Čechoviny 21

• 03.04.2006 02:00
• stalo_se

Když British Airways dostaly před lety nové uniformy, přišel k nim také „ústrojní manuál“, poměrně silný spisek, který šel do neuvěřitelných podrobností, přesně podle hesla „co nezmůže Němec s puškou, dokáže Angličan s tužkou!“. Četli jsme si pro obveselení různé veselé podrobnosti, až jsme narazili v pánské části na upozornění, že pro pány je absolutně zakázáno se v uniformě líčit! Proboha, co to je za blbost! Zavázali jsme se s kolegy, že se tedy nebudeme líčit, ani kdyby nás k tomu někdo nutil! Ale za čas jsem zjistil, že tato věta tam nebyla jen pro naše povyražení, když se v posádce objevil stevard, který byl viditelně 4 % a kdejaká stevardka by mu mohla jeho make up závidět! Toto zaměstnání vůbec dost přitahuje jinak orientované chlapce, mně osobně to nevadí, je to jejich problém. Vadí mi, když poskakují jako tajtrlíci a hystericky vykřikují, jak je kávovar při startu ošplíchal, že ještě teď je mokrý, a ukazuje na miniaturní flíček na košili! Do Prahy často létá jeden šéf kabiny, který je velice slušný, jiný, ale slušný. Jednou přiletěla sedm šest sedma do Prahy s tímto šéfem. Měl nějaké problémy se sedačkou, která nešla přestavět na turistickou verzi. „Mám problém se sedačkou 12C, I show you!“ Ramp agent ČSA, který to slyšel, se uchechtl, „prej, aj ššou jů , cha, cha!“, ale stevard šel se mnou a ukázal mi problém. Já jsem to spravil, on mi poděkoval, nabídl kávu a šel za oním agentem, který je velmi hodný a vstřícný kluk, a povídá mu: „Toaleta není pořádně uklizená, aj šou you“ a táhnul agenta k inkriminované toaletě. Na toaletách v Boeingu 767 jsou zlamovací dveře dovnitř toalety. Agent vlezl dovnitř, stevard za ním a za nimi se zavřely dveře. Jak byli na malé toaletě dva, tak dveře nešly otevřít, jak se oba snažili dostat se ven, dveře se třásly, ale otevřít nešly. Stevardky se strašně smály a ukazovaly na dveře „to je dobrý, co“, za chvíli se dveře přeci jenom otevřely a oba červení a rozpačití vylezli z toalety. Ramp agent vypálil z letadla a sháněl uklízečky, aby znovu uklidily toalety, ještě cestou na mě vykřikl: „Jestli to někomu vykecáš, tak tě přerazím!“ „Spolehni se, hrob je proti mně drbna!“
U dalšího letadla, tentokrát ČSA, které vypravoval stejný agent, se stevardka chudáka zeptala: „Prosím vás, co je tom pravdy, prý se zavíráte se stevardy na toaletě?“ „Já toho vola Čecha zabiju, jak se mu to podařilo vykecat, když se od letadla nehnul?“ Inu, taková věc se šíří po letišti rychlostí blesku.

Stejný agent měl ještě jednu veselou příhodu, u které jsem shodou okolností také byl. Jak jsem řekl, je to velice slušný a ochotný kluk. Situace: v noci se Boeing 767 společnosti BA snaží zajet k chobotu. Dálkoměry nefungují a tak čeká s běžícími motory na „follow“, až ho navede. Čeká, čeká, dočkat se nemůže. Kapitán se vyklonil z okénka a mával na nás, co se děje. Druhý pilot blikal světlomety, ale „follow“ nikde. Tak „rampák“ se hrdinně postavil před ohromného Boeinga a začal ho navádět rukama. Kapitán pomalu jel podle jeho pokynů. Samozřejmě to neměl dělat, není to jeho práce, ale bylo mu líto posádky a cestujících, kteří byli v letadle a marně čekali dvacet minut na „follow me“, aby je navedl na stojánku. Když už bylo letadlo skoro na správné značce, přiřítil se po dvou kolech „foloumák“, zastavil smykem u aktivního nebožáka, vyskočil z auta a začal ho škrtit. To, že tam stojí řvoucí Boeing mu evidentně vůbec nevadilo. Piloti se náramně bavili, rozsvítili přistávací světlomety, aby osvětlili scénu a byli po pás z bočních oken. Něco takového ještě neviděli. Vběhnul jsem mezi ně a roztrhl je a řval, ve snaze přeřvat Rolls Royce, ať toho nechají, ať to letadlo navede a pak ať si to spolu vyřídí. „Foloumák“, který měl asi těžký den, začal na mně řvát: „Ty jsi taky pěknej č…, co se do toho se…!“ „Možná že tě to překvapí, ale stojí tady za tebou takové malé letadélko a už delší dobu na tebe čeká!“ Poté, co ho navedl, sedl do auta a odjel. My jsme tam stáli jak opaření. „Viděls to, tomu snad hráblo, žádný letadlo na place, toto prošvihne a ještě mě škrtí, to se mi snad zdá!“ Když jsem přišel do kabiny, abych se za Prahu omluvil, posádka se smála a kapitán povídá: “Občas tady máte tak trochu Itálii, že jo? Jinak, éro je dobré, my jdeme do hotelu spát.“ Asi za týden přiletěla tatáž posádka do Prahy a u příletu byli shodou okolností i týž „foloumák“ a týž agent. Byla to ohromná náhoda, ale bylo to tak. Po navedení na stojánku vytáhl kapitán čísla jako při bodování krasobruslení a v okénku hodnotil výkon pozemního personálu. Tomu říkám „anglický humor“!

Složka „Follow me“ čili „maršálů“, kteří navádějí letadla na stojánky, je, co se týče kádru pracovníků, nejstabilnější na letišti. Tam se umře ve službě nebo se odejde do důchodu, ale lidé se tam téměř nemění. Bylo tam pár exotů, po kterých zbyly humorné historky, ale ti se tam dlouho neohřáli. Za starých dob, před přestavbou letiště, stála letadla zadkem k budově. Na stání je naváděl „foloumák“. Jednou v létě přistála DC 9 společnosti SAS a rolovala na stojánku 9. Přiřítil se „foloumák“ se Škodou 100, říznul zatáčku po dvou kolech, převrhnul se a dojel po střeše. Skandinávci ho poslušně následovali. Když auto za mohutného jekotu plechů a tříštění skla zastavilo, vydrápal se z něj „foloumák“, postavil se na vratké nohy, párkrát mávnul „plácačkami“ a sesul se k zemi. DC 9 vytáhla schody a vyběhnul stevard s lékárničkou a v roli záchranáře se snažil ošetřit nebožáka. Když se nad něj sehnul, stačil ještě uhnou vzorku oběda, který vypadl tomu exotovi z hlavy, zjistil, že dotyčný je zcela opilý. Samozřejmě druhý den už do práce nemusel chodit.

V letadlech jsou toalety, které se musí vypouštět a čistit. To obsluhuje složka Cabin service. Není to milá práce, ale záslužná a potřebná. Kdysi u nich pracoval člověk, který nebyl úplně normální. Jezdil s Avií po dvou kolech a velmi riskoval, že někoho zabije. Na to se nemohl koukat náš mistr pan P., o kterém jsem již v Čechovinách psal. Zakázal mu jezdit jako řidič, než se stane neštěstí, a mohl jezdit jenom jako obsluha. To znamená, že připojoval hadici na vypouštění fekálií k letadlům a hadicí s vodou napouštěl nádrže na splachování. Jak jsem se již zmínil, nebyl úplně normální a tak se nechal vozit na zádi vozu v prostoru na výpustnou hadici, který se sice každý den vyplachuje a desinfikuje, ale… Jednou jsme ho s panem P. pozorovali, jak pracuje. Auto zacouvalo k Boeingu Air Algerie a on připojil hadici na vypouštění k letadlu a otevřel výpustný ventil. Protože, jak jsem řekl, nebyl duševně úplně fit, tak začal za výpustnou hadici nesmyslně tahat, až jí vytrhl z letadla. Fekáliím tak již nic nebránilo podívat se na pražský vzduch. Protože stál v truhlíku na hadici a nemohl nikam uhnout, proud mu stříkal přímo do obličeje. Pan P. se lišácky usmíval. Když litry fekálií omyly tohoto chlapce, útržky toaletního papíru mu zůstaly viset na kombinéze jako medaile ruskému generálovi, vykročil pan P. se slovy: „Teď dávej bacha, teď je můj“. Když došel k autu,které stálo uprostřed louže fekálií, povídá tomu šílenci: „Hele, teď to tady všechno uklidíš a spláchneš a potom se můžeš jít převlíct“, což pochopil řidič auta, který ho měl také plné zuby. Tak, že vzal hadici a začal ho na ploše letiště stříkat studenou vodou s veselými poznámkami: „Napřed omyjeme Peťulku, pak autíčko a pak Peťulka umyje letiště“ a chrlil litry vody na toho cvoka, který hned poté, uražený, rozvázal pracovní poměr s ČSA.

Stejně tak jako se musí někdo postarat o toalety v letadlech, musí se letadlo uklidit. Pro většinu lidí by byl asi šok, kolik pytlů odpadků zbude v letadle po takové lince New York- Praha. O to se stará úklid letadel. Jako asi na každém pracovišti i tady se objevila figurka, dáma, která je dávno v důchodu. Byla postižená, měla rozštěp horního patra a chyběla jí nosní přepážka, takže huhňala, ale o to raději se veřejně projevovala a její vystoupení na odborářských schůzích se měla nahrávat, proti tomu, při vší úctě, byly Menšíkovy Silvestry čajíčkem. Do dějin vstoupilo její rčení, které pronesla na celopodnikové schůzi odborů, kde se řešily nové destinace a nový letadlový park a jiné důležité věci a kde bylo také celé tehdejší vedení ČSA včetně generálního ředitele: „Jak tak cholem sebe choukám, scházíme se tady furt ty samí blbcí a zase cheknete, že souchružka ….. je sprostá, ale já vám to chreknu upřímně ,děte do pr… soudruzí, já schtojím na sto osmičku na Bílé Choře od pěti třiceti pěti do pchěti čtyčiccheti jako kráva a to chsjem desifechtorka!“ Po tomto, za „totáče“ odvážném projevu celé vedení podniku zajelo pod stoly, protože to se nedalo absolvovat s vážnou tváří! Jednou jsme seděli v IL 14 a čekali až uklidí letadlo a ona, když viděla, že jsou v letadle jenom muži, se narovnala a spustila: „Vy chte všichni na nic, fi ste všichni hned chotoví, ale ja znam jednoho, myslivec to je, panečku ten to zná, ten to umí. Ne, méno po mě nechtějte, to vám neřeknu, jé, támhle jede gázem!“ No a my jsme málem převrátili letadlo, jak jsme se vrhli k okénkům a od té doby našemu parťákovi nikdo neřekl jinak než „myslivec“. Tato paní byla velice pracovitá, ale měla jeden strašný zlozvyk, s pravidelností hodin, nad ránem, když jsme měli chvilku čas si odpočinout, rozrazila dveře do naší místnosti a zařvala, aby nikdo nebyl na pochybách, že přišla: „Ta sto dvojka je normální Bratislava, nebo ta schkákavá?“ Pro nezasvěcené: „skákavou“ myslela linku Praha-Bratislava- Košice. Za ta léta, kdy se čísla linek neměnila, samozřejmě věděla, která linka to je, ale měla zvrhlou radost, že nás může budit. Za to dostala přezdívku „baba Bratislava“. Bohužel, většina jejích projevů je nepublikovatelná, ale na závěr ještě jeden. Její vedoucí měla mozkovou příhodu (možná, že z ní) a milá Bratislava se rozhodla, že ji půjde navštívit do nemocnice. Když se vrátila pronesla památečnou diagnózu: „Nó, uch je na tom dobře, uch se schměje, no jó, ale kdych ona se zase schměje furt!“

Další složkou, která je velmi důležitá na letišti, jsou nakladači. Jeden z „věrozvěstů“, kteří mě v komentářích napadají do lhářů a podvodníků, ale o provozu na letišti nevědí zhola nic, napadl i nakladače, že je to banda zlodějů, která nic nedělá. Samozřejmě jsou mezi nimi i takoví, ale je to minimum a ty vždycky po čase vyhodí, ale ta stabilní parta je parta dříčů, pro kterou naložit rukama do IL 62 sedm tun nákladu byla hračka. Taková dvaašedesátka do Hanoje, kde přední kabina byla bez sedaček a byla tam konstrukce z trubek, kam se vyvazovaly Babety a neuvěřitelně těžké a velké balíky věcí, které si Vietnamci vozili domů, to nebyla žádná legrace, obzvlášť když posádka oznámila deset minut před odletem, že si berou jinou mašinu, že tato je rozbitá, a musela se přitáhnout další z hangáru a sedm tun vyložit a zase znovu naložit do druhého letadla… Tuto práci nemohou dělat lidé o kterých se říká „je silnej a blbej“, protože naložit zavazadla do mašiny, aby se tam vešla, je trochu umění .

Za dob IL 18 jsem přebíral večer letadlo, které se vrátilo z Bulharska a končilo, nikam už neletělo. Musel jsem letadlo „zaslepit“, to znamená dát kryty na senzory statického tlaku a dynamického tlaku a na sací hrdla motorů. Na osmnáctkách se do mezikruží za vrtulový klobouk dávaly nařezané pruhy pneumatik a ty byly v předním zavazadlovém prostoru. Byl večer, tma a letadlo bylo již vypnuté. Vlezl jsem do přední „bagáže“ a šátrám rukama a hledám gumy, místo toho jsem nahmatal něco hadrového a měkkého. Vylezl jsem ven, připojil jsem elektrický zdroj a zapnul jsem letadlo. V předním zavazadlovém prostoru byla rakev a protože se v Bulharsku zrovna moc na předpisy nekoukalo, nebyla v pozinkovaném obalu a v zašitá v jutě, ne, jenom rakev a jak byla i špatně zavřená, tak se víko svezlo na stranu a já sahal nebožtíkovi na nohy! Zase jsem všechno pečlivě vypnul. Za chvíli přijeli nakladači a už zdálky na mě pokřikovali: „Honzo, pojď nám pomoct, máme tady takový malý balíček, pojď nám s tím helfnout!“ Předstíral jsem práci a čekal jsem, co se bude dít. Přistavili vysokozdvižný vozík k předním nákladovým vratům a naučeným „grifem“ se zhoupli do zavazadlového prostoru. Za chvíli se ozval řev a oba byli natotata venku. „Voláme havrany, s tímhle nechceme nic mít, ať si to vyložej! Že tys to věděl, že jo!“ „Přiznám se chlapci, že jsem si také sáhnul, ale když vy jste takoví silní a šikovní, tak jsem byl zvědavý, co s tím uděláte!“ „Ty jsi také dobrák! Zabít tě je málo!“

Související kategorie