letišti. Pro nás bylo štěstím, že v celkem neobydlené oblasti.

Byl parný letní den a v zadeklované kabině, která připomínala skleník, se téměř nedalo vydržet. Než přišel kdosi s nápadem, abychom létali "kabriolet". To znamenalo odšroubovat příklopnou část kabiny a létat jen tak. No paráda, svištěli jsme si vzduchem, dostatečně chlazení, až do chvíle, než kolega dostal do hlavy chroustem v téměř 100 km/h. Potom jsme museli uznat, že kabina je přeci jen i pro naší ochranu. Další "skvělý" nápad byl vozit si na lety v termice svačinku. A tak se stalo, že dopolední let na cca 6 hodin termiky zdárně absolvovala jedna naše pilotka a já nastupoval po ní na akrobacii a krizové situace.Rozjařená svým výkonem zapomněla na zbytek svačiny pečlivě uložené v kapsičce na boku kokpitu a já v blahém nevědomí nasedl a odletěl tažen vlečným letounem na svůj let. Nechal jsem se vytáhnout do cca 1500 m a začalo rodeo. Střemhlavý let, výběr vývrtek a další, ale osudný mi byl souvrat. To je otočení se na záda. Ve chvíli, kdy se tak stalo, ona svačinka, která celý den ležela řádně ukrytá a uleželá, se ve třicetistupňovém horku odporoučela na strop kokpitu. Za normálních okolností bych ji v klidu sundal, ale vzhůru nohama, drže jednou rukou klapky a druhou knipl, jsem mohl jen bezmocně přihlížet, jak rajče nevábné barvy a vzhledu se nádherně rozlilo po stropě, následováno banánem a jogurtem. Stěžovat jsem si mohl jak jsem chtěl, ale obrat zpět byl neodvratný... Co následovalo si můžete domyslet. Dalším úžasným kouskem jsme poctili naše letiště asi o měsíc později. Lana onoho navijáku se tahají na celou délku letiště, tedy cca 2500 m, a není zrovna jednoduché je rukou vůbec utáhnout. Takže se používala stará Škoda 120, která měla vzadu navařenou traverzu s háky. To byl takový šrot, který držel pohromadě už asi jen silou vůle, ale svůj účel plnil. Jednoho odpoledne nám ale došel benzín a tak jsme bezradně hledali řešení, co budeme dělat. Přeci nepůjdeme s kanystrem 15 km k pumpě? To by bylo na zbytek dne! Až opět koumavá hlava udělala své. U nás se totiž už tehdy tankoval letecký kerosin. No a když se nějaký ten litřík ztratí, tak to přeci nebude vadit, ne? A stalo se, natankovali jsme letecký benzín a nahodili motor. Už od tohoto okamžiku nám měl být zvuk motoru podezřelý, ale auto jelo a to bylo hlavní. Ono opravdu jelo! Dráhu jsme přejeli skoro ve 170 km/h a škodovka se málem vznesla. Bohužel to byla její poslední jízda, protože když jsme vítězoslavně zastavili na konci, obsluha málem upadla z navijáku, protože se nám zadní křídlo na motoru (takový ten plastik) utavilo a roztekla se i světla. O motoru radši nebudu ani mluvit. Ještě o chvilku déle a kliková hřídel mi asi podala ruku. Takže jsme posmutněli, dostali strašlivě vynadáno, že do motoru, kam patří palivo s maximální adetivací 90, (tuším) se nesmí cpát letecký benzín do Boeingu.

Zdaleka ale ještě nebylo všem dnům konec a tak se jednoho dne opět sešla na letišti naše skvadra azura v plné síle. Protože tenkrát byl jen jeden instruktor, vždy nás několik čekalo na zemi a každý relaxoval jak uměl. Někdo pod křídlem ve stínu a někdo naopak na křídle, aby chytal bronz. A tak se stalo, že kamarád ležel na křídle, oděn pouze do již hodně "jetých" boxerek a spal. Za chvíli na to se vrátil instruktor a přesedlali na ono letadlo, protože letěli na termické lety. Vzbudil jsem ho a řekl mu, ať si lehne jen o kousek vedle. Připravili jsme letadlo ke startu za vlečný letoun a koukali na start, když v tu chvíli kolem nás pozadu proběhl velmi narychlo probuzený  a řvoucí kamarád, který skákal jako laňka a přitom úžasným tempem se mu odpárávaly jeho boxerky. On totiž jak ležel na křídle, tak si pár nití skřípl do klapek a nevšiml si toho. Bohužel k vydržel běžet jen pár metrů a pak zůstal stát se zbytkem prádla a gumou okolo pasu. My jsme se mohli umlátit smíchy a on nakonec taky.

Poslední dnešní kousek se odehrál o něco později, kdy přiletěl nějaký Němec a velmi si zakládal na své Cessně 152 a na tom, že on na to má a my ne. To jsme zrovna postávali u hangáru, když k nám přišel, že mu máme letadlo umýt. Můj nádech a odpověď, že nejsme jeho personál přešel jen naprosto jasným gestem ruky.. To ale neměl dělat. V hangáru jsme našli krásně zachovalou černou barvu a dopravní značku v trojúhelníku. Velmi se nám znelíbil jeho volací znak na ocase a na spodku křídel, takže jsme ho přelepili bílým papírem a velmi pečlivě přemalovali. Na co? No, zkuste složit dva trojúhelníky a nevymalovat tu prostřední čárku vodorovně, ale svisle a co dostanete? Ano správně, onen neslušný obrázek. A tak se stalo, že při západu slunce mohlo Karlovarské letiště vidět na odlétající Cessně opravdu velmi vyvedené volací znaky. A jestli si toho všimnul? U nás ne, ale je pravda, že to bylo naposledy, co jsem ho viděl...
 
Tímto končím svůj blog. Doufám, že pobavil, protože tak byl zamýšlen. Úmyslně nezmiňuji jména, abych někoho nepoškodil, ale pokusil jsem se přiblížit trošku z té srandy, kterou jsme si užili.

Související kategorie